Japonsko 2004 - Díl pátý

Pátek, 14.5.2004

Už ani nepíšu čas, protože nějak nestíhám a datluju v průběhu dne kdykoliv je to možné. Poté, co mně holky předevčírem v noci probudily, nemohl jsem několik hodin usnout, protože mi v žaludku zavládla anarchie. Nevím jestli za to mohla ta večeře, ale spíš bych to dával za vinu rozpuštěné zmrzlině. Nebyla moc dobrá. Ještě že mám s sebou léky. Napil jsem se trošku slivovice a po několika hodinách jsem skutečně (bez nehody) usnul. Důsledek nedobrovolného ponocování byl ten, že jsem ráno neslyšel budíka a probudil jsem se náhodou až ve tři čtvrtě na osm. Jelikož v osm máme odjezd autobusem od hotelu, měl jsem trošku napilno.

V práci nás zase rozdělili, takže spolu zůstaly jen Dáša, Martina a Markéta. Já, David a Míša jsme každý úplně jinde. O mně se stará pan Watarai, což je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Mluví anglicky o něco málo hůř než já, ale to je dáno spíš rozdílnou japonskou stavbou vět. Do slovníku koukáme zhruba stejně často. Je to legrace, když se baví čech s japoncem, každý má před sebou notebooka a na něm puštěný anglický slovník. On tam naťuká něco japonsky, vyhodí mu to nějaké anglické slovo, to naťukám já do svého slovníku a zjistím, že to má třicet možných překladů do češtiny. A vyber si.

Naštěstí většinou pomůžou obrázky. Davidův patron má mnohem větší problémy s angličtinou, ale aspoň je to člověk s těmi správnými vědomostmi. Holky zjistily, že jejich lektor je sice nějaký manažer, ale ví úplný h…o. Ovšem je nepřípustné, aby tak důležité návštěvě přednášel někdo méně důležitý. Takže jsou tu skoro zbytečně. A Míša… Míša si to vybrala za nás za všechny. Učí ji jak vařit a roznášet čaj, jak s klanět, jak sestavovat zasedací pořádky, jak pokládat hrnečky na stůl, jak se usmívat a podobně. Na všechno mají manuály. A nejhorší je na tom, že ji to nutí dělat, takže se tam někde půl hodiny klaněla. Už ji z toho chytají deprese, což se jí vůbec nedivíme. Jejich představa je, že se to tady Míša naučí a pak to bude předvádět v Plzni. Naivky důvěřivé!

Po práci jsme zapadli na hotel a jelikož pršelo, nevytáhli jsme paty. Jen Davidovi došlo jídlo, a byl nucen vyrazit do deště. My ostatní jsme se shodli na tom, že nudit se společně je zábavnější než se nudit každej zvlášť a slezli jsme se do jednoho pokoje za účelem hry „Člověče nezlob se“. Holky se ale potřebovaly vypovídat, takže nedošlo k jedinému vrhu kostkou a po několika hodinách jsme „Člověče“ zase sklidili a rozprchli se do pokojů. Nevadí, ještě si užijeme nudy, a což teprve až přijde trudnomyslnost!!!

Na dnešek (pátek) jsme se všichni docela těšili. Míša, David a já pojedeme do Kanaoke, kde má Daikin druhou fabriku. Pro Míšu je to vysvobození z její otročiny a pro mně a Davida příjemný výlet s prohlídkou továrny. Ostatní holky byly zvědavé, jestli se zvýší úroveň jejich přednášejícího, protože včera odpoledne volaly do čech panu V, že tady na ně vůbec nejsou připraveni a že jenom ztrácejí čas. Po návratu z Kanaoke je pro nás připravena společná večeře. Tam bychom se měli sejít se zbytkem výpravy, včetně pana B. Bude to taková pěkná tečka za tím jejich pobytem, opakuji… V sobotu pak Míša s panem B poletí domů a nás pět tu zůstane dalších čtrnáct dní.