Japonsko 30. část–Kam s tím…

Autobus vyjíždí ze stanice Tokyo téměř prázdný … jenže, za pár desítek minut zastavuje v Shinjuku a vše mění … nacpáno k prasknutí. Vedle mě si sedá trochu obtloustlejší japončík … co nestihl do výšky, stihl do šířky 🙂

Kolem sedmé dorážím do Osaky … oproti Tokyu tady najednou panuje neskutečný klid. Dorážím k hotelu a v poště nalézám vzkaz od jednoho japončíka že bychom se mohli ještě před odjezdem setkat. Odpovídám že bych mohl kolem sedmé večer. Únava doléhá. Asi v deset dopoledne si lehnu. Probouzím se kolem poledne, pak kolem druhé, pak kolem čtvrté, pak v pět … no, je nejvyšší čas, vstávám, rychlá sprcha a vyrážím. Jdu už dobře známou cestou. Na místo setkání dorážím asi pět minut před sedmou. Zatím nikde nikdo … sedm deset, nikde nikdo … hmmm, čekám dál. Kolem sedmi dvaceti konečně doráží. Psal že se trochu zdrží, ale to už sem byl na cestě. Usedáme a pouštíme se do diskutování a jídla. Jsou to nějaké obalené masové kousky a k tomu miska s omáčkou. Prý tady v Osace bych si měl maso namočit do omáčky jen jednou. Kolem půl deváté dojídáme. Pak jdeme do baru v Nové Osace. Cestou mi ukazuje nějakou budovu, prý to bude za tři roky nejvyšší budova Japonska .. a nedaleko je prý čtvrť proslavená lehkými děvami.

Cestou kupuje nějaké věci a pak se stavujeme u něj v bytu. Je to relativně útulné. Trochu mě překvapuje množství jídla které má v lednici. Vypadá to jako by se připravoval tak na dva roky. Vyrážíme k baru. Cestou mi říká že Osaka je dobré město … mnohem přátelštější nežli Tokio a ptá se jak se mi líbí a jak na mě působí lidé. Tokio je prý strašně vážné. Z baru se vyklubává malá místnůstka s barem a barmanem. Docela klidné místo. Popíjíme, povídáme, dávám si zmrzlinu s nějakým divným posypem, speciální místní pivo, čínské zelí, proslavené pivo, hraje k tomu beatles … lidi z Tokia a Osaky se prý hodně liší … v Tokiu jsou prý strašně vážní a upjatí … kdežto v Osace jsou přátelští a v klidu … tedy pokud narazíte na někoho z Osaky. A jak poznáte pravého Osaka-sana? Stačí si dát pozor na to jak vysloví “proč”. Tokiu se “proč?” říká “Doushite” v osace “Nande” … a výslovnost s jakou to pronáší ukazuje že je na to patřičně hrdý … v Tokiu se říká “Hontou desuka?” v osace “Homaka?” … po zbytek večera se už samosebou neptám jinak než “Homaka?” … nějak jako když si Brňáci povídají o Praze 🙂

Kolem jedné hodiny se zdviháme a platíme … nutno říct že účet se mi zdá překvapivě nízký. Za předchozí jídlo jsem platil já takže nyní automaticky japončík říká že je jeho “ban”. Po cestě nazpět se ještě několikrát ubezpečuje že chápu že Osaka je supr 🙂 …

Na hotel přicházím kolem druhé, padám na postel a okamžitě usínám. Ráno … no ráno, někde před polednem … vyrážím ke stanici Nová Osaka. Dnešním úkolem je poslat několik zbytečných věcí poštou domů. Nacházím poštu, je to prakticky jen výklenek v záplavě obchodů. To co chci poslat mám v batohu a je toho asi tak na dvě krabice. Na pobočce JP si tedy hned dvě kupuju a přendávám do nich věci. Vyplňuju papíry, tyhle věci snad potřebovat nebudu takže volím lodní dopravu … nevýhoda je že přeprava může trvat i přes měsíc. Vyplněné papíry podávám paní. Ta zkoukne kolik toho mám a pak koukne na váhu a říká mi že by to bylo levnější kdybych to poslal všechno v jedné krabici. Problém ale je že větší krabice nemají … a do jedné se to nevejde. No snad by to ale prý nějak šlo. Něco vysvětluje že by to dali nějak dohromady, příliš nerozumím a tak jim dávám volnou ruku. Přendávají věci do jedné krabice a druhou krabicí to přiklápějí. Nádherná improvizace. Zalepit a je to … to bych od nich nečekal … rozdíl je 1500 yenů … a to se vyplatí. Následě se procházím po Osace, k večeru dávám dohromady zápisky.

A máme tady předposlední den před odletem. Jdu se tedy naposledy podívat po Nové osace. Na řadu přichází problém kam s těmi všemi nákupy. Další den zrána jdu na poštu a kupuju dvě krabice. Balení začíná. Postupně to rovnám, přerovnávám, zabaluju, rozbaluju, přebaluju … je to tam… na recepci si půjčuju váhu … ručička u velkého zavazadla končí na 20 kilech … krabice mají dohromady 10 kilo … příruční zavazadlo kolem 6 kilo … nuže, to vypadá že pilot bude muset přidat na plynu aby to vůbec zdvihl. Odnáším krabice na poštu a odesílám je … tentokráte pozemní cestou což vyjde dráž ale do dvou týdnů by to mohlo být doma. Vracím se na hotel a začínám s vyjídáním ledničky 🙂 … koupil jsem si předevčírem dvě krabice ledňáků … během následujících dvou hodin se v pokoji ochlazuje.

Ráno nechávám zavazadla na recepci a vyrážím se podívat na Osaka castle. Pěkné místo. Všude se potuluje spousta školáků. Před hradem, v plném slunci, sedí na betonu dvě třídy tak desetiletých dětí. Disiplina musi byť. Z vrcholku je krásný rozhled na celou osaku. Trochu mě překvapuje že i když je uvnitř Osackého hradu v prvních dvou podlažích zákaz focení, jsem asi jediný kdo tam nefotí. Pak už zpět k hotelu, beru zavazadla, loučím se s recepcí a vyrážím na Kanků. Podaří se mi přejet odbočovací stanici a tak vystoupím abyc se stanici vrátil. Rozhlížím se po perónu a pomalu se vydávám k podchodu. Cestou jdu kolem dvou školaček na lavičce. Podivám se k nim a s úsměvem přikývnu protože i jim je jasné že jsem zřejmě přejel. Zeptám se jich ještě pro jistotu jestli to z druhé strany jede na letiště a dostane se mi potvrzení že by vlak měl jet za deset minut. Času je dost, není kam spěchat.

Čas nadešel. Nasedám do letadla a rolujeme. Když tak koukám z okna uplně cejtim ten pocit když jsem přiletěl. Trochu strachu ale hlavně očekávání. Možná že tohle je pro mě ještě důležitější bod než chrám 1, protože tady pro mě končil ten japonský okruh. Cesta kolem shikoku byla hodně … hledá se mi špatně slovo … možná intenzivní, ale intenzivní bez intentivnosti. Byly doby kdy jsem ráno vstal a pak deset hodin šel po rozpálené silnici. Krok za krokem vpřed, protože to byl účel. Proto jsem sem přijel. Pokud něco nešlo dle plánu, nebylo to španě, jen jsem se vydal po jiné cestě. Možná bylo dobré že jsem neustále věděl kam jdu a tím pádem nebylo podstatné kudy se tam dostanu. Na druhou stranu dojem z cesty je že nebylo podstatné odkud kam jsem šel, ale kudy jsem šel a s čím jsem se tam setkal. Ale takový už je asi život. Sedm týdnů, někdy se mi zdá že to trvalo věčnost a jindy že to bylo jen mrknutí oka …

*** Po příletu ***

Zvláštní. Stále prší. Všude je strašně moc popelnic a laviček. Když jsem přijímal zásilku od celníků, automaticky jsem se při poděkování uklonil …