0
0

1.den – příjezd do San Francisca

Tak vše začalo 3.ledna 2001 v Detroitu na letišti, kde jsme asi o jedenácté hodině odletěli letadlem společnosti America West Airlines do Phoenixu a odtud asi o hodinu později do San Francisca. Už ve Phoenixu jsme začali odkládat zimní bundy a při výstupu z klimatizované budovy v San Franciscu putovali dolů i další části oblečení. Na letišti už na nás čekal Kája a po delším čekání na bágly jsme se vydali autem do Brentwoodu, kde jsme měli mít hlavní stan. Do Brentwoodu to je z letiště asi 40 mil, ale v San Franciských zácpách (neboli traffic) nám to trvalo asi tři a půl hodiny. Doma už nás čekala výborná večeře s vínečkem. Není nad to mít při cestování zázemí.

2.den – prohlídka San Francisca

Do centra vyrážíme asi v 9:00. Jedeme místním metrem z konečné Pitsburg do stanice Mongomery. Hned na začátku se potýkáme s koupí lísků, místní systém je úplně odlišný od toho, na který jsme zvyklí z Prahy. Musíte si zvolit cíl cesty a automat vám vypočte cenu a tuto částku je nutno do automatu přesně naházet, protože, drobné prostě nevrací. Když přesto dáte do automatu větší hodnotu, o peníze nepřicházíte, protože přebytek je možno zahrnout do ceny při koupi další jízdenky, prostě AMERIKA! Cesta za $4,30 nám trvá asi půl hodiny a po té se ocitáme přímo v centru San Francisca na Market Street. Že je San Francisco kolébkou hippies se přesvědčujeme hned při výlezu na povrch, kde na chodníku posedává místní mládež pokuřující marihuanu. Po počátečních zmatcích se rychle zorientováváme a jdeme navštívit Čínskou čtvrť, která nás již z dálky vítá vstupní branou, prolejzáme obchody, okukujeme uličky, skutečně nádhera. Celé město je posazeno do velmi členitého terénu, takže neustále chodíte nahoru a dolu. Po krátké zastávce na Mary´s Square, kde se nachází 12 stop vysoká socha Dr.Sun Yat-sena, zakladatele Čínské republiky. Hned naproti se nachází kostel svaté Marie, který byl postaven v roce 1854. Poté pokračujeme dál do Chinese Culture Center, což je vlastně park, ve kterém se scházejí staří Číňani a na lavičkách hrají jakousi jejich podivnou hru, rozhodně ale zajímavé. Dále procházíme Italskou čtvrtí, prohlídka Kolumbova kostela a Washington Square s kostelem Petra a Pavla. Poté se vydáváme směrem k Lombard street, nejstrmější ulici na světě. Cestou se chceme svést Káblovkou, což je místní tramvaj poháněná tažným lanem v silnici, ale všechny jsou beznadějně nacpaný, tak jdeme pěšky, je nádherně a nic není od centra daleko, tak nám to vůbec nevadí. Některé uličky jsou skutečně velice strmé, že chodníky vedle nich jsou tvořeny pouze schody Nejstrmější z nich Lombard Street je tak příkrá, že se v ní smí jezdit jen směrem dolů a ještě je stočena do serpentýn. Pokračujeme k přístavu, kde za $10 nastupujeme na výletní loď a vydáváme se směrem na projížďku po San Francisském zálivu. Podjíždíme pod slavným mostem Golden Gate , nejvyšší visutý most na světě. Je zavěšen na 130 kilometrech ocelových svazků, z nichž ty nejsilnější měří v průměru téměř jeden metr.Stavba mostu byla zahájena v roce 1933 a ukončena o čtyři roky později. Pak objíždíme pevnost Alcatraz. Na Alcatrazu bývalo vězení, které bylo v šedesátých letech zrušeno kvůli velkým nákladům na provoz a opravy. Bylo tam vězněno pouze asi 160 vězňů. Nyní je z vězení turistická atrakce. Při zpáteční cestě do přístavu vidíme ve vodě plout tuleně, skutečně roztomilá zvířátka. Po přistání se jdeme najíst na rybí trh a pak jdem do uměleckého centra Yerba Buena, kam dorážíme asi po páté hodině, ale bohužel už po tmě. Tato velká nevýhoda cestování v lednu nám v příštích dnech překazila plány ještě několikrát. Do Brentwoodu se vracíme opět metrem asi v sedm hodin.

3.den – Sacramento, Lake Tahoe

Konečně vyrážíme na cestu! K dispozici máme dvoumístný tmavězelený Ford Ranger se zavírací korbou, prostě paráda. Je to chlapák a tak dostává jméno Rosťa. Z Brentwoodu vyrážíme v 9:30 na severovýchod směrem na Sacramento. Cestou přejíždíme most přes řeku Sacramento, za který musíme, samozřejmě jak jinak v Americe, zaplatit. Asi po hodině se nacházíme v hlavním městě Californie. zaparkujeme a jdeme se podívat na State Capitol building, který vypadá jako Bílý dům. Za ním se nachází zahrada s památníkem věnovaným obětem vietnamské války, u kterého i jeden vysloužilec postával. Pak si jdem prohlédnout Old town, kerý je vskutku veden ve stylu divokého západu. V sezóně tady jsou pořádány i výlety po řece kolesovým parníkem. Dáváme oběd v jedné mexické restauraci a vyrážíme k autu. Tam na nás čeká ale první nemilá příhoda, o které na naší cestě nebyla nouze. Proto si naše putování vysloužilo název Crazy trip. Vše jsme ovšem brali s humorem. K uvedení Rosti do provozu bylo potřeba zmačknout tlačítko na dálkovém ovládání, aby se odblokoval startér. Tato malá krabička ovšem najednou přestala fungovat a posléze úplně rozpadla na několik částí, které byly tvořeny i jakýmsi integrovaným obvodem. Naštěstí se nám podařilo po chvíli dát celé zařízení do provizorního provozu, takže jsem mohli vyrazit směrem na Lake Tahoe. Projíždíme po dálnici přes pohoří Sierra Nevada, skutečně nádherné hory. K jezeru dorážíme přesně před západem, takže si vychutnáváme rudý odraz na vodní hladině, jinak ale jezero nic moc. Všichni Američani jsou z něj úplně unešeni, ale nic moc extra nám to nepřišlo. Už po tmě vyrážíme co nejblíže k Yosemitskému národnímu parku, aby jsme se zítra ráno nemuseli zdržovat dlouhým přejezdem. V jednom supermarketu nám prodavačka radí, ať se ubytujeme v nějakém městečku, jehož název už si nepamatuju, a ráno si prohlídneme asi 17 mil dlouhý úsek Monitor pass, že prý je skutečně bjůtyfl. Necháváme se zlákat, projíždíme Monitorem, bohužel po tmě a ubytováváme se za 50 dolarů v Topaz Lake. Městečko se nachází už v Nevadě, takže součástí hotelu je casino. Neodoláme a jdeme si navečer zahrát.

ujeli jsme 275 mil

4.den – Monitor pass, cesta přes Sierru Nevadu, Big trees

Dnešní den byl ve znamení samého objíždění a blouděnění. Vyjíždíme v 9:00 přes Monitor Pass. Je skutečně nádherný, samé hory a koňony lemují celou 17 mil dlouhou cestu po obou stranách. První nepříjemné překvapení nás čeká asi půl hodiny cesty za Monitorem, kdy se přes silnici č.4 po které si to štrádujeme do Yosemite najednou objeví závora s cedulí ROAD CLOSED. Skutečně nepříjemné překvapení. V rychlosti překopáváme plán a volíme cestu do parku z východu a pro útěchu si říkáme,že aspoň můžeme navšívit jezero Lake Tufa, které jsme původně měli také v plánu. Již potřetí projíždíme Monitor, napojujeme se na hlavni č.395, ale raději se ptáme v jednom občerstvení, abychom nebyli opět zaskočeni. Takže všechny silnice na druhou stranu Sierry Nevady jsou zavřeny až po Sequoiský park, tak nám nezbývá než se vrátit a do Yosemite dojet cestou, kterou jsme měli původně jet včera z Lake Tahoe. Monitor pass je skutečně nádherný, ale raději ho objíždíme, abychom ho nemuseli projíždět po čtvrté, stálo nás to celý jeden den, ale nakonec nám to vůbec nevadí protože cesta přes Sierru Nevadu je skutečně nádherná. Po cestě můžeme pozorovat nádherně tvarované pohoří a jezera, z nichž si vzpomínám pouze na Caples Lake. Odpoledne dorážíme k vyhlídce Eldorado, kde si dáváme menší tůru. Aby dnešní den nebyl málo podělanej, tak se nám tam podaří rozbít foťák. Další tři filmy máme přes fotky pruhy, než se nám podaří závadu odstranit. Nic nám ale nemůže zkazit dobrou náladu, ani bláznivej nápad, že si cestu zkrátíme místníma uličkama. Víme, že máme podrobnou mapu, ale že tolik? Najednou se ocitáme skutečně v horách, úzké uličky, prudké serpentiny, má to ale svoje kouzlo. Především tu můžeme vidět skutečný život na horských farmách. Kdykoliv potkáme nějakého kolemjdoucího, tak se ptáme na cestu a všichni nás utvrzují, že jedeme správně, když už ale uplynula hodina co jsme neviděli živáčka ani stavení, asfaltka se proměnila v rozbahněnou lesní cestu, okolo nebylo nic jiného než husté horské lesy plné medvědů a navíc se začínalo stmívat, tak už nám do zpěvu moc nebylo. Na stromech se navíc začali objevovat cedule, že se jedná o soukromý pozemek a že je sem vjezd zakázán. Velikou radost máme, když najednou potkáváme u cesty člověka. Brzy jsme ale zaskočeni jeho vyzáží, neboť se jedná o velice urostlého a značně spustlého muže, který navíc drží v ruce pistoli. Naštěstí nám ale ochotně poradí cestu. K našemu údivu se nacházíme asi míli od hlavní silnice a asi tři od parku Big Trees, kam jsme měli namířeno. Úplně jinde, než jsme měli původně vyjet. Do Big Trees se dostáváme zadarmo a hned míříme k obrovskému pařezu, který prý bývá používán jako pódium. Okolo rostou urostlé, stovky let staré sekvoje. Bohužel je ale už téměř tma, tak vyrážíme směrem k Yosemitskému parku. Projíždíme poměrně zajímavými městy, které v minulosti postavili zlatokopové. V jednom, jehož jméno si už nepamatuju se prý každý rok konají závody žab. Ve zlatokopeckém stylu jsou zachována města Angles Camp a Sonora, kde se za 40 dolarů ubytováváme. Dnešní den byl skutečně zajímavý a především jsme si z něj odnesli ponaučení, že je lépe se na cestu informovat a že i na mapě opticky delší ale hlavní silnice jsou kratší, než vedlejší silnice, ale jsou nepochybně zase zajímavější, to už záleží jen na vás, co od cestování očekáváte.

ujeli jsme 260 mil

5.den – Yosemite

Ráno vyrážíme po osmé a celou cestu stoupáme do hor po úzké silnici zařízlé do kopců. Do parku dorážíme v 10:00. Už při příjezdu do parku je okolní krajina skutečně nádherná. U vstupní brány kupujeme roční vstupenku do všech parků v USA na celé auto za 50 dolarů, což je opravdu výtečná cena. Cestou do Yosemitského údolí míjíme oblast, kterou v roce 1997 postihl požár, takže to tam vypadalo jako v Krušných horách. Příjezd do údolí je opravdu naprosto skvostný. Obě strany údolí lemují obrovské skály a kdesi v hloubce teče řeka Merced. Míjíme El Capitan, největší skalní masív na světě měřící 1km, vodopád Yosemite Falls, projíždíme celé údolí a parkujeme na jednom parkovišti. Jdeme se podívat na Yosemite Falls, který se řadí mezi největší na světě. V této roční době, moc vody neteklo, takže jsme se mohli dostat až těsně pod vodopád. Vodopád se dělí na tři části, Upper Falls měřící 436 metrů, Middel Falls měřící 244 metrů a Lower Falls, jež mají 91 metrů. Celková výška vodopodů tedy dosahuje až 771 metrů. Po dopadu se ve vodní tříšti objevuje duha. Dáváme si ještě malou procházku od vodopádu, ale abychom mohli poznat park ve své skutečné přírodní kráse, je prostě nutné vyrazit někam dál z údolí, které je neskutečně komerční a zamerikanizované, na takový přírodní skvost prostě humus. A to tu jsme v lednu, kdy sem přijíždí minimum lidí. Nedovedu si to tady představit v sezóně, to musí být prostě naprosto příšerný. Park prý ročně navštíví čtyři miliony lidí. Popojíždíme s Rosťou k jednomu z hotelů, kde je zastávka takzvanéhe Shuttle busu, což je jakási městská jezdící po údolí. Po zaparkování ale koukáme, že najednou přijíždí, takže si nestíháme vzít na cestu žádné jídlo, pití a ani bundy. Ale je teplo a den bez oběda nás taky nezabije. Volíme výlet k Verona Falls a Clever Point. Jdeme podle mapky, podle které máme řeku Merced překonat po soustavě třech mostů. Překvapením je ale že poslední z nich tam prostě neni. Naštěstí je málo vody, tak ji přeskáčem po kamenech. Chtěl bych ale vědět, jak by toto zvládli vozíčkáři, pro které je tato trasa určena jako schůdná (sjízdná).Míjíme skalní monolit Half Dome a asi po hodině stoupání přicházíme k místu, odkud už je na vodopád Verona Falls vidět, opravdová nádhera. Cesta při řece je ovšem uzavřena a je možné jít pouze cestou, kterou jsme se chtěli vrátit. Nechceme si nechat ujít výhled z této stezky, tak přelézáme zábradlí a pokračujeme. Za celou cestu jsme nanarazili na jedinou překážku, kvůli které by bylo nutné cestu zavřít. Přicházíme k vodopádu a od něj pokračujeme k vyhlídce Clever Point, odkud bylo vidět na výše položený vodopád Nevada Falls. Vracíme se do údolí a odtud Shuttle busem zpět k Rosťovi. Už je tma a najednou zjišťujeme, že ve spěchu, v kterém jsme ho opouštěli, jsem si nezapamatovali na jaké zastávce máme vystoupit. Tak jsme na jedné vylezli a teď kudy? Naštěstí jsme Rosťu našli hned na první pokus. Opouštíme údolí po silnici č.41 směrem na jih a pokračujeme asi dvě hodiny do města Fresno, kde se ubytováváme v hotelu Welcome Inn za 29 dolarů.

ujeli jsme 189 mil

6.den- Sequoia, Red rock park, Death Valley, Las Vegas

Vzhledem k tomu, že jsme ztratili jeden den kvůli zavřeným silnicím, musíme dnes překonat skutečně velkou trasu. Vyrážíme v sedm ráno směrem k Sequoia national park. Venku se ale úplně zkazilo počasí a dost hustě prší. Fresnem projíždíme samýma mexickýma čtvrtěma, které se pozvolna mění na pomerančové plantáže. Za chvíli začínáme opět šplhat do hor. Horší je ale, že se déšť s rostoucí nadmořskou výškou začíná měnit na sníh. Asi dvě míle před vstupem do parku je silnice tak zasněžená, že se dostáváme do smyku, naštěstí Gába prokazuje své řidičské umění a auto udržuje na vozovce. Téměř krokem dorážíme k bráně, tam nás ale pro sněhovou kalamitu nevpouští. Usuzujeme, že by to v tomhle počasí byl skutečně nesmysl pokračovat v cestě. K Sekvojovím hájím to je prý jestě pěknou řádku mil a navíc ještě v příšernym stoupání. Fotíme se u jedné ze sekvojí a naštěstí už za sypacím vozem pokračujeme směrem na jih na Bakersfield. Opět jedeme mezi plantážema, kde kupujeme pomeranče. Asi po dvěstě mílích projíždíme státním parkem Red Rock, pískovcové skály červené barvy podivně zvrásnělé erozí. Nikdy jsem o něm nikde neslyšel ani nečetl, ale svoji pozornost by si určitě zasloužil. Pokračujeme do Death Valley, už téměř pouští, silnice jsou rovné jako pravítko, takže maximalní rychlost 70 mil překračujeme o více než 20 mil. Počasí se opět kazí a v Death Valley začíná opět pršet a chvíli dokonce i sněží. Jsme v místě, kde prší maximálně desetkrát za rok a to velice mírně a my tu musíme být zrovna když tu leje jako z konve. Nicméně jsme alespoň ušetření příšerného vedra, které tu prý obvykle panuje.Toto místo bylo dříve jezero, ale kvůli obrovským vedrům a minimálním srážkám zapříčiněným vysokými horami na západní straně, které nepustí nad údolí žádné mraky, vyschlo. Nejnižší bod se nachází 86 metrů pod hladinou moře. Ve visit centru nám říkají, že máme obrovské štěstí, že to se jen tak nikomu nenaskytne.Prohlížíme si expozici a muzeum a v místní restauraci dáváme kafe. Hostů je tu v této nehostinné krajině skutečně hodně. Škoda, že nemáme více času, protože by za prohlídku stál určitě Scotty´s Castle, zámek, kerý si tu nechal vybudovat nějaký milionář z Chicaga. Pokračujeme směrem na Las Vegas. Po cestě ještě doplňujeme téměř prázdnou nádrž, dnes již po druhé. Do Las Vegas dorážíme v deset večer , ubytováváme se v centru Motel 8 za 40 dolarů a vyrážíme zkusit štěstí v kasínech. Je to jeden velkej blázinec, všude na vás svítí neony a ozývají se všelijaké zvuky. Rozměňujeme 10 dolarů za pěticenty a jdeme je naházet do automatu. Občas vám nějakou výhru dá, ale nakonec je spolyká všechny. Vydáváme se na prohlídku města. Všechny kasína v centru jsou postavena ve stylu nějakého města nebo místa na Zemi. Tak tu můžete navštívít New York, Paříž, Benátky, Luxor s Egyptskou pyramidou, Monte Carlo dále Excalibur ve stylu středověkého hradu, nebo Alladin ve stylu orientu.Všechno je to ale hroznej kýč. Jdeme spát totálně unavený v pět hodin ráno.

ujeli jsme 607 mil

7.den – Las Vegas, Hoover Dame

Probouzíme se v jedenáct hodin a jdeme opět do města. Kasína běží neustále 24 hodin denně. Prý se zastavila pouze jedenkrát, když byl spáchán atentát na prezidenta Kennedyho v roce 1964. Jdeme na bufet. Za 7 dolarů tu můžete sníst jídla kolik se do vás vejde, a že je z čeho vvybírat. Nacpal jsem se tak, že jsem se nemohl ani smát, natož hejbat. Stačilo málo a poblil jsem se. Do večera už jsme nejedli. Las Vegas opouštíme asi v půl třetí a jedeme navštívit přehradu Hoover Dame na Coloradu. Absolvujeme asi půlhodinovou prohlídku nitra přehrady vysoké asi 220 metrů a po té pokračujeme směrem ke Grand Canyonu. Přejezdem přes přehradu se ocitáme v Arizoně, takže je nutné si posunout hodinky o hodinu dopředu. Spíme ve městě Williams v motelu Budget host Inn za pouhých 17 dolarů a lépe vybaveném než lecjaký dražší!

ujeli jsme 222 mil

8.den – Grand Canyon

Dnes stáváme v sedm hodin a jedeme po slavné 66 Route (nejstarší americká dálnice z Chicaga do Los Angeles) směrem na Grand Canyon. Počasí vypadá vrtkavě, ale nakonec zůsává obloha jasná. Do Grand Canyonu přijíždíme asi v půl desátý a hned se rozhodujeme pro pěší tůru. Vybíráme trasu Rim Trail při hraně kaňonu. Rosťu necháváme u visit centra a popojíždíme Shuttle busem na Mather Point, začátek trasy. První pohled do kaňonu je naprosto úchvatný, zvláště když je umocňován vědomím, že Colorado které se nachází 1200 výškových metrů pod váma tuhle díru hloubilo téměř od počátku historie naší planety. Každého zhruba půl kilometru se nachází nějaká vyhlídka, u které je samozřejmě taky parkoviště, aby se líný amíci nemuseli trmácet takovou dálku. Nějaký americký institut dělal výzkum, kterým zjistil, že při prohlídce národních parků se průměrně Američané nevzdálí víc jak 200m od svého auta. Asi v poledne přicházíme do vesnice Bright Angel Lodge, kde je vystavěno indiánské pueblo a uvnitř se nachází krámek s upomínkovýma předmětama, opět samé kýče. Právě z této vesničky vede jedna ze sestupových cest (Bright Angel Trail) na dno kaňonu. Cesta je prý dost náročná a snažit se jí zvládnout za méně než dva dny může být prý i dost nebezpečné. Cestou narážíme i na zajímavě rostlé stromy a také na důl přímo při stěně kaňonu, který byl zavřen asi před dvaceti lety a těžila se v něm měď a různé další kovy. Když dorážíme do cíle naší cesty (Hopi Point), zjišťujeme, že do tohoto místa bus mimo sezónu nejezdí, takže jsem museli udělat čelem vzad a téměř do vesnice se vrátit pěšky. Byl to ale jen kousek. Prý velkou výhodou návštěvy Grand Canyonu právě v tomto období je jednak samozřejmě nižší návštěvnost, která je prý v létě naprosto katastrofální, ale i fakt, že v zimě nestoupají z vod Colorada tolik mlhy, takže jsou všechny stěny kaňonu dobře viditelné a navíc téměř po celý den můžeme pozorovat nádhernou hru barev na stěnách, která prý v létě je pozorovatelná jen při západu a východu slunce. Poté vyrážíme už s Rosťou směrem proti proudu řeky až k nejvýchodnější části parku Desert View, kde je postavena i vyhlídková věž a z tohoto místa je už i poměrně dobře viditelná řeka. Ještě si prohlížíme indiánské muzeum, které za moc nestojí a ve čtyři hodiny vyrážíme směrem na Flagstaff. Po cestě na parkovišti potkáváme indiány, kteří zde prodávají svoje cetky. Nocujeme v Needlesu kam dorážíme asi okolo desátý. Hotel Days Inn máme za 33 dolarů a je to fakt luxus i se snídaní.

ujeli jsme 386 mil

9.den – JoshuaTree, Palm Spring, San Diego

Ráno využíváme snídaně a přecpáváme se a pak vyrážíme směrem na Joshua Tree national park. Počasí je nic moc, zataženo a každou chvíli to vypadá na déšť. Po pár mílích opouštíme hlavní silnici vedoucí do L.A. a pokračujeme opět po staré 66 Route. Při silnici vidíme v polopoušti spoustu starých opuštěných baráků, bůhví jaké by mohli vyprávět příběhy.To už se vlastně ocitáme v Mohavské poušti a ze silnice čas od času vidíme koryta vyschlých řek. Pozvolna začíná pršet a než dorážíme k bráně do parku prší už docela vydatně. Ve visit centru nám říkají, jak jsou šťastní, že jim tady nepršelo od září, my jejich štěstí ale nesdílíme, i když chápu, že při těch vedrech, který tady mají je takový déšť pro ně vysvobození. Jedeme tedy na prohlídku. Joshua Tree je národní park rozprostírající se na hranici Mohavské ze severu a Colorédské poště z jihu. Jako první si jedeme prohlídnout Cholla cactus Garden, ve které se nacházejí kaktusy u nás známé jako Opuncie. Jedno štěstí a dost velké ale máme. Vzhledem k tomu, že prší, tak všechny kaktusy krásně vykvetly a začaly se množit stylem, který je pro ně charakteristický – odskakováním jednotlivých částí od hlavního kaktusu. Poté pokračujem k prohlídce Jumbo rocks, Arch Rock a Key View (1581m). Celá cesta je lemována stromy Joshua, podle kterého má právě celý park jméno. Stromy jsou charakteristické tím, že každá další větev vyrůstá od staré větve v kolmém směru, takže to vypadá, jako by někdo lomil rukama. A právě podle toho dostal strom jméno, má prý symbolizovat zdvyžené paže nějakýho Josefa, který prý podle bible dal povel k útoku na nějaký město. Velice zajímavé a dobře tvarované tu jsou i skály. Při stoupání na Key View se najednou déšť začíná měnit v sníh, takže se nám naskýtá skutečně raritní pohled na zasněženou poušť, v které posléze potkáváme i kojota, který se nám snažil vlézt do auta. Když se při výjezdu z parku ptáme u brány, kdy tady naposled sněžilo, řikají, že tady takovou kalamitu ještě nezažili. Pokračujeme směrem na Palm Spring, zelená oáza v poušti, ve které mají prý svá honosná sídla hollywoodské hvězdy. Opět snobárna. Více nás ale zajímá Indians Canyons – kde se mají nacházet vyschlé vodopády, tam nás ale pro kalamitu nevpouští. Jsou úpně prdlí je vidět, že tady na déšť fakt moc zvyklí nejsou. Byl to déšť jaký je u nás každej druhej, ale pro ně je to kalamita. Vyjíždíme tedy z města a kolem polý větrných elektráren nabíráme směr na San Diego, kam dorážíme asi v osm hodin a ubytováváme se za 36 dolarů. Navečer se ještě jedeme projet po downtownu a podaří se nám docela slušně zabloudit, nakonec se ale zdárně vymotáváme a ještě si stihnem dojít na večeři.

ujeli jsme 413 mil

10.den – San Diego, Tihuana

Ráno stáváme asi v osm, venku stále prší. Sbalíme věci a jdeme na snídani, která je v ceně ubytování. Snídaně, která ale měla být už od sedmi ráno se nekoná a dokonce je zamčená i recepce. Zvoníme tedy na recepčního, po chvíli vyléza takový mladý Ind ještě v pyžamu a diví se co tak brzo ráno vylejzáme, vždyť je přece kalamita. Nakonec nám připraví i snídani a zavolá do Sea Worldu, jestli je tam otevřeno – samozřejmě zavřeno, Déšť obrátil celé město vzhůru nohama, nejdou telefony a na fasádách baráků je vidět jak jsou naprosto podmáčené, asi fakt tady na větší deště nejsou zvyklí. Vyrážíme tedy směrem na jih k mexickým hranicím. Místo placení za parkování 10 dolarů parkujeme zadarmo u supermarketu a jedem autobusem do přes hranice do Mexika do města Tihuana. Cesta trvá asi deset minut a stojí dva dolary. V Tihuaně na nás na ulicích pokřikujou Mexikánci snažíc se nás nalákat do svých krámků, platí tu jak pesety, tak dolary. Všude se z nás akorát snaží stáhnout peníze. Jednu věc si ale neodpustíme, necháváme se fotit na zebře, velice kýčová záležitost. Půvdní cenu 5 dolarů jsme usmlouvali na 1 dolar. Poté se snažíme najít nějakou opravdu klasickou taquerii, abychom si mohli dát originální mexické takosy. Jakous takous nacházím asi po třičtvrtě hodiny hledání. Takosy jsou ostré jak mají být, ale příliš se jich člověk nenasytil. Na ulicích potkáváme Mexikánce, který akorát očumujou a nic nedělají, je to línej národ. Do San Diega se vracíme asi v jednu hodinu. Na hranicích nám kontrolujou platnost víz. Poté vyzvedáme Rosťu a pokračujeme po pobřeží do centra. Cestou se zastavujeme na pláži a v jedné zbohatlické čtvrti. Pokračujeme do downtownu. Jako na potvoru se ale musel spustit šílenej liják. Míjíme hotel a pokračujeme na most přes záliv do přístavu. San Diego je domovským přístavem Pacifické flotily Spojených států, tak tady vidíme i několik válečných lodí včetně jedné letadlové. Kotví tu i Star of India – plachetnice z poloviny minulého století. Jedeme kolem zavřeného Sea Worldu, je to opravdu obrovský komplex do Old Downownu, který je tvořen především starými domky z dob zakládání města. Na jednom letáku se dozvídáme, že kromě Sea Worldu se ve městě nachází ještě jeden komplex akvárií. Vydáváme se tedy tam. Tento komplex je součástí Scripps Institution of oceanography. Když tam přijíždíme potkáváme tam ale nějak podezřele moc lidí. Jdeme tedy dovnitř, hala je úplně narvaná a u vchodu dostáváme nějaký leták. Dnes se tady koná memoriál za Miu Jean Tegnerza jednu velice známou potapěčku, která se asi před týdnem utopila. Akvárko je oficiálně zavřené. je to hrozný, snažíme se tvářit smutně, ale moc to nejde, podávají tady kafe, víno a šampaňský, fakt tu americkou náturu občas nemůžu pochopit. V blesku procházáme akvárka jdeme pryč. Cestou se ještě stavíme u pláže, kde pozorujeme surfaře řádící na vlnách. „Kalamita“ jim asi poskytuje poměrně dobré vlny. Poté vyrážíme směrem do Los Angeles, kde už máme zajištěn na tři dny nocleh u Marušky a Jirky. Bydlí přímo v centru kousek od Sunset Bulvár, ale přesto bloudíme. Provoz v L.A. je naprasto šílenej, věřím tomu, že je největší na světě. Dorážíme asi v devět hodin.

ujeli jsme 214 mil

11.den – Los Angeles – Hollywood, Universal Studios

Ráno si vyrážíme pěšky prohlídnout Hollywood, počasí se umoudřilo, dokonce je i teplo, že můžeme vytáhnout kraťasy. Nejprve jdeme po Hollywood Bullvard, jejíž chodníky jsou jsou po obou stranách v délce asi tří nebo čtyř mil popsány jmény slavných herců, režisérů a jiných osob od filmu. Poté dorážíme k Čínskému Divadlu, před kterým je prostor tvořen z desek, v kterých jsou otisky rukou a nohou slavných filmových hvězd, můžete jich zde najít na 180. Některé, jako třeba Merylin Monroe jsou ale už značně zašlé. Poté vyjíždíme ke Griffithově hvězdárně, odkud je výborný výhled právě na slavný nápis HOLLYWOOD umístěný na skále nad městem. Po obědě vyrážíme na prohlídku Universal Studios. Platíme 40 dolarů vstup a jdeme do samého srdce šoubyznysu. Nachází se zde velké množství atrakcí. Wild West po vzoru divokého západu, 3D Terminátor – skutečně geniálně a do posledního detailu promakaná šou, Back to the future – let autem jako ve filmu Návrat do budoucnosti II, E.T. mimozemšťan, Jurský park, Water world podle stejnojmeného filmu a ukázka pyroefektů při natáčení. V areálu můžeme najít i množství artefaktů známých z různých filmů. Nejlepší ale je asi dvouhodinová projížďka vláčkem ve studiích a mezi kulisama, které se opravdu používají při natáčení, s ukázkami různých scén jako např průtrž mračen v mexické vesnici, zemětřesení v metru, při kterém se propadne silnice i s náklaďákem, zřícení mostu v džungli nebo útok žraloka. Opět se nám vyplatila jedna zmála velkých výhod cestování mimo sezónu, vzhledem k relativně malé navštěvnosti byly čekací doby max. deset minut, takže jsms stihli kromě jedné všechny atrakce. V Sezóně jsou prý čekací doby i dvě hodiny. Tento den prý bylo v Los Angeles zemětřesení 4,6 stupňů Rychterovi stupnice. Maruška říkala, že se jim otřás celej barák, ale my jsme necítili nic, asi jsme byli zrovna na nějaký atrakci.

12.den – Los Angeles – Beverly Hills, Malibu, Santa Monika, Venice Beach

Ráno stáváme asi v devět a vyrážíme na prohlídku centra. Jedeme na Rodeo Road, kde se nacházejí nejdražší obchody na světě, pak projíždíme Beverly Hills a nakukujeme i do Beverly Hills Hotel, kde se zrovna konala nějaká snobácká svatba. Poté projíždíme po Merolose Place a jedeme se kouknout do Guitar center, kde se nachází i kytarové muzeum a obrovská prodejna, kde jsem si s radostí prohnal jednoho Fender Stratocastera. Před budovou se nachází otisky slavných muzikantů. Odpoledne jedeme na pláže. Cestou se stavíme v Zahradě Víry (Self – relation fellowship Temple), opravdu nádherné místo s jezerem (Lake Shrime), větrným mlýnem a mešitou. Je zde take Gandhio Memorial. Pak jedeme na Malibu Beach, kde si dáváme margaritu. Je nějaká speciální limonáda smíchaná s tekilou. Má ale celkem sílu. Malibu patří mezi jednu z nejznámějších pláží světa, ale že by nějak oplývala krásou, to se zrovna říct nedá. Navíc si dokážu představit, jak je tady v létě hlava na hlavě. Je tu dost větrno, tak po dopití pokračujeme do Santa Moniky. Cestou míjíme pláže, na kterých se natáčela Pobřežní hlídka, taky žádná velká krása na tak velkou popularitu. V Santa Monice se nachází hodně atrakcí a je tu dokonce i ruské kolo. Asi nejnádhernější je ale Venice Beach, která prý bývala baštou hippies a ve stejném duchu je vedena dosud. Stíháme akorát západ slunce a tradiční bubnování. Bubnování je fakt super. Sejde se tu velké množství lidí a všichni bubnujou a tancujou.

ujeli jsme 25 mil

13.den – cesta při pobřeží, Santa Barbara

Vyrážíme asi v osm hodin, počasí je naprosto nádherné. Loučíme se s Maruškou a jedeme po Sunset Bulvar až na pobřeží a pak po Highway No.1. Cestou míjíme pláže, které jsou daleko hezčí než ty v Los Angeles. Asi po hodině přijíždíme do Santa Barbory, kde se asi půl hodiny válíme na pláži a pak dáváme snídani v jednom občerstvení u pláže. Poté pokračujeme dále směrem na sever. Chceme se podívat Heard Castlu, což je obrovské sídlo postavené ve stylu evropských hradů. Postavil ho George Hearst v roce 1947, stavba skýtá 165 pokojů, 127 akru zahrad, bazény a další vymoženosti. Veškeré prohlídky až do večera byly ale už rezervované. Prý ale jakýkoliv český zámek je hezčí než tohle snobský monstrum. Asi o půl hodiny dál narážíme na pláž, na které se povaluje asi stovka Rypoušů sloních. Pokračujeme dál při pobřeží, kde přímo z vody vystupují hory, takže se musíme dost kroutit serpentýnama. Taky se nám povážlivě začíná nachylovat rafička stavu nádrže a jako na potvoru nikde žádná benzína. Na poslední chvíli potkáváme jednu v nějakym turistickym středisku, ale benzín je dost drahej, galon za $2,54, což je o dolar víc, než je standart. Bereme za pět dolarů, aby nám to stačilo do nejbližšího města a pokračujeme dál. Po cestě se stavíme a vychutnáváme si západ slunce nad mořem, skutečně krása krás. Dále projíždíme Monterey, San Jose, Silicon Valley, San Francisco a po deváté hodině příjíždíme ke Kájovi a Evě do Brentwoodu.

ujeli jsme 475 mil

14.den – Muir state park

Tak nakonec máme ještě jeden den k dobru, kerý využíváme k návštěvě Muir state park kousek nad San Franciscem, ve kterém se nachází redwoody, stromy podobné sekvojím, ale ne tak tlusté, ale spíš vysoké. Jedeme přes jeden most přes záliv a platíme mýtní, platí se ale jen při výjezdu z města. Proudy nejsou na mostě vedle sebe, nýbrž pod sebou. Příjíždíme do parku a dáváme si asi dvouhodinovou procházku. Redwoodský lesy jsou fakt hezký. Pak jedeme na Stinson Beach a tam se flákáme až do večera. Při cestě zpátky nás chytá traffic, takže cesta do Brentwoodu nám trvá asi tři hodiny. Po cestě ještě chceme koupit nějaký dárky pro Evy děti a nechat umejt Rosťu, než ho vrátíme. Při uklízení odpadků na benzíně se mi podaří omylem vyhodit i igelitku s dárkama, naštěstí to ale zjišťujeme brzo, takže si tu igelitku jedu zase z toho koše vylovit a Gába se mi strašně směje. Do Brentwoodu dorážíme asi ve čtvrt na devět.

ujeli jsme 172 mil

15.den – odlet ze San Francisca

Jelikož nám letadlo zpátky do Detroitu letí už v 9:20 vyrážíme na letiště už v pět hodin, abysme se vyhnuli zácpě. Už ali i v tuhle ranní hodinu začínají být dálnice zacpané. Ještě 30 mil jedeme s Rosťou a pak nasedáme do Kájova auta a na letišti jsme po šestý hodině. Loučíme se s Kájou a čekáme na letadlo, které nás odvezlo do Phoenixu a odtud v jednu hodinu do Detroitu. Let do Detroitu byla skutečně senzace, atrakce, světovej unikát, protože jsme tam měli vedle sebe Inda a ten když vyndal ty svoje tlustý nohy z bot,tak to byl smrat jak z hnoje. Po cestě si čet nějaký básničky a při jídle hrozně čamtal a drobil si na svetr. V Detroitu jsme byli v 18:30 místního času, kde už na nás na letišti čekal Ken.

I když jsme po cestě měli dost smůlu na počasí a i se dost projevovali nevýhody zimního období, tak byl celý výlet pro mě nezapomenutelným zážitkem. Za celou dobu jsme ujeli 3272 mil.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .