0
0

Kolem páté se budím a nemůžu usnout. Chvíli se převaluju a pak si vzpomenu na problém s kloboukem. Jdu přerovnat batoh. No jde spíše o kompresi než přerovnání. Nahazuju batoh a čapce nevadí. Hurá. Takže, výlet začíná. Rozloučím se s majitelem. V jídelně ještě sedí Ishigawa mávnu mu na rozloučenou. On ale zdvihne a vyrazí ještě ke mě. Dává mi další papírek s tím že doplnil kontakt. Je tam úplná adresa, moto ”Live is ohanro” a přání šťastné cesty. Ok, i tisíc čtyři sta kilometrů dlouhá cesta začíná jedním krokem. První chrám, Ryouzenji, je ještě rozpačitý … kudy kam, co kde, jak … hlavní chrám, svíčka, tyčky, zazvonit, sutra, daisho chrám, zopakovat. No nějak to jde.

Vydávám se k Gokurakuji(2) a cestou koukám po Maxovi. No, vzhledem k počtu dnů a tomu že já navíc obcházím bangai temple ho nejspíš už nedoženu. Chrámy jsou tady blízko u sebe takže to jde docela rychle. Kousek po dvojce dostávám první dáreček. jakási stará paní mi dává malou plechovku čaje a výběr z ručně dělaných malých taštiček. Počasí je jedna báseň. Trocha mráčků a slunce. Docházím k dalšímu chrámu Konsenji(3). Tam je zrovna zájezd autobusových henrů. Když procházím dostává se na to odkud jsem a jestli to jdu pěšky a odkud kam. Při odjezdu autobusu ke mě přiběhne jedna paní a dává mi 1000 yenů jako dárek. Děkuji a dávám jí na oplátku děkovací lístek.

Cesta ke čtyřce (Dainichiji) je delší. Po cestě sleduju první kvetoucí sakury a stromy obalené mandarinkami. Když dorazím jde to už docela rychle. Když si vzpomenu na první tápání v Kouyasan … následuje návštěva vedlejšího chrámu (je 88 základních a vedle nich ještě 20 dalších kde taktéž dávají razítka – tzv. bangai chrámy).

A jde se do kopce … hodně do kopce a z kopce, a do kopce a z kopce a do kopce … přes cestu leží stromy, kamenitý zával, procházím, pak ale cesta zcela mizí v porostu. Hmmm, vede tam ještě druhá cesta ale to znamená návrat a celý kopec znova. Jdu tedy zpět dolů. Vynechat ho by znamenalo rezignovat na vedlejší chrámy, nevynechat znamená absolvovat opět výšlap do 400 metrů. Zkoumám mapu a čas. Ok, to půjde. Cestou se stavuji u pětky (Jizouji) a pak opět stoupám vzhůru. Jde to z tuha a únava je znát.

Asi po dvou hodinách dorážím k chrámovým schodům. Schody dlouhé až do nebe. Nuže, jeden po druhém až konečně procházím bránou chrámu. Rozhlížím se po areálu, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Chvíli jen tak sedím a odpočívám. Pak si udělám kolečko a nabírám směr k razítkárně. Přijdu tam otevřu dveře. Razítkárna je uvnitř malého obchůdku ale nikdo není uvnitř. “Shitsureishimasu!” volám jestli je někdo uvnitř, podruhé, nic. Nějaký hluk ze dvora vedle. Nějaká starší žena tam věší prádlo “Sumimasen. Noukyouchou” a ukazuju jí knihu. “Hai, suguni ikimasu” (ano hned přijdu). Divné. Na hřbitovech a svatyních mají kelímky a v nich vhozené peníze. Ráno tam jsou, odpoledne tam jsou, večer tam jsou. U chrámu mají svíčky a podobné potřeby jen tak s uvedenou cenou a v případě že je vezmete je máte zaplatit. Tady zas říká že na ní mám počkat v nezamčeném obchodě kde má kasu, vystavenou spoustu zboží … divné … nebo mi to z Čech přijde nepřirozené.

Po pár minutách přichází a razítkuje mi knihu. Supr. Pak se ještě běžná konverzace odkud jsem, kolik mi je, co zaměstnání … dojdeme i na příhodu o mém bloudění a pak se zeptá jestli nechci čaj. Asi mi únava čpěla z očí, takže jo. Dal bych si. Jde dozadu, opět sám v krámu (vybavuje se mi protiklad “Jel sám v přeplněném kupé” ale to je zas odjinud…).

Po pár minutách přijde s čajem a zákuskem. Popíjím a dál diskutujeme. Stěžuje si že tady byla nějaká američanka a neuměla ani slůvko japonsky … njn, američani … po vypití dostávám druhý čaj … což už mi nedá a dávám jí taktéž dárek … českou naleštěnou dvacku … vysvětluju co na ní zhruba je … hlavní co jí zaujme je jak je hranatá … že prý je to “betabetabeta” (nebo tak nějak, už si to úplně nevybavuju” a že japonské jeny jsou “potapotapotapota” … nedá mi to tak se zeptám “nandesuka betabetabeta” (co to je betabetabeta) když to slyší říkat mě, najednou je to směšný … vysvětluje že je taková jako hranatá a ne jako zubatá … ještě se zeptá kolik to asi je, říkám že asi sto yenů … šahá do kasy … “iyayayayaya” odmítám … nuže … čas kvapí, musím ještě sejít a najít ubytování. Loučím a vyrážím na cestu.

Klesání jde ještě hůř než stoupání. Po chvíli se ale dostavám na rovnější silnici a pak už to jde dobře. Chtěl jsem dneska původně dojít do Júrakuji(7) … to už nestíhám. Pro henry zde jsou k dispozici odpočinková místa kde se dá v případě potřeby i přespat. V podstatě taková lepší čekárna na autobus. Jedu na doraz … navíc propocen až za ušima takže spíš skusím sehnat ubytování. Dle mapy je to kousek k mishuku Morimotoya. Vcházím dovnitř. “Heya ga arimasuka” (máte pokoj?) ptám se a s úlevou zjišťuji že ano. Cena bez snídaně je 7000 … mohlo by být líp ale dneska už chci mít klid. Je tu i pračka a sprcha takže ze sebe hned všechno scházím a hurá do bublin. Pak vyprat. Návod se min nedaří rozluštit. Dát prádlo, vložit sto yenovou minci a pak něco něco něco. Vydám se pro nápovědu. Přijde paní domácí, stiskne jedno tlačítko a už to jede. A večeře. Napoprvé se mi nezdaří odtrhnutí hůlek … sakryš … napodruhé už jo. Dají přede mne něco o čem nemám ani páru, a tak prostě dělám že “takhle jím přece každý den, prakticky už ani nevím jak bych se najedl bez hůlek”. Jím prakticky v jejich kuchyni. Krom mě tam je ještě matka a její dcera s dítětem (tak 4 roky). Bylo fajn to sledovat. V televizi zrovna běžel pořad pro děti. Takže projelo policejní auto a pak řekli “porisu.ká”, no člověk se stále učí něco nového, pak projelo hasičské auto “moment, to sem věděl….” “shoubousha” … sakryš, málem sem to měl … pak projede záchranářský vůz … jasná kyůkyůsha … a taky že jo. Kdepak, tohle je supr pořad, u toho bych vydržel hodiny. Dítě sedí před obrazovkou naprosto ve vzpřímeném sedu, žádný pohyb nic. Matka sedí o metr dál za ním, v séze, žádný pohyb nic. Takové, trochu svázané mi přijde. A tak tam ty dvě sedí a sledují televizi. Tak, ještě tam je menší krab, ale u něj po včerejší lekci od Shigawy nemám problém. Vchází dědeček. Dcera automaticky přepíná na zprávy. Ach jo, tomuhle už zas vůbec nerozumím. Vysílen soubojem s jídlem se vracím zpět na pokoj. Rozvěsit prádlo, sepsat report. Jde na mě únava. Nohy jsou otlačené ale puchýře nezaznamenávám … jen té rozseklé kůži na noze se cesta příliš nezamlouvá. Vděčen za každý den kdy sem tahal z práce kameny.

Stále se nemůžu dostat k internetu, jdu zkusit něco chytnout k oknu … nic….

Dnes cca 25km

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .