0
0

Tentokrát to nebude žádná velká cesta, spíš jen letmé pohledy. První stránka je věnována kalifornskému městečku Ventura, kde jsem v 90. letech opakovaně pracovně stávil pár týdnů. Druhý pohled nám přiblíží národní park s prapodivnými stromy, kam jsem se zajel podívat o víkendu při své poslední návštěvě. A třetí stránka popisuje jedno velmi neobyčejné místo v Arizoně, na které mne s sebou vzali přátelé.

Střípky z Kalifornie – všední život ve všedním městečku

Dnes zaskočíme na chvilku do jednoho kalifornského okresního města a jeho nejbližšího okolí a podíváme se na drobnosti každodenního života, které se liší od toho, na co jsme zvyklí.

Jsme na pobřeží Pacifiku, asi sto kilometrů severně od Los Angeles. Právě vychází slunce a města Camarillo, Oxnard, Santa Paula a Ventura, přikryté lehkou ranní mlhou, ještě spí. Nelamte si moc hlavu tím, kde které končí a jiné začíná. Nepoznáte to ani když jimi projíždíte po dálnici 101.

Všechna leží v nížině z jihozápadu olizované oceánem a ze severovýchodu uzavřené pahorky, které jsou prvními hlídkami horského řetězce Coast ranges, dosahujícího v této oblasti výšky až 2700m. To je však až dál od pobřeží, tady se výšky pohybují řádech několika stovek metrů. Na jihovýchodě se kopce přibližují až k pobřeží a jmenují se Santa Monica mountains a jsou oblíbeným výletním místem obyvatel losangeleské aglomerace, která se za nimi táhne až donedohledna.

Kopce jsou teď, v polovině března, většinou zelené a rozkvetlé. V sadech u jejich paty dozrává první úroda citronů a pomerančů (druhá bude napodzim). Ráno bývá chladno, přes den se ale vzduch vyhřeje na příjemnou teplotu, dovolující krátké rukávy. Dále v horách však na severních svazích stále ještě leží zbytky sněhu. Přestože častým přívlastkem Kalifornie je „slunná“, dokáže i tady v některých obdobích den propršet. Po ulicích se pak valí potoky vody, protože kanalizační síť pro odvod dešťové vody je tu poměrně řídká. Mimo město se po většinu roku suchá koryta zaplní a na některých vedlejších silnicích se můžete setkat s dopravní značkou, upozorňující na zaplavení vozovky. Nevyplatí se kvůli několika dnům stavět most.

Již jsem se dotkl jedné pro nás neobvyklé dopravní značky. Silniční provoz však má další zvláštnosti, se kterými se v Evropě těžko setkáme a které nás můžou zaskočit.

Především musíte umět číst a rozumět anglicky: jednoduchá značka přikázaného směru jízdy zde má podobu tabule s nápisem „pravý pruh musí odbočit doprava“, zákaz zastavení je (otrocky přeloženo) „žádné zastavování kdykoliv“. Dalšími lahůdkami jsou například semafory umístěné až za křižovatkou nebo čtyřcestná stopka. Pro nepozorného Evropana, zvyklého zastavit na červenou až těsně u semaforu, může mít zažitý bezmyšlenkovitý způsob jízdy fatální následky, neboť se díky svému zvyku ocitne na nejméně vhodném místě, uprostřed volného směru. Čtyřcestná stopka pak ukládá povinnost zastavit na hranici křižovatky bez ohledu na to, ze kterého směru přijíždíte. Auta pak odjíždějí v pořadí, ve kterém přijela. Pokud přijela ve stejnou chvíli, platí prý pravidlo pravé ruky. Setkal jsem se i s lidmi, kteří o pravé ruce nic nevěděli a tvrdili, že v takovém případě se prostě řidiči domluví – jeden na druhého kývne, aby jel. A je to. Rád bych viděl, jak by tohle fungovalo v Praze.

To, že je možné adoptovat děti, ví každý. V pražské zoo můžete navíc adoptovat nějaké zvíře a přispívat na jeho stravu. V Kalifornii nejen že můžete adoptovat zvířata z útulku, jsou tu ještě dál: tady se dá adoptovat dálnice. Adoptivní rodič potom zodpovídá za úklid odpadků ze „svého“ kusu dálnice. Může ji buď uklízet sám, nebo platit specializované firmě. Náklady si potom může odečíst při výpočtu daní. Okolí dálnice je tak čisté – ovšem jen v pásu udržovaném na základě adopce. Vzdálíte-li se kousek dál, narazíte na obvyklou směs odpadků jako u nás.

To svědčí o tom, že čistota je důsledkem toho že „na to jsou lidi“ a ne mimořádné uvědomělosti a vyspělosti národa. V indiánské rezervaci kmene Navajo na území států Arizona, Utah, Colorado a New Mexico tento systém nefunguje a okolo silnic je tomu odpovídající chlív.

Další tabulkou, se kterou se můžete setkat při procházce klidnými obytnými čtvrtěmi, je Sousedský dohled. Vidíme vás, pozorujeme vás a když se nám nebudete líbit, zavoláme na vás policii. A skutečně. Po čtvrthodinovém bloumání s foťákem po ulici kde se vzalo, tu se vzalo policejní auto. Jelo pomalu, vedle mne přibrzdilo a policisté si mě zkoumavě prohlíželi. Potom objelo blok a dalo si repete. A ještě jednou. Pak už jsem byl na hlavní ulici a pro sousedy jsem přestal být potenciální hrozbou. Ale už si mě pamatují!

I dříve bylo zvykem, že na oficielních budovách a úřadech vlála americká a kalifornská vlajka. Po událostech 11. září 2001 (v hovorové řeči „the nine-eleven“) se však tento zvyk rozšířil: vlajka už není jen vyjádřením národní hrdosti, stala se i symbolem podpory vlasti v těžkých dobách. Můžete ji tak vidět na obchodech, rodinných domcích nebo i autech. Tištěné plátěné vlajky různých velikostí se dají koupit za pár centů v supermarketech. Dokonce se vyrábějí i zvláštní držáčky vlajek, které se nasadí na hranu okna automobilu.

Amerika je u nás považována za vrchol pokroku v oblasti techniky. Samozřejmě, kosmický program a výpočetní technologie mluví samy za sebe. V každodenním životě ale vše až tak high-tech není. Američané jsou šetrní, zbytečně neplýtvají a zdaleka ne každý bydlí v luxusní vile, jaké můžete vidět ve filmech.

Ve Ventuře a okolí jsou standardem lehké montované domky, z nichž leckteré byly postaveny v první polovině minulého století. Samozřejmě se liší velikostí, stavem a rozlohou pozemku podle možností majitele, obytné přívěsy (které v amerických podmínkách dosahují rozměrů solidní chaty a nejsou určeny ke každodennímu převážení), sloužící často v jiných státech za obydlí chudším vrstvám, jsem zde však neviděl. Ani domů s nájemními byty není mnoho. Domky – i starší – se často kupují na hypotéky, které jsou zde dostupnější než u nás.

Splátky spolu s provozními náklady jsou leckdy srovnatelné s cenou pronájmu.

Zařízení domků je mnohdy používáno dokud funguje a ze stavu některých plynových spotřebičů a elektroinstalace by naši revizní technici zešedivěli. Elektrická energie je k domkům přiváděna venkovním vedením, které je často uměleckým dílem. Dráty jsou všude, mnoho sloupů je přizdobeno transformátory a pořídit snímek, na kterém by se nevyskytly dráty, je obtížné.

Kapitolou samou pro sebe jsou pak koupelnové baterie. Existuje mnoho různých systémů různého stáří, díky nimž se prozaické sprchování v motelu stává dobrodružstvím: jak nastavit proud vody a její teplotu a pak to pustit do sprchy, když na všechno máte jen jedno kolečko? Ale, prosím, vodou neplýtvat. Přivádí se sem z hor a není jí nazbyt. A na pití si najděte něco jiného, voda je cítit chlorem a když z ní uvaříte čaj, na hladině se utvoří zrcátko.

Snad jedinými spotřebními předměty, kde se zřídka setkáte se zastaralými výrobky, jsou automobily. Auto je pro místní obyvatele životní nutností, bez něj se díky velmi nedostatečné veřejné hromadné dopravě nikam nedostanete. Všude je to daleko.

Ztráta způsobilosti k řízení vozu, například díky nemoci nebo vysokému věku, je proto opravdovým problémem a činí člověka závislým na jeho okolí. Mezi automobily převažují americké a japonské značky, méně často pak německé a řídce švédské vozy. Německé automobily jsou považovány za něco lepšího, precizního a kvalitního, co převyšuje běžnou americkou produkci. Bez ohledu na to, že leckteré byly vyrobeny v sousedním Mexiku a Německo nikdy neviděly. Staré vozy často nesou známky koroze, ne ale na takových místech jako jsme zvyklí u našich aut.

Tady rezaví karoserie v ploše, tam, kde lak za léta provozu slezl nebo ho sedřely kartáče myček.

Pěšky se chodí velmi málo. O kinech, kde se na plátno díváte ze svého auta, jste již jistě slyšeli. Dokonce k nám i dorazila další americká vymyšlenost, provozovny rychlého stravování „drive-thru“, kde si u stojanu s reproduktorem přímo z auta objednáte, popojedete a u okénka kýžené obdržíte. Amerika už je ale dál: mají tu „drive-up“ banky. Přijedete ke stojanu, do pouzdra vložíte šek, pouzdro potrubní poštou odešlete do budovy, do mikrofonu řeknete, co si přejete a za chvíli vám přijedou peníze zpátky. Dají se takhle provádět všechny základní operace – převody, výběry, ukládání. Inu, pořád je co se učit.

Když dostanete hlad, můžete zaskočit do běžné restaurace s obsluhou (je libo steak, čínskou, mexickou, japonskou, italskou nebo thajskou kuchyni?) nebo do některé z jídelen rychlého stravování. McDonald’s a KFC znáte i od nás, tady je však podobných řetězců několikanásobně více. Ať už je to Taco Bell s mexickými jídly, největší konkurent McDonalda Burger King, Subway s obloženými vekami, Wendy’s a mnohé další, jedno mají společné: standardní sortiment v rámci toho kterého řetězce, příznivé ceny a standardní úroveň služeb.

A nedostanete v nich pivo. K prodeji alkoholu je totiž třeba mít licenci. Vyprávění jednoho Američana, který navštívil Prahu, o tom, že u nás koupíte pivo na každém rohu a můžete ho popíjet na ulici (tady to zákon zakazuje), proto znělo jeho přátelům jako krásná pohádka. Zvláštní kapitolou jsou pak jídelny typu „sněz kolik můžeš“. Zaplatíte pevnou taxu (obvykle mezi šesti a deseti dolary), dostanete talíř a sklenici a jste vpuštěni k baru, kde si můžete nabrat dle chuti a hladu co hrdlo ráčí.

Ještě si zaskočíme za jednou aktualitou do nedaleké Santa Barbary – je to tam jen půl hodinky autem po dálnici. Tam se totiž dnes koná demonstrace proti válce v Iráku.

Provoz na hlavní třídě je uzavřen a z dolního konce, od oceánu, pomalu přichází za zvuku bubínků skupina asi dvou set demonstrantů. Mávají na diváky na chodnících, promlouvají na ně, usmívají se. Nad hlavou rukou napsaná hesla, americké vlajky skutečné i upravené tak, aby vystihovaly názor nositelů na zahraniční politiku Spojených Států. Vlajka, na které je tradiční pole hvězd nahrazeno hvězdným kruhem Evropské Unie mě zaujme. Vmísím se do davu, dojdu k sympatické ženě, která vlajku nese a lámanou angličtinou ji žádám o vysvětlení symboliky. Zjevně je zmatená, ale ochotně přivolá kolegu demonstranta, který mi vypráví o koloniální politice USA a jejich snaze získat třináct kolonií. Děkuji já i nositelka vlajky a pak už se díky úkroku na chodník stávám z demonstranta čumilem. Průvod pokojně projde kolem, za ním projede policejní auto a anton a zas je klid.

Než jsem se vrátil ze Santa Barbary, den už nám pokročil. Od moře přišla mlha a přikryla celé pobřeží. Dnes se žádný úchvatný západ slunce nekoná. Tak nashledanou – zase někdy jindy a někde jinde.

Joshua Tree

Joshua Tree. Yucca brevifolia. Juka krátkolistá. Rostlina značně nezvyklá, nepodobná stromům, jak je známe z našich lesů a zahrad. Dokonce ani letokruhy nemá. Což je ovšem výhoda – odpadá důvod ji kácet jen abychom zjistili, jak že je vlastně stará (na druhou stranu je tu ale riziko že bude kácena proto, abychom se přesvědčili, že skutečně na řezu žádné letokruhy nebudou). Člověk však musí mít ve všem jasno a stáří stromu je pro něj informace životně důležitá. I strávil proto čas měřením a zjistil, že to dělá zhruba palec přírustku ročně. A je to. Máš šest metrů? Dvěstěčtyřicetlet. To jsem si oddechl.

Zpočátku to vypadá jako juka co máte za oknem v květináči. Roste si přímočaře nahoru. A pak si jednou vykvete nebo ji zlovolný hmyz připraví o špičku – a ejhle, vyrazí boční výhon. Prý libovolným směrem. A to se opakuje víckrát a máte tu podivný rozcuchaný stromek, jehož ručky jsou rozhozené všemi směry. No a teď si představte následující situaci: Vozy osadníků kodrcají pouští. Mají za sebou dalekou cestu z osad u Velkého solného jezera, kola poskakují po nerovném povrchu, děti už ani nebrečí a je to dávno co ženy přestaly reptat. Nálada nic moc. Alespoň že ti Indiáni jim dávají pokoj. Vůdce karavany sedí zadumán s opratěmi v rukou a přemýšlí, jak karavaně zvednout náladu. Samozřejmě že byla kratší cesta.

Joshua Tree

Jenže přes Sierru Nevadu se nedá s vozem ani s dětmi. A když ji chcete objet z jihu, postaví se vám do cesty Údolí smrti, místo, kde jedete celý den a hory na druhé straně se vám nepřiblíží ani o kousek. A tak jeli ještě víc na jih. Všude poušť, vody málo, cesta se protahuje. A jak tak sedí v chmurných myšlenkách, mraky se roztrhnou a paprsky zapadajícího slunce ozáří postavu nadlidského vzrůstu s rukama zdviženýma v žehnajícím gestu: Hle, to Jozua nás vítá do země zaslíbené! Mezi osadníky to zašumí: Zázrak! Unavené oči se rozhlédnou a zjistí, že postava není sama. Támhle je další. A ještě jedna. Vtom se za vůdcem karavany rozhrne plachta a ozve se hádavý ženský hlas: „To už tě to zas bere, Joshi? Dyk to jsou obyčejný stromy! Koukej radši na cestu, je to tu samej výmol a kámen a děti sebou vzadu házej jak nudle v bandě!“ A kouzlo je pryč. Ještě večer, u ohně ze dřeva těchto „nejodpudivějších reprezentantů rostlinné říše“ (jak je komentoval jeden z pozdějších návštěvníků tohoto kraje) padne pár vtipů na téma „Jozuův strom“. A tohle jméno téhle podivné rostině, které by laik jen stěží hádal příbuzenství s lilií, už zůstane. Jozuův strom.

Ale on neroste jen tak někde. Pokud ho chcete vidět, musíte na jihozápad Spojených států, do Mohavské pouště. Ta je charakteristická také tím, že se rozkládá ve vyšších nadmořských výškách, zhruba okolo tisíce metrů. Níž už tyto podivné stromy nerostou.

Oproti mormonským osadníkům jsem byl v nesporné výhodě. Nemusel jsem se kodrcat dlouhé týdny krytým vozem a mohl jsem si dovolit ten přepych vypravit se do místa kde tyto stromy rostou jen proto, abych je viděl. Navíc jsem byl vybaven mapou a vědomostí, že americká vláda zřídila v místě hojného výskytu těchto stromů národní park.

Řídký provoz nedělního dopoledne nechal dálnice skrz Los Angeles průjezdné a tak jsem brzy mířil na východ od pobřeží Pacifiku. Kolem dálnice č.10 se míhaly domky, sklady, ohrady a skladiště měst a částí losangaleské aglomerace.

Za San Bernardinem konečně začaly řídnout. K silnici se přiblížila železnice a údolí se zužovalo. Projel jsem prudkou přeháňkou. Naštěstí i můj vůz byl krytý, a to dobře, takže jsem si seděl pěkně v suchu. Stěrače bojovaly s přívaly vody, kterou mi na přední sklo házela kola kamionů. Přes stěnu deště jsem zahlédl postavy, mávající mi z okolních kopců. Konečně se viditelnost zlepšila a já jsem rozpoznal detaily: do kraje pouštního lesa mě vítaly lopatky větrných elektráren. Byly jich tady, ve větrném průsmyku, stovky. Tyčily se v několika řadách vlevo na výběžku San Bernardino mountains, pokrývaly dno údolí, ale dál na jih do příkrého svahu San Jacinta si netroufly. Zastavil jsem na parkovišti, otevřel dveře auta a vzápětí jsem měl co dělat, aby mi je vítr nevyrval z ruky. Fotografovat v tomto větru se dalo jen těžko. Vítr se mnou cloumal a tak jsem hledal stanoviště podle toho, kde jsem mohl využít pevnou oporu. Přes zasněžený vrchol San Jacinta se hnaly mraky a zakrývaly pohled na tuto domiantu čnící nad Palm Springs. Blížila se opět přeháňka.

Na druhé straně mělkého průsmyku jsem odbočil po dvaašedesátce doleva na Morongo Valley. Vítr cloumající autem činil rychlejší jízdu nebezpečnou. Silnice vytrvale stoupala, zařízla se do úzkého kaňonu a nakonec mě vyvedla na náhorní planinu. Projel jsem městečko Yucca Valley a za chvíli tu bylo Joshua Tree, ve kterém odbočuje silnice do národního parku. Zaplatil jsem za vjezd a pokračoval jsem dál po vzhůru stoupjící asfaltce honosně nazývané Park Boulevard. A už tu byly. Na kamenitých pláních táhnoucích se k úpatí kopců z tmavé ruly, které jako by rozdrtila rána kyje nějakého obra, rozprostíral se háj Jozuových stromů. Tedy háj. V našich poměrech bychom řekli sem tam nějaký strom, ale nezapomínejte, že tady jsme na poušti. Podrost tvořily nízké šedomodré keříky a řídká suchá tráva s tuhými listy. Kromě juky krátkolisté tu roste i její příbuzná juka mohavská, která má delší listy, je nižšího vzrůstu a nevětví se.

Pokračoval jsem dál a na rozcestí jsem zahnul na slepou odbočku na Keys View. Říká se, že za jasného ne je odtud vidět až do Mexika. Dnes ale jasný den nebyl.

Silný vítr stále hnal po obloze mokré mraky, vzduch byl plný vodních par a viditelnost, v suchých pouštních oblastech daleko od smogu měst obvykle několik desítek kilometrů, byla ta tam. Prostě obvyklý zamlžený rozhled a v dáli spíše tušené než viděné jezero Salton Sea, na půl cestě k Mexicali. Tedy nic moc. Ale přesto byla zajížďka přínosná: viděl jsem juku krátkolistou v květu. Několik stromů cestou ke Keys View bylo ozdobeno smetanově bílými hrozny květů velmi podobnými těm, které můžete občas vidět na jukách rostoucích v zahrádkách u nás.

Na tento výlet se mi podařilo utrhnout jen jeden den, ráno jsem vyrazil dost pozdě a čas letěl. Bylo jasné, že na pěší pouť k některé z oáz, několikahodinový výlet ke starým opuštěným zlatým dolům, na farmu Billa Keyse nebo i jen na zajížďku do vzdálenějších oblastí parku, tak, kde končí mohavská poušť s jukami a začíná Sonora s mnoha druhy kaktusů, nemám dnes nárok. Tak tedy alespoň zajet ke kempu Jumbo Rocks, který je populárním zejména u horolezců. Kromě zvětralé ruly (a s vyjímkou černého bazaltu kopce Malapai Hill) je další převládající horninou v oblasti parku monzogranit.

Žíly této žlutavé horniny na mnoha místech vystoupily na povrch, kde byly vymodelovány větrem a vodou do příjemných oblých tvarů. I když nejste horolezci, je příjemné bloudit zde mezi skalami, ke rostou pokřivené jalovce, kaktusy cholla a kvetou pouštní rostliny, a objevovat ve skalních tvarech lidské i zvířecí hlavy, tuleně, melouny či četné sloní zadky.

A jak zapadající slunce prosvitne mezi mraky, skály se rázem zabarví do růžova a oranžova a potom do červena a to je znamení, že den pomalu končí a je na čase balit. Ochladilo se a o západu se roztahovala po obloze černá deka mraků. Začalo pršet. Takže žádný kýčovitý západ slunce a už vůbec ne noční focení hvězdných drah na pozadí pitoreskních stromů. Složil jsem stativ a vrátil jsem se ke svému krytému vozu. Čekaly mě nějaké čtyři hodiny noční jízdy na kalifornské pobřeží.

A to jsem ani nezahlédl kojota (coyote – pokud chcete vypadat zasvěceně, čtěte kajodý), prý nejběžnější zdejší zvíře.A jen na okamžik se v čase oběda na keříku vedle mne mihla zemní veverka. A tarantule, které se v létě po silnici jen hemží, byly spolu s další pouštní filmovou rekvizitou, chřestýši, ještě zalezlé. Vlastně výčet toho, co by se dalo v tomto parku a jeho nejbližším okolí vidět, by byl o hodně delší. Ať již by se jednalo o důkaz posunu kontinentálních desek – roztrženou a o několik metrů posunutou silnici, další představitele pouštní zvířeny, ptáků a rostlinstva nebo pozůstatky činnosti těch, kdo tuto krajinu měli za svůj domov.

Antelope Canyon – nakouknutí na jeden přírodní div

Tahle země patří odedávna lidu Diné. Přesněji od té doby, co jeho předkové dorazili při svém putování na jih do krajů Coloradské plošiny, usadili se zde a postupně nahradili původní obyvatelstvo. Od těchto původních usedlíků, žijících v pueblech a označovaných dnes jménem Anasazi („dávní lidé“ nebo také „dávní nepřátelé“), se naučili obdělávat půdu. Díky této dovednosti dostali i jméno, pod kterým je známe i my: Navaho, což v jazyce Tewa znamená „obdělaná země“.

Těžké období nastalo pro Navahy po příchodu Evropanů. S těmi se poprvé setkali v 17. a 18. století, kdy na americký jihozápad dorazili první misionáři a marně se pokoušeli přivést Indiány k víře. Za misionáři přišli osadníci a začali se usazovat na indiánské půdě. Navahové s nimi bojovali, vyháněli je z jejich farem, na druhou stranu však se od nich naučili chovat ovce, ze kterých velmi rychle učinili důležitou součást svého hospodářství. Neustálé boje proti kolonizaci vedly nakonec k vyslání trestné výpravy, která vybila indiánské ovce i jejich chovatele, a k deportaci přeživších na východ k Rio Pecos. Nakonec však bylo zbylým Navahům dovoleno vrátit se do své vlasti, ve které zůstali až do dnešní doby. Z osmi tisíc navrátilců dnes jejich počet vzrostl až ke sto čtyřiceti tisícům.

Rezervace indiánů Navaho zabírá značnou část severovýchodní Arizony a zasahuje i do států Utah, Colorado a Nové Mexiko. Navahové mají vlastní samosprávné orgány s autoritou na celém území. Připoutejte se, je to zákon Navahů – to hlásají tabulky u silnic v rezervaci.

Na Diné Bikéyah, tedy na území Navahů, najdete mnoho divů amerického jihozápadu – nejznámější jsou asi Monument Valley a Canyon de Chelly. (Možná si vzpomenete na film Mackennovo zlato, který byl filmován také zde.) Jedním z nejmagičtějších míst této oblasti je Antelope Canyon, vysněný cíl mnoha fotografů.

Dávno před příchodem prvních lidí zde byla jen skalnatá planina z červeného pískovce. Tisíce a tisíce let se hnala voda spadlá za letních bouří po pláni, pronikala do vlasových puklin a odnášela zrnka písku k řece Colorado. Pukliny se rozšiřovaly a prohlubovaly, tam, kde byla skála tvrdší voda uhnula a vykružovala ladné oblouky. V obdobích sucha pak písek hnaný větrem pokračoval v erozivní činnosti, až se pukliny vymodelovaly do podoby, kterou známe dnes. V anglických popisech tohoto místa se nejčastěji setkáte se slovy puklina, štěrbina, nebo i vývrtka. V každém z těchto slov je kus pravdivého postřehu, žádné však nedokáže vystihnout skutečný charakter tajuplné chodby, kde se zlaté světlo poledního slunce odráží nesčetněkrát na bizarně zakřivených pískovcových plochách, přebírá jejich barvu a pokrčuje až ke dnu trhliny, aby tam, zcela vyčerpané, zbarvilo do tmavoruda hrst písku v nejhlubším stínu. Antelope canyon je velmi obtížné popsat a i nejlepší fotografie vypoví jen málo o duchu tohoto místa.

Pokud se rozhodnete toto místo navštívit, zamiřte do severovýchodní Arizony. Silnice 89 vás povede rozbrázděnou červenou krajinou na sever. Vpravo před sebou uvidíte majestátní posvátnou horu Navajo Mountain, vévodící svými více než třemi tisícovkami metrů celému kraji. Dříve než dorazíte k hlubokému korytu Colorada přehrazenému přehradou Glen Canyon dam, přijedete do městečka Page, které vám nabídne deset rozličných kostelů, možnosti nákupu a stravování a také nocleh v některém z mnoha motelů. Pokud dáváte přednost stanování, máte příležitost využít kempu u přehradní nádrže nebo níže po proudu na břehu Colorada. Sama přehrada, přehradní nádrž i meandr Colorada Horseshoe Bend, nalézající se kousek po proudu, jsou zajímavá místa hodná návštěvy – můžete se tam podívat ráno nebo večer. Nejvhodnější doba pro návštěvu Antelope Canyonu je totiž kolem poledne.

Tak už nezdržuj, říkáte si, a ukaž nám, kvůli čemu jsme tady. Tedy dobrá. Zabalíme stativy rozložené na hraně závratného srázu nad Horseshoe Bend – slunce už beztak pěkně připaluje – a vydáme se zpátky do Page. Před městem odbočíme doprava na 98 a pokračujeme kousek k tepelné elektrárně Navajo. Ne, pokud ji mineme, znamená to, že jsme přehlédli ručně načmáranou tabuli, označující odbočku ke kaňonu. A skutečně: horní Antelope Canyon doprava, dolní doleva. Pojedeme napřed do horního. Auto musíme nechat hned u cesty, dál se nesmí. U přístřešku čeká usměvavý kulatý Navaho v modré bundě, vedle něj nákladní dodávka s lavicemi na korbě. Bude to stát jedenadvacet a půl dolaru na jednoho, povídá. Patnáct vstup a šest pade kmeni. Inu dobrá. Nasedáme ještě se čtyřmi dalšími turisty na korbu a následuje rychlá jízda širokým písčitým korytem vyschlého potoka. Asi po šesti kilometrech se údolí uzavírá, dál jet nejde. Ve skalní stěně v čele údolí zeje puklina. To je on, vchod do kaňonu. Jsme tu mimo sezonu, v polovině března, a tak je návštěvníků velmi málo, kromě nás tu stojí jen jedno další auto. Napřed si to projdeme a na zpáteční cestě můžete fotit, říká průvodce a vyzývá nás k následování.

Říká se, že kaňon objevila v roce 1931 holčička pasoucí ovce, ale místo muselo být Navahům známé již dávno předtím. Sloužilo za úkryt jejich stádům a dostalo i svůj název: Tse bighnilini, místo, kde voda teče skrz skálu. Vstupujeme do stínu skal a před námi se otevírá tajuplný svět tvarů a barev. Bezděky zadržuji dech a snažím se našlapovat opatrně. Průvodce prozaicky popisuje jednotlivé části kaňonu, upozorňuje na naplavené dřevo šest metrů nad našimi hlavami a dodává další údaje o výšce (něco přes třicet) a délce (tak stopadesát metrů) kaňonu. Dno je písčité, rovné, schůdné, jen málokde by měli dva lidé potíže se vyhnout. Za chvíli jsme na horním konci. Údolí tady je zmenšeninou dolního vstupu – užší a mělčí. Domlouváme s průvodcem prodloužení půlhodinové kvóty na návrat. Daří se. Vezme nás zpět s další výpravou. Vrháme se znova do světa fantaskních tvarů a zapomínáme na čas. Okolo poledne slunce dokáže v několika místech proniknout až na dno kaňonu. Potom je možné hrstí písku hozenou do vzduchu paprsek zviditelnit a získat tak atraktivnější snímek. Myslím ale, že kaňon nemá takováto vylepšení zapotřebí.

Dvě hodiny uplynou jako nic a už jsme zase na korbě dodávky. Indián nás vykládá na parkovišti a my popojíždíme několik set metrů na druhou stranu silnice, kde je kousek od elektrárny vstup do dolního kaňonu, do Hasdeswazi, oblouků zkroucených skal. U pokladny se snažíme domluvit slevu a daří se: šest a půl dolaru nemusíme platit znova, jen dvanáct za vstup. Scházíme do širokého mělkého koryta a hledáme vchod podobný tomu nahoře. Před námi je však jen skalnaté dno s křivolakou puklinou. Jdeme blíž a skutečně: tady jsou železné schůdky! Pokud ale máte ramena jako Rambo nebo linii jako Golem, není to nic pro vás. Neprojdete.

Pomalu se noříme do štěrbiny a opět naše oči kloužou po stěnách modelovaných vodou a pískem. Kaňon místy není ani metr široký a není tak dobře schůdný jako byl horní. Na mnoha místech je průchod usnadněn železnými schůdky, jinak by bylo obtížné dostat se přes kamenné stupně, kterých tu není málo. Slunce venku se skrylo za mraky. Panuje zde přítmí a pocit stísněnosti, posílený vracející se myšlenkou na dvanáct návštěvníků, kteří zde byli zaskočeni přívalem vody v srpnu 1997. Přežil jen jeden, některá těla se vůbec nenašla. „Je to jako když se dostanete do pračky. Nemáte šanci cokoliv dělat.“ Raději se soustřeďuji na focení. Je tu klid a ticho; kromě nás je tu snad jen pět dalších lidí, z toho dva fotografové. Pomalu se propracovávám až ke schodišti stoupajícímu ven z kaňonu. Minu jej a pokračuji ještě několik metrů dál. Několik zatáček a přede mnou je vysoký stupeň a za ním se skály rozestupují. Vracím se tedy zpátky stejnou cestou.

Je po čtvrté hodině a Indiánka z pokladny už čeká jen na nás, aby mohla zavřít bránu a jít domů. Ukládám exponované filmy se smíšenými pocity: fotek toho místa už byla publikována spousta. Ale ten pocit… Když už máte to štěstí a jste tu skoro sami, možná je škoda rozptylovat se a dívat se na toto místo optikou fotoaparátu.

http://zzz.cz/cesty/index.php/2004

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .