Japonsko 8.část–Okyockete kudasai

Města se mi tu zdají strašně prázdná. V Čechách stále někdo někde je. Někam chodí. Tady jako by nikdo nebyl. Sem tam se objeví člověk a hned zas mizí z dohledu. To samé chodníky, tedy pokud zrovna jsou, zejí téměř prázdnotou. Na druhou stranu větší silnice jsou narvané auty k prasknutí. Dorážím do chrámu Idoji. Chvíli před tím než přicházím přijíždí autobus a rázem je chrám plný. Vrhnou se na zapalování svíček. Pak se řadí před hlavní halou. Mezitím se bavím s mnichem a ten pak říká že se mám stavit v chrámu 51, že tam můžu přespat, ještě něco chce říct, ale pak začne sútra a on se rychle zařazuje na bok vedle nich a prozpěvuje sútry.

Nemá smysl ho teď rušit tak čekám až skončí. Pak opět přichází. Mám tedy přijít do 51 že tam mají velkou místnost, ale jinak bych mohl přespat i v 54 (oba chrámy dle průvodce neposkytují ubytování). Proč ne. On pak vyráží za průvodem a já jdu na kolečko. Jdu městem ke Kan-onji. Protože jsem se stavoval v bangai temple, nejdu nyní po pořadí ale proti němu, tedy 17, 16, 15, 14, 13 a až pak k 18. Jelikož jdu opačně, nejsou vidět značky. No, není to bez nich úplná sranda. Kousek před Kan-onji (16) paní běží k autu a pak hned ke mě. V rukou má sáček rajčat a dává mi ho. Dorážím k 16-tce. Projdu si jeho okolí a pak vyrážím na Kokubunji. Cestou baštím rajčátka a jsou výborná. U vchodu patnáctky si všímám něčeho podivného. Sedí tam dvě evropsky vypadající postavy. Instinktivně na ně vypálím “Ohayou gozaimas” ale vrátí se mi “Hello” takže přepínám na angličtinu. Dvojice američanů. Berou to pouze jako pěší túru, tedy do chrámů jen zajdou, posedí a vyráží zas dál. V podstatě se musí nechat že to jestli je člověk oblečen nebo není efekt má. Nevím proč ale nemůžu se ubránit pocitu že působí tak trochu nepřirozeně. Bylo to sice chvilku divné si zvykat na ten úbor, ale … v podstatě bych řekl že tím úborem se trochu přebíjí nálepka “gaijin”. Samozřejmě jsou tací kteří pak stejně stále vidí cizince, ale jsou i tací kteří jsou pak otevřenější. V podstatě díky tomu setkání sem si říkal že to mělo smysl. Bez něj tam najednou i pro mě nějak nepasovali. Divné. Nuže, kolečko. U razítkárny se paní diví tomu že tam už mám razítko 16 a ona mi teď dává 15. Říkám že teď vyrážím do 14 a že je to v pořádku. Stačí jí to a jen popřeje šťastnou cestu. Jdu tedy do Jórakuji (14). Na cestě potkávám dalšího henra. Zastavuje se a ptá se kam jdu. Říkám mu že do 14. Furt se tomu diví. Proč do 14? Ukazuju mu mapu a znovu vysvětluju že jdu v opačném pořadí. Docvakne mu to a hned se omlouvá že mě zdržoval. Oni se vůbec rádi omlouvají. Na oplátku jim zas neustále za všechno děkuju. Tím si myslím že se to vyrovnává. Čtrnáctku strefuju až napotřetí. Nepřítomnost značení z mého směru je skutečně fatální. Co vím tak někteří dělají schválně celou cestu 88 chrámů v opačném pořadí. To musí být docela drsné. No, cesta k Dainichi(13) jde ale docela lehce. Na nádvoří mají dvě bedýnky mandarinek a u nich nějaký nápis. Vypadá příliš složitě tak si ho překládám jako “Kdo chcete, nabídněte si” a tak si nabídnu. Vycházím z chrámu. Teď mě čeká nejhorší část. Musím jít po frekventované silnici a následně projít Tokushima City. Pro jistotu se zastavuju u jednoho japončíka který právě umývá auto a ptám se na cestu. Chvíli kouká na mou mapu a pak mě zve dovnitř svého příbytku kde vytahuje z police velkou mapu. Na papír píše kde bych měl uhnout a kudy se dát. “Okyouckete kudasai” říká na rozloučenou.

Další věc která tady je naprosto zvláštní jsou chodníky … sice už jsem je zmiňoval ale … Pěší chodí v čtvrtmetrovém okraji silnice. Ten se někdy zužuje, popřípadě zcela vymizí a když doprava pořádně zhoustne… Navíc i jízdní pruhy jsou úzké. A když přijde kombinace, úzký okraj, úzký pruh a široké evropské nákladní auto, je to zážitek. Po hodině chůze docházím na hlavní silnici. No, uff … to bude zajímavé. Chodník tu není, úzké pruhy, spousta náklaďáků. Vpřed, ni krok zpět. Ujdu tak dvě stě metrů když na druhé straně v křižovatce zastavuje auto. Je tam onen japončík co mi radil s mapou a říká že mě sveze.

Využívat dopravní prostředky jsem od počátku nechtěl. Jenže odmítnout pomoc někoho, kdo tady musel kroužit a pátrat po mě a to jen proto že bych “to chtěl ujít” mi přišlo hodně stupidní. Takže jdu k němu a nasedám. Zkouší do auta dostat můj batoh ale nedaří se mu to “Omoiyo” říká, přidávám se a zavírá dveře. Cestou mi podává dvě žvýkačky. Doprava je skutečně hustá a tak se proplétáme se změtí uliček Tokushima City. No, myslím že bych musel mít hodně štěstí abych tady nezabloudil. Projíždí bravurně a to tu jsou uličky zatraceně úzké. Dorážíme k Jizóin. Odtud dál vede značená pěší cesta. Nuže nezbývá než poděkovat. Stejně nechápu. Příliš velká náhoda na to aby zrovna jel kolem … to mě tam musel vyhlížet už nějakou dobu.

Vydávám se opět vzhůru do kopce. Cesta jde proti proudu potoka. Po chvíli se v něm objevují první vodní mlýnky, pak klapače (naplní se vodou, převáží se, klapnou, vylejí se tím a znovu dokola), kolovrátky … zkrátka spousta udělátek. Vypadá to nádherně. Cesta do kopce mi jde dobře, z kopce pak o něco hůř. Sestupuju opět do města a procházím dlouhé ulice které jsou nacpané auty. Obecně pro velkou část Japonců jsem něco na čem jim ulpí zrak. Zvlášť když čekáte ve frontě a není zrovna co dělat. Cizinec, oblečený jako henro si to štráduje na chodníku vedle. A tak se kouknou … jenže, v moment kdy se podívám směrem k nim okamžitě dělají že se nekoukají. A tak je to vlastně taková hra. V několika případech sem narazil na druhý extrém, koukají a neví kdy přestat. To už pak spíš připomíná “souboj pohledů” … jde to klidně do desítek sekund. Dalším častým jevem je “útěk do bezpečí”. Zatočím do ulice a asi padesát metrů Japonec jde mým směrem. Uvidí mě. Okamžitě někam zatočí, zajde za nějakou bariéru. Když nic takového není k dispozici, sklopí zrak a dělá že tam není. Větší část pak při pozdravu pookřeje. Menší část pak nereaguje ani na pozdrav.

Procházím kolem menšího parčíku kde si hraje malá holčička s matkou. Když mě uvidí dává něco dítěti a ukazuje ke mě. Rozpačitými kroky se tedy děcko vydá ke mě a natahuje ke mě ruku s nějakou lahvičkou. Beru si ji a říkám “Arigatougožaimaštá”. Tím ji bezpečně zaháním k ústupu. Právě něco dala obru Bonifácovi a on jí ještě poděkoval …

Ve flaštičce je výborný jablečný džus … nebo to podle chutě alespoň na to odhaduji. Už jsem téměř u 18 a vyrážím k dnešnímu plánovanému místu přespávání. “Heya ga ariamsuka” ptám na volný pokoj. Mají a za cenu 5000yenů což je docela slušné. Jdu si vyprat a pak se nakládám do koupele.

Koupel znamená že se nejprve důkladně umyjete (malá stolička, zrcadlo, namydlit se a spláchnout sprchou). Pak odklopíte vanu kde je už natočená teplá voda. Logika mytí před koupelí je v tom, že když jste čistí, nezašpiníte vodu a může se tam klidně naložit další … a proto se samozřejmě po ukončení koupele vana nevypouští, pouze se znovu překryje aby z ní neunikalo teplo. Faktem je že to nepatří mezi něco co by nás učili na škole takže většina majitelů má oprávněný strach že:

a) vlítnete do vody bez omytí a tím pádem budou muset vodu měnit

b) po umytí jim vodu vypustíte

Takže když jsem vylezl z koupele, náhodou se tu objevil majitel a po mém obchodu se šel nenápadně podívat jestli to je ok. No za zlé mu to ale asi mít nemůžu.

Vzdálenost 27km Váha 84 (váhu tady mají prostě v každé koupelně)