0
0

Přestože jsme v Japonsku již několik dní, každodenně nám na mysl přicházejí nové a nové otázky ohledně místní kultury, zvyků a systémů. Při naší návštěvě v Nikkó jsme se například dozvěděly, že místní děti si své dětství moc neužijí. Do školy totiž chodí téměř každý den a to i včetně soboty a občas i neděle, kdy mají různé sportovní aktivity. Během všedního dne pak ve škole obvykle zůstávají až do pozdních odpoledních hodin. Tomuto systému jsou podřízeni i samotní učitelé, kteří stejně jako děti nemají mnoho volného času a jejich veřejný i soukromý život je bedlivě sledován. Pro dospělé i děti jsou totiž jejich učitelé vzory, které je správné následovat. Na druhou stranu práce učitele je zde brána opravdu velmi vážně a je tedy hodnocena stejně významně jako třeba práce lékaře, jde přeci o jejich děti.

Kromě mnoha kulturních rozdílů nám také brzy došlo, že pokud chceme z Japonska něco vidět, budeme muset každý den vstávat opravdu brzy. Slunce zde totiž vychází opravdu brzy a stejně brzy a rychle také zapadá.

Dnešní den byl pro nás ve znamení velkého přesunu z Nikkó do Kamakury, městečka ležícího směrem na jih od Tokia. Rychlíkem, který ovšem svou rychlostí ani zdaleka nedosahoval rychlosti místních shinkansenů, jsme se dostaly do Tokia, kde jsme měly krátkou schůzku s naším průvodcem z tokijského Edo Tokyo Museum. Toho jsme totiž stihly přesvědčit, že Česká republika je krásná země, kterou během svého evropského výletu jednoduše nesmí minout. Společně jsme mu pak daly několik typů, kam jít, jak dlouho zůstat a co vidět. Z Tokia nám jel další spoj přímo do Kamakury, malého městečka známého díky své obrovské soše Buddhy, kterého si za směšnou částku 20 yenů můžete prohlédnout i zevnitř. Nebylo ani poledne a my už stály na vlakové zastávce Kita Kamakura. Zcela naivně jsme se domnívaly, že si zde budeme moci někde nechat naše zavazadla. Na sluncem vyprahlém nádraží ale nebyla žádná skříňka a místní průvodčí nemluvil ani trochu anglicky. „Mohu vám nějak pomoci?“ ozvala se za našimi zády plynulá angličtina. Otočily jsme se a před námi stála postarší, přibližně osmdesátiletá dáma, které jsme vysvětlily náš problém s těžkými batohy. Když nám vysvětlila, že zde není žádné místo jako úschovna batohů, zeptaly jsme se jí, zda je možné nechat naše zavazadla třeba někde v okolní restauraci nebo tak. „Bydlím přibližně 5 minut odtud, jestli chcete, můžete si své zavazadla schovat u mě doma. A odkud jste?“ byla její automatická odpověď. „Z České republiky, z Prahy.“ A pak to teprve začalo. „Opravdu?! To je neuvěřitelné! Moje rodina žila za druhé světové války v Anglii a měli jsme českou guvernantku…Janu Wagnerovou.“ Paní nám pak celou hodinu vyprávěla svůj příběh z doby dávno minulé, kterému jsme naslouchaly se zatajeným dechem. Jak je japonským zvykem, s velkou omluvou nás i pohostila „alespoň“ koupeným suši a ledovým čajem.

Protože jsme ale chtěly i něco málo vidět z místních slavných a vskutku nádherných chrámů, rozhodly jsme se na pár hodin rozloučit a zahájit návštěvu města. Šly jsme přes chrám Tokei-ji a pak přes chrám Joči-ji … Pak jsme se vydaly na nepříliš turistickou stezku Daibutsu Hiking Course vedoucí vzhůru do západně položených kopců, která vedla místním kopcovitým terénem, až jsme po hodince a půl konečně došly k rozžhavenému Buddhoviv chrámovém kompexu Zeniarai Benten, tedy „benten čistící peníze“, který je zosobněním nejenfinančního štěstí, ale i hudby a vody.. Slunce svítilo a hřálo, takže se naše těla koupala v krůpějích potu. A v tomto stavu jsme se rozhodlynavštívit ještě „vnitřnosti“ kovového Buddhy, ve kterém se nedalo hnout, natož dýchat.

Po návštěvě Buddhy jsme se rychlým tempem vydaly na procházku k červeným bránám svatyně Sasuke Inari-džinža, pocházející z doby před 12.stoletím, okolo kterých se měly nacházet stovky a stovky liščích soch, jelikož je zasvěcena bohu sklizně, jehož poslem je právě liška. Ty nás trochu zklamaly, protože jsme předpokládaly, že uvidíme opravdu staré, kamenné sochy. Místo nich zde stály jen malé porcelánové sošky. A pak jsme téměř běžely přes místní kopce, abychom ještě stihly návštěvu nejslavnějšího z místních chrámů Engaku-ji. Cestou jsme se ale stihly tak ztratit, že jsme k chrámu doběhly až dvě minuty po zavírací době. Jaká škoda, napadlo nás nejdříve, ale pak nás jiní turisté upozornili na otevřenou postranní branku, kterou jsme nakonec proklouzly do areálu dostaly zcela zadarmo.

„Jdete na meditaci?“ zeptal se nás jeden z místních návštěvníků. „Meditaci?“ o ničem jsme nevěděly. A pak nám došlo, že jsme v našem průvodci četly o veřejné meditaci zazen, kterou je možné si zde vyzkoušet. Protože jsme byly zvědavé, jak taková meditace vypadá, pokračovaly jsme cestou klášterem společně až k meditační místnosti. Hodinová meditace, během které musíte sedět bud na patách nebo v tureckém sedu, mi s přetrženým kolenním vazem dělala trochu potíže, ale nakonec jsem až na jednu polohu zvládla celé sezení téměř bez bolesti.

Byla už tma, když jsme rychlou chůzí konečně dorazily k paní, u které jsme měly schované naše batohy. Poprosily jsme ji pak, jestli by mohla zavolat naší couchsurferce do Zushi, jestli s námi počítá nebo ne a kam máme případně přijet. Společně nás s velkými nepřetržitými omluvami, že nás nemohla pohostit víc, doprovodila na vlak, kterým jsme se za přibližně deset minutek dostaly na nádraží do Zushi, kde na nás čekal manžel Mio- naší nové couchsurferky. Když jsme se pak ještě stále celé upocené konečně dostaly do jejich domu, byla pro nás již připravena obrovská tradiční japonská večeře. Nejdřív jsme si ale musely dát sprchu. Kromě potu jsme ještě stále zaváněly po sirném onsenu.

Mia nám pak vyprávěla o svých cestovatelských příhodách, během kterých se nám doslova tajil dech. Jak nám došlo, naše cestování je pro mimina a není ani zdaleka tak bláznivé, jak může být. Jak jsme se totiž během večera dozvěděly, naše couchsurferka ve svých dvaceti letech sama (!) objela na kole hned několik států střední Afriky. Cesta jí trvala několik měsíců, a aby přežila, oholila si vlasy a každý večer si na noc zavazovala prsa a dávala na obličej falešný knír. S sebou měla jen dvě trička, dvoje spodní prádlo a dvoje kraťasy. O svém putování napsala i knihu, která vyšla k naší smůle bohužel jen v japonštině.

Večer jsme si opravdu užívaly. Společně s jejich rodinnými kamarády, kteří byli také pozváni na večeři, jsme povídali až dlouho do noci. Pravidlo, že host v japonské rodině nikdy nesmí mít prázdnou sklenici, bylo bohužel dodržováno ze strany našich hostitelů opravdu vážně, a tak jsme toho za večer vypily a ozkoušely opravdu hodně. Našim hostitelům jsme na oplátku představili typicky českou slivovici a becherovku. Sami jsme pak vyzkoušely hned několik japonských likérů a druhů saké, vín, piv a bůh ví, čeho ještě.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .