0
0

Vzhledem k extrémně vysokým nákladům nepatří Japonsko k častým cílům českých turistů. I z toho důvodu zůstává stále exotickou končinou, o níž víme jen velmi málo.

Proto není tato reportáž pouze cestopisná, spíš jde o jakýsi malý průřez historií i současností této pozoruhodné země.

Cesta Bohů

Život na čtyřech japonských ostrovech (Hokkaidó, Honšú, Kjůšů, Shikoku) se od sebe nejvíc liší tím, že na každém je odlišné podnebí. Zatímco sever patří do mírného pásma, jih už do subtropického. Protože hornatý, těžko přístupný terén (zabírá až 70% celkové rozlohy) nedával našincům mnoho příležitostí k obživě, stahovali se do úrodných nížin, později do měst. Dnes v Japonsku žije 120 miliónů lidí, hustota osídlení je 332/1 km2. Druhý údaj lze ovšem brát s rezervou, jelikož dobrá polovina je nahuštěna jak sardinky ve velkoměstech. Místem se proto šetří všude. Byt čtyřčlenné rodiny je o málo větší než garsonka…

I přes nepříznivé životní podmínky a nemilá překvapení v podobě živelných pohrom jako jsou častá zemětřesení, ale i záplavy či tajfuny, které Japoncům matka příroda již mnohokrát přichystala, k ní mají téměř něžný vztah. Nachází v ní klid, krásu a harmonii, mají důvěru v její nezničitelnou sílu i v to, že jim přírodní živly budou nakloněny. Právě ty ochránily zemi i v době nejhorší, kdy byla napadena mohutným mongolským vojskem proslulého Kublajchána. „Zdálo se, že dobytí ostrovů nic nezabrání, přesila nepřátel byla zničující. Náhle však na ně nebesa seslala tajfun. V minutě rozmetal flotilu lodí a zahubil desetitisíce mužů. Vděčný lid ho poté pojmenoval kamikaze, boží vítr.“ napsali kronikáři o této události, díky níž se Japonsko stále může chlubit, že je jedinou velmocí na světě, kterou nikdy neokupovala cizí vojska.

Místní obyvatelé pevně věří, že staré stromy, neobvykle tvarované skály, ale i mohutné řeky v sobě skrývají živé duchy a označují je slovem kami . (To však má i mnoho dalších významů, např.: bůh, vysoký, vláda či císař). První šintoistické svatyně /jinja/ vznikaly v průběhu doby právě v blízkosti těchto míst. Původně je označovalo speciálně spletené lano a proužky bílého papíru. Časem se z tohoto prostého základu vyvinula torii – dřevěná a oranžová vstupní brána. K dalším typickým znakům patří tabule, na níž návštěvníci zavěšují malé dřevené destičky (ema) s prosbou k bohům. Doufají, že si je „ve volné chvíli“ přečtou a vyslyší jejich přání. Oblíbené jsou i tzv. omikuji, papírky pro štěstí, přivazované na různá místa v okolí chrámů.

Cesta bohů – šintó – je jedno z nestarších náboženství na světě, vznik se datuje do let 711 – 585 př.N.L. Má výjimečnost v tom, že nepředpisuje ani nepřikazuje věřícím žádné zvláštní povinnosti, modlitby či jiné rituály. Upřednostňuje jen velmi jednoduché formy uctívání, často ve spojitosti s neobvyklými přírodními úkazy. V každé svatyni lze narazit na docela obyčejné zrcátko (visí i v mnoha japonských rodinách) což souvisí s legendou o vzniku Japonska. Pod ni manželský pár první generace bohů Izaragi a Izanami stvořil Amaterasu Omikami, bohyni slunce. Ta se jednou kvůli jakýmsi neshodám schovala v jeskyni a odmítala z ní vylézt. Svět se ihned ponořil do tmy, proto její souputníci uvažovali co dělat, aby se vrátila. Nakonec ji tanečník svým uměním vylákal ke vchodu, k němuž postavili obrovské zrcadlo. Bohyně, zcela zaujata vlastním obrazem, nepotlačila zvědavost a vyšla ven. Na zemi se tak opět vrátilo světlo a střídání noci a dne.

Podle mytologie darovala toto posvátné zrcadlo (jata no kagami) svému vnuku Hikoho no Ninigimu a po něm ho zdědili jeho potomci, budoucí „synové nebes“. Dodnes je uctívané ve svatyni v lse (střed Honšú). Vstoupit do ní ovšem smí jen císař, nikdo jiný, je obehnána čtyřnásobným oplocením a pečlivě střežena. Podle ustáleného zvyku se každých dvacet let pečlivě zabalené přenáší na nové místo. Jsou rovněž zbořeny a pak opodál znovu postaveny všechny svatyně, což má symbolizovat stále se obnovující sílu bohyně. Ke korunovačních klenotům patří i bájný meč (kusanagi) a šňůra s korálky. I když ne všechny mýty lze historicky doložit, faktem zůstává, že současný panovník Akihito má „pořadové číslo“ 125. S každým novým císařem přijde i nová éra, od které se pak odvíjí letopočet. Momentálně se Japonsko nachází ve dvanáctém roce éry Heisei.

Samurajové a ti druzí

Hlavní město Japonska se v průběhu staletí měnilo. Nejprve jím bylo Heidžókjó, dnešní Nara. Později se císař přestěhoval do Heianu (nyní Kjóto). Od dvanáctého století však jeho vliv na dění v zemi slábnul, čím dál víc se prosazovali vůdcové starých rodinných klanů, kteří kolem sebe vytvořili vojenskou šlechtu z níž vznikli proslulí samurajové. Přelomem byl rok 1192 kdy si Joritomo Minamoto vydobyl od panovníka titul šógun. Až do sedmnáctého století nezískal žádný vojevůdce takovou moc, aby sjednotil pod svým vedením celou zemi či založil dědičnou dynastii. Až Tokugawa Ieasu, jedna z největších postav japonských dějin, předal na sklonku své vlády veškeré pravomoci synovi a tomu se je podařilo udržet pro další potomstvo. Tak to šlo až do roku 1867, kdy šógunát skončil a moc se – alespoň částečně – vrátila do rukou „syna nebes“. Sídelním městem rodu Tokugawa bylo Edo, dnešní Tokio. To za staletí jejich vlády získalo takový význam, že se do něho přestěhovala většina úřadů, včetně panovnického dvora. Jeho rozvoj pak pokračoval vysokým tempem, což ostatně platí dodnes.

Větší problémy nastaly po druhé světové válce, protože infrastrukturu zničily americké nálety. Snad s výjimkou císařského paláce zde také nejsou žádné historické budovy, vše je moderní. Má to ovšem i nevýhody. Ulice, hlavně večer, kdy září neonové reklamy, vypadají stejně. Navíc nejsou značené, takže se v nich lehce zabloudí. Jinak Tokio připomíná spíš mamutí vesnici než velkoměsto – hlavně na předměstí, kde jsou baráčky „přilepeny“ jeden na druhém. Ani v centru není kvůli obavám z častých zemětřesení mnoho výškových budov. V současnosti v metropoli žije astronomický počet obyvatel – 15 miliónů. Navíc další dva denně dojíždějí za prací. Ulice jsou proto auty ucpané takřka permanentně, ani rádio nehlásí různé stupně vytíženosti, ale kolik kilometrů je fronta v jednotlivých úsecích. Řidičům nepomáhá ani navigační systém na palubní desce, kde jim na displeji neustále blikají veškeré dostupné informace, včetně nejbližší křižovatky, mapy oblasti do které směřují, doporučené rychlosti a všeho možného i nemožného. Jízda hromadnou dopravou ve špičce není o moc lepší. Nepomáhá, že zde kromě metra jezdí ve stejně rychlých intervalech i nadzemní dráha. Ve vozech je namačkáno takové kvantum lidí, že se v nich i přes klimatizaci téměř nedá dýchat. K největším bojovnicím patří staré babky ovládající techniku, díky níž se, obtěžkány taškami, dovedou vecpat i do narvaného vozu. Ve výrazech lidí se neodráží nějaká naštvanost, nevadí jim, že do nich někdo strká nebo je odhodí stranou aby mohl vystoupit. Stejně odevzdaně berou, když zřízenec v čistě bílých rukavičkách, který s velkou vervou tlačí cestující dovnitř, dá pokyn k odjezdu a dveře jim zavře před nosem. Bez emocí čekají na další spoj. Častým dopravní prostředek je kolo, i to však má dílčí nedostatky. Vzhledem k rozlehlosti Tokia ho lze používat jen na kratší vzdálenosti a rovněž nepříjemný odér z výfukových plynů zdraví nepřidá. V této souvislosti stojí za zmínku, že každý ze stovek miliónu bicyklů je registrován a navíc pojištěn proti odpovědnosti za škodu či újmu na zdraví!

Pokud mluvíme o dopravě, nelze vynechat vlaky. Že si podle nich lze řídit hodinky je čirá pravda. Kromě enormně drahého shninkanzenu (zde jsou na peróně vyznačeny podle místenky přesné body kde zastaví, aby se někdo při nástupu nemusel „obtěžovat“ chůzí) tady jezdí i něco podobného jako naše „lokálky“, jimiž cestují lidé ze středních vrstev. I nejpomalejší z nich však jede o poznání rychleji než náš rychlík. Přestože jsou hodně plné, je všude čisto, vagóny mají nejen záchody s teplou vodou, ale i vymezený prostor na přebalovaní dětí. Tři sta kilometrů zvládne tenhle „courák“ za 2 hod. 40 min.!

Japonci a japonština

Antický filozof pravil, že naučit se řeč je první stupínek k pochopení mentality národa. Tady to ovšem neplatí. Japonština je složitá a stává se, že ji nezvládají ani oni samotní – včetně učitelů! Přečíst noviny a všemu porozumět je práce pro vzdělance. Použitých znaků (kanji), převzatých z čínštiny, je 48 000 a i když používají přibližně jen dva tisíce, stejně to bohatě stačí k zmatení mysli. Aby toho nebylo málo, tak mají dvě abecedy (hiraganu a katakanu), jedno slovo má několik protichůdných významů, například hana je nos ale i kytka, kondo lze vyložit jako někdy, tentokrát, brzy, nový, příště. Japonština nezná sprostá slova – ani se do ní nepřekládají. Nadávky jednoduše neexistují, výtka (pronesená normálním tónem hlasu), vypadá asi takto: „ty,ty,ty, ošklivý chlapče, to se nedělá“.

Omylem kterého se často dopouští cizinci, je jejich přesvědčení, že Japonci umí dobře anglicky. Neumí. I mládeži, která se ji učí ve škole, lze rozumět s bídou každé dvacáté slovo. Pokud se přece jen domluvíte, k oblíbeným tématům patří počasí, věk, zdravotní stav. S cizinci, ani s našinci, západně nemluví o ženě či dětech. Zajímavý je i způsob, jakým si vyjadřují náklonnost, mlátí se totiž po hlavě. Naštěstí jemně nebo stočenými novinami. Při představování nemají příliš zažité podávání ruky a nejsou rádi, když s tím druhý začíná. Vrozená zdvořilost jim však nedovolí, aby to dali najevo. Přesto, že to horlivě popírají, jsou Japonci velmi homogenní národ. Nezajímají se příliš o dění jinde, což je nejlépe vidět při sportovních přenosech, kdy televize nabízí pohled na japonské borce srdnatě bojující o poslední místo a vůbec se nestará o ty na čele!

Pokud potkáte na ulici muže a ženu jak jdou spolu, nemáte šanci poznat zda jde o milence, manžele, spolupracovníky či náhodné známé. Chovají se k sobě totiž neutrálně, nedrží se za ruce, nesmějí se, ani spolu nemluví. Manžele lze poznat snad jen podle toho, že muž jde podle zavedeného zvyku švihácky první a za ním se „plazí“ jeho žena s plnýma rukama nákupů a dítětem na zádech k tomu. Zcela výjimeční jsou však úctou k rodičům či prarodičům a obecně vzato i ke stáří jako takovému, což je – hlavně u současné generace – jev značně neobvyklý. To, jak jim pomáhají, je dojemné, někdy i trochu humorné. Hlavně dívky v tom vynikají, zažil jsem, jak na pánském záchodě jedna03.jpg rozepínala svému rozklepanému dědečkovi poklopec, aby mohl lépe vykonat potřebu! Když už jsme u těch pisoárů… K standardnímu vybavení bytů patří záchod s vyhřívaným prkénkem, nastaveném na předem určenou teplotu a dalšími super programy, jako je oplachování a poté vysoušení pozadí horkým vzduchem. Vaše oblíbená hudba pak začne hrát vždy, když vypouštíte nelibě znějící zvuky…

Tím se dostáváme k tomu, čím jsou Japonci pověstní – vysokou úrovní v oblasti moderní techniky. Všechno, co se dá, provádí stroje, vlaky bez strojvůdce řídí počítače, v hypermarketech zase jezdí vozíky s jakýmsi chapadly. Ta se na patřičném místě vysunou, popadnou zboží z „korby“ a doplní ho do regálů. Automatizace pronikla i do stravování. Jednou jsem se marně dobýval do restaurace než mi došlo, že si nejdřív musím na displej před vchodem zvolit, jaké jídlo chci. Po vhození peněz vypadne lístek a dveře se otevřou. Kuchař pak současně s jeho předložením vydá příslušnou krmi. Nebo jsou jídelny, kde se před vámi objevují na běžícím pásu různé pochoutky, které si jen nabíráte. Jen jíst musíte sami, což považuji za hrozný šlendrián. Doslova na každém kroku pak zakopáváte o automaty narvané vším možným zbožím. Vyskytují se i na místech, kde by být zrovna nemusely, například ve zdech starého hradu…

Na rozdíl od českých výrobků mají ty jejich dlouhou trvanlivost, což je hlavní důvod, proč neznají opravny. Japonec prostě věci koupí a když doslouží, tak je vyhodí. Mobilní telefon má každý, některé jsou jen o málo silnější než papír a vejdou se s přehledem do kapsičky u saka. Není neobvyklé vidět, jak někdo mluví do spony na kravatě v níž má zabudovaný mikrofon. Totéž se dá říct i o počítačích. Žhavou novinkou je miniaturní „comp“ do dlaně, který se obsluhuje čipy upevněnými na špičkách prstů. Tak bychom mohli pokračovat do nekonečna, není obor, v němž by technika nehrála hlavní roli.

Úředníci na úprku

Silným zážitkem je návštěva kterékoli větší firmy. Úředníci bez rozdílu funkcí neustále pobíhají (doslova!) mezi kancelářemi. „Nárok“ na sekretářku má často jen nejvyšší šéf, každý si agendu vyřizuje sám. Pohled na klusající úředníky působí komicky, zvlášť proto, že nosí oblek s pečlivě uvázanou kravatou. Všude vládne disciplína, pracovní hierarchie se dodržuje až úzkoprse, zaměstnanec bez souhlasu nadřízeného nedoplní ani papír do tiskárny! Samostatnost a improvizace jsou neznámými pojmy. Pracovní doba je vcelku variabilní, ale málokdo dělá méně než 12 hodin, i když ho k tomu často nikdo nenutí. Běžně chodí do práce i v sobotu či neděli. Otázka je, proč dřou, protože žijí skromně, zvlášť pokud se týče jídla. Nejoblíbenějším pokrmem zůstává syrová ryba, přílohou rýže. V poslední době se však začíná diskutovat zda by nebylo vhodné konzumaci syrového masa omezit, protože Japonci mají abnormálně vysokou míru rakoviny trávícího traktu. To ovšem může být zaviněno i jejich hektickým životním stylem a tím, že do sebe jídlo házejí v hrozném fofru. Někdy ho ani nepolykají.

Ceny silně připomínají drahotu a několikrát převyšují průměr běžný v zemích EU. To se týká úplně všeho, potravin, jízdného, spotřebního zboží, ale nejvíc ze všeho asi nájmů, nemovitostí a parcel. Menší domek na vlastním pozemku stojí v Tokiu kolem sta miliónů jenů, což je přibližně 37 000 000 (!) Kč. Enormně vysoké jsou i poplatky za elektřinu a plyn, zvlášť v zimě, kdy se „topí“ klimatizací. V celé zemi nenajdete kamna či komín, neznají ani radiátory. Dřív bylo zvykem používat tzv. kotatsu, což je stůl, vyhřívaný zespod a zakrytý dekou. I dnes – hlavně na venkově – v mnoha domácnostech netopí a jediná výhoda bytu asi spočívá v tom, že v něm nesněží. Říká se, že Asiaté mají odlišné vnímání chladu než my. Zřejmě to bude pravda, protože i v mraze chodí kluci v krátkých kalhotách a dívky v sukni a podkolenkách…

Japonci zbožňují svátky a mají jich v kalendáři pěknou řádku. Nejsou o ně „ošizeni“ ani v případě, kdy připadnou na neděli, volno je pak následující pracovní den. Slaví kde co, od narození císaře až po to, že tady byla v roce 1964 olympiáda 10.10 (Den sportu). Několik dalších příkladů: Den dospělosti 15. ledna, pro ty, kteří dosáhli 20 let, zeleně 29.4 – tím začíná tzv. zlatý týden volna, pak je 3. května Den ústavy a vše vrcholí 5. 5. Dnem dětí, tedy spíš chlapců, (kodomo no hi). Dále 20. září – Umi no hi (Den moře), 23. listopadu Kinró kanša no hi (Den díků za práci). Prosinec pak je ve znamení příprav na Nový rok – Gandžicu . Kromě státních svátků slaví mnohé další. Za zmínku stojí Secubun (vyhánění ďábla), Tanabata (milenců) a Šičigosan, což je svátek tří a sedmiletých děvčat a pětiletých chlapců. Rodiče vodí své, ve svátečních kimonech oblečené ratolesti do svatyní, aby poprosili bohy za jejich zdárný vývoj. Populární jsou průvody s maskami. Původně se pořádaly jako vyjádření úcty k bohům a i dnes se konají hlavně v blízkosti šintoistických svatyní. Uvolněnou atmosférou připomínají spíš karneval než náboženskou slavnost, všude plno květin, lidé chodí v pestrobarevných kostýmech, zvoní na malé zvonky a do toho hraje hudba.

Výjimečným fenoménem, který nemůžete vidět nikde jinde ve světě jsou zahrady. Toto umění sem bylo původně „importováno“ z Číny. Ale už od období Heian (794-1185) je doménou místních návrhářů. Za rozvoj vděčí především příslušníkům aristokracie, kteří vybudovali přírodní areály v okolí svých honosných sídel a mnichům, kteří činili totéž u klášterů. Zahrady se rozdělují do různých typů – krajinné (tsukiyama), obklopující čajovny (chaniwa) a kamenné (kare-san-sui) s tím, že dochází k vzájemnému prolínání jednotlivých prvků. Na jejich věhlasu se podílí i péče, kterou jim věnují. Státem placení zaměstnanci procházejí v jakýchsi papučích park několikrát denně a koštětem odstraňují spadlé listy či jiné nečistoty. Když už jsme u té přírody, nelze určitě opominout typickou rostlinu Japonska, sakuru. Je považována za květinu květin – dokonce i oficiálně, když nahradila císařskou chryzantému. Od třešně, jak ji známe my, se odlišuje tím, že kvete v době, kdy nemá listy a nerostou na ni plody. Sezóna, kdy ji lze vidět, trvá (vzhledem k odlišným klimatickým podmínkám) několik měsíců. Začíná v lednu na Okinawě a končí v květnu na severu Hokkaida. Aby to nikdo nepropásl, jsou všechna veřejná místa polepena plakáty s informacemi, kde se zrovna nachází v nejlepším květu. Televize během předpovědi počasí pravidelně hlásí „postup sakurové fronty“.

Japonci s oblibou pořádají výlety do těchto oblastí, ty se ovšem v posledních desetiletích mění spíš v alkoholické pikniky. Vše začíná dopoledne, po obědě už je minimální šance najit pod sakurou pěkné místo. Sedí se na igelitových pytlích nebo velkých plachtách (podle počtu účastníků, kterých může být i pár stovek) jedí a pijí – hlavně rýžovou pálenku, saké. S přibývajícím časem se pozornost účastníků přenese od květů k tanci a všeobecnému veselí a vše končí druhý den kocovinou. Opilci jsou ovšem roztomilí, pokud do vás byť jen nepatrně strčí, ihned se s hlubokou úklonou omlouvají. Zřejmě v nich alkohol neprobouzí agresivitu – nebo ji nejsou schopni. S tím souvisí i mizivá míra zločinnosti, Japonsko je jednou nejbezpečnějších zemí vůbec. Nekrade se, ženy nemusí mít obavy chodit v noci samotné, k přepadení nebo znásilnění dochází jen výjimečně. V Tokiu je pochopitelně počet trestných činů vyšší, ale i tak je to oproti Praze hotový ráj. Nelze ani opominout, že stále platí trest smrti oběšením.

Manželé a manželky

Tím jsme se dostali k něžnému pohlaví. To ovšem nemá ani zdaleka na růžích ustláno. Jestli lze něco Japoncům zazlívat, tak negentlemanský vztah k němu, což je dáno jak smýšlením, tak tradicemi, protože muži byli odjakživa považováni za bojovníky a pány tvorstva, kdežto ženy za podřadné bytosti. Jejich údělem je naprostá pokora. Svobodná musí vždy poslechnout otce, vdaná manžela, vdova syna. Za žádných okolností nesmí být nevychovaná, hrubá, ironická či dokonce arogantní. Naopak musí být pozorná k potřebám svého mužíčka. Když přijde podnapilý, svléká ho a umývá. Nemá přátele a pokud ano, tak si s nimi jen píše, to samé platí i o rodičích, které navštěvuje jen zřídka. Nemá pít moc čaje a žádný alkohol, chodit sama do společnosti či divadel, pracovat. Nikdy muži neodporovat, být tichá, skromná, pracovitá. K tomuto výčtu vlastností lze navíc přičíst i nutnost nebetyčné úcty ke všemu, co její choť koná a říká. Zlí jazykové tvrdí, že manželé se intimně stýkají jen za účelem narození potomka, pak už muži dávají přednost kamarádům, alkoholu a placenému sexu (podle jednoho průzkumu vyhledává erotické služby tohoto druhu přes 6o% Japonců nad 30 let!).

Zřejmě i proto i zde klesá porodnost, což před časem přimělo vládu k vyhlášení zákazu hormonální antikoncepce. Průměrný věk pro vstup do manželství je na české poměry hodně vysoký, 27,4 let u žen a 28,2 let u mužů. Možná je to dáno tím, že drtivá většina z nich ve třiceti vypadá na patnáct a řekl bych, že i duševně dozrávají později. Co se týče fyzické krásy… Hodně Japonek má krátké nohy do tvaru x, což je důsledek toho, že v dětském věku musí neustále sedět způsobně s koleny u sebe. Ani vnady nemají příliš vyvinuté – pokud se u nich vyskytují. Přesto jsou v očích mnoha Evropanů nádherné a i ty, co nejsou, mají něco do sebe. Možná vzbuzují touhu svou útlou postavou nebo tím, jak půvabně cupitají drobnými krůčky.

Zábavné bylo, když jsem pustil starou babku v narvaném metru sednout. Její srdce šok z neznámého málem nevydrželo, dlouho se mi s díky klaněla, než usedla na uvolněné místo. Celé osazenstvo vagónu – včetně žen – mé počínání sledovalo nechápavě.

Pokud mluvíme o ženách, nelze vynechat gejši, často mylně považované za prostitutky. Přitom jde o legální živnost, i když hranice mezi těmito povoláními je velice tenká. (Jen tak mimochodem, prostituce, ale i pornografie je oficiálně zakázaná. Ve filmech, včetně zahraničních, jsou odhalená prsa či pohlavní orgány zakryty páskou a erotické scény vystříhány).

Gejši slouží především k pobavení mužů a jsou na tuto činnost pečlivě připravovány. Ve škole s názvem Inoue se učí nejrůznějším dovednostem – tanci, zpěvu, hře na loutnu a bubínek tsutsumi, kaligrafii, aranžovaní květin, společenské etiketě. Od sedmnáctého století, kdy tato „profese“ vznikla, se gejšami stávaly hlavně děvčátka z chudých rybářských rodin. Rodiče je – podle tradice ve třech letech a třech dnech – prodali do tzv. okiya domu. Jejich majitelky je adoptovaly, ale pochopitelně k nim nechovaly žádné mateřské city. Byly pro ně výhodnou investicí, den (nikoli večer, protože tenkrát sloužily k pobavení zákazníků a měly přísně zakázáno s nimi spát) strávený s prvotřídní gejšou stál celé jmění…

Dnes se dívky pro tuto „kariéru“ rozhodují dobrovolně. Mohou se však jimi stát až po ukončení povinné školní docházky. Po důkladné přípravě začínají sbírat první zkušenosti na večírcích v čajovnách či jiných akcích. Dostanou rovněž nové, poeticky znějící jméno, typu lotosový květ, třešňová větvička, jarní vánek aj. Při slavnosti zvané misedashi jsou poté prohlášeny za Maiko, po třech a více letech se při další ceremonii – erikae (výměna límečků), konečně oficiálně stávají Gejšami. Jejich počet pozvolna ubývá, což souvisí jak s tím, že jejich služby jsou stále dost drahé tak s mnohem většími možnostmi mužů při erotickém vyžití a jeho komercializací.

Japonsko je prostě zemí, která se nepodobá žádné jiné a asi žádný návštěvník nemá při jeho návštěvě pocit, že něco podobného už někde viděl…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .