Japonsko 7.Část – Daishi v mlze

Celou noc se kolem mě válí mlha. Spacák mám od plachty trochu mokrý. Nasnídat se a vyrazit. Les vypadá v mlze dosti mysticky. Z okolní mlhy se občas vynořují kopce a hned se zas vytrácejí. Cestu lemují sošky a studánky z kterých se ozývají divné zvuky. U jedné z nich doplňuju zásoby vody do flašek. Pak stoupám a klesám do údolí kde je docela hezká přespávací chatka. Snad kdybych včera šel o kousek déle, byl by spánek lepší … jenže …

Ve výšce 750 metrů narážím na svatyni s velkou sochou Daishiho. “No tys mi dal chlape” říkám mu a znaveně shazuju batoh. Zapaluji svíčku a klesám do údolí kde se mraky rozestupují. Je tam spousta políček s pomerančovými keříky a pár starobyle vyhlížejících stavení. Sestupuji až k menší říčce a pak prudké stoupání vzhůru. V cca 700 stech metrech je Shousanji (12). Když k němu dorážím už opět nožkama sotva pletu. Všude chuchvalce mlhy … nebo mraků … vypadá to tu hezky. Zapisovač se mě ptá se jestli jsem přišel z 11tky, což mu potvrzuji a dodávám “Tsukareta” (jsem znaven). Chápavě přikyvuje. Nabízí mi ještě že si můžu uvnitř odpočinout ale říkám mu že mě dnes ještě čeká dlouhá cesta a pak vyrážím dál. Cesta dolů jde docela dobře. Tím jak dělám chrámové kolečko si docela odpočinu. Kilometry ubíhají. Vycházím z lesíka u nějaké samoty s pár políčky. Na jednom z nich si to cupitá Japonka. Má normální oblečení, takže by mohla dělat normální kroky ale ona si jen tak prostě cupitá, krůček za krůčkem, centimetr za centimetrem. Vcházím opět do lesa kde nastává prudké stoupání. Cesta je jen stěží rozpoznatelná. Vidím nějakou odbočku a tak to zkusím.

Po chvíli cesta mizí. Vracím se zpět a radši ještě asi kilometr k rozcestí. Dle ukazatelů by to tam mělo být, takže znovu vzhůru a pokračuju dál. Jsem nahoře. Vyšťaven, spokojen. Na vrcholku je i svatyňka a cedulka že je možno zde odpočívat. Na to je ale příliš brzo takže se vydám dolů do údolí. Vycházím z lesa a postřehnu že chvíli svítilo slunce. Mraky se postupně protrhávají. Nádhera. Začíná se dělat docela hezky.

Dostávám se až k řece Akui. Krásně čistá. V zátočinách je místy i tři metry hluboká a stále je krásně vidět na dno. Kolem místní střední a vysoké školy. Obecně jsou školy dost kubické. Jsou relativně vynalézavé, ne jen obyčejné kostky, ale i tak to působí dosti uniformě. Vedle silnice si všimnu vystavených mandarinek. Kilogram za 100 yenů. Hmmm. Jdu tam ale nikde nikdo. Párkrát zavolám ale nic. Jdu dál. Další místo a opět nikdo. Je to snad samoobsluha? Hmmm … no, chuť bych na ně měl. U dalšího mám už na obsluhu štěstí … ale taky je to o 50 yenů dražší. Kupuju. Kdo ví co bude dál. Zastavuji a s chutí se do toho pustím. Pak se podívám na bílou košili …. jé, pět krásně žlutých skvrn. Nuže, lepší dřív než později.

Sundávám a polévám trochou vody. Nepouští. Sypu na to trochu pracího prášku a drhnu. Vypadá to že to pouští ale namísto žlutých skvrn to zežloutlo tak nějak všude. V posledních zbytcích vody to nějak dopírám. Stále žluto ale ne tak hrozně… nedá se nic dělat, jdu dál. Následuje průchod kilomerovým tunelem a tím se dostávám k dalšímu z vedlejších chrámů Dougakuji (B2). Je tam opět klid. Sem tam přijede auto, z něj vystoupí pár lidí, dojdou k razítkárně, nastoupí a odjíždějí. Vyrážím hledat ubytování. K páté hodině dorážím k nádraží a ptám se na ubytování. Nalezeno, zajištěno.

Sprcha, peru si věci, píšu report, jdu spát. Nožky si dneska užily cca 30km. Mají tady váhu … hmmm 86. Právě jsem objevil zázračnou metodu jak shodit cca 7 kilo během čtyřech dnů.