0
0

Takže…bohužel není v mých silách vybavit si každý detail dovčy, ale na něco si přeci jen vzpomínám. Byla to moje první exotická dovolená, takže velký zážitek… už na letišti ve Frankfurtu, kde jsme se mírně neorientovali a nakonec pobíhali, poletovali a popojížděli, abychom stihli letadlo…měli jsme dost času na vydýchání, tuším zhruba 9,5hodin. Při cestě na hotel jsme se divili, jak je všude kolem silnice buš, husté lesy a žádná sídla…Byla tma,ale asi to bylo lepší, velké šoky nejsou prospěšné. Hotel byl fajn, jednotlivé bloky poskládány do tvaru paprsků, které se spojovaly v recepci. Chtěli jsme být kulturní východňáci, tak jsme se zúčastnili i schůzky s delegátem..Nesměle jsem se zeptala svou perfekt němčinou chlápka na recepci, jestli on je ta Brigita, která na nás má čekat…(v buse slibovali Brigitu a teď tam stál její zástupce). Otázku „Bist du die brigitte“ nepochopili jako vtip, a od té doby mě měli za mírně pošahanou. Soustředila jsem se spíš na to, jak mluví (byla to němčina),než na obsah, ale snad jsme o nic nepřišli. Klasicky nás zrazovali od výletů na vlastní pěst a cestování místními busíky, užíváním místní vody včetně ledu v nápojích….

Hned po setkání jsme nad pár drinky (samozřejmě s ledem)začali plánovat, co podniknem.

Hotel byl v uzavřeném rezortu s ještě pár hotely, obchody, směnárnou, bankou, jezírky a golfovými hřišti. Přiletěli jsme na Tři Krále, všude byla ještě vánoční výzdoba, moc pěkný. Bazén jsme nenavštívili ani jednou, celé dny jsme proleželi na pláži, bylo to dobrodružství. Ráno kolem nás projel párkrát traktor, uklidil pláž a opalovačka mohla začít. Když se člověku podařilo usnout, snění netrvalo dlouho, hnes se přihnala nějaká přeháňka. A nebo mě budil drahý, že je čas na další drink. 🙂 Každý den jiný koktail, byli jsme líní vymýšlet si něco extra (resp. vymýšlet, jak se to řekne nečesky), tak jsme se vždy spokojili s koktejlem dne:) Déšť byl super, aspoň měl člověk důvod jít na bar (schovat se)..a využil toho k „malé“ svačince. Četnost jídla se odvíjela od počtu přeháněk.

Párkrát jsme si zahráli šipky (od té doby mají Čechy za podvodníky..řeklo se od čáry třikrát poposkočit a pak házet..nelíbilo se jim, že mě mé skoky dovedly až těsně před terč..zum Gluck žádné hlasité protesty…ani jedna šipka se jaksi nezapíchla:(), zkusili katamarán (to houpání bylo něco pro mě, nešika katamarančán mě navíc málem bacil při otáčení :(), několikrát kajak (po větru se jelo báječně, ale pak dlóuho čekali, než se vrátíme, navíc drahý při eskymáčení pohřbil zlatej náramek- no,spíš náram).

Pláž byla moc pěkná, při přílivu jsme sice plavali i s lehátky, ale něco člověka přeci vzbudit a upozornit musí, aby se převrátil na druhý bok, když zrovna nepršelo.

Jednou jsme i zašli na pláž na servírovanou, rádoby romantickou, chutnou večeři. Tedy, romantické to bylo, jen se to víno nedalo pít a jídlo jíst..tak jsme pospíchali, abychom stihli večeři v hlavní restauraci, mňam….podařilo se.

Až pozdě jsem si jednoho dne na pláži všimla praporku, dokonce mi posléze bylo vysvětleno, která barva co znamená (nicméně opět už nevím)…zpětně vzato mi bylo divný, že v moři nikdo není…ale pozdě klobouk a brýle honiti…(klasika každé dovolené…jedny brýle a pokrývka hlavy, tentokrát dva v jednom) a drahý nepochopil (nebo nechtěl?!!!!!!!), že mé výskání není projev radosti, nýbrž volání o pomoc, takže mám doma pár „pěkných“ fotek…písek v plavkách mám z této akce dodnes 🙁 ještěže holky zůstaly, sice byly svlečené, ale nikoliv navždy utopené… Očekávanými nástrahami individuálních výletů jsme se nenechali odradit. Nejdříve jsme zkusili busík…sice říkali, že bývá přeplněný, a nejsem žádná fajnovka, ale na klín jsem si tomu chlápkovi sednout odmítala…kdyby byl aspoň sympatický…ono pak stačilo tisknout si zpocená stehna a ramena…jen co jsme po cca 10min jízdy a pár km dorazili do „centra“, začali jsme se porozhlížet po deštníku. Přežili jsme ve zdraví, jen nás občas nějaké individuum pronásledovalo a nechtělo se nechat odbýt, že fakt nic nekoupíme a že trefíme sami… v rámci úsporných opatření a touhy po poznání jsme se pokusili absolvovat zpáteční cestu pěšky…„já šel šel dál bejby kam mě vítr vzal…“….pár desetiminut uběhlo….a dalších pár…najednou neznámá silnice…u krajnice se trošku prášilo…ale poznávali jsme okolní krajinu (já si tedy pamatuji jen na ten prach..). Když se drahému pokusili z motorky strhnout z krku řetízek (rychlým chvatem dotyčného málem srazil k zemi, druhou zlatou oběŤ už nechtěl podstoupit), shodli jsme se, že je čas na taxi….za cenu asi o 5kč nižší než by nás stála celá trasa nás svezl asi 500m..a hle, tu hotel:) Podruhé jsme zvažovali a došli k závěru, že se do centra vypravíme příjemnou (to jsme si mysleli) procházkou po pláži… Pravda byla, že tam se moc neprášilo, ani jsme se nelekli polodivokých psíků a nutnosti párkrát přejít „kanalizační řeku“. Dokonce se drahý vyřádil a vybudoval v rámci solidarity slušnou kládovou lávku, aby ani zanámijdoucí (samozřejmě tam chodili jen místní, turisti asi měli rozum…) nemuseli smáčet své nožky do toho smradu. I lezení přes skaliska bylo skvělé, alespoň jsem mohla předvést svou mrštnost a pohyblivost, ještě jsem s výsměškem fotodokumentovala drahého – v tu chvíli už značně podrážděného, protože každou chvíli se mu v botě objevila nějaká nečistota…Srdnatě jsme přešli i smetiště, ale když mě při posledním zdolávání hornatého výběžku spláchly místní odpady, naštvala jsem se. To se přeci turistům nedělá!!! Komplet od hlavy k patě (a to jsem ještě měla štěstí, že mě to neshodilo dolů) zalitá kanalizačními splašky..brrrrrr… V tu chvíli jsem litovala, že jsem nedávala pozor, třeba Brigiťák něco o plážových procházkách říkal). Nicméně když už jsme šli takovou dálku, do města jsme přeci jen nakoukli (stejně se k nám tentokrát nikdo nehlásil, patrně jsem byla cítit už na dálku)… Do třetice všeho dobrého jsme se vypravili opačným směrem, o hodně dál, ani nevím, jak se to město jmenovalo..Prošli jsme trhy, celkem neúspěšně smlouvali (vlastně nakonec asi úspěšně, kokosový opičák je doma), zpáteční cesta klasika – horko, „v nohách mám už tisíc mil…“,… busíky mršky nestavily, a když náhodou ano, zrovna jsem prožívala nával energie, že už to dojdem, že to musí být kousek, nejsme žádný bábovky…Přesto jsme si na zbývajících 15km stopli bus…Na hotelu nás měli za nějaký socky nebo extrémní ekologisty, kteří pojem hygiena neznají, neustále nás viděli špinavé, zaprášené. Naštěstí se nás moc neptali, odkud jsme, a když, říkali jsme, že z Německa:)

Při polehávání na pláži mě nalákala místní hora, původně jsem byla odvážná a chtěla si udělat túru, ale nakonec se ukázalo, že cesta nahoru vede jen lanovkou. Bohudík, určitě by to skončilo nějakou katastrofou. Měla jsem radost, že ušetřím použité klouby a nechám se vyvézt…Ta radost mě ovšem přešla v okamžiku, kdy jsem spatřila samotnou lanovku…Nikde nikdo nebyl – tedy kromě prodavače lístků, asi jsme si přivstali (tak jsem se uklidňovala), lanovka byla italské výroby, nicméně z roku hodně dávného a na údržbu a revize bych nespoléhala….přestože byl výhled nádherný (jelo se nad palmovým hájem), jen jsem mrkla, soustředila jsem se na udržení stability, pěkně to s námi mávalo… na vrcholku bylo božsky..klídeček, pohodička, krásná botanická zahrada, ptáčči,..velký relax.

Na hotelu byly dobrý večerní animace, dělali muzikály, divadelní představení, koncerty,…na dost vysoké úrovni. Snad jsme viděli vše, během tří týdnů jsme měli plno možností, točili to po týdnu. Sice jsme totiž ne vždy vydrželi vzhůru – poflakování mě vždycky zmůže, jen silou vůle jsem se probouzela na večeři..a ta mě zas strašně uspala. Ale animace opravdu chválím, skvělí tanečníci, muzikanti, herci, šoumeni. Kam se hrabe Eva a Vašek!!

Nějak se mi to teď při tom vzpomínání pomíchává, takže si jdu utřídit myšlenky, myslím, že jsme podnikli i nějaký organizovaný celodenní výlet…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .