0
0

No, v noci se mi teda nespalo úplně “klidně” ale ráno jsem odpočat. Zpět do chrámu 1 jdu tak že se napojuji u chrámu 10 na stejnou cestu kterou jsem kdysi šel a odsud se postupně vracím až ke chrámu 1. Kdysi … je to už docela doba. Některá místa se mi vybavují z minulé cesty, jiná už téměř vůbec … uplynulo jen pět týdnů od doby co jsem tu byl … zdá se mi to ale téměř jako věčnost. Stavuju se postupně u jednotlivých chrámů a pomalu si odpočítávám. Je to i trochu jiné … dojem, počasí, to jak se koukám na okolí. Chtěl jsem skončit někde poblíž chrámu 4 ale v moment kdy k němu dorážím a ptám se na bydlení dozvídám se, že je plně obsazeno. Nu, je krátce po páté takže další chrámy jsou už zavřeny … ale i tak nezbývá nežli pokračovat. Místa k přespání jsou mezi jedničkou a dvojkou … nákupní středisko je kousek za jedničkou. S tím jak už vidím konec téměř na dosah najednou cesta trvá dlouho. Nakupuji si jídlo a pro jistotu volám o zítřejší rezervaci. Pak jdu na návštěvu do německém parku. Není to nádhera? Čech oblečený za Henra jde v Japonsku do německého parku aby tam přespal v bývalé ubytovně německých vojáků.

Ráno ležím asi až do devíti. Není už kam spěchat. Vše je na dosah a hotel v Osace mám rezervován až za dva dny. Kolem desáté se pomalu vydám zpět k třetímu chrámu. Na zpáteční cestě si sednu ve vlakové čekárně a sepisuji zápisky za poslední tři dny. Je to nezvyk. Nikam nemusím spěchat, klid, trochu nervozity, vidina konce. Dva kilometry ke spojení kruhu.

Kolem poledne vstupuju do čísla jedna. No, těžko popisovat. Spousta emocí. Něco velkého skončilo … to kuli čemu sem sem jel, to proč jsem se pět týdnů den co den vydával na cestu, slunce, déšť, kopce, cesty, silnice, lesy … chrám za chrámem … poznávat nové lidi, divit se odlišnostem a zkoušel je pochopit, bylo to příjemné. Za tu dobu jsem si na to dost navykl. Hlavně trochu poklesle působí to že zmizely ty známé batohy, kloboučky, oblečení a s nimi i tváře. Takže, hlavní chrám, moc mi nejde se soustředit. U Daishiho chrámu sundávám batoh a vydávám Petřinu sutru. Dávám ji do k tomu určenému kontaineru. Následně odkládám i hůl s kterou jsem tu celou cestu prošel. Je asi o dvacet centimetrů kratší než když jsem jí koupil. Kruh se tedy uzavírá. Pak pomalu k bráně. Co dál … všechny ty návyky jsou u konce. Během cesty se mi občas stalo že sem někde nechal hůl takže sem se pro ní pak musel vracet. Ke konci jsem to ale poznal po pár krocích … nebylo čím “ťukat” a teď ten pocit tam byl znova ale bylo to v pořádku.

Ubytovávám se na stejném místě jako když jsem začínal. Majitel mě zprvu ani nepoznává … njn … pár týdnů už uteklo. Pak si ale rozpomene a dává mi stejný pokoj jako sem měl posledně. Ještě jde do kuchyně a dostávám rýžový bochánek.

Mám ještě jeden den před sebou. Ráno mi to nedá a znovu zajdu do Ryozenji. U vchodu vidím nějakého japončíka. Ptám se jestli začíná. Je to tak. Je to tak divný pocit mít to za sebou a vidět někoho kdo teprve začíná… hůl je stále opřená o stejné místo. No nic, musím se pohnout. Jdu k michi-no-eki. Snad bych tam mohl posedět a bývá tam i internet. Vcházím do obchůdku kde si dávám i jídlo. Zkouším lovit internet ale kde nic tu nic. Když se na něj ptám tak mi žena za pultem říká že prý nefunguje. Ptám se jestli není alespoň někde v okolí. Kýve hlavou že ne ale mám prý chvíli počkat. Odchází někam a přichází s další ženštinou. Ta mi říká že asi pět kilometrů na jih je velký obchod kde je i internetová kavárna. Nuže, proč to nezkusit. Dojím, platím a vydávám se na cestu. Pro jistotu cestou zkouším jestli nenatrefím na nějaké snadněji dostupné připojení. Po kilometru se zdaří. Jde o placený bezdrát ale je tam zkušební 15 minutová bezplatná doba. To bohatě stačí. Vyřizuju maily a publikuju zápisky. Pak jdu zpět na odpočívadlo kde budu dnes nocovat. Cestou potkávám nějakého staršího pána. Ptá se jestli jsem nezabloudil a že chrám 1 je jiným směrem. Říkám že ne, už jsem ukončil cestu a jdu pouze k odpočívadlu. Pak se chvíli bavíme. V podstatě celý zbytek dne ležím a odpočívám. Svítí slunce a fouká svěží vítr. Je to nezvyk. Hrozný nezvyk.

Kolem páté odpoledne jdu spát. V noci je čistá obloha a přichází zima. Vstávám a zabaluju se, pak je opět zima, znovu vstávám, znovu se zabaluju.

V pět zvoní budík, balím a vyrážím na autobusovou zastávku. Autobus přijíždí přesně na minutu. Kupuju lístek, nasedám směr Osaka. Tentokrát neusínám a vychutnávám si pohled ven. Nejdřív kopce, pobřeží a pak vysoká zástavba. Dorážím do autobusové stanice Namba a jdu hledat JR zastávku. Kupodivu ji tentokrát nacházím velmi rychle. Do stanice Koyasan dorážím krátce před jedenáctou. Chtěl bych cestu tam jít pěšky a tak se ptám se jestli to jde. Ukazují mi že ano, ale musím jít jinou cestou nežli jezdí autobusy. Asi po půl hodině se dostávám na místa které už znám z minula. Ale, ten pocit … nemůžu pomoct, přijde mi to tu takové … šedé … vlastně k tomu tady nic necítím. Je tu spousta chrámů, některé se teprve stavějí, jiné vypadají staře. Lidi se kamsi ženou. Je tu spousta cizinců. Nuže k chrámu oznámit Daishimu konec cesty. Závěrečné razítko a gratulace k uzavření cesty. Jdu nazpět. Už při minulé cestě jsem objevil jednu cestičku po které nikdo nechodí. Sedám si tam, odpočívám, konečně se pouštím do psaní pohledů. Na některé z nich se mi podařilo aby mi v chrámech napsali znaky. Cestou zpět kupuju několik věcí a stavuju se na poště. Dávám jim pohledy a platím. Ani mi nedává známky pouze říká: “Nyní už to nechte na nás”. Vyrážím zpět k lanovce. Kolem čtvrté odjíždím směr Osaka.

Ve statnici Namba je třeba přesednout na metro. Hledám stanici “Nová osaka” a po delším pátrání jí nalézám. Kupuju lístek, procházím turniketem, vystupuji ve stanici “Nová osaka” a jdu se ptát na hotel. Hotel “Nová osaka” je prý kousek od statnice. Trochu bloudím ale dorazím k němu. Nebo sem si to myslel do doby než mi řekli “To je ale jiný hotel”. Ten můj, celým názvem “Nová osaka – sunny stone” je jinde. Dávají mi mapu a tak opět vyrážím. Vidím nějaký hotel který je i na mapě … jsem blízko. Ptám se radši nějakého postaršího pána. Ten se podívá na mapu a říká že mám jít s ním. Jdeme docela dlouho. Podcházíme železnici strašně úzkou uličkou … sotva pro dva lidi a přesto kolem nás velkou rychlostí sviští cyklisti. Přicházíme na křižovatku. Nyní rovně a vlevo a měl bych tam být. Loučím se. Po deseti minutách hotel nikde. Ptám se znovu dalšího. Podívá se na mapu, chvíli přemýšlí. “Aha, je to na druhé straně” říká … jdeme a po chvíli opět dorážíme k tomu podchodu kterým jsem procházel předtím. Ukazuje mi ten podchod na mapě. Konečně chápu kde jsem. Předtím jsem už skutečně byl kousek od něj, ten stařík mě asi vedl k jinému hotelu. O patnáct minut později dorážím na recepci. Check-in, pokoj … měkká postel, sprcha.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .