0
0

Platím za ubytování a dostavám na cestu pěti-yen a sirky. Počasí se mračí a začíná krápat je ale docela teplo. Pláštěnku nechávám zabalenu. Spíš by se mi hodil deštník pokud déšť zesílí. Přicházím k šestce (Arakuji). Obejdu si jí a u razítkárny se ptám na deštník. Paní jde do venkovní budovy (opět sám v krámu … stále mi to přijde nezvyklé že si lidi jen tak odcházejí z místa kde mají kasu a další cennosti). Po dvou minutách se objevuje s deštníkem. “Ikura desuka?” ptám se na cenu. “Free” říká a dává mi ho. Nuže, beru deštník a vyrážím na cestu k . Stále mrholí a mraky na obloze dávají tušit že to jen tak nepřejde. Do dalšího chrámu Jůrakuji(6) dorážím chvilku po páru starších Japonců a zdravím se s nimi. Opět obcházím chrám. Hlavní hala, zapálit svíčku, zapálit tyčinky, zazvonit, peníz, jmenovka, srdcová sutra, daishi a pak k Daishiho hale. Dorážím do razítkárny a pak se už chystám k odchodu. Vcházejí manželé a dáváme menší hovor.

Jde se dál. Vytahuju si čokoládu (zásoba z Čech) a za chůze baštím … přejdu při tom ale odbočku a najednou koukám že příliš nevím kde sem. Podle mapy se trochu zorientuju a vydám se tím směrem. U silnice je člověk a nestačil utéct. Takže na něj spustím “Mayoumashita. Koko ha doko desuka?” (Zavboudil jsem. Kde jsem?) a ukazuju mu mapu. Kouká do mapy ale je trochu zmaten. “Kyuu ban” (devítka) říkám a on hned ukazuje směr jakým mám jít … kupodivu dost lidem stačí říct číslo chrámu a vědí. Cesta se střetává a setkávám se opět s Japosnkými manžely. Uvnitř mě jeden mladší japončík prosí jestli bych mu pomohl dát pláštěnku přes batoh. V chrámu mají hezký bazének a plave v něm spousta barevných ryb.

Na cestě k desítce (Kirihataji) se setkávám s japončíkem kterému jsem pomáhal s pláštěnkou. Zrovna něco loví v batohu. Procházím kolem, když se po chvilce otočím vychází už taky. No, proč ne, chvíli počkám a ptám se jestli půjdeme spolu. Přikyvuje. Trošku japonštiny a trochu angličtiny. Říká, že byl dva roky v Anglii a navrhoval batohy (barva, tvar). Jeho angličtina je asi tak stejná jako moje japonština takže komunikujeme převážně japonsky. Nyní se vrátil do Japonska ale časem by opět rád někam vyrazil, nejspíš do Francie … centrum módy. Dorážíme do dalšího chrámu. Do razítkárny přichází Japonec v kožené bundě … toho jsem už někde viděl … “To je rychlost” říká “ráno jsme se potkali u chrámu a už jsi tady” … “já jel autem”, Vybavuje se mi že sem tam někoho podobného viděl. “Možná pomalé auto” snažím se o vtip. Pak si všímám že si nechává psát znaky chrámů na bílou košili. Obdivně mu to pochválím. On ale nahodí rozpačitý úsměv. Prý je to vesta na poslední cestu.

A hurá na jedenáctku (Fujiideraji). Cestou se ještě stavujeme v Udon nudlárně a dáváme si oběd. Pak zas na cestu. Diskutujeme o každé blbosti. Velká hustě popsaná cedule. “Co na ní je?”. “Neodhazujte odpadky”. Ta cedule má tak metr na metr a jsou na ní čtyři řádky textu. “To tam toho víc není?” ptám se znova. “No je to hodně zdvořilé”. Přecházíme nádherně čistou řeku Yoshinogawu. Je na tom o dost hůř než já a tak u jedenáctky už sotva šoupe nožkama. Pak se zastavuje. “Klidně běž napřed” říká. Vcházím do chrámu a dělám obvyklé kolečko. Když ho ukončuji objevuje se i on. Říkám že bych ještě chtěl něco ujít na dvanáctku (Shousanji). Jenže to znamená hodně do kopce. Celkově to je 600 nahoru, pak dolů na 300, nahoru na 700, dolů na 400 a opět nahoru a 650. Říká že už dnes bude hledat ubytování protože moc času nezbývá. Loučíme se, dávám mu na sebe kontakt a on mi píše jméno. Vyrážím z chrámu … radí mi jít dolů ale tam cesta tam není. Pátrám a vracím se. Aha, oni mysleli že tu jsem autem. Takže pěšina přímo z chrámu.

Stoupám vzhůru. Jde to už ztuha, navíc je všude kolem mlha. Objevuje se přístřešek s lavičkou. Začíná se smrákat takže rozbalím věci ke spaní a usínám.

Dnes cca 28km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .