Japonsko 2004 - Díl třináctý

Úterý, 8.6.2004

Závěrečná zpráva

Předmět: Třítýdenní školení v japonsku

Sedím v pronajatém firemním apartmánu v Plzni na Letné, konkrétně ve Spolkové ulici č. 13, ve třetím patře, byt č. 36. Ono totiž v hlavním stanu v Purkyňově ulici je trošku narváno. Firma přijímá další a další spolupracovníky a navíc sem k nám přijíždí spousta japonců. Inu, objednali apartmány a rozstrkali nás do nich. Jelikož jsem přiznal počítačovou gramotnost, dostal jsem na starost propojení počítačů do sítě a jejich spojení s tiskárnou. Díky tomu, a díky mnoha dalším drobnostem, jsem doteď neměl čas na sepsání posledního dílu putování po Japonsku.

Ve čtvrtek 27. května se mi podařilo dohnat čas a dopsat zápisky za téměř celý poslední týden našeho japonského pobytu. Unaven spisováním, lehl jsem do postele a usnul.

V pátek jsem se probudil se smíšenými pocity posledního dne stráveného v Japonsku. Sice jsem se těšil domů, ale přece jen mi probíhalo hlavou všechno, co jsem ještě nestihl a nepoznal. Do práce jsme jeli s pocitem lehkosti. Kdyby nám snad ještě něco chtěli, tak nám klidně můžou. Ale situace dopadla podle očekávání, nic podstatného už se nedělo. Snad jen to, že se mi nějak zdravotně přitížilo. Začal jsem se potit, tělo mně bolelo, dokonce i k obědu jsem si dal porci stejně velkou jako japonci. Když jsem ani to nesnědl, začali mít naši japonští kolegové starost o můj zdravotní stav a chtěli mě hned táhnout k místním zdravotníkům. Vymluvil jsem jim to tím, že se mnou stejně nic nezmůžou. Že mi tak maximálně mohou dát nějaké prášky, a ty že si můžu vzít v hotelu sám.

Po obědě jsme zašli do kanceláře hned vedle kantýny. Věděli jsme, že se zde prodávají upomínkové předměty s maskotem Daikinu, kapkou vody, v japonštině nazývanou „Pičong“. Kromě těch nesmyslů tam ovšem sídlily i jiné, mnohem důležitější instituce, o kterých jsme bohužel nevěděli. Bylo zde například možno zakoupit jízdenku na vlak. Kamkoliv, třeba i zpáteční. A dalo se zde snadno domluvit anglicky. Vědět to dřív, mohli jsme zvesela cestovat po Japonsku bez nutnosti nakupovat jízdenky v automatech na nádraží. Bohužel jsme se to dozvěděli ve chvíli, kdy nám zbývalo z našeho pobytu v Japonsku necelých čtyřiadvacet hodin. Snad příště. Leč toho dne jsme si koupili jízdenku z Kusatsu na letiště Kansai a to bez nutnosti přestupovat. Geniální koupě.

Po návratu na pracoviště byl čas na případné dotazy, ale jelikož jsme žádné neměli, strávili jsme zbytek pracovní doby částečně společenskou konverzací s našimi lektory a částečně vyřizováním pošty a jinými internetovými záležitostmi. V půl páté jsem z internetu poslal poslední SMSku a vydali jsme se do šaten naposledy shodit ty jejich mundůry. Ve třičtvrtě na pět jsme je odevzdali panu Jokojamovi a pak se s námi chtěl rozloučit šéf výrobních inženýrů. Nic proti, ale jelikož se můj stav rozhodně nezlepšoval, doufal jsem, že se to odbude rychle. Marně. Jeho monolog trval asi půl hodiny a po celou dobu jsme stáli. Nu, ustál jsem to, ale příjemné vzpomínky na to nemám.

Nechali jsme si zavolat hotelový autobus u vrátnice jsme si vzájemně zapózovali na fotografie na téma „Poslední den v práci“. Autobusákovi trvala cesta nějak dlouho, až jsme trochu znervózněli. Naštěstí nakonec dorazil a cestou do hotelu jsme zjistili i příčinu zdržení. Došlo k dopravní nehodě, jejímž jedním účastníkem byl motocyklista. Ležel tam chudinka na silnici, ale krev netekla, tak to snad přežil. Doprava byla svedena do jednoho pruhu, proto to zpoždění. Po příjezdu do hotelu jsem od Davida vyfasoval jeden jeho pohled a se svými čtyřmi jsem ho šel hodit do schránky. Cestou tam i zpátky jsem přemýšlel, jestli je společensky vhodnější odevzdat oběd na silnici nebo přes plot do zahrádky, ale nakonec k nehodě nedošlo.

V hotelovém pokoji mně čekal nelehký úkol – zabalit si. Za normálních okolností by mně něco takového nevzrušovalo, ale jelikož jsem kufr viděl třikrát a moc dobře jsem si uvědomoval, že někde ve frontě čeká můj oběd, nebylo mi do smíchu. Nějakým způsobem jsem nakonec do kufru naskládal skoro všechno, ale když jsem přiklopil víko, zubila se na mně deseticentimetrová mezera. V tu chvíli jsem dostal mořskou nemoc a šel na toaletu nakrmit rybičky. „Pořád lepší, než si to vézt domů v kufru“, říkal jsem si a opět se vrhnul na balení. Největší neplechu dělala v kufru taška s materiály o japonsku. Knížku prostě nezmáčknete, ani nepřiohnete. Vyndal jsem tedy tašku s oblečením, na její místo nacpal knížky a kufr jsem zavřel. To mně vyčerpalo natolik, že jsem se rozhodl jít spát, i když bylo teprve asi sedm hodin večer. S Davidem jsme byli domluveni, že se v půl šesté ráno srazíme na recepci a necháme se odvézt na nádraží hotelovým autobusem. V šest nám totiž odjížděl vlak na letiště. Nařídil jsem si hodinky na pátou ranní, s úmyslem buď oblečení do kufru nějak nacpat nebo ho prostě obětovat. Dárky tu přece nenechám!

Usnul jsem jak Šípková Růženka a probudil mně naštěstí hned první budík. Nařídil jsem si totiž pro jistotu dva, pět minut po sobě. Nechat si uletět letadlo kvůli tomu že bych zaspal, to se mi opravdu nechtělo. A pro jistotu jsem požádal Davida, aby na mě ráno zaklepal. Když člověku není dobře, nějaký budík ho nemůže rozházet. Zvedl jsem se z úplně promočené postele a cítil se, jakoby mně přejel parní válec. Hlava se mi už netočila a já jen doufal, že se to nezhorší. Nacpal jsem do kufru a částečně i do příručního zavazadla oblečení, odpověděl Davidovi na bušení na zeď a byl jsem připraven k odchodu. Naposledy jsem zkontroloval, jestli jsem něco nezapomněl, udělal pár fotek, vyhodil připravenou snídani a vyrazil do recepce. David tam ještě nebyl. Přiřítil se zpocený za deset minut a prohlašoval, že se mu taška přes noc nafoukla. Kladně zhodnotil, co ty plastové zipy dneska vydrží a vyrazili jsme na nádraží.

Vlak přijel přesně, ale z opačného směru, než jsme předpokládali. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme si řekli, že oni to mají určitě nějak rozmyšlené a nastoupili jsme. Vagón číslo pět, nekuřácká zóna. Cestou na letiště jsme si asi dvacetkrát vyslechli nějaké hlášení v japonštině a angličtině. Víme tedy, že vozy číslo dva a šest byly pro cestující bez místenky, že vozy jedna a dva byly kuřácké a že vůz číslo tři byl jídelní. Po dvou hodinách jízdy a asi čtyřech mezipřistáních jsme dorazili na Kansai airport. Obrovské letiště vybudované na umělém ostrově čtyři kilometry od japonského pobřeží.

Po chvíli hloubání, kam že vlastně máme jít, jsme vyrazili do čtvrtého patra, ve kterém údajně měly být mezinárodní odlety. Nevěděli jsme, jestli máme jít na východní nebo západní část, zvolili jsme tedy náhodně západní. Špatně. Naštěstí na konci se obě chodby opět spojovaly v jedné obrovské hale. Přešli jsme tedy halu z jednoho konce na druhý a postavili se do fronty k naší odbavovací bráně. David si pořád nebyl jistý a pobíhal po hale sem a tam. Jelikož jsem stále nebyl v kondici, nechal jsem ho ať běhá a držel místo ve frontě. Nakonec někde v dálce u odbavovacího prostoru pro zavazadla uviděl naše holky. Tím jsme měli zaručeno, že buď odlétneme všichni nebo nikdo. Na konci fronty nás čekala vstupní bezpečnostní kontrola. Zrentgenovali nám kufry a zip přelepili samolepkou „Security passed“. To jako že jsme prošli. Postavili jsme se tedy do fronty na odbavení zavazadel (holky mezitím už někam zmizely) a nechali jsme si odbavit kufry. Japonka která je přebírala mi nalepila k letenkám nějaký papírek a něco anglicky pronesla. Nechal jsem si to ještě dvakrát zopakovat, a když jsem ani poté neporozuměl, zavolal jsem si na pomoc Davida. Japonka to zopakovala počtvrté a ani David jí nerozumněl. Inu, japonská výslovnost. Mně se naštěstí podařilo zachytit slovo „begidž“ a „tykyt“, čili „zavazadlo“ a „lístek“. To co mi vlepila k letence byl tedy lístek na můj kufr. Co jiného by to taky u odbavení kufru mohlo být. Kdyby neřekla nic, udělala by líp. Takhle jsem měl pocit, že mi uniká nějaká důležitá informace.

Dalším krokem byla kontrola příručních zavazadel. Jelikož v Praze po mně chtěli vyndat notebook z brašny, aby mohli zrentgenovat její obsah, počítal jsem s tím, že budu počítač vyndávat. Po Davidovi to v Praze nikdo nechtěl a tak z toho byl nějaký rozmrzelý. Navíc mu něco píplo při procházení detektorem, takže byl zbaven peněženky, klíčů, bot a málem i zdravého rozumu. Mně jen nějaká další japonka s otázkou v očích řekla „botles?“ a sápala se po mé brašně. Ptala se, jestli bych ji mohl otevřít. „Nou problem“. Ukázal jsem jí obě lahve, Gin i půllitrovku vody. Gin si jen prohlédla, ale vodu chtěla otevřít. „Nou problem“. Čichla si, zjevně ji to uspokojilo a propustila mě.

Zatímco si David u detektoru odkládal, jeho příruční zavazadlo se povalovalo na pultu mezi hromadou dalších a kdokoliv si mohl cokoliv odnést. Máme s Davidem stejné firemní notebooky, ale já jsem si do svého nalepil samolepku od belgických pralinek, což se ukázalo jako dobrý tah. Byl to totiž jediný způsob, jak poznat můj počítač od jeho. Celníkům vůbec nevadilo, že jsem vzal jeden počítač, otevřel ho, zavřel a pak se sápal po druhém. Kdybych chtěl, mohl bych si tam vybrat ten nejkrásnější. Stejně tak kdokoliv jiný mohl zabavit cokoliv našeho. Vzal jsem si svůj počítač a Davidovo věci jsem dal na jednu hromádku, aby nepřekážely a abych je měl na očích, než mu vrátí boty. Za chvilku přišel a nadával, až se hory zelenaly. Říkal jsem mu ať nadává až nás neuslyší, ale spoléhal na to, že nám nikdo nerozumí. Naštěstí nám skutečně nikdo nerozuměl.

Další kolo byla výstupní imigrační kontrola. Ve frontě před námi stála nějaká starší paní a za ní mladej kluk. Paní se s imigračním úředníkem bavila asi pět minut, pak přišel jiný úředník a někam si jí odvedl. Podívali jsme se na sebe s Davidem, nasucho jsme polkli a čekali, co bude dál. Mladík před námi však prošel asi za minutu a my jsme taky žádné problémy neměli. Jen po nás chtěli podepsat kartičku, kterou nám při vstupu do Japonska přicvakli do pasu. Jeden autogram a byl jsem venku. David prošel snad ještě rychleji než já.

Za branou výstupní kontroly jsme od nějaké japonky obdrželi reklamní kartičku nějakého parfému, navoněnou tím daným parfémem. Založil jsem jí k letence a doufal, že nevyčichne za těch patnáct hodin letu. O kousek dál jsme zjistili, že takových rozdávaček navoněných reklam je tam víc, ale už jsem nic dalšího nebral. Spíš jsme se porozhlédli po bezcelních prodejnách, kde bysme utratili poslední drobné. Všechno však bylo moc drahé a tak jsme pokračovali dále.

K našemu terminálu jsme opět museli vláčkem. Než jsme k němu došli, konečně jsme se sešli s našima kolegyněma. Bylo vidět, respektive slyšet, jak moc jim ty tři poslední dny scházela čeština. Spustily na nás nezadržitelný příval slov, v němž nám sdělovaly zážitky posledních tří dnů. Opět jsme se na sebe s Davidem podívali a s gestem oboustranného pochopení jsme ani nemuseli promluvit. Nastoupili jsme do vláčku, který nás převezl do odletové části letiště.