Japonsko 21.část–Lesní chrám

Jinak z rozhovorů vynechávám spoustu standardních otázek. Tak jen zběžně uvedu. První otázka směřuje na to odkud jsem … a mnohdy se hned ptají jestli jsem Američan. Následně se zarazí nad tím že není Československo … už se mě párkrát ptali jestli byla válka 🙂 … pak se ptají na věk, na práci (většinou se ptají jestli jsem vysokoškolák) a konstatují že takhle mladí lidé (zvláště pak muži) na pouť kolem Šikoku nechodí. Když říkám že nejsem dva měsíce v práci tak říkají že v Japonsku by to bylo na “girigiri” a přejedou si prstem po hrdle 🙂

Nuže, noc to byla horká, kolem půl šesté jsem zabalil a vyrazil na cestu. Vítr najednou krásně chladí. S ubíhajícím časem častěji uvažuji nad místy kde jsem už byl, lidi co jsem potkal … zdá se to tak strašně dávno.

Dnes mě překvapilo co všechno je spojeno s tím když se něco dělá na silnici a dopravu musí svést do jednoho pruhu. U nás, cedule “práce na silnici” a semafory … hotovo. Tady, nejdřív tři velké cedule že na silnici se pracuje s nápisem kde se velmi omlouvají a obrázek skloněného, omlouvajícího-se člověka. Pak takzvaný “mávač”. Člověk co drží nápis a když jede auto tak s ním mává nahoru a dolů. Je tam něco na způsob “Omlouváme se dejte si pozor, doprava je zde omezena”. Měl jsem dost času na pozorování takže opravdu poctivě mává na každé projíždějící auto. Asi padesát metrů po něm následuje praporkář.To už je člověk který určuje jestli auta mohou jet nebo ne. Má vysílačku z které je slyšet “Po tom autě XY nic nejede” a z druhé strany se ozve “Jede mi sem nákladní auto, můžu ho pustit?” … téměř o každém autě se domlouvají … a ve výsledku to je dost efektivní. Když jeden má volno, druhý pouští neustále další auta. Nakonec je tam ještě někdo kdo řeší speciální situace. Například vysvětluje řidičům co se tam děje, dohlíží na chodce aby bezpečně prošli…

Takže scházím ze silnice na pěšinu a šplhám si tak do kopce …. sluníčko svítí, je mi fajn … a … další usyčená na cestě. Mám to k ní tak dva metry a koukáme na sebe. Zmůžu se tak maximálně na zazvonění zvonečkem … ha, zabírá to, zdrhá … teda, stále je na tom místě vidět kousek ocásku takže pěkně … pomaličku obcházím a rychle pryč. Cesta tady vypadá dost neudržovaně a tak tu musím podlézat strom, tu se musím prodírat křovím které je prosekané pouze pro postavy metr šedesát. S batohem z kterého kouká deštník a moje druhá hůl to byl zážitek. V lese je spousta hadovitých stromů které se po nich kroutí jak hadi.

Dostávám se nad chrám 45. Jsou tam obrovské staré stromy, na zemi se proplétají jejich kořeny. Je to hodně působivé. Les který tu už stojí věky. Dorážím do chrámu kde je spousta autobusových henrů … nevím proč ale atmosféra mi tady přijde taková, divná … většina z nich se ani nepodívá do toho lesa nahoru … je to moc nahoru a moc daleko. Nemůžu se ubránit pocitu že autobusoví henro a pěší jsou hodně odlišné pohledy a chápání cesty. Autobusový henro vidí chrámy a nevnímá cestu. Pěší vidí cestu a samotné chrámy jsou jen body které tu cestu vytyčují. Nebo tak mi to alespoň přijde. Při sestupu narážím na henra s mystičkou. První kterého tu takhle vidím.

Než vyrazím na cestu zpět objevuji v jednom obchůdku pohlednice a několik jich kupuji. Nyní tedy k chrámu 44. Namísto silnice volím cestu lesíkem. Jdu vedle potoka lesní cestou když si všimnu že tam na mě zas jedna kouká. Po chvilce se otočí a mizí někde v mezi. Skutečně jsem rád že tahle plazo-savčí válka dopadla našim vítězstvím a plazy se nás aktuálně bojí víc než my jich. Zpět na silnici. Od 44 mě už dělí jen jeden kopec. Můžu si vybrat … buď tunel a pak se kousek vracet a nebo dvě stě metrů stoupání … dost bylo silnic … jen výš jen výš. Šlo to snadněji než jsem myslel. Potkávám henra … obličej si nepamatuju ale batoh jsem už viděl. “Sakini aimashita” (Předtím jsme se viděli) zazní od něj pozdrav. Přikyvuju … nuže “gambattekudasai” …

Dorážím do 44. Obíhám kolečko a pak se paní v razítkárně ptám jestli by mi mohla dát razítko i na pohlednici. Trochu jí to zaskočí ale pak přikývne. Pak rychle nakoupit a najít místo kde budu dnes přespávat. Kolem šesté zastavuji u přístřešku. Je vedle silnice a řeky … bude tam dost hlučně. Cestička ale ještě vede kamsi dál. Sundám tedy batoh a jdu se tam podívat. Za zatáčkou je krásná svatyňka s 88 schody. Jsou tam široké lavičky a vyplněné stěny … jídlo a dobrou noc.

Noc je studená, hodně studená. Přehazuju přes sebe plachtu a usínám. Budím se, je mi trochu zima … aha plachta sjela dolů … natahuji ji, usínám … budím se, je mi trochu zima … plachta sjela … natahuju ji a usínám … budím se, je mi trochu zima … plachta sjela … uvážu jí a usínám … budím se ráno, není mi zima ale všude kolem ano … usínám … budím se a svítí na mě slunce … je už osm … musím vyrazit.