Japonsko 22.část–Gundam

Ráno je zataženo. Čeká mě stoupání a pak dlouhé klesání z osmi set metrů až na úroveň pobřežního města. Začíná mírně pršet. Dorážím do 46(Jóruriji) a potkávám v něm skupinku Francouzů. Jeden z nich říká že před rokem šel 88čku a dnes ty ostatní doprovází … i když tedy autem a pouze některé chrámy. Loučíme se. Zkouším jestli by mi v razítkárně dali razítko na pohled ale paní kýve hlavou že to nejde … je to prý “dame”. Hmmm, nuže děkuji a chci odejít. Dává mi ještě balíček ubrousků na cestu jako dárek. Chrámy jsou tady opět hustěji takže po chvíli jsem v 47 (Yasakaji), následuje vedlejší chrám 9 (Monjuin) kde dostávám další razítko na pohled. Prší stále hustěji, 48 (Sairinji) od nějakých lidí dostávám jako dárek mnohem větší balení kapesníků … asi vypadám že je potřebuju 🙂 Začíná foukat vítr 49 (Jódoji), začíná mi být docela zima, 50 (Hantaji), je mi už hodně zima.

Hustě prší a na silnici proti mě jde nějaký klučina … odhadem tak 12 let. Na sobě má jen teplákové oblečení, takže co se promočenosti týče, jsme na tom asi tak stejně. Zdravím ho. Ptá se odkud jsem a tak říkám že z Čech, ale to mu nic moc neříká. Tak dodávám že je to Evropa. To pochopil. Evropu má prý hodně rád. Ptá se mě na jméno. On se prý jmenuje Nagawa. Říkám mu svoje jméno. Přijde mi to trochu absurdní. Prší a my tam tak stojíme a bavíme se. No, zima, zima … tak na něj ukážu palec nahoru a říkám “Faito! Faito!” a s tím se loučíme. Za chvíli za sebou plácavé zvuky. Otočím se, běží ke mě. “Můžu mít ještě jednu otázku” ptá se a skutečně čeká na odpověď. Přikyvuju. “Jaké anime máš neraději?” ptá se. No tuhle otázku sem teda nečekal ale automaticky ze mě vypadává “Gundam Seed” … přikyvuje, on prý má rád Gundam Evolve … hmmm budu se na to muset podívat. Pak odbíhá do deště. Dorážím do 51 (Ishiteji). Zima, zima, zima. Obcházím, dostávám razítko a jdu hledat ubytování. V tomto chrámu je možno se ubytovat zdarma ale potřebuji vyprat, potřebuju si dát teplou sprchu a internet. Poblíž je hostel kde by to vše mělo být. Ptám se jednoho pána na směr a ten mě k němu navádí. Pokoj mají za 2100 yenů za noc. K dispozici je sprcha, wifi a měkká postel. Dávám si horkou sprchu, peru prádlo, vyřizuju maily a … zas se měním v člověka … 🙂

Poslední dobou chodím dlouhé trasy podél moře, nebo dlouhými silnicemi mezi kopci. Je tedy spousta času přemýšlet. Navíc za těch pár týdnů už věci zkrátka začínám znát. Samo sebou sem tam něco překvapí. I když jsou všechny stejné, vždycky rád sleduju školy. Působí to tak zvláštně uniformně. Občas je i živo na hřišti (oproti našim má každá škola obrovské baseballové hřiště), všichni mají stejné dresy, nastupují do družstev, běží v útvaru, křičí povely … kázeň a pořádek … pořádek a kázeň. Zatím jsem neviděl nikde sprejerství, nápisy na zdech nebo poničené lavičky. Poblíž škol jsou občas místa pro henry. sem tam je tam bedýnka s mandarinek nebo grepů s nápisem “Prosím dejte si”. Kolem cest je na dosah spousta stromů obalených mandarinkami, bez plotů a nikdo je nebere. Buď to mají pod dohledem, a nebo …. ne.

Ráno je počasí mnohem lepší. Jdu městem kde mě opět míjí spousty školáků. Menší děti mají žluté kloboučky … vypadá to mile. Jdu kolem vodních nádrží kde se na břehu vyhřívají želvy … jsou ale dosti plaché takže jakmile se i jen ukážu okamžitě mizí ve vodě. Je čas oběda. Vytahuji si obentó. Je tam i omáčka v sáčku. Sakriš, nejde se do něj dostat. Jejich sáčky mi přijdou děsně pevné. Pokud se to zkouší rozdělávat jinak než oni zamýšleli tak to zkrátka běžnou silou téměř nejde. U tohoto mni to jasné není, síla selhává … nejde to. Že bych jí prostě ignoroval? Cha, tuhle omáčku si vychutnám. Vyndávám kovou tyčku a zkouším obal prorazit. Daří se … a jak pevně držím sáček tak se obsah rozprskne po okolí. Ta lepší zpráva je že část skončila i na jídle … horší že další na mě. Pak že se ty kapesníčky nebudou hodit. Čistím co se dá. Ještě pár hodin jdu. Zastavuju se v krámu a kupuju zásoby. Přespat by se mělo dát v jednom nečíslovaném menším chrámu. Když tam přicházím je tam i dvouzubý stařík. Místa je dost takže zabírám místo poblíž něj. Nutno uznat že má dobrou výbavu. Kilový stan, kilový spacák, odlehčenou nafukovací matračku, relativně lehký benzinový vařič … zkrátka nese toho tak o deset kilo míň jak já a přitom na tom je o něco lépe. Je dost času a tak diskutujeme a diskutujeme. K večeru uvaří rámen a půl mi dává. Zaleháváme.

V průvodci se píše že na tomto místě “straší” … no zvuků tam bylo dost, pokud bych popustil uzdu fantazii tak tam byly: děsivé skřeky z lesa, spousta vrzání od větru, zvuky jako když někde něco chodí, divné funění a bouchání … ale když se uzda nepustila tak to šlo. Ty noci jsou tu zkrátka chladné. V předpovědi na dnešek měli na noc 3 stupně … věřím tomu že to skutečně tak bylo. Pohyboval jsem se na hranici pohodlí … už ve spacáku nebylo teplo ale nebyla zima. Stařík stále něco pomumlával ze spaní … možná odháněl duchy 😮