0
0

Cesta do Thajska byla kdysi prvním cestovatelským nápadem. Nějak koncem roku 1997 byly v akci letenky do Bangkoku. K tomu jsem se ještě neodhodlal. Teprve o několik měsíců později jsem zamířil na svoji první cestu – s Morisem, autem, na 6 dní do dalekého Slovinska:-) Další cesty pěkně přibývaly, ale na baťůžkářsky pohodovou jihovýchodní Asii se nějak nedostávalo. Místo toho jsem si užíval vojenské převraty ve Venezuele, výbuchy v Albánii či přepadení v Riu. A protože ve škole kroutím poslední rok a stávám se čím dál víc pohodlnější, byl čas na asi poslední baťůžkářský zářez. Díky tomu, že GTS na profláklé sametové a valentýnské akci nabízí už docela šitovní destinace, tak jsem prostě koupil standardní letenky tři měsíce předem za 15 tisíc. Cestování tam vyšlo na 300 dolarů. Suma sumárum mě pak celý výlet stál kolem 25 tisíc.

Cesta byla naplánována, jak už to bývá, velkohubě: Singapur – Malajsie – Thajsko. Chtěl jsem přiletět do Singapuru, profrčet celý Malajský poloostrov (Melaka, Kuala Lumpur, Cameron Highlands) přes ostrov Ko Pha Ngan až do Bangkoku, kde si dát gáblík a odsud return home. K tomu si ještě odskočit do Kambodže – země nášlapných min a angkorských chrámů. Kupodivu se téměř vše podařilo.

Vše bylo tradičně na blind. Jedinou věcí, co jsem měl byla letenka Praha – Kodaň – Singapur a zpátky do Prahy z Bangkoku od Scandinavien Airlines. Na první dva týdny se mi podařilo překecat Máru, kolegu ze slovutného SOSPOŠského ústavu. Já jsem si pak cestu natáhl ještě o pár dní. A že to bylo fuška dostat se zpět!

Trasa

4. únor 2003 – 27. únor 2003

(ČR) Mělník – Praha – (Dánsko) Kodaň – Roskilde – (Singapur) – (Malajsie) Johor Bahru – Melaka – Kuala Lumpur – Tanah – Tapah Rata – Ipoh – Butterworth – (Thajsko) Hat Yai – Ko Phangan – Hat Rin – Hat Thien – Surat Thani – Bangkok – Arathya Prathet – (Kambodža) Poipet – Sisophon – Siem Rap – Angkor Vat – Angkor Thom – (Thajsko) Bangkok – Katchanaburi – (Dánsko) – (ČR) Praha – Mělník

Příprava

Chcete-li skočit rovnou do Asie, tak radši první dvě stránky přeskočte.

Chtěl jsem letět do Singapuru, profrčet zadní Indii a zpátky z Bangkoku. Sehnat letenky 3 měsíce předem za studentskou cenu pod 20 tisíc byla fuška. Nakonec jsem měl zarezervované jen lety do Singapuru s British Airways za 16200 s přestupem v Londýně. Pak se objevila nabídka od Scandinavien Airlines přes Kodaň za ještě nižší cenu – 14950 + letištní poplatky 960. Na první dva týdny jsem tam letěl s Márou. Já jsem tam chtěl ještě zůstat pár týdnů navíc. Tady jsem to prokaučoval, myslel jsem (samozřejmě blbě) že když mám open letenku, že dostat se na dřívější let za poplatek 25 dolarů nebude větší problém. A on byl. No stejně třebas se už nebude mít co vracet. Příště radši koupit dřívější let a přebukovat pozdější lety na místě dle situace. Asi tušíte, že situace se nevyvinula nejlépe.

Očkování

Výhoda 3-měsíčního předstihu byla nakonec naprd. Všechno jsem dělal až poslední týden. Jen očkování jsem začal s žádoucím předstihem. K žlutý zimnici, tetanu a břišnímu tyfu z Venezuely jsem si dal ještě kompletní žloutenku (3 dávky, první alespoň měsíc před odletem, každá bratru za 1500 Kč). Mára toho nabral plný kotel, protože na OHS si vymyslí snad všechny možné existující nemoci. To jsme ještě nafasovali i antimalarika. Na Thajsko i Malajsii jsou úplně zbytečné, ale přece jen ta Kambodža, a co kdyby Laos… Nakonec jsem papkal Lariam (v tělíčku to udělá pěkný maglajz) jen po čtvrtkách, aby se neřeklo. No.

PS: Mára má jistou nedůvěru v můj spisovatelký zápal, proto do toho asi bude občas rýpat.

PSS by Mára: Já sem si vystačil pouze se žloutenkou a tyfem. Nic víc, nic míň. Taky by ovšem stálo za zmínku, že narozdíl ode mě si Miras vezl se sebou celou lékárnu, s kterou by směle mohl zásobovat všechny v letadle. Já jsem si vystačil s paralenem.

PSSS by Miras: Víc toho nedostal, protože víc toho jaksi nebylo třeba a japonskou encefalitidu na Mělníku neměli. Kdyby měli, měl by ji Mára určitě. Nevím, jak u Vás, ale tady jsou na OHS strašně akční. S tou lékarnou má recht. Zabírala mi snad nejvíc místa. Ale umíte si snad přestavit den bez brufíku, medrolku, famosánku či flučíku?

Věci na cestu

Na thajskou ambasádu pro víza (ul. R. Rollanda, kousek od Letné). Jeden vstup do země je za 600, dva za 1200 atd. Pokud budete hranice překračovat vícekrát, vyplatí se koupit jeden vstup a další vícevstupní vízum koupit v Bangkoku či Malajsii (ušetříte přes polovičku). V prodejně Kivi (Jungmannova ul.) žlutou bibli – Lonely planet Southeast Asie on a shoestring. Nic jiného bohužel nebylo. Někdy je až trapné, když jdete dle Lounlyho na skvělé místo a tam je kupa dalších baťůžkářů s tím samým Lounlym. Pojištění na 6 týdnů vyšlo na pětistovku (první měsíc za 250 od GTS, další dny už klasická taxa od Generali). Zbytek dnů obsadilo shánění předmětu v miniaturních velikostech (měl jsem cíl dostat baťoh pod 10 kg). Co se mi zdálo miniaturní málo, zmenšilo se ještě víc (odstřihávání prášků, vyndavání středu toaleťáku, stříhání visaček z triček…:) Od doby, co jsem si na pláži v Černý Hoře vzpomněl na chybějící plavky, si radši píšu blbenkový seznam věcí na cestu. Pak ještě srdcervoucí loučení (v hospodě) a na dobrou noc přečtení pár cestopisů z netu.

4. únor 2003: Odlet

Odlétat máme z Ruzyně ve 12:10. Na letiště nás hází Márova sestra. Klid z našeho tříhodinového předstihu se pomalu vytrácí s postupující neprostupnou mlhou. Vzápětí nás obklopují policisté a nutí nás zmizet ze silnice. I tato cesta nevede k cíli, tentokrát uvízneme v nekonečné a stojící koloně. Vedlejší polní cesta vedoucí jižním směrem nás nakonec navede k civilizaci přímo u letiště. I když, je skutečně letiště Ruzyně civilizované? Jakpak se asi cítí návštěvníci, když se hned na záchodě na ně oboří uklízečka, co že tam lezou, že se tam uklízí, že jí nezajímá, že ostatní WC na letišti jsou taky zavřený, že tady je teď pánem ona. Ještě prohodí něco o pánech, co si létají letadly a hned se pustí na nebohého seveřena, co právě vylezl z kabiny. Co že tam dělal tak dlouho a jestli si po sobě doma taky neuklízí. Bágl má vynikajících 9.3 kg. A to vezu ještě spacák (to se vyplatilo) a stan (a to už ne).

4. únor 2003: Rampouši v Kodani

Let do Dánska

Skandinávci nás nacpali do vrtulového letadélka (deHavelland 400) a posadili přímo k vrtuli. No, taky zážitek. Krapet hlučnější, krapet pomalejší ale zato níž při zemi, takže byl celou cestu krásný výhled na krásy Čech, Němec a třešničkou byl most mezi Švédskem a Dánskem u kterého jsme přistávali. Podíval jsem se i na Ústí, kde jsem měl za týden začít poslední semestr. Hmm, smůla. Letadlo bylo skoro prázdné, což se dost rozcházelo s objednáním letenek před 3 měsíci. Museli jsme letět dřívějším a i tam bylo taktak místo. takže jsme ztvrdli 9 hodin na kodaňském letišti. Servis v letadle byl parádní. Jídla i pití bylo za ten krátký let více než celý transkontinentální let do Caracasu s AlItalií loni.

Trnitá cesta do centra

V Kodani jsme chtěli juknout na pár hodin do centra. Koupili jsme za 90 DKK (celkem jsme měli dohromady stovku) dva zpáteční lístky na jejich metrovlak a nasedli. To že jsme minuli cvakátko na lístky a jeli načerno ani tolik nevadilo. Když je průser spustím svoji primitivní angličtinu, kdy mi nikdo nerozumí a za chvíli to vzdá, jako místní revizor. Spíš vadilo to, že jsme v nějakým rychlíku směřujícím ze Švédska kamsi do středu Dánska. Asi po půlhodině jsme konečně zastavili kdesi v Roskilde a my vlezli do hnusných vagónů mířících konečně do centra.

Kodaň

Náš tropický úbor (kalhoty s odepínacíma nohavicemi, tričko a větrovka) nebyl zrovna tím nejideálnějším na návštěvu zimní Kodaně. Však taky Dánové čuměli jak puci. Prokorzovali jsme centrum s klasickou skandinávskou architekturou, okoukli pevnost a obhlíželi lego v hračkářstvích. Chtěl jsem najít taky tu profláklou sochu na nábřeží. Nikde ale nic podobného nebylo, ani na žádných mapách a kodaňských pohledech. To už mě začal Mára obviňovat, že jsem měl zas nějaký přelud, kdoví co jsem si vymyslel a jestli je to vůbec v Dánsku. Sochu jsem nakonec našel, i když jen na pohledu na nádraží. Aspoň nejsem ještě tak senilní. Dokonce jsem si vzpomněl i na její jméno a že je to od Hanse Christiana. Než dál klepat kosu, šli jsme radši jezdit na eskalátorech na letišti. Těsně před půlnocí jsme s hodinovým zpožděním vyrazili na druhý flák zeměkoule.

5. únor 2003: Let do Singapuru

Díky časovému posunu jsme měli den kratší o 7 hodin, což jsme taky brzy pocítili. Letadélko bylo věru fajnové, Skandinávci se vytáhli – každé sedadélko mělo vlastní televizi ovládačem, kde se mohlo čučet na video, pařit hry apod. Jídla bylo věru dost, pití ještě více:o) Ještě ke všemu bylo vedle mě volné místo. Zato Mára za mnou trpěl, když vedle něj seděla nějaká tlustá a strašně uslintaná osoba (prý ženská). I když jsme místo dostali v Praze před 20 hodinami, už neměli ani dvě sedadla vedle sebe. Letěli jsme přes Švédsko a Rigu, pod Moskvou jsme otočili přímo na Kábul a New Delhy, okoukli Barmskou juntu a přistáli v Bangkoku. Prospal jsem skoro všechno, probudil mě jen noční gáblík nad Indií a ráno snídaně. Zato mě neprobudilo ani, jak můj soused omdlel a letušky ho tam křísili. Ale Mára, který očka nezamhouřil, to dokázal velmi barvitě vylíčit.

První krůčky v Asii

V Bangkoku jsme měli mezipřistání. Většina lidí vystoupila a do letadla vnikl brutus air. Tři hodinky cídili letadlo, pak nastoupili další cestující a mohlo se frčet se do Singapuru. Výhledy na tropické ostrůvky pod námi byly dokonalé. Za šera se ještě zakroužilo nad indonéskými ostrůvky a už jsme tu. Teda asi tam. První krok po asijské pevnině patřil huňatýmu běhounovi (to jako koberec), který pokrývá celé singapurské letiště. Na vše kolem jsme čučeli trochu jako vyvoraný myši, maje v mysli větu ze Slunce, seno – „když už zíráte, zavřete aspoň hubu, Kelišová“. Měl jsem pocit, že snad i na záchodě by se po vás vrhli uklízeči, aby vám vypucovali zadek. No nic, nebudeme z toho tady dělat nějaký humáč.

Vstupní razítko byla formalitka. Vyměnili jsme peníze (1 USD = 1,71 sing.dolar; 1 SIN = 17 Kč; na cestovní šeky byl o něco horší kurz), sebrali informační brožury a vydali se hledat východ. Po čase a po pojezdu letištím expresem jsme skončili na stanici metra. Za 1,40 SIN jsme vyrazili do centra. Vystoupili jsme (stanice City Hall) pod obrovským mrakodrapem (prý nejvyšší hotel na světě) v lůně Singapuru. Kolem nás se do výše tyčily famózní baráky, z dálky vše osvětloval Suntec City (místní hi-tech čtvrť). Márovi se to líbilo ještě víc, protože historie je mu ukradená, zato takový pěkný kus železa a skla. To je jeho.

Pomalu (koneckonců jak jinak u mě) jsme si to šinuli mezi mrakodrapy a zelení kamsi. Ani nevím kam. Kousek od nás se slavil nějaký svátek (asi dozvuky čínského nového roku). Nasáli jsme Pacifik a zamířili do Suntec City. Je to komplex mrakodrapů mající půdorys podle orientální symboliky. Něco to mělo znamenat. Nikde už ani živáček, já si vyblejskl Singapurskou burzu a vyrazili jsme hledat hotel. Jako první byl Raffles hotel (jedna z nejprofláklejších památek), ale ten jaksi nebyl určen nám (nám teda jó, ale peněženkám asi né). O dva bloky dále jsme už měli větší štěstí (Hotel Hawai – Beach Rd.). Drobná nevýhoda byla, že bylo plno. No ale stejně se už nachýlila půlnoc, vzhledem k časovému posunu jsme ani neměli chuť spát, tak jsme si zarezervovali pokoj na ráno a nechali tam batohy a vyrazili na noční obchůzku Singapuru. Přenocovat se prý dá i ve stanu na plážích severně od Suntec City. Místní takhle vegetují často, ale my si to nelajzli. Přece jen, Singapur a volnost, to nejde k sobě. (Jeden camp ale byl na ostrově Sentosa.)

6. únor 2003: Singapur noční mrakodrapno, fan-island Sentosa)

Procházka nočním Singapurem se změnila v hledání určitého specifického místa. To jsme našli ve Fort Canning Parku, což je zelený kopec uprostřed města s majákem, vodárnou a bývalou pevností. Výhled na noční opuštěný Singoš odsud byl fascinující. Neúspěšné pokusy o usnutí pak definitivně překazilo automatické zalévání.

Skyline

Před čtvrtou jsme vyrazili do srdce každého asijského města – Chinatownu. V Singapuru ale většinou to staré zboří a vystaví znovu mnohem kýčovitěji. Když se schylovalo k rozbřesku, dostali jsme se do mrakodrapového centra (Skyline). Ani zde nebylo človíčků, a tak jsme mohli čučet na nekonečné stavby. S památkami si tu opravdu starost nedělají. Jednu historickou ulici komplet zastřešili, do domů nastřelili ocelové trámy a doprostřed naprskali trpaslíky, fontánky a židličky. Polehoučku jsme se dokodrcali k soše Merlionu u ústí Singapore river do Tichého oceánu. Merlion je něco jako mořský lev (možná parodie na mořskou pannu) a stal se symbolem Singapuru. A tím je už dobrých dvacet let! Ranní relax na pobřeží zpříjemňovaly bandy Japonců. Japončíci pobíhali zběsile od jednoho baráku ke druhému, kde se všichni vystřídali před foťákem a letěli zas dál.

Hotel Hawai

Když udeřila desátá, dostali jsme se do hotelu Hawai. Za dormbed (postel ve vícelůžkovém pokoji) jsme cvakli 12 SIN (190 Kč). Na pokoji bylo lůžek šest. Na jednom z nich sídlil i Australan cestující do Koreje. Tady ho zadrželi na pár dní kvůli nějaké byrokracii. Co to asi bylo za byrokracii se ukázalo, když mi začal ukazovat fotky z Kambodže a Anchoru (byl tam asi před rokem). Ruce se mu klepaly jak sulc. Vzhledem k tomu, že je v Singoši, tak se mu asi klepaly ještě pár dní po našem odjezdu. Každopádně byl v pohodě, stejně tak jako jeho fotky. Dokonce i Mára uznal, že Anchor je jedinečný.

Ostrov Sentosa

Ve čtyři odpoledne jsme se probudili a zamířili na ostrov Sentosa. V podstatě je to asijský Disneyland, ale asi tak z roku 2100. Můžete tu zažít výbuch v sopce, procházet se oceánským dnem, skočit do vodního parku, projít se stády motýlů, navštívit asijské vesničky či delfíní lagunu atd. Základní vstup je 2 SIN, některé další věci jsou za peníze – socha merliona 3, cinemania 15, volcanoland 15, underwaterland 17, delfinárium 17, vodní svět 20. Lze koupit dražší vstupenku a mít vše zadarmo.

Sice hi-tech není to, proč se do jihovýchodní Asie jezdí, ale určitě to za to stojí. Je-li Singapur Asie v malém, pak Sentosa je Singapur v malém. Je to zároveň nejjižnější místo Asie. Určitě je to místo na více než jeden večer. Dostali jsme se tam městskou (jízdné 1 SIN, linka 100). Vystoupili jsme u World Trade Centrum a přešli most. Snad tam jede i přímo autobus, loď či Cable car. Jukli jsme na Musical fountain, což je cosi jako Křižíkova fontána 23.století, projeli jsme vláčkem kolem ostrova, hodili do sebe první asijský gáblík a šli zpět k fontáně na laser show. To už ta fontána patřila do 25.století. Mezi vodotrysky do vodní clony promítají lasery představení, při kterém lze jen čumět jak žížala na drát.

Po setmění se vylidní i ostrov (přes noc tu lze ale zůstat). Nakonec jsme vylezli na sochu Merliona s výhledem na noční město a já se ještě ošplouchl v Indickém oceáně. Před půlnocí jsme dorazili do hotelu, kde čekala nějaká ta sprcha a spánek.

PS: Je to nějak dlouhý. Ale ono popsat jeden den v Singapuru není jen tak. Každý den tu vydá nejméně na tři, zážitky zaplněné, dny. Dále se budu už krotit. Snad.

7. únor 2003: Singapur – Johor Bahru – Melaka

Dnes jsme měli v plánu dostat se do malajské Melaky, což je jedno z nejhistoričtějších měst v Malajsii. Zpět ale do Singapuru, kde jsme ráno vyrazili přes Arabskou čtvrť na nádraží u Quen street, odkud vyjíždí autobusy za hranice do Johor Bahru (městská 170 za 1,20 SIN či klimatizovaný za 2,40 SIN v půlhodinových intervalech). Na hranicích vystupujeme, vyplňujeme papíry a bez problémů procházíme zas na bus. Když nám ujel, chvíli čekáme a nasedáme na další (jízdenku je třeba mít stále u sebe).

Johor Bahru

Z Johor Bahru už dýchala typická rozvojová atmosféra. Na nádraží jsme koupili lístky do Melaky. Bus odjížděl o hodinku později za 12,30 ringitů. Malajská měna je ringit a jeden vychází asi na 8 korun. Přesto cenovky zůstávají stejné jako v Singapuru, takže všechno zboží vychází dvakrát levnější. Po zbytek cesty jsme se již pohybovali jen v cenovém ráji. A to i v přepočtu na české korunky.

Melaka

Díky tomu, že Malajsie je kousek od rovníku, obklopovala nás cestou hlavně zelená. Dálnice tu mají prvotřídní a busy na tom nejsou o moc hůře, takže jsme přes dvěstě kilometrů v mžiku překonali. V Melace se po nás vrhli hoteloví nahánčí. Naštěstí jim stačilo jen dát nám leták. Takže žádné tahání do taxíků a řev. Obešli jsme blok na místní nádražíčko, kde jsme po půlhodince zjistili, že má dva výjezdy. Pak jsme linkou 17 (0,50 R za bus kvality nevalné – řidič seděl na dřevěném špalku) dojeli do centra místních hotýlků u grandhotelu Equatorialu. V buse jsme si pokecali (teda spíš Mára) s Číňankou, která nám poradila co, kde a jak vidět. Na druhý pokus jsme si našli hnízdo v Robin´s nest. Pohodová atmoška s pohodovou cenou 22 ringitů za double a větrák.

Navečer jsme vyšli na „prohlídku“ města. Střed značně poznamenali portugalští kolonizátoři a zmalovali ho do červena. Romanťárna pak byla na vrcholku kopce s ruinami kostela svatého Pavla a pádem sluncem do vln oceánu. Přes davy Japonců jsme se dostali za řeku do Chinatownu. Ten už byl opravdu opravdický a ne jako ta kopie v Singoši. Já baštil místní pochutiny a Mára mi je znechucoval. Zrovinka tu zuřila anti-tesco válka a ulice byly oblepené protilibrovskými a protianglickými plakáty.

Melakawitch

Tak jsme se dostali po setmění až k Bukit China. Podle průvodce to mělo být něco největšího čínského mimo Čínu. Nechápete? My to taky nechápali. Ale asi nějaký čínský chrám na kopci. Podezřelé už bylo, že tu nebyly žádné lampy ani informační tabule. Po vyšplhání nahoru jsme vydedukovali (samozřejmě blbě), že to, co za tmy vidíme, jsou základy bývalé pevnosti (ta tu měla taky být z doby Portugalců). K chrámu to mělo ale daleko, tak jsme se vydali do hlouby lesů po vyšlapané pěšince. To už byla tma a prázdno jak ve Špidlíkově hlavičce. Kousek od nás se mihly stíny a Mára zas začal mít pocity alá Blair witch.

PS by Mára: Tady nešlo ani tak o pocity jako spíše o docela velkou podobnost s výše zmiňovaným filmem, která se nám nakonec stala téměř osudnou.

Bohužel tenhle horor jsem viděl pár dní před odjezdem, takže mi to taky klidu nepřidalo. To už jsme konečně zjistili, že ty věci na zemi opravdu nejsou základy pevnosti, protože to má taky náhrobky. Vzhledem k obrovskému počtu hrobů kolem to vypadá, že jsme na největším čínském hřbitově mimo Čínu. Ooops, I didn´t again. V okamžiku, kdy se přede mnou objevilo obrovské dohořívající ohniště se za mnou ozvala Márova věta „Míra, já na to kašlu, já mizím pryč“. (Pozn.: místo slova „kašlu“ asi padlo jiné slůvko.) Chvatně jsme mizeli pryč, na cestu jsme blejskali foťákem a setsakra si oddychli u silnice. Tam nás skoro převálcoval kamión. V hotelu na mě padl ještě totál jet lag, takže jsem se ve vedru bezmocně převaloval až do rána.

8. únor 2003: Kuala Lumpur (Melaka – Kuala Lumpur – Tanah Rata)

Ráno jsme už nenašli zastávku MHD, tak jsme dojeli na „terminál“ taxíkem (10 R). Busy do Kuala Lumpur jezdí každou půlhodinku a ten další byl za 8 ringitů náš. Už zdálky na nás civěla dvojčata Petronas tower. Samozřejmě jsme ke konci nabrali zpoždění a pražili jsme se v malajské zácpě. Z kej el jsme chtěli vypadnou ještě dneska, poslední přímý autobus do Cameron Highlands jel ale už za dvě hodinky (13 ringitů, cesta trvá 5 hodin; jezdí v 13:30 a 15:30).

Kuala Lumpur

Dvě hodiny na K.L. není moc (to jsme si vynahradil o 3 roky později). Naštěstí nejvyšší bod v podobě KL-tower je 20 minut pěšo. (KL-tower je telekomunikační věž vysoká téměř půl kilometru. Díky tomu, že je na kopci, je výš než slavné Petronasky. Tam je ale stejně téměř nemožné se dostat.) Batohy jsme nechali v kanceláři dopravky a vyrazili zkratkou přes kopec. Cestu nám zpříjemnila kovbojka z holywoodského braku. Za šíleného řevu se kolem nás přehnal jeap s drsným týpkem. Jeho problém byl ten, že neseděl v autě, ale byl vláčen zvenku. Za rychlé jízdy se mlátil s posádkou vevnitř. V zatáčce kousek od nás jeap hodil smyk, týpek udělal pár salt a po pár vteřinách se horkotěžko zvedl.

KL-tower

Vyšlápnout kopec k věži v poledním vedru byla dost fuška, ještě že dál už jel výtah. Za vstupné 15 ringitů se před vámi objeví město jako na dlani. Téměř na dosah jsou nejvyšší budovy světa – Petronas tower (po dobu pádu Twin towers nějaký čas byly, dneska je už asi zas někdo předběhl o pár metrů). Vyfasovali jsme sluchátka, kde bylo keců na hodinku čučení. Cesta zpět byla už bez problému, takže jediné zpříjemnění byla budova kualalumpurské burzy (to Mára teda moc neocenil). Koupili jsme za pár babek od babek pár jídla. Po půlhodinovém čekání v podzemí plným výfukových plynů při čtyřiceti stupních jsme se dočkali busu.

Cesta do hor

Od Tapahu jsme začali šplhat do malajské vysočiny. Cestu lemovaly kaučukové plantáže a později už jen džungle. To že před každou zatáčkou řidič troubí, neznamená, že zná každý pařez, ale jednoduše to, že se dvě auta vedle sebe nevejdou. Do Tanah Rata (předposlední vesnice na cestě) přijíždíme po osmé, tedy už za hluboké tmy (stmívá se tu už v sedm večer). Předpoklad, že pojedou jenom baťůžkáři moc nevyšel a byli jsme tu jen my dva a jeden australský pohodový páreček – Kate & Jason. V tak pozdní dobu (ještě ke všemu začal víkend) se tu ubytování zrovna nehledá snadno. Volání na hotely nic nepřineslo (místní hovor za 0,10 R). Jeden místní nás začal vodit po všech čertech, ale všude měli ďábelsky plno. Nakonec jsme naštěstí vyšťourali čtyřlůžkový dormbed v hostelu Twin Pines (jedna postel – jedna desetiringitovka). S Australanama jsme ještě vyrazili na noční gáblík do centra (centrum se skládá z jedné ulice po délce asi 200 metrů). Dvě piva sice vyšla dráž než celá večeře, ale čert to vem. Kate rozhodně nešetřila, docela nakoupila a rozdováděla se:-)

9. únor 2003: Cameron Highlands

Dopoledne jsme relaxovali v Twin Pines, ládovali se místními specialitkami a kecali s ostatníma baťůžkařema. Docela hustá byla jedna Angličanka (tuším, že taky Kate), která vyrazila sama do Singapuru, zpátky do Británie letí přesně za 365 dní. Mezitím udělá takové menší asijské kolečko (Thajsko – Barma – Indie – Pákistán – Čína – Vietnam). Tomu říkám cestování! Nejdivnější byly ale Švédky, které psali furt jen pohledy a deníky. A to furt.

Tanah Rata

Okolí Tanah Rata je protkáno turistickými trasami. Jsou částečně značeny, vedou po blízkých i vzdálených kopcích (v každém krámku prodávají mapu okolí za 3 R). Je tu možnost i dalších povyražení v podobě poloorganizovaných cest (motýlí či květinové farmy, čajové plantáže a továrny, kaktusové údolí, zvěřince atd.). Jenže v neděli pršelo a v pondělí se nic nekoná, takže vlastní zkušenost nemáme. Vystačili jsme si jen s džunglími treky (pro nás asi silné slovo).

Jungle trek

Největší fuška je najít správnou cestu a vyznat se ve značení. První den jsme si dali pohodičku, cestou č.4 jsme šli podél místní říčky. Nikde nikdo, jen hukot vodopádů a pár motýlů a ptáků. Časem se ještě začalo ozývat moje supění. Holt jsem nějak vyšel z formy. Vůbec nechápu, jak jsem mohl před rokem zlomit v Andách pár desítek kilometrů ve výšce kolem 4000 metrů.

Nakonec jsme se vyškrábali na nějakou rozhlednu, přečkali déšť a vyrazili krapet do hlouby lesa. Ukazatele s počtem kilometrů silně iritovaly, protože z nich vyplynulo, že člověk za hodinu uplahočí třeba jen jeden kilometr. Mimochodem cesty v reálu byly označeny jinak než na mapě. Po sytém obědě (jedna müsli tyčinka) na odpočívadle, vyrušení mileneckého párečku a hádky japonské vyflusané rodinky jsme štrádovali zpátky cestou č.5. Tady to už žilo, za dvě hodiny jsme napočítali 8 lidí. Včetně jednoho junglemana, který nás urazil tím, že si myslel že jsme Švédi. Díky Márově vzevření nás vůbec házeli do germánského pytle od Švýcarů, přes Němce a Rakušany až po Skandinávce. Vrchol ovšem přišel po mém osamostatnění v Bangkoku, kdy mi jedna Francouzska řekla, že vypadám francouzsky. Kristepane. Večer jsme vyrazili do klasické Čínské restaurace. Jen ty propanbutanové láhve pod každým stolem trochu nehrály. Ale jinak by to asi neuklohnili.

10. únor 2003: Cameron Highlands

Další den dopoledne jsme vyrazili po cestě 9. Vedla nádherným údolím s říčkou, která se to durdila mezi skalisky a občas to proložila ukázkovým vodopádem (a ne zrovna malým). Na konci cesty začalo další údolí, které bylo protkáno silnicí a farmami, které mělo končit u čajové továrny. Mezi rýžovými a zeleninovými políčky se prolínalo vodstvo a horstvo, cestu lemovaly plechové špeluňky pro místní. Časem nahradily vše čajové plantáže (Boh Tea Estate). Pohodová atmoška, klídeček. To už šel Mára notný kus cesty přede mnou, nějak jsem nestačil, no. Potkal jsem i trojici Čechů, ale to že mluvili češtinou jsem si uvědomil až za zatáčkou.

Stopování v Malajsii

U factory jsme to otočili. Mára měl furt nějak moc energie, tak šel napřed. Cestičky tu pohodlné, ale já své botky chtěl trošku šetřit. Jediná možnost byla stopování. Silnice tu měla drobnou nevýhodu, jediná cesta velkým obloukem objížděla horu a kdyby řidič nejel až do Tanah Rata, mohl jsem skončit od města dál než jsem teď. V rozhrkané káře jsem se dopravil na hlavní silnici u vesnice Habu. Zcela neomylně to byl asi nejvzdálenější bod od hotýlku, kde jsem mohl zůstat trčet. Ale aspoń jsem byl už na hlavní silnici. K tomu začalo zase pršet, auta nezastavovala, a tak jsem šel pomalu dál. I to mě přestalo bavit, tak jsem na jedné zastávce (docela pěkná) počkal půlhodinku na bus a odvezl se do města (1 R). Jízda mi připomněla domov, protože jsme jeli přesně takovým vrakem, jakým nás mělnická ČSAD vozí do Prahy. Do Twin Pines jsem nakonec došel skoro současně jako Mára. Pak jsme ještě vyrazili na noční korzo. Zítra jsme chtěli být už na thajských plážích.

11. únor 2003: Cesta do Thajska (Cameron Highlands – Ipoh – Butterworth – Hat Yai)

Na dnešek jsme si dali těžký cíl – profrčet do Thajska a v noci se už vyvalovat na nočním trajektu na Ko Pha-Ngan. Mňo, nepovedlo se. Prvním busem jsme vyjížděli z Tanah Rata do Butterworthu (Georgetownu – Penangu), což je poslední významné město na severu Malajsie. Bus jezdí tímhle směrem asi 4-krát denně za cenu kolem 15 ringitů.

Butterworth

Bohužel cesta se proměnila v šestihodinové peklo, které vyvrcholilo více než hodinovým pečením na autobusáku v Ipohu. Během něho se kolem nás prohnal i bus, co odjížděl z Tapahu hodinu po nás. Útrapy šestihodinové máselnice nenahradilo ani zajištění dalšího spoje přes hranici až do thajského Hat-Yai ještě za jízdy přímo u řidiče. V Butterworthu nás tak minulo šílenství připomínající, že se blíží horší časy (= Thajsko). Za několik minut jsme už seděli v autoplánu do Hat-Yai za 25 ringitů.

První třídou do Thajska

Poprvé se mi stalo, že přistavili skutečně takový autobus, jaký ukazují vždy na fotkách. Vnitřek by svým pohodlím a luxusem směle konkuroval první třídě kuvajtských aerolinek. Šlo je složit přímo do vodorovné polohy, čehož jsem bryskně využil a začal chrnět. Na hranicích jsme si vytrpěli nějaké ty ceremónie. V kukani seděl „vtipný“ celník, který každého chtěl vypotit tím, že mu dá vstup do země jen na 5 dní (i když vízum je na 2 měsíce). Mára se s nim krapet dohadoval, že to asi ne. Já se s ním nedohadoval, protože jsem mu ani nerozuměl. Po mém zablekotání „I don´t uderstand“ skoro spadnul ze židle v šoku z toho, že existuje běloch nemluvící anglicky.

První dojem z Thajska byl „takovej divnej“. Nějaký ušmudlaný, špinavý, chaotický… zlatá Malajsie. Nakonec jsme přišli na chuť i tomu Thajsku (já hlavně po cestě Kambodží:o). Ale Malajsie byla stejně lepší.

Hat-Yai

V Hat-Yai jsme už bus do Surat Thani na noční trajekt nesehnali. Jediné nabídky na cestu byly polotaxíkem za více než 500 bahtů, či bus, co by nás vyhodil někde na dálnici. Zbytek prý můžeme dojet taxíkem. Zkusili jsme ještě sednout na sawngthaew (malý pick-up se dvěma lavicema na každé straně). Za 20 bahtů (1 baht = 0,70 Kč) jsme dojeli do centra na vlakové nádraží. Vlaky ale byly jaksi taksi předražené, takže jsme na noc skončili tady.

Dvě ulice od nádraží jsme zapadli do hostelu, tedy spíš do velkokapacitní noclehárny. Za dormbed jsme cvakli 100 bahtů (pokoj s koupelnou pro čtyři). V přízemí jsme si zajistili ranní mikrobus do Don Sak (nástupiště na trajetky na ostrovy). Hat-Yai se večer proměnilo v tržiště plné Rolexek za 10 dolarů a podobných cetek. Máru zdejší atmoška upoutala natolik, že když viděl v dálce MacDonalds, už se tam hnal. Tenhle podnik zrovna nemusím, tak jsem to s vypětím sil ukecal slavně na KFC. Gurmánská konkurence zde ale proměnila tyhle fastfoody aspoň v trochu kulturní vývařovny. Takže vám nehodí housku s pytlíkem kečupu do pytle, ale připraví na tác talíře, normální příbory a skoro normální místní jídlo. Na stolech se válí couvert. Vcelku pohodová aklimatizační večeře. V noci jsem ještě zabředl do rozhovoru s naší recepční, která na tom byla s anglinou asi stejně tak jako já. Byl to tak dlouhý a podnětný dialog:o)

12. únor 2003: Doteky smrti (Hat Yai – Don Sak – Ko Pha Ngan)

Ráno se nás dvanáct nacpalo do osmimístného mikrobusu a vyrazili jsme k ostrovům. Ko Pha Ngan patří spolu s Ko Samui a Ko Tao k souostroví na východním pobřeží Thajska. Trajekty k nim jezdí různě (některým to trvá 2 hodiny, jiným celou noc) a z různých míst – města Surat Thani či Chumpthon a náš Don Sak. Don Sak jsou dvě unimobuňky a tři nástupiště, kam jsme dorazili těsně před 14 hodinou, kdy odjíždí poslední trajekt na Ko Pha-Ngan (lístky za 160 B).

Trajekt pro několik stovek lidí a několik desítek aut, včetně cisteren benzínu a smradlavých prasat, mi hned od začátku nepadl do oka. O něco později mi nepadl ani do žaludku, a tak jsem to pro jistotu šel rozdejchat na horní palubu. Cestou tam jsem si rozrazil hlavu o žbrdlinec a pak jsem tam snad chytil ještě úžeh. Na ja, ich bin ein Simulant a mořská nemoc v mé kartotéce ještě chyběla:-)

Po třech hodinách jsme zakotvili v Thong Sala. Hned jsme sedli do „sběrného taxíku“ a za 50 B jsme dojeli do Hat Rin (město na nejjižnějším cípu ostrova). Ostrov vypadal skvěle, i když turistika tu byla hodně vidět. Mnoho původního tu nezůstalo, ale stejně paráda. Cesta s 30 stupňovým stoupáním a klesáním vám sice nepřijde moc úchvatná, když sedíte na posledním místě lavice, ale po peklu na lodi mi to nějak nepřišlo.

A proč jsem vybral Ko Pha Ngan? Proti ostatním ostrovům je zatím nejméně zasažen turistickým průmyslem, je oblíben nejvíce u mladých (přezdívá se mu Ostrov mladých) a každý úplněk se v Hat Rin děje fullmoon party (poslední dobou se dělají i middlemoon party). Tu jsme bohužel o jedinou noc prošvihli, protože Mára pak musel na letiště. Vřele se dá doporučit půjčení motorky za 150 B a 24 hodin drandit po ostrově. My jsme chtěli relax a klídeček. Na internetu jsme našli místo Hat Yao, které se stalo na pár dní domovem jedněch Čechů. Do míst na východě nevede žádná silnice a dostat se tam dá jen lodním taxíkem.

Hat Rin si žilo atmosférou Venice Beach sedmdesátých let. V přístavišťátku nám řekli, že Hat Yao už nefunguje a nejvzdálenější místo je Hat Thien. „OK, taky dobrý.“ Méně dobrá byla cena, která se ze 100 B zdvihla na 150, protože už se blíží tma a málo pípl a… a vůbec. Nakonec se sehnalo asi 6 odvážlivců a vyrazili jsme na nejdelší cestu našeho života:-)

Kocábka nepůsobila mile už při pouhém nastupování. Obeplouvali jsme jižní mys ostrova. To už se setmělo a v cukuletu byla tma jak v pytli. Zatažená obloha, čerstvý vítr a zdvihající se vlny klidu na srdci nepřidali. To završil nás spolucestující (Holanďan?) svými zážitky z cesty, jako to jak se jim to rozbilo a zůstali tu trčet několik hodin, jindy zas dojde benzín. Zakončil to moudrou radou, že až se převrhnem máme plavat na skály. Po zhlédnutí skal o něž se lámaly vlny zbělela i připálená pleška z dnešního odpoledne na lodi. V tu dobu už jsem byl skrz naskrz a poprvé jsme tak vychutnal slast Tichého oceánu. Křečovitě jsem se držel lodi a koukal na baťoh na přídi, který tančil podle not pana Neptuna. Vedle mě začalo řvát dítě a krátce poté i jeho máma. Že já vůl vyhodil před rokem ty dva tácy za rafting, tady to mám taky, za stovku a v teplu.

Nejhorší to ale bývá, když už se zdá, že jste zachráněni. Po několika marných pokusech se vzdalo přistání u Hat Thien, otočili to a jeli zpět na volné moře. Otáčení bylo vůbec zajímavé vzhledem k tomu, že vlny jdou pěkně z boku. Zkusili jsme další záliv, který byl o něco klidnější. Fakt jen o něco. Klid spočíval v tom, že loď byla chvíli na suchu (to se vyskakovalo) a za moment vody bylo dva metry. Tentokrát se mi to ale nepodařilo nijak zdramatizovat, jako že by mě třeba vlnka stáhla do hučícího kotle. A že by možnost byla.

Po noční koupeli jsme doklopýtali přes kopec do Hat Thien. Holanďan nás zavedl do jednoho resortu (Nature World), kde jsme si pronajali chatku za 200 bahtů. V ceně dvojpostel, moskytiéra, houpací síť a koupelna s turečákem. Dnešní utrpení ale mělo mít ještě jedno pokračování. V noci jsem se vydal na dabljú-sí. Ejhle, světlo nesvítí (po desáté nám totiž vypínali proud). Z jednoho cestopisu jsem si zapamatoval důležitou radu, v noci rozsvítit, zavřít na deset vteřin oči, aby vše mělo čas někam zalézt a můžeme v klidu vyrazit. Význam této rady jsem ocenil hned vzápětí. Světlo nebylo, a tak jsem vyrazil do koupelny jen s baterkou. Už by se člověk uvelebil, ale skromný kužel světla zablikal na trám, kde se prohnal obrovský brouk kolem štíra! A ne malého. Srdce se mi krapet zastavilo (třeba ta fauna nic nedělá, ale já měl z biologie trojku). Práskl jsem dveřmi, vše pozamykal a ucpal a rozdejchával to. Do koupelny jsem pak už nikdy nevlezl.

13. – 15. únor 2003: Totáč reláč – Ko Pha Ngan)

Popisovat pohodičku na místních plážích asi nemá smysl. Běloskvoucí píseček, azurový Pacifik, blbnutí ve vlnách, prima jídlo, palmy, papoušci, opice, spáleniny, štíři… Vzhledem k tomu, že sem není pozemní cesta, je tu turistů pomálu. Ani do Lonelyho to tu ještě neproniklo. Ale i tak nastaly okamžiky, kdy na dvoukilometrové pláži se dalo napočítat až patnáct lidí! Víc jich pak sedělo v několika barech a restauracích roztroušených mezi kokosy. Tam jsme se pak večer nacpávali thajskou kuchyní pro farangy a koktejly ze všeho možného i nemožného. Asi to tu bylo na thajské poměry krapet dražší, ale oproti Malajsii to vyšlo nastejno. Večeře se vždy vešla do 90 bahtů, pití kolem 20-30 bahtů, litr pitné vody za 10 bahtů. Chatky přímo u pláže pak stály do 350 bahtů, ale ty už byly full.

Jen potápění se nekonalo. Celou dobu byly totiž vlny až příliš velké. Místo tajemství oceánu jsme zrovna nechtěli zkoumat tajemství lidského těla rozprsknutého na skalách. Ovládli nás neblahé pocity při představě, jak se budeme z tohodle vodního marastu dostávat. Ty ještě umocnil okamžik, když jeden motorový člun dovážející zásoby spolkla kousek ode mě asi třímetrová vlnka (nic se nikomu nestalo, i člun byl za chvíli vyvrhnut na břeh).

Celé čtyři noci jsme strávili v tej naší chatce ve World resort pod patronací thajské rozvětvené rodinky. Pohodička, jen ta pláž byla dobrých 80 metrů daleko. Záliv byl obehnán skalisky a uvězněn v kokosové záplavě. Přes kopec se dalo jít na sousední pláže. Koupat jsme se pak chodili na mnohem příjemnější a větší Hat Yuan. Tam jsme pak právě napočítali těch patnáct lidí (v barech jich pak bylo o něco více). I když bylo ze začátku zataženo a opalovací krémy se mazaly jak ve IV. cenové, došlo na růžový den. To se pak člověk převaluje ve stínu pod skálou a rachá se v pantenolu proti spáleninám.

Udělal jsem si i dvě procházky. Na tu severním směrem jsem překecal i Máru. Sic nádherný výlet i příroda, ale cesta zanedlouho skončila v neproniknutelném houští (v Lounlym je sice namalovaná pěšina podél celého ostrova, ale radší na to zapomeňte). Na cestu na jih do Hat Rin už Mára přirozeně nešel. Cesta byla už pěkně vyšlapaná, ale asi dvě hodiny plazení do půlky kopce už zlomilo i mě. Ale stálo to za to – opičky, motýli, zurčící potůčky, stromečky. Podobně se rozplýval večer i jeden Kanaďan dole v baru. Jen k tomu přidal ještě pavouky a hady.

16. únor 2003: Ko Pha Ngan – Surat Thani – Bangkok

Ráno jsme museli z ostrova vypadnout. Márovi letělo z Bangkoku letadlo už pozítří a je to přece jen ještě pořádná štreka. Škoda, protože večer právě byla full-moon party. S hrůzou v očích jsme naskočili do první kocábky do Hat Rinu. Naštěstí moře se krapet uklidnilo, takže jsem se namočil jen po pás. V první cestovce kupujeme lístky až do Bangkoku na Khao San. Za cenu 450 bahtů máme zařízeno naprosto vše čtyřmi vrzy (loď, autobus, dodávka a pick-up). Ještě jsem skoukl net (2 bahty za minutu). Z domova neblahé zprávy, ve škole začali nějak přitvrzovat a ani omluva, že se studentík válí na plážích Asie moc nezabrala. Maximálně 25% absence jinak běda. Grrr. Taky výčet zkoušek byl nějak dlouhý. K tomu ještě před sebou nedopsanou diplomku, koupi bytu a pár věciček taky začalo chybět (např. úterní MF dnes a čokoládové zlaté oplatky). Navíc se přidával zub a kotník. Taky Pavel, který chtěl ještě s kámošem přiletět do Bangkoku, nesehnal letenky. Asi si na letišti přerezervuju bližší odlet. To má přece být bez obštrukcí.

V jedenáct nás vyzvedl před cestovkou pick-up a hodil do Thong Saly. Na poledním slunci jsme se vypražili až do příjezdu lodi. Tentokrát byla menší, rychlejší a pohodlnější. Jela přes Ko Samui přímo až do Surat Thani. Na tamním přístavišti nás naložil další pick-up od cestovky (Derek, či tak nějak) a zavezl nás přímo až na jejich terminál ve městě. Takový luxus a pořádek jsem ještě v Thajsku neviděl. V klimatizované hale se spoustou jídla, záchodů a internetu jsme si počkali pár hodin na náš bus. V ten okamžik luxus skončil. Autobus měl horní patro slepené izolepou, jejíž vlající zbytky šlo zevnitř používal jako větrák. Tak brutálně málo místa na nohy jsem taky ještě neviděl. Navíc ta úzká mezera byla okořeněna podložkou na nohy. Asi pro jistotu, že by se nějakému hubeňourovi (jako je Mára) zdálo, že místa je ještě dost. S jednou přestávkou v předraženém bistru jsme dojeli v ranních hodinách do Bangkoku.

17. únor 2003: Bangkok

Nakráčeli jsme si to na Khao San a hledali bydlení. Vše ještě chrápalo nebo bylo obsazené. Po gáblíku jsme našli pokoj za 250 bahtů na noc až na konci ulice v 7GH. Na Khao San už moc z Thajska nenajdete. Je tu to až moc akční a drahý (teda jako na místní poměry). I Mattoni by tu ožil. Holt turismus je turismus. Sem jsme zapadli v mžiku a už jsme si to kráčeli na Velký palác a Chrám smaragdového Budhy (Grand Palace a Wat Phra Kaew). Bangkok je v tuhle dobu někdy k nedýchání (hlavně v dubnu). To někdy bylo právě teď, i místní se zalykali. Ulicí se linul pach hnijících zdechlin (ať už v kanálech či venku, některé zdechliny ještě chodily a mluvily plynnou češtinou:-) Jé, to je nechutný. No nic.

Mezi poskakujícími Japonci jsme navlékli kalhoty a zavřenou obuv (jinak vás do paláců nepustí). Baráčky, paláce i chrámy byly jedinečné a jakoby by vyhupsly z pohádky. Celý komplex je obrovský, a tak to Mára zabalil a šel se ukrýt k lednici v hotelu. Já se došoural přes pár zastávek (u jídla a pití) do sousedního chrámu ležícího Budhy (Wat Po). Na zemi se válí asi padesátimetrový Budha, nic jiného se do chrámu už nevešlo. Vyjma 104 (?) misek, kam se hází penízky, kdy každý peníz do jedné misky je na jedno přání. Docela se to prodraží. Kolem chrámu jsou další desítky staveb, o nichž toho moc nevím. Ale určitě to nebude ochrana před parašutisty, že Moris?

Zpátky jsem jel loďkou. Na řece fungují dva základní typy lodí. Jedny dlouhé, které zastavují podél řeky a fungují jako MHD (stojí kolem 10 bahtů). Druhé vypadají jako plechové krabice a fungují jen jako přívoz mezi dvěma břehy (stojí 2 bahty). Ale jak to funguje přesně, to se mi nepodařilo zjistit. V okamžiku, kdy už si myslíte, že jste to pochopili, se můžete spolehnout na to, že skončíte někde úplně jinde. Na poprvé jsem ale trefil a po horké spršce jsme zapadli do restaurace a baštili a pili (pivo 40-60 Bht, jídlo 60-100 Bht). I když je tma a deset večer a dřepí se na židlích, stále z lidí lije pot. Nakoupili jsme několik zcela zajisté originálních CD po 100 Bht (nebo v MP3 vypálená celá diskografie Doors či Red Hotů za 150 Bht), pár hadrů a internetili za 30 Bht na hodinu.

18. únor 2003: Alone in Bangkok

Dnes večer mě Mára opuští. Bééééé. Jsem zvědav jak dopadnu s tím přerezervováním odletu (blbě). Probíhaly nějaké závěrečné nákupy a jedeme na letiště airportbusem za 60 Bht od hotelu. Letiště je věru veliké, ale po čase jsme našli i kancl Scandinavien Airlines. Márovi se podařilo sehnat dřívější odlet z Kodaně, takže tam nemusel zase čekat 12 hodin. Já už takové štěstí neměl. Hlavně jsem moc nerozuměl. To naštěstí dneska obstaral Mára. Ježíš, jak se tady domluvím? No, to je jedno. Není ani co domlouvat. Vše je prý plné a s dřívějším odletem to vypadá prachbídně. To zaskočilo, protože tu být bezmála další měsíc mi už nebylo úplně po chuti. Dali mě na waitlist na 26. února a na 6. března. Šestý březen je prý v pohodě. Aspoň to. Každopádně vidět Máru, jak si to frčí domů nebylo zrovna optimistické. Téměř by se dalo říct, že by se našla depka a ani Alanis by mě nezachránila:)

Srdceryvně jsme se rozloučili a za 100 bahtů jedu zpět airportbusem A2. Jde i normálními busy či vlakem za desetinu ceny, ale to mi bylo nějak jedno. Dole v hotelu od turistické kanceláře „Mama“ jsem si koupil lístek do Kambodžského Siam Rep na ráno za pouhých 150 bahtů. Holt jsem to chtěl asi dokončit sebevraždou:) Přes chat jsem se loučil s domovem a blízkými skoro 4 hodiny.

19. únor 2003: Brutální štreka do Kambodže

Budíček jsem si dal na šestou (z tohoto času byla víc vytrslá recepční, která mě měla vzbudit). Naštěstí můj extra budík za 30 Bht nezklamal. Po včerejší trudné náladě ani stopy a už jsem se těšil na Angkorské chrámy. Byl to jeden z mých hlavních neuskutečněných cestovatelských snů. Jinak z Kambodžy jsem znal ještě tři věci – Phnomphenské muzeum genocidy, pivo Angkor a nášlapné miny. Vyjma toho posledního jsem je chtěl taky zkusit.

Před hotel pro mě přijela motorka, která mě odvezla na shromaždiště ostatních sebevrahů. Po hodinovém čekání se přisunul velký autobus. Šinul se neuvěřitelně pomalu a předjížděli nás i na kole. Brzy jsme na dalším parkovišti ztvrdli další hodinu. Konečně jsme opustili Bangkok. Na dálnici jsme ještě vypustili záchod se všemi ingrediencemi a kolem nás se objevilo panorama dopolední metropole. To, že s řidičem není vše v pořádku, potvrdilo několikasetmetrové couvání na dálnici, když zapomněl odbočit.

Bohužel mnohem méně byl v pořádku autobus. Pomalinku jsme se doplazili k servisu, kde nám vyměnili kola a tloukli do přední poloosy. Po dalším plazení jsme zastavili na dálnici a už se nerozjeli. Po pár hodinách pečení uprostřed pustiny bez stínu nás obklopili poldové a dovezli na jejich základnu. Informace nebyly samozřejmě žádné, snad že přespíme na policejní stanici. Co se dělo potom, neví nikdo, ale nějak to nevyšlo a busem jsme se plazili dál na hranice. Po 12 hodinách jsme tak ujeli 250 kilometrů. To horší nás ale teprve čekalo. Vyhodili nás v Aratnaya Prathet u cestovky, kde jsme si měli koupit víza. Na hranicích to totiž prý nejde – dlouhé fronty, čekání, byrokracie… Tady to zase nešlo za 20 dolarů. Třicet dolarů tak bylo odfouknuto místním podvodníkům (na hranicích to samozřejmě individuálně jde, je to formalita, trvá to tak 5 minut).

Při večeři jsem se konečně pokusil bavit se spolucestujícími. Nejlépe mi to šlo se starším italským párečkem. Řekl bych, že to ale byla zásluha hlavně toho, že Ital byl kdysi v Čechách na montážích. Pro moji speciální angloněmčinu je nejideálnější germánská rasa v podobě Švýcarky Elle a Němce Markuse. Bus nás ještě odvezl kamsi za město do motelu (double za 200 bahtů, všechen luxus – koupelna, TV, klimatizace). K pokoji jsem tak vyfasoval i Rhodeislandara Marka, který je na roční praxi v kambodžské nemocnici. Dozvěděl jsem se tak pár informací, které jaksi naším mediím utíkají, jako jsou vládní nepokoje a občasné střílení do turistů. Prý v naprosté pohodě je okolí Saim Repu a Angkoru, Phnompenh relativně taky OK, nejhorší je sever.

20. únor 2003: Kambodža

Ráno nás naložili do klasického dobytčáku (náklaďák, kde evidentně před námi jela prasata) a odvezli nás na hranice. Kulturní šok překonal i černohorsko-albánskou hranici. Nejhustší exotika z dokumentů minulého století se konala před očima. Všude prach, špína, žebrající děti (Elle měla banány a asi tucet dětí je z ní doslova strhal), tuny zavazadel včetně živých zvířat (to svážete dvacet slepic za nohy a hodíte přes hlavu a na nosič hodíte prase). Byli jsme tu jak pěst na oko. Průchod celnicí ale proběhl relativně bez problémů.

Hned za hranicí jsem potkal dva Čechy z Frenštátu – Bibi a Tomáš, kteří sem dojeli individuálně z Ko Chang. Chvíli jsme pokecali a já nasedl do rachotiny, která snad byla před 30 lety autobusem. Řešením nerovnice „počet cestujících > počet sedaček“ bylo přinesení dřevěné stoliček z celnce. Ujeli jsme naštěstí jen kousek a přesedli do něčeho většího. Kvalita ale zůstala. Moje ideální představa, že bych s někým projel aspoň tu Kambodžu se vyplnil. Přisedli k nám totiž právě Bibi a Tom a do Siam Raep jsme jeli společně (cesta z hranic do Siem Raep je stála 3 dolary). Byli o něco zcestovalejší než já a vraceli se z Myanmaru – Barmy. Nakonec jsme zůstali spolu celou Kambodžu.

Hlavní silnice z Thajska nebyla nic jiného než horší polní cesta. Po šílených útrapách, bolavých zadcích a mnoha zastávkách v předražených bistrech jsme doklopýtali po dvou dnech až do cíle. Dá se platit ledasčím, bahty i místní měnou riel, ale nejvíce frčí dolary. Zato jsme si pochutnali na místních banánech. Ty asi nesplňují euronormy, ale (díky tomu?) jsou vynikající a slaďoučké. Období dešťů už bylo dávno pryč. To má jednu výhodu – můžete projet bez problému, mosty totiž nejsou silnou stránkou místních komunikací. Bohužel je ale vše suché, prašné a vyprahlé a země se nejvíce podobá obrázkům ze subsaharské Afriky.

Siem Raep – kde je ta Kambodža?

V Siem Raepu jsme kulili oči. Byl tu asfalt, děti měli oblečení, nikdo nežebral, fungovala tu místní měna, jezdily luxusní autobusy a panovalo tu relativní bezpečí. Ti, co přiletí až do Siem Raepu tak vlastně vůbec nevědí kde byli. Pravá Kambodža začíná pár kilometrů za posledním barákem. Bus nás vysadil přímo v jednom hotelu. Vzhledem k tomu, že cena byla směšná (3 dolary za pokoj), jsme ani nehledali něco jiného. I když to tu možná pro nás natáhli. Ekonomická teorie cenové diskriminace prvního stupně tu ale funguje. Každý národ tu má vlastní ceny. My to měli levnější než Evropani a nejvíc zaplatili Japonci (tak třikrát víc než my). Pokoj jsem sdílel s Bibi a Tomem, čímž se cena za noclech srazila na 30 Kč za osobu.

Západ slunce nad Angkorem

Navečer jsme sedli na motorky a zajeli se podívat na sunset. Od 17 hodin se prodávají lístky již na další den. Slov opět nemám, monstrózní, gigantické, úžasné… Škoda jen, že vyháněči z památek úderem šesté pročesávají památky. Angkor Wat je nejzachovalejší a nejnavštěvovanější chrám z celého komplexu. Vše vznikalo v 9. až 13. století v dobách Khmérské říše. Každý panovník chtěl postavit něco krásnějšího a většího. Chrámy se rozkládají na ploše mnoha desítek kilometrů, byly objeveny teprve v minulém století zarostlé džunglí. Dodnes se objevují další a další stavby. Pohybovat se mimo cesty ale není bezpečné, protože miny z dob Pol Pota jsou všudypřítomné. Brzy vás z počtu beznohých lidí začne mrazit.

Vstupné do Angkoru je pěkně mastné (20 $ na jeden den, 40 $ na tři dny a 60 $ na týden). Vstupenky se kontrolují docela často, takže zadarmiko to nepůjde. Po dvoudenní anabázi do Siem Raepu na relativně dobré silnici (na místní poměry) jsem vzdal výlet do Phnompenhu. Taky Bibi a Tom tu chtěli zůstat jen krátce, takže jsem odjel s nimi už pozítří. Kdovíjak dlouho pojedeme zpátky a 25. musím být na letišti. I tak to bylo jedinečné, ale koupí třídenního lístku neprohloupíte. Určitě bych se tam vrátil a třebas i zkusil přespat u mnichů či tam někde.

Poslední zážitek byla večeře. Vyměnili jsme pár drobných (1 $ = 3900 rielů) a zašli do místní hospody. Byla opravdu hodně místní. Já si dal cosi jako kuře. Mé chuťové pohárky moc představivost nemají a biologie taky nebyla ta nejsilnější stránka. Jako kuře to ale nechutnalo. Když jsem se pak začal nípat v kostech brzy bylo jasné, že to ke kuřeti má hodně daleko. Co to asi je, bylo zjevné při pohledu na mňoukající kočky producírující se kolem:o)

21. únor 2003: Chrámy Angkoru

Včera jsme si domluvili všichni tři motorovou tříkolku s řidičem na celý den za 12 dolarů. Ráno před šestou na nás řidič čekal před hotelem a vyrazili jsme na východ slunce nad Angkor Wat. Hned jsme pak vyrazili na další stavby v Angkor Thomu, abysme získali náskok před dalšími turisty. Většina chrámů byla naprosto opuštěná. Klid narušil jen tu a tam modlící se mnich v nepřístupných komnatách. Jednu mnišku jsem vyrušil v Bayonu. Ukázala mi jejich modlící se triky a pověry. Po zapálení kadidla pak natáhla ruku a zamektala riel, riel. No, atmošku krapet narušila.

Angkor Thom je město obehnané 20 kilometry hradeb a uvnitř se nachází největší shluk staveb – chrám tváří (Bayon), Baphuon, Sloní terasa (na ní bývaly vojenské přehlídky na slonech), bývalé koupaliště, vodní chrámy, najdou se i pyramidální stavbičky alá Mayové či menší chrámy pohlcené džunglí. Mimoto se na vás vrhnou prodavači suvenýrů v podobě osmiletých dětí. Někdy jsou v pohodě a milý, jindy jsou sprostý jak Milouš Zeman, když si od nich nic nekoupíte. Hlady ani žízní tu neumřete nikde a ceny jídla tu jsou podobné jako ve městě (takže za pár babek).

K poledni už začalo přibývat turistů, hlavně v podobě Japonců. Styl jejich cestování je úžasný. Dojdou před stavbu, kde se posadí na přistavené židličky. Přijde průvodce, který jim vypráví co, kde a proč je a promítá jim záběry ze stavby. Aby se náhodou nemuseli umazat a unavit procházením chrámů. Řidič nás pak vozil po velkém okruhu (asi 30 kilometrů), kde chrámy byly menší, některé si byly už dost podobné, ale turistů výrazně ubylo. Každopádně příroda i Khmérové dokázali vždy překvapit zcela originální stavbou a zlatým vořechem byl chrám (Ta Keo?), který byl zanechán zcela napospas džungli. Zde se třebas točil Thomb Rider. I ten velký okruh je ale jen zlomek všech khmérských staveb. V okolí 50 kilometrů od Siem Raepu jich leží stovky.

Celý den jsme prochodili a prolezli, ale stejně jsme nestačili ani ty nejzákladnější stavby (hlavně a právě Angkor Wat jsme krapet odflákli). Ale dost řečí, fotky budou výmluvnější. A že jsem se nějak rozjel. Nafotil jsem tři filmy. Západ slunce jsme strávili na Phnom Bakheng (uměle vybudovaný kopec s chrámem nahoře). Připadal jsem si jak u Jiráska a proti všem jsme lezli nahoru. Všichni šli dolů. Že bysme ten západ prošvihli? Vzhledem k tomu, že se uskutečnil až za čtvrt hodiny, kdy se obloha zalila doruda, hnali se ti ostatní asi do svých hotelů na polopenzi. Po návratu dolů jsme ale nenašli našeho rikšu. Všichni odjeli a zbylo tu jen pár místních, kteří z nás měli docela švandu. Což o to, já bych své botky v korbě tříkolky obětoval, ale Tomovi se nějak nechtělo rozloučit s příslušenstvím svého foťáku. Po čase se ale náš rikša objevil, nic nepromluvil (nějak se styděl za to, že odvezl jiného a na nás se vy…). Když pak dostal svých 12 dolarů, klaněl se mi jako Bohovi.

Večer jsme brouzdali městem. Do té kočičí restaurace jsme už nezašli a dali na jistotu číny. K tomu jsem přihodil pivo Angkor, na které jsem se dost těšil. Sice jeden a půl dolaru, ale very good. V hotelu jsem pokecal ještě s Markusem, s nímž jsem se potkal přes den už asi dvakrát v Angkoru. Nějak se začínám rozkecávat. Ještě tu zůstává den a pak frčí přes Bangkok do Japonska.

22. únor 2003: Zpátky z pohádky (Siem Raep – Sisophon – Aranya Prathet – Bangkok)

Ráno mě probudilo nějaké šplouchání pod okny. Vykouknu z okna (je v 1. patře) a pod ním právě vylézá z necek krokodýl. Ani jsem nestačil vyvalit oči z důlků a už jsem si všiml dalších desítek krokodýlů válející se na dvorku. Jedinečné představení.

Autobus (to bych měl dát do uvozovek) na hranici byl přistaven na sedmou, takže osmou, hodinu ranní. Dál než na hranici jsme nic nesehnali. Lístek jsme koupili v hotelu den předem za 5 dolarů (západoevropani platí 10, Japonci 20). Zpátky je to odsud mnohem dražší. Zato jsme se nezdržovali zastávkami u speciálních předražených podniků. Protože už nebylo třeba nás dále vysávat, projeli jsme celou cestu za neuvěřitelné 4 hodiny. Všichni tři jsme seděli vepředu a mohli jsme vychutnávat krásy cesty.

Hned, jak jsme vylezli z autobusu na hranici, jeden capart vytrhl Tomovi mobil a už s ním pelášil pryč. Jeden Kambodžan ho hned chytil a přetáhl dřevěnou holí. V mžiku tu byli policisté, odvedli parchanta a vrátili osofóna. Za hranicí je obrovský trh a předražené dodávky. Nasedli jsme za 50 bahtů na tuk-tuk a dojeli na autobusák v Aratnaya Prathet. Dali jsme si oběd. Poprvé poznávám thajskou láci v celé nahotě. Za 15 korun jsem se tu totiž ještě nepřežral. Doteď jsem se přece jen pohyboval v dražších místech. Tom s Bibi nakonec se mnou pokračovali až do Bangkoku, kam jsme se za 140 bahtů dostali linkovým busem. Normální busy mají jednu nevýhodu, vysadí vás na městském nádraží, odkud je pak zapotřebí se nějak dostat k turistickým hotelům. A to je v Bangkoku problém. Na druhou stranu, v těch turistických zas nepotkáte mnichy, jak paří hry na své nové nokii.

Na severním nádraží jsem se rozloučil s Bibi a Tomem. Pokračovali ještě tu noc do Chiang Mai. Škoda, cestovat takhle s někým je mnohem větší zábava. Za tu dobu mě ani nenapadlo, že jsem měl chuť vypadnout dom. Holt stárnu a samotnýho už mě to nějak nebaví:o) Chvíli poté, co jsem se s nima rozloučil znovu vyrval nějaký parchant Tomovi mobil z ruky. Tentokrát už kolem nebyl žádný obětavec. Já se snažil MHD dojet na Khao San. Busy 49 a 3 se mi to i nějak povedlo. Našel jsem si jednolůžák za 190 bahtů v My House (záchod i koupelna na pokoji) a skončil v báru.

23. únor 2003: Bangkogská zastaveníčka (Thonburi – Wat Arun – Národní muzeum)

Zbývaly mi dva dny, pak jsem měl zajet na letiště a odsud buď domu nebo na sever Thajska. Ten první den jsem chtěl zajet do Katchanaburi juknout na profláklý most přes řeku Kwai. Jak jinak tam jet než vlakem po Železnici smrti, kor když nádraží (Thonburi) je jen přes řeku. Ze tří vlaků, které jezdí do Katchanaburi a do Nam Tok, jeden zrušili. Samozřejmě, že ten můj (jezdí v 7:30 a 13:30). Kašlu na to a dávám si relax.

Po vodě se dokodrcám s blouděním k Wat Arun – chrám rozbřesku. Je postaven na místě, kam poprvé v Bangkoku dopadnou paprsky slunce. Celé jeho zdobení je ze střepů čínského porcelánu. Vracím se pěšky přes pár žrádelen. Cestou se snaží kamarádit se mnou tuk-tukáři. Odkud že jsem, co že jako chci vidět a tak. Prý mají dnes všude zavřeno, ale že mě zavezou k chrámu šťastného Budhy. Jsou trapný, tenhle trik v nezměněné podobě zažil snad každý, kdo někdy zastavil v Bangkoku. Většinou pak skončíte někde na periférii v krámu s předraženými obleky (v lepším případě). Během půlhodiny to takhle na mě zkusili tři. Docela by mě zajímalo, jestli aspoň ten Lucky Budha existuje.

V rychlosti jsem proběhl Národní muzeum (zavírají už ve čtyři). Je to docela vymakané a dost hezké. Asi by se tu člověk vyřádil víc, než jen mé dvě hodinky. Celé město bylo pokryté švédskými vlajkami, jejich národními barvami a portréty krále s královnou, kteří se měli nějak mihnout Thajskem. Večer jsem si dal obvyklé korzo kolem Khao San, nějaký to jídlo, nějaký to pivo nějaký ten film na videu v baru, který bude mít pozítří premiéru v Hollywoodu.

24. únor 2003: Most přes řeku Kwai

Na druhý pokus jsem se do Katchanaburského couráku dostal. Nejdřív sice překvapilo, když nás nacpali do dobytčáku a vyvezli za město, kde teprve náš vlak stál, ale co. Cena za čtyři hodiny cesty a 150 kilometrů byla 25 bahtů. Moc turistů ve vlaků nejede. V podstatě nejel žádný.

Most přes řeku Kwai

Na nádraží v Katchanaburi jsem si ještě dokoupil za 2 bahty lístek na most přes řeku Kwai. Těsně před mostem byla zastávka, kde se do vlaku nahrnula stáda turistů. „Tak ještě nevystoupím, za mostem bude asi ještě jedna zastávka, aby turisti mohli říkat, jak přejeli most přes řeku Kwai.“ Hmmm, hlubokomyslná úvaha, ale celkem naprd. Za mostem už zastávka nebyla. Vlak nabral rychlost a svištěl si to do hor. Průvodčí mi řekl, že to jede až do Nam Tok, kde se to otočí a jede zpátky do Bangkoku (zacvákl jsem dalších asi 16 Bht). Strávit celý den ve vlaku a nic nevidět se mi moc nezamlouvalo. Na první zastávce (asi za půlhodinu) vystoupilo několik důchodců, na něž čekali dva autobusy. Prubnul jsem to. Vnutil jsem se k zájezdu norskýho domova důchodců a už jsem si to zas pelášil do Katchanaburi. Aspoň jsem si projel další kus Death Railway a zastopoval v Thajsku.

Katchanaburi

V Katchanaburi jsem pak přešel most pěšo (ten původní most vzal za své hodně brzo). Na druhé straně asi sto stánků a jeden turista. Asi všichni odjeli vláčkem. Udělal jsem jim velký kšeft a za 10 bahtů jsem si koupil kokos, který jsem pak na břehu řeky schlamstnul. Mimo mostu tu mají i pěkné válečné a historické muzeum. Jeden otrapa mě zpříjemňoval cestu tak, že jsem uvedl do pohotovosti i slzák. Protože vlak zpátky už měl jet před hodino

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .