0
0

Neděla 9.9.

Je neděle 9.9.2001 kolem jedenácté hodiny ráno, jsme teprve v Bukurešti, sedíme v parčíku před vlakovým nádražím a čekáme na další spoj do Istanbulu. Jaká byla cesta? Včera po sedmé hodině ranní jsme vyjeli z Kyjova. Do Budapešti klasika, tentokrát jsme však přijeli na druhé hlavní nádraží Keleti, až na pár drobných detailů je velice podobné Nyugati. Ihned přestupujeme na spěšný vlak do Hatvánu. Cesta trvá slabou hodinku a další hoďku a půl čekáme na rychlík do Bukurešti. Maďarsko to je klasika, tedy rovina a více či méně kulturní krajina, akorát na obloze se válí krásné hrozné mraky. Po půl sedmé nastupujeme do rychlíku Karpatia. Je docela narvaný, máme sice místenky, ale až v posledním vagonu a navíc v našem kupé cestuje z Polska mladá romka s malým děckem a s dvěma obrovskýma kabelami. Jsme rádi, že si sem sedneme aspoň tří. Olda, Honza a Vlaďka jsou nuceni obsadit kupé kousek vedle. Kolem půlnoci překračujeme maďarsko-rumunské hranice. Počkáme až se vytratí poslední celníci, pozhasínáme a jdeme konečně spát. Jdu si lehnout vedle do kupéčka, nikdo tu nespí a za chvíli vím taky proč. Jedna zářivka svítí i když je vypínač vypnutý a ještě nepříjemně bliká. Noc? Klid. Ráno když se vzbudíme projíždíme Valašskou nížinou, krásná rovinka, sem tam mírně zvlněná. Pozoruji krajinu z okna, kolem se míhají desítky snad stovky těžebních ropných věží, vesničané na okolních polích sklízejí svoji úrodu a my už se těšíme až dorazíme do Bukurešti. Dočkali jsme se, kolem desáté jsme tam. Zjistíme odjezd do Istanbulu, máme čtyři hodiny čas, sedneme si tedy do parčíku na lavičky před nádražím, projdeme okolí a můžeme konstatovat, že toto město už je balkánské. Desítky psů, v parku nějací lidé pálí hromadu odpadků a všude kolem větší či menší nepořádek. Snad každá lavička v parku je obsazena důchodci nebo bezdomovci. Prostě krásné sluneční nedělní odpoledne. Po druhé hodině odpoledne nám konečně jede vlak směr Istanbul. Na nádraží je několik desítek fans místního fotbalového klubu Rapid a jako správní fanoušci také dávají o sobě hlasitě vědět. Sedneme si do posledního a jediného vagónu druhé třídy a abychom se aspoň trochu dnes v noci vyspali obsadíme dvě kupéčka. K bulharským hranicím to je jen něco přes sto kilometrů, ale i tak jsem si ještě přes celé Bulharsko nadával jak z nás rumunský průvodčí udělal hlupáky. Neměli jsme místenky a tak chtěl po každém šest dolarů za místenku, nakonec tedy jen dvacet a tak jsme mu je dali, samozřejmě bez dokladů tedy načerno, lístky jsme přitom měli a těch pár kilometrů jsme mohli přečkat i na chodbě, pokud by nás tam nechal, hrozil totiž , že nás z vlaku vyhodí. Na hranicích hodinku čekáme a opět po nás pro změnu bulharský průvodčí chce místenky. Tentokrát po dvou dolarech a s lístkama až na tureckou hranici do Svilengradu. Než se setmí, tak ještě Honza točí svojí zbrusu novou videokamerou okolní krajinu a zkouší i západ slunce.

Pondělí 10.9.

Jestli jsem spal v noci hodinu tak to je hodně. V polospánku a v poskakujícím vlaku ležící, sedící prostě nic pro mě. Na tureckých hranicích jsme kolem osmé ráno. Vlak tu stojí určitě víc jak dvě hodiny, pro vstup do Turecka si kupujeme za deset dolarů samolepku, která slouží jako vízum. A cesta do Istanbulu? Ve městě Edirne vidíme z vlaku monumentální mešitu a taky projedeme dvěma tunely. Je vidět, že tu dlouho nepršelo, tráva je suchá. Projíždíme předměstím Istanbulu, kolem rostou nově budovaná sídliště se stovkami domků, než dojedeme na hlavní nádraží v evropské části, trvá to skoro hodinu. Ze siluety Istanbulu vystupují štíhlé věže minaretů. Projíždíme kolem luxusních vil i kolem domků zralých na demolici. Kolem trati je polorozpadlé tisícileté opevnění. Konečně na nádraží, rozhodujeme se jak dál, jdeme tedy dolů do přístavu zjistit kdy by nám plula nějaká loď do Trabzonu. Máme však velkou smůlu, loď jezdí jen jednou týdně a jela před třemi hodinami, kdyby vlak neměl pět hodin sekeru tak jsme ji v pohodě stihli a za dva dny jsme mohli být v klidu někde pod pohořím Kačkar. Jdeme tedy zpátky na vlakové nádraží, vyměňujeme peníze a hledáme loď, kterou bychom se dostali na asijskou část Istanbulu, na druhé vlakové nádraží Haidarpaša. Je určitě přes třicet ve stínu a s batohama na zádech se pěkně potíme. Loď stojí šestsettisíc lir a jede za pět minut, nemeškáme a nasedáme. Už z lodi vidí Olda vlakové nádraží a tak jdeme přímo za naším cílem. Oslovují nás drobní prodejci a čističi bot, my je však míjíme bez zájmu o jejich služby. A nádraží, solidní, čisté a postává zde také několik vojáků se samopaly. Místní vzdělaný a angličtinu ovládající Turek se nám nabídne a tak s jeho pomocí zjistíme vlak do Ankary. Jede nám za pár hodin, přesně v deset a v Ankaře budeme v osm ráno. Usadili jsme se v solidní čekárně, pojídáme, popíjíme a hlavně přemýšlíme nad plánem naší další cesty. Setmělo se, ovívá nás příjemný vánek a přes otevřená okna čekárny slyšíme hlas muezina jak svolává muslimy k motlitbě. Nikoho z mužů, které kolem sebe pozoruji to však nevzrušuje. Setkáváme se tu se skupinkou pěti Čechů, kteří jedou vlakem do města Kaiseri a odtud chtějí pokračovat k jezeru Van. Dávají nám ochutnat naložené olivy a také vizitku s údajně solidním a na místní poměry levným ubytováním v centru Istanbulu. Kupéčko do Ankary je super, úplné ÍCéčko a ani nám nevadí, že sedíme za sebou jako v autobuse, jenom toho místa na batohy nad sedadly by mohlo být víc.

Úterý 11.9.

V Ankaře jsme snad na minutu přesně, jenom v noci nám byla jaksi zima a tak jsme byli nuceni postupně se obléct. Je ráno, ale více než vyspaní jsme dolámaní, aspoň teda já. Na vlakovém nádraží je k našemu překvapení čisto a klid. Opět mnoho vojáků a policistů, hold je to hlavní město. V místních jízdních řádech se jaksi nevyznáme, nakonec však oproti našim eurodomino jízdenkám dostáváme místenky, do Sivasu cíle naší další cesty, vlak nám jede za chvilku, v osm a tak si snídani necháváme až do vlaku. V Ankaře se tak jako v Istanbulu buduje, hlavně silnice, ale na okraji města se po okolních kopcích rozrůstají vilky středních vrstev. Vyjedeme z města, krajina se nám zdá vyprahlá a suchá, sem tam trsy trávy a na některých místech pokusy o zalesnění jehličnany. A kus cesty za městem už nezkoušejí ani to. Projedeme několik menších tunelů bizardní skalnatou krajinou, pozorujeme suché hory, pro nás středoevropany, zvyklé na luhy a háje je to teskný pohled. Tam kde hory přecházejí v plošiny či roviny jsou lány na kterých pěstují snad jen obilí, aspoň, že kolem řek se to zelená, topoly rostou rovné jako sirky, tady o vodu zřejmě nouze není. Na jedné ze zastávek nasedne tmavý Turek, prochází vlakem a prodává hrozny, zřejmě svoji úrodu, vytahuji dvě mince po stotisících lir a nabízím mu je za jeden sáček. Začne si je přehazovat v ruce, připadá mi jako by takové drobné nikdy neviděl, přiskočí k nám starší žena zahalená do černého a začne si je také prohlížet, prohodí mezi sebou několik slov, chlapík si je schová do kapsy, dá mě zboží a spokojeně odchází. Žena mi začne něco povídat turecky, vůbec jí nerozumím a krčím rameny, ptám se jí pomocí slovníčku jestli nerozumí anglicky, trochu hloupé ode mě. Odejde, ale za chvíli se vrací a pokouší se anglicky něco říct, krčím rameny , ani teď jí nerozumím, opět odejde, ale hned zase přijde a opět mluví něco tou svou anglicko-turečtinou, ohlédnu se za sedadla a vidím jak si chodí pro rady ke svému vnukovi, nakonec přijde on ke mě a ptá se kam cestujeme, odpovídám, že do Erzurumu a, že jsme z České republiky, nechápe a tak řeknu, Čechoslovakia, usměje se a hned je v obraze. V Kayseri se rozdělujeme, Honza s Ivošem vysedají a říkají, že se pokusí vystoupit na nedalekou vyhaslou sopku a, že navštíví skalní města v Kappadokii. Vysedají také češi, které jsme potkali na nádraží Hajdarpaša, oni mají pro změnu namířeno k jezeru Van u arménsko-íránských hranic. Popřejeme jim šťastnou cestu a naše prořídlé řady pokračují dál, směr pohoří Kačkar. Místenky máme jen do Sivasu, ale potřebujeme je až do Erzurumu, snažíme se tedy domluvit s průvodčími, bohužel nám nepomáhá ani slovníček a tak nám nezbývá než si je co nejrychleji vyzvednout v pokladně na nádraží v Sivasu. Místenky se tedy pokusím vyzvednout já, vyberu lístky eurodomino a stávající místenky a když vlak zastaví utíkám hledat pokladnu, Olda a Racek zatím hlídají u dveří kupéčka, to kdybych nestíhal, aby zdrželi vlak, Vlaďka pro změnu batohy, abychom nepřišli o náš proviant. Pokladnu najdu hned, přede mnou nikdo, srdce mi však buší jako zvon, když pomyslím na to, že by mi vlak ujel a já tu zůstal bez dokladů a jen tak v kraťasech. Muž co mi vypisuje místenky je od pohledu kliďas, snad by mu ani nevadil kdyby mi vlak ujel, zdá se mi, že je pomalý a nijak nepospíchá. Když mám ty naše papírky v ruce, utíkám rychle zpátky, vlak tu stojí, stíhám v pohodě a může se klidně zase rozjet. Už se dávno setmělo a osazenstvo vlaku včetně nás začne večeřet, někteří Turci si však s odpadky hlavu nelámou, otevřou okna a vyhodí úplně všechno, papírky, sáčky, umělé flašky a dokonce i kosti z kuřat, taky to tak kolem trati vypadá. Ne všichni jsou naštěstí takoví, druhá polovina vlaku se za ně před námi stydí. Radši sklopíme sedadla, oblečeme se a ulehneme na kutě. Dnes ten spánek snad bude stát za to, hlavně, abych se v noci neklepal zimou.

Středa 12.9.

Bohužel, zima v noci byla a tak kolem osmé přijíždíme prokřehlí do Erzurumu. Na nádraží si ještě zjišťujeme případné přímé spoje zpět až do Istanbulu. Ve městě kupujeme chleba a ještě nějaké pro nás exotické pečivo, doplňujeme vodu z malé kašny a jdeme hledat místní otovaz, česky autobusové nádraží. Východ Turecka je opravdu militarizovaná země, snad na každém rohu voják se samopalem, aspoň se cítíme bezpečně. Máme štěstí, autobus do městečka Yusufeli nám jede za patnáct minut, kupujeme tedy lístky po pěti milionech a za chvíli už sedíme v minibusu značky mercedes. Pohodlíčko, jsme samozřejmě příjemně překvapeni. Mladík, pravá ruka řidiče, nám nabídne nějakou větrovou vodičku, nevíme co s tím, on nám ukazuje, že si ji máme rozetřít na tvář, je to prý osvěžující, a má pravdu, pro ostatní spolucestující to není nic neobvyklého. Co píší i v průvodcích, autobusovou dopravu tu mají docela propracovanou. Z roviny vjíždíme mezi holé hory a údolími doslova úháníme, řidič se s rychlostí nepáře, ještě, že tu mají kvalitní silnice. Mezi horami míjíme přehradu s krásnou modrozelenou vodou, je to nezvyk vidět tolik vody v tak suchém kraji. V poledne jsme v Yusufeli, máme za sebou asi stodeset kilometrů a dvě hodiny celkem pohodlné jízdy. Hned jak vystoupíme se nás doslova ujme místní mladík, říká, že nám sežene ubytování a zajistí odvoz. Dohadujeme se s ním o ceně do vesnice Yaylalar, měl by tam být kemp a pro nás to je výchozí místo do nitra pohoří Kačkar. Dáváme si konzervový oběd, koupíme nějaké ovoce, meloun a už vyrážíme ve Fordu Transit a jen doufáme, že nám batohy dost pevně přivázal k nosiči na střeše. Podle map máme před sebou asi šedesát kilometrů cesty údolím. Po necelých dvaceti kilometrech končí kvalitní asfaltka a začíná kamenitá horská cesta. Údolí, kterým projíždíme je přímo fantasticky pohádkové, okolo nás se klikatí divoká řeka, sem tam políčka a malé domky a po obou stranách strmé srázy hor. Říkáme si, je škoda se vézt, vůbec by nevadilo tímto údolím šlapat pěšky. Vidět, že náš řidič má tuto cestu velmi dobře projetou, před každou větší zatáčkou pořádně zatroubí. Tímto terénem nám cesta trvá asi dvě a půl hodiny. Řidič nás ještě pozve na čaj a zastaví dvěma mladým holkám z Izraele, které jdou naším směrem. Ve vesničce Yaylalari počítají, že se ubytujeme, my ale dáme přednost malé loučce u řeky. Poprvé zde také vidím vzrostlý jehličnatý les. Máme první možnost si uvařit něco teplého, konečně se umyt v ledové říční vodě a vyprat si některé věci. Jen co se začne stmívat začnou nám křehnout ruce, v takové nadmořské výšce tu bude v noci určitě zima. Slunce už dávno zapadlo, na nebi září tisíce hvězd a pro naše duše ztrápené cestami vlakem je tu až neskutečné ticho.

Čtvrtek 13.9.

Je kolem osmé, sluníčko se opírá do stanu a uvnitř začíná být pěkně dusno. Jsme donuceni vstát a připravit se na dnešní den. Bratranec řidiče, který nás sem včera dovezl nám nabídne čaj. Platíme mu za včerejší dopravu a kupujeme si chleba, který je o padesát tisíc dražší než v Erzurumu. Vlaďka si chce ještě koupit balíček pravého místního čaje, ale cena dva a půl milionu se jí zdá příliš mnoho. V ceně prý ještě máme odvoz do další vesničky Olgunlar, neodmítáme tedy a už poskakujeme po kamenité cestě. Za patnáct minut jsme tam, kamenné domečky a před jedním stařenka ručně vyrábí a nabízí papuče. Poděkujeme, stiskneme si pravice, rozloučíme se s naším řidičem a šlapeme údolím do základního tábora pod horu Kačkar. Má to být údajně pět hodin pěšky. Na okolních kamenitých srázech rostou jen trsy trávy. Procházíme další minivesničkou, domky jsou poskládané z kamenů a místo střech jen starý rezivý plech. Letní přístřešky pro pastevce ovcí? Snad. Stařenka na zápraží něco plete, chci ji vyfotit, ale ona to odmítá a odchází, nebudu provokovat a schovávám foťák. Pokračujeme dál, potkáváme pět odvážlivců na horských kolech, na některých úsecích jejich cesty se jim kolo určitě pronese. Před námi je stádo ovcí a u nich dvě holky, které je pasou, jedna se nechá vyfotit, hezky se usměje a dostává za to od Oldy tatranku. S plnou polní ve vysokohorském terénu to je pěkná zabíračka, zastavit se a vydýchat je nutnost. Potkáváme dvě holky, které jdou opačným směrem, dolů a jen se usmívají, vědí co nás ještě čeká. Vlaďka a Racek jsou pozadu, v nedohlednu a tak na ně s Oldů slabou hodinku čekáme pod siluetou hory Kačkar, která má 3932 metrů. Vlaďka poté říká, že ji strašně bolí ramena od popruhů batohu, naštěstí k našemu tábořišti je to už jenom patnáct minut. Přijdeme k základnímu táboru, je u krásného plesa s blankytně modrou barvou. Jsou tu čtyři stany a dva kluci nám říkají, že se právě vrátili z hory Kačkar. Šest hodin tam a čtyři hodiny zpátky, prý je to výšlap na celý den. Olda a Racek jdou zatím prozkoumat cestu výstupu směr Kačkar, já a Vlaďka stavíme stany. Jak slunce zapadá za obzor začíná být pěkná kosa. Olda a Racek se vracejí z průzkumu a říkají, že cesta je značená mužíky a je dost drsná, v dálce směr k Černému moři se prý blýskalo. Počasí nám zatím přálo, tak snad nám vydrží. Uvaříme si teplou večeři a radši vlezeme do spacáků, zima nás k tomu přímo nutí. V noci foukal vítr a taky několikrát mrholilo, ale naštěstí žádný déšť.

Pátek 14.9.

Ráno se budíme kolem sedmé, v osm chceme vyrazit směr Kačkar, ale počasí nestojí za nic. Z údolí se valí mlha, náš cíl je v mracích a fouká studený vítr. Akce by neměla smysl a tak musíme vymyslet náhradní program, jen tak nalehko tady prozkoumáme cestu, po které chceme pokračovat pohořím. Dva kluci odcházejí směr Yaylalari a podarují Vlaďku dvěma oříškovýma nugetama, mají jich prý dost a nechtějí to tahat. Stále fouká studený vítr, bereme si proto teplé oblečení nějaké jídlo a hlavně foťáky a vyrážíme na odpočinkový okruh, jdeme prostě obhlídnout cestu, která nás pozítří čeká. Vyškrábeme se do sedla nad plesem, před námi je další menší pleso a výhled do údolí. Sejdeme dolů, projdeme kolem plesa a doslova se škrábem do dalšího sedla. V sedle si dáme menší pauzu, Olda a Racek si vyšlápnou na vedlejší horský štít, já a Vlaďka odpočíváme. Včera jsem snad dostal úpal a nechci se moc namáhat a taky cítím jako by se o mě pokoušela teplota. Svítí ostré sluníčko, ale fouká zrádný studený vítr. Nazpátek jdeme tou samou cestou a sledujeme počasí kolem hory Kačkar, je pořád v mracích. Večer přijdou z údolí tři Izraelci se psem, zítra chtějí vystoupit na Kačkar. Večer si měřím teplotu, mám třicetsedmjedna, motá se mi hlava a s obavou budu čekat na zítřejší den. Cpu do sebe paralen, snad to do rána pomůže. V noci bohužel moc nespím, vyjdu ven, na nebi září hvězdy, je bezvětří, pokud počasí vydrží, pro zítřejší výstup to bude ideální počasí.

Sobota 15.9.

Vstáváme po šesté, měřím si teplotu a smutně čtu třicetsedmpět. Bolí mě hlava, cítím se slabě, namáhat se v takovém stavu by asi nemělo cenu, zvlášť, když nám Turci říkali, že je to výšlap na celý den. Zůstavám tedy ve stanu a budu se snažit trochu vyléčit, abych byl zítra v pohodě a zvládl další část našeho treku. Sedm hodin, Olda už netrpělivě přešlapuje, je připravený vyrazit, ale to se nedá říct o Vlaďce a o Rackovi. Když vidí, že jim to trvá jaksi dlouho, jde sám. Ti dva se rozhoupou až za dobrou půlhodinu. Zajdu si pro vodu, uvařím si čaj, vezmu si prášky a snažím se odpočívat. Počasí je skvělé, pro výstup přímo ideální, z Kačkaru musí být pěkný výhled. Dvě hodiny odpoledne a Olda se vrací, říká, že na vrchu byl za dvě hodiny a dolů to stihl za hoďku a půl. Tři hodiny prý zůstal na vrchu, fotil, a čekal na ty dva. Zajímalo by mě jak to ten Turek myslel, nahoru šest a dolů čtyři hodiny. Z angličtiny to, ale překládala Vlaďka a tady může být zakopaný pes. To kdybych věděl, že se to dá zvládnout do čtyř hodin, tak bych ten výšlap podnikl taky, snad bych to s teplotou přežil. Teď jsou dvě hodiny, mraků na obloze přibývá a Kačkar už oželím, než bych tam vystoupil, pravděpodobně bych už kvůli mrakům nic neviděl. Večer je počasí ještě horší, přes štíty se válí temné mraky, fouká ostrý studený vítr a dokonce napadne trochu zmrzlého sněhu. Vypadá, že v noci bude docela drsně.

Neděla 16.9.

V noci průběžně sněžilo, než sníh to však byli malé zmrzlé kapky deště. Když ráno vystrčím hlavu ze stanu, okolí je částečně pokryto sněhem. I když fouká ledový vítr, teplota se drží nad nulou a tak sníh pomalu mizí. Vaříme si snídani a přitom nám křehnou ruce, než ji stačíme sníst je skoro studená. Balíme stany, ruce máme ztuhlé a prokřehlé. Olda se cítí na horečku, tedy spíš říká, že má horečku, ale nějak to zvládne. Vyrážíme směr kemp u jezera, tedy celodenní tůra. Přižene se sněhová bouře zrovna když se drápem po kamenné řece do sedla, viditelnost mizivá, kosa hrozná. Je to neskutečné, včera bylo nádherné slunečné počasí a dnes doslova mrzneme. Přejdeme přes tři sedla, žádná sranda v tomto počasí, do dalšího sedla hledáme cestu, místo značek jsou tu mužíci a někde tak daleko od sebe, že je snadno přehlédneme. Za čtvrtým sedlem potkáme skupinu šesti Čechů, jsou Pražáci, auto nechali někde pod horami a celý den šlapou. Teď jsou čtyři hodiny, říkáme jim, že do základního tábora pod Kačkar to nestihnou, ať se někde utáboří. My bychom to k tábořišti u jezera měli zvládnout podle jejich odhadu za hodinu a půl. Od sedla jdeme snad po tisícileté stezce, která přetínala pohoří od severu k jihu. Po pravé straně se nám otvírá scenérie s příkrými severními svahy Kačkaru s ještě zbytky sněhu po noční vánici. Naši krajané měli pravdu, k táboření je to pěkné místo, akorát pro vodu je to jaksi daleko a ještě k tomu přes kamennou řeku. Na tomto místě se nám bude určitě opět dobře usínat, bohužel, zítra opustíme hlavní a neobydlený hřeben pohoří.

Pondělí 17.9.

Vstáváme v devět a vyrážíme až skoro ve dvanáct. V údolí před sebou vidíme vesnici vzdálenou vzdušnou čarou asi šest kilometrů, budeme rádi když k ní za dvě hoďky dojdeme. Cesta vede přímo dolů kolem koryta divoké řeky, která vytéká z horského jezírka. Někde musíme přeskakovat po kamenech, pěšinka se nám pod nohama mnohdy doslova ztrácí. Za zády máme horu Kačkar i s okolními štíty a cestou impossible jak nám o tom vykládal jeden Turek. Okolo nás se už začínají pást rohaté krávy a vesnička je na dohled. Tři místní holky sedí na velkém kameni u řeky a se zájmem nás pozorují. Domky ve vesnici jsou spíše domečky, kamenné, přízemní s nízkou střechou. Vesnicí procházíme po úzkém kamenném chodníčku. Vodovod z plastových trubek vede místy na povrchu, asi tu v zimě moc nemrzne, říkám si. Na návsi už je živěji. Dolmuše sem přivezli několik turistů, je tu několik stánků a dokonce ubytování, prostě malý byznys. Racek vyhazuje na hromadu smetí u řeky svůj odpad, bláhově si myslí, že to místní horalé někam ekologicky uklidí, buď to spláchne řeka nebo tomu do řeky určitě pomohou. Už se mu ta igelitka s bufetem asi nechce sebou nosit. Je celkem horko a sluníčko pálí, teď je únavné jít v takovém horku po prašné horské silnici. Proto si dáváme pauzičku a chvilku se povalujeme v trávě na sluníčku. Horské štíty Kačkaru se nám už ztratily a my se teď blížíme k pravému lesu. Kdybych nevěděl, že jsme v Asii tak bych si myslel, že jsme někde v Jeseníkách. Kousek od cesty u louky stojí zaparkované auto Pražáků, které jsme včera odpoledne potkali. Krásné místo na přenocování, blízko řeka na spáchání hygieny a taky potůček snad s pitnou vodou. V okolí nám šumí jehličnatý les, nasbíráme si tedy trochu dřeva a po večeři si poprvé v těchto končinách rozděláváme oheň. Jak příjemné je v chladném počasí se ohřát, není nad přírodní teplo.

Úterý 18.9.

Sluníčko pálí do stanů, zvyšuje v nich teplotu a prakticky nás z nich vyhání. Vyrážíme v jedenáct, jdeme jehličnatým lesem, všude klid a ani živáčka, každou chvilku se můžeme napít ze studánky nebo z potůčku. Oproti bezlesé jižní straně Kačkaru je to rozdíl sto a jedna. Po několika kilometrech sejdeme s prašné lesní cesty na širokou kamenitou silnic. Potkáváme rodinky jak si pod stromy u cesty užívají dobrého jídla a pití, a mladé zahalené holky nám nadšeně mávají. Centrum vesnice už připomíná malé horské letovisko někde v Alpách. Vlaďka a Racek si kupují chleba , já s Oldou se zatím u jedné zahradní restaurace ptáme na otogarden, tedy na autobusovou zastávku. Místní chlapík, ale vůbec nerozumí co chceme a jen nechápavě krčí rameny. Jdeme tedy dál, dojdeme k vojenskému stanovišti a taky ke stanovišti našeho vytouženého dolmuše, který má jet za chvilku do městečka Čemlihemšeli. Na papírek nám řidič píše cifru 1,5 milionů lir , jelikož je to asi sedmnáct kilometrů po asfaltu, tak se samozřejmě svezeme. Chvilku čekání na odjezd využiji a kupuji si pravý turecký čaj, balení po 1 milionu lir, to je o 1,5 milionu levněji než v Yaylalari. Cestu do Čemlihemšeli zvládneme po kvalitní asfaltce za chvilku. V městečku opět několik vojáků a chvilka čekání na další dolmuš do města Pazar na pobřeží Černého moře za 1,25 milionu lir. V Pazaru nás vyklopí na zastávce v centru města a už nás oslovují dva týpci a nabízejí svezení do města Rize kam potřebujeme, za 2 miliony lir. Zdá se mě to hodně a proto říkám Vlaďce ať na papírek napíše cenu 1,5 milionu. Řidič říká něco jako polis, polis, polis, kývne na cenu, sedáme a jedem. Tím jeho slovem polis myslel asi policii a jeho chování se mě jaksi nezdá, jsme cizinci a asi nás chtěli cenově nátáhnout, snad nás někde úplně neoberou, říkám si. Po pravé straně máme moře a podél se buduje dálnice, pravděpodobně povede kolem celého pobřeží Turecké části Černého moře. Po levé straně na svazích se už pěstují keříčky čaje a to i vedle paneláků u měst. S řidičem a jeho společníkem se domluvíme,že nás vysadí u přístavu, ale tady se dozvídáme, že loď nejezdí, snad měsíc nebo rok. Co teď? Řidič se nám snaží vnutit cestu do Trabzonu za 45 milionů, to je sakra moc, my nabízíme 20 milionů, ale zase oni kroutí hlavou. Jak se tak dohadujeme, projedou kolem dva dálkové autobusy, řidič říká, že je možné, že jedou do Istanbulu a začne je stíhat. Předjedeme první autobus, ten má vpředu cedulku Ankara a tak stíháme ten druhý, vpředu má cedulku Istanbul. Troubením, blikáním a máváním z okna ho po kilometru donutíme zastavit. Nemáme už skoro žádné liry a tak nabízíme dolary, chtějí patnáct babek, to je pro nás příjemná cena a tak bereme. Ještě se vyrovnat s našimi dvěma průvodci. Dávám jim sedm milionů lir, jakože jeden milion gratis, ale oba jsou naštvaní a ukazují na pětimilionovou bankovku, připadá mi jako by chtěli mnohem víc než jsme se dohodli a trochu nás natáhnout. S mručením , ale cenu akceptují nic jiného jim nezbývá, naštěstí nejsou agresivní. Nakonec sedíme v klimatizovaném autobusu značky Mitsubiši Safír, v pohodlných sedačkách a připadá mi, že se mezi ty slušně oblečené Turky nějak nehodíme. Za chvíli se stmívá a tak jsme rádi, že nemusíme na dnešní noc hledat nouzové řešení a, že zítra dopoledne budeme v Istanbulu. Příjemná průvodkyně nám po celou dobu cesty nabízí čaj, kafé a taky opět nějakou osvěžující vodičku nebo dezinfekci. Před námi sedí chlapík a jak se tak bavíme česky, ptá se jestli umíme rusky, kývneme, že jo a tak poprvé v Turecku mluvíme rusky. Je prý i s kamarády z Azerbájdžánu a jedou do Istanbulu za prací. My říkáme, že jsme z česka. Ptá se nás jestli u nás vsjo charašó, my kývneme jo charašó. Na jedné ze zastávek, když vystoupíme abychom se trochu protáhli, se Oldovi zdá podle řeči nejspíš nametený.

Středa 19.9.

Noc byla hrozná, v takových podmínkách se člověk těžko vyspí. Snad na každé zastávce přiskočí mladík a s hadicí v ruce celý autobus pěkně umyje, takové služby u nás nenajdeme. Už několik desítek kilometrů před Istanbulem, můžeme po obou stranách dálnice vidět sídliště pro mnoho tisíc přistěhovalců, město má prý čtrnáct nebo snad šestnáct milionů obyvatel, to je hrůza. Kolem poledne přijedeme na hlavní autobusové nádraží, chvíli bloudíme, pak si kupujeme lístky na metro a frčíme s periferie do centra. Jako v Praze. Vystoupíme z podzemí do ruchu velkoměsta a po rozpálené hlavní třídě jdeme směr historický střed, kde bychom chtěli najít levné, pohodlné ubytování, ale hlavně s teplou vodou a se sprchou, kterou potřebujeme jako sůl. Domluva s prvním majitelem malého penzionu nám nevychází, je příliš tvrdohlavý na svých finančních požadavcích a my také, tak zkoušíme druhý. Tady máme úspěch snad i proto, že se nám už nechce zkoušet další možnosti a nejsme zvyklí smlouvat, spát dnes v noci tedy budeme na střeše, teda na terase, jen přitom doufáme, že v noci nebude pršet. Penzion je plný mladých lidí ze západní Evropy, popíjejí tu turecké pivo a prokládají to pečenýma kuřatama a smaženýma rybama. Pro nás jsou, ale jejich ceny drahé, máme vlastní zásoby nebo spíš zbytky a jak říká Olda vznikají tak kombinace o kterých se nám ani nezdá. Pro nás je teď, ale to nejdůležitější teplá sprcha, bohatě jí využíváme a spokojeně vychutnáváme, i záchody tu jsou v plně evropském stylu, úplná pohodovka, až na tu cenu čtyři miliony za jednu noc na terase s výhledem na Bosporský průliv a Asijskou část města. Čtvrtek bychom chtěli obětovat na prohlídku města a bazarů. Pozdě večer nám jede vlak do Bukurešti. Večer sledujeme oblohu a doufáme, že v noci budou svítit jen hvězdy, stany bychom tady určitě nerozbili.

Čtvrtek 20.9.

Ráno se budíme do svěžího mořského vánku, vlhkost musela být v noci určitě stoprocentní, na dřevěných stolech jsou kaluže vody vysrážené ze vzduchu. S očekáváním vyrážíme do ulic Istanbulu. Skvělý je především malý bazar , všude plno vůní, úhledně vyrovnané kopečky přeslazených cukrovinek a pytle plné různobarevného koření. Kupujeme si skvělou superjemně mletou kávu a taky vážený čaj. Nakoupit by se tady určitě dalo mnohem víc, ale peněz už mnoho není. Jdeme ke královskému paláci Topkapi, směřují k němu doslova zástupy především západních turistů v důchodovém věku. Vstupné jde do milionů a tak harém a ostatní místnosti necháváme na příští návštěvě tohoto města. Jsme unaveni a na lavečkách před palácem doslova vytuhneme, s korun stromů nám dělají společnost drzí havrani. O mnohem lepší to máme v Sulejmanově neboli Modré mešitě, vstup je zdarma, musíme si však zahalit nohy, protože máme jenom kraťase a Vlaďka také svoje dlouhé vlasy. Sedneme si na koberec a pozorujeme, místní muslimové se modlí a turisté jako my fotí a natáčí na kamery její interiér. Památek má toto město i podle mapy z dob starověku opravdu mnoho a není v našich silách je všechny projít a ani na to nejsme připraveni. Posedíme chvilku v malé stylové čajovně, nakoupíme si na památku pohledy a jiné orientální zbytečnosti, abychom měli na co vzpomínat a nesmírně nás přitom bolí nohy. Všichni místní chodí v kalhotách, my máme na sobě, ale jenom kraťasy a to je znamení pro bdělé obchodníčky, aby nám mnohdy do zblbnutí nutili to svoje zboží. Až na jednoho, když zjistí,že jsme češi říká „češi zadarmo, češi zadarmo, zadarmo, zadarmo“, je vidět, že je dost naštvaný, nasedá na svůj moped a odjíždí pryč. Další když zjistí, že jsem Čech tak se mnou jde po hlavní třídě snad kilometr a je tak otravný, až je to neskutečné, je doslova na zabití, neustále mě nutí nějaké parfémy, příště si snad přibalím slzný plyn, teď se tomu jen směju, zase jeden zážitek na který se vzpomíná. Místní mají také své kladné stránky, Oldovi zaklepe na rameno mladík a říká „welcome to turkey“, Olda nerozumí a tak mu překládám, „vítej v Turecku“. Tak takové je v malé kostce Turecko. Už se těšíme, až večer nasedneme na vlak a vydáme se vstříc domovu. Na nádraží je to v pohodě, chvilku čekáme než nám připojí náš vagón. To nám, ale přichystá šok, romští pašeráci skoupili místenky v polovině kupéček a narvali je až po strop několika tisíci umělohmotných kýblů, vyskládané jsou dokonce i na záchodě, takže jeho použití není snadné. Tureckým celníkům a průvodčím to nijak nevadí, to se, ale nedá říct o bulharských celnících, vlak dál nepustí dokud všechno zboží nevyskládají na perón a pravděpodobně nezdaní. Cestu domů nemá cenu popisovat, dala by se nazvat jako pomalá smrt, co jiného se dá říct o dvou dnech zabitých ve vlaku.

http://kackar.webz.cz/cestopis.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .