Jeruzalém aneb procházka třemi náboženstvími 2011

Jeruzalém. Město na křižovatce kultur, z nichž vzešla největší monoteistická náboženství světa. Mnohdy žily v míru a vzájemném propojení, jindy v napětí i bojích. Vycházely však ze stejných příběhů.

Spor o „město Davidovo“

V roce 1949 vyhlásil Izrael západní část Jeruzaléma svým hlavním městem, které však převážná většina států neuznává a tedy většina velvyslanectví sídlí v Tel Avivu. Shodně i Palestinská samospráva usiluje, aby východní Jeruzalém byl hlavním městem Palestinského státu. V rámci tohoto města existuje tzv. starý Jeruzalém, který je biblickým městem a je plný svatých míst židovského, křesťanského i muslimského náboženství. Většina těchto svatých míst se nachází v hradbách starého města nebo se jich těsně dotýká.

Svatá místa pro všechny

Starý Jeruzalém se rozkládá na zanedbatelném území s rozlohou méně jak 1 km čtvereční, žije v něm celkem 32 488 obyvatel, z toho 500 obyvatel arménského pravoslavného vyznání, 22 000 muslimů a 2 500 židů a zbývající počet připadá na křesťany a ostatní. Každá z těchto komunit má svou čtvrť, kde žije. Zajímavé je, že při procházce jednotlivými čtvrtěmi je mezi nimi vidět znatelný rozdíl. Na druhou stranu, vlivem rozšiřování města došlo k takovému propojování jednotlivých domů, že některé části města lze projít i po střechách. Stejně tak jako je propojeno město svými střechami, jsou propojena i jednotlivá poutní nebo svatá místa výše uvedených náboženství. Provázanosti jsou tak silné, že se člověk neubrání podezření či prozření, že jedna víra inspirovala druhou.

Zeď nářků aneb co zbylo ze Šalamounova chrámu

Procházku začneme u slavné zdi nářků. Tato zeď, jíž je volně přístupno asi 170 metrů, je vnější západní zdí původního Šalamounova chrámu, který stál na chrámové hoře. Prostor pro ženy i pro muže je oddělen. Ženská část je menší, protože židovští muži se mají modlit častěji.

Chrámová hora je posvátné místo jak židů, tak muslimů a to z důvodu kamene, jež je ukryt v současném skalním chrámu. Podle židů se jedná o základní kámen, z kterého se začal tvořit svět. Podle muslimů je jeden a ten samý kámen spojen s jinou legendou. Na kameni je totiž údajně vidět otisk kopyta koně proroka Mohameda, který se zde odrazil na cestě do nebe. Chrámová hora je pro nemuslimy přístupná v předem určených časech speciálním dřevěným mostem od Dung Gate, což je brána u zdi nářků. Návštěvy židů jsou zapovězeny rabínem. Samotný skalní chrám je přístupný pouze muslimům. Ti mohou též využít ke vstupu na chrámovou horu několik dalších bran.

Dále můžeme pokračovat do tunelů, které byly prokopány podél celé západní zdi Šalamounova chrámu. Teprve v těchto tunelech si člověk uvědomí, jak gigantický musel chrám být a jaké nesmírné úsilí i logistické problémy muselo způsobovat jeho zbudování. Největší kamenné bloky zabudované do zdi měly i hodně přes deset metrů délky a váhu stovky tun. Průchod tunely je jednosměrný, součástí prohlídky je i interaktivní výlet do historie okolí chrámu. Prohlídka je placena, lze ji absolvovat pouze s průvodcem a je nutné se objednat dopředu. Na konci tunelů se projde původní podzemní zásobárnou a již vycházíme ven.

Cestou ukřižování k chrámu Božího hrobu

A nyní objevujeme další propojení. Východ z tunelů ústí do Via Dolorosa, což je cesta kudy údajně nesl Ježíš Kristus svůj kříž na vrch Golgota kde byl následně ukřižován. A přímo u východu z tunelů, či spíše nad ním, čili v jednom z rohů bývalého Šalamounova chrámu se nachází první zastavení celé křížové cesty neboli údajné místo Pilátova soudu. Dnes se zde nachází islámská škola. Pokračujme po Via Dolorosa. Tato cesta, jejíž význam pro křesťany je nepochybný, nás dovede až do chrámu božího hrobu. Paradoxní je, že prakticky celou dobu vede muslimskými částmi starého Jeruzaléma.

Samotný chrám božího hrobu spravuje od roku 1757 na základě pravidel vyhlášených tureckým sultánem několik církví. Na základě těchto pravidel jsou vlastníky kostela řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, františkánská kustodie Svaté země (ve jménu katolické církve) a jeruzalémský patriarchát arménské východní pravoslavné církve. Mimo to, určitá práva přísluší i jiným menším církvím jako je koptská, etiopská a syrská. Bohužel, jak už to tak bývá, tyto církve se mezi sebou hádají, chrám se proto neopravuje a brzy jim spadne na hlavu.

Asi proto, že něco takového muslimové, kteří pod vedením chalífa Omara přišli do Jeruzaléma, očekávali, svěřili klíč od chrámu rodu Nusejbehů. Tato muslimská rodina denně odemyká a zamyká chrám už od sedmého století. A tak můžeme konstatovat, že bez muslimů se křesťané nedostanou ani do jednoho ze svých nejposvátnějších kostelů. Chcete-li si však zachovat zbytky lásky k bližnímu svému, interiéru tohoto kostela se zdaleka vyhněte. V chrámu bývá neskutečné množství lidí, blýskají blesky fotoaparátů a ve skutečnosti se v něm rozjímat nedá. Současně některé relikvie jsou již kopiemi původních. Typickým příkladem je kámen, na který byl Ježíš položen po sejmutí z kříže. Tento kámen, který se nachází hned naproti vchodu je kopie z 18. nebo 19. století.

Co ukrývá Arménská čtvrť?

Vyjdeme z chrámu a dáme se pomalou procházkou starým městem do Arménské části města. Zde projdeme Zionskou bránou za hradby a ocitneme se na hoře Zion. Zde jsou od sebe coby kamenem dohodil, nebo spíš co by kámen propadl podlahou, opět položena dvě místa, která mají pro své komunity zásadní význam. Prvním z nich je hrob krále Davida. Tento hrob je volně přístupný, pouze je v tak stísněných prostorách, že si člověk tváří v tvář rozjímajícímu rabínu připadá značně nepatřičně. Druhým z nich je místo poslední večeře. Zde se opět připravte na hordy nájezdníků, kteří Vás ve svém svatém rozpoložení ušlapou během citací z bible, které se poslední večeře týkají. Paradoxní je, že hrob krále Davida a místo poslední večeře se nacházejí ve stejné budově, pouze hrob je v přízemí nebo dokonce až v suterénu a poslední večeře v prvním patře.

Nyní sestoupíme v rámci této virtuální procházky ze Zionské hory, do údolí, kde bylo původní Davidovo město a plynule začneme stoupat na Olivovou horu. Procházíme gigantickým židovským hřbitovem. Hřbitov pod Olivovou horou je asi nejposvátnější místo, kde se může nechat pohřbít Žid. Z Olivové hory má Zlatou bránou vstoupit Židovský mesiáš do Jeruzaléma. A jak bude procházet tímto hřbitovem, tak pohřbení budou vstávat z mrtvých a půjdou za ním. Dokonce se nechávají pohřbívat tak, aby hlavou leželi k Olivové hoře a nohama k starému městu. Takže když budou vstávat tak vstanou ve směru budoucího pohybu a nebudou se muset otáčet.

Bohužel pro ně i pro mesiáše, muslimové z bezpečnostních důvodů bránu zazdili. Zajímavé je, že i křesťané si nárokují Olivovou horu. Přes Olivovou horu údajně přišel Ježíš do Jeruzaléma, ale ke vstávání z mrtvých nedošlo. Dále pak na jejím úpatí v Getsemanské zahradě strávil Ježíš noc před svým ukřižováním. Odtud také po zmrtvýchvstání vstoupil na nebesa. Místo nanebevzetí obklopuje mešita, kde je údajně vidět otisk jeho paty. Na Olivové hoře jsou opravdu olivovníky, ale nelze předpokládat, že by pamatovaly počátky křesťanství. V místě bylo několik zemětřesení a požárů, takže budou spíše potomky původních stromů. A zde, krásným výhledem na celé město naši prohlídku ukončíme.

Při procházení jednotlivých poutních míst jednotlivých náboženství se však nelze ubránit dojmu, že poutní místa nebyla vybrána náhodně, a že tvůrci „příběhů“ od sebe minimálně opisovali. V některý případech se nelze ani ubránit dojmu jistého trumfování. Nic to ale nemění na tom, že Jeruzalém je kolébkou civilizace, a jako takový má zvídavému cestovateli co nabídnout. Všechna výše uvedená místa byla na podzim roku 2010 přístupná a (kromě tunelů u Zdi nářků) zdarma.