Japonsko 2004 - Díl dvanáctý

Čtvrtek, 27.5.2004

V neděli jsme měli s Davidem a panem Wataraiem domluvený výlet do filmového parku společnosti Universal Studios. Tenhle zábavní park je vystavěn ve stylu klasických filmů, takže tam najdete ulice z padesátých let, staré taxíky, poštovní schránky, holičství, obuvnictví, dokonce i přístav tam mají. Některé budovy jsou jenom kulisy, některé jsou obchody se suvenýry a v některých pak jsou obsaženy různé atrakce. Většina atrakcí spočívá v tom, že buď něčím projíždíte v nějakém vozítku nebo dostanete na nos polarizační brýle a sledujete trojrozměrnou projekci. Případně něčím projíždíte s brýlemi na nose.

Jelikož pan Watarai sám v parku ještě nebyl, fungoval jako průvodce a překladatel, ale sám nevěděl, jak to v parku chodí. Chodilo to asi tak, že jsme si vybrali atrakci, u jejího vstupu jsme si přečetli, že budeme asi tak třičtvrtě hodiny čekat ve frontě a tak jsme si šli radši vybrat jinou atrakci. Tam bylo napsáno, že budeme čekat 80 minut, takže jsme se vrátili k první atrakci „Zpátky do budoucnosti“, zařadili se do fronty a čekali.

Nebyla to však obyčejná fronta. U nás když se čeká, tak se čeká. Tady se nikdy nečekalo déle než minutu a pak se fronta pohnula. Nevím, jak to měli zařízené, ale díky tomu se čekání nezdá tak nudné, jako kdybyste měli stát pořád na jednom místě. Navíc jsem měl pocit, že jsme rozhodně nečekali třičtvrtě hodiny. Později jsem zjistil, že čekací doba uvedená u vchodu bývá nadsazená. Což je samozřejmě mnohem lepší, než kdyby psali dvacet minut a čekalo se hodinu. A aby se snad náhodou nestalo, že by se někdo přeci jenom ve frontě nudil, každých pět metrů je nad hlavami televize, na které jsou promítány nějaké šoty související s tou danou atrakcí. Škoda jen, že je všechno v japonštině, takže skutečně nevím, co nám chtěl Doc sdělit. Ale snažil se, a to se musí počítat.

Když už jsme ušli těch asi 80 metrů fronty, dostali jsme se na místo, kde se fronta dělila na tři proudy. Pak pokračovaly tři fronty, jedna v podzemí, jedna na zemi a jedna v patře. Tyhle fronty sice postupovaly třikrát pomaleji než ta původní, zato však byly asi jen 10 metrů dlouhé. Po dalších pěti minutách jsme byli opět rozděleni, a to do sedmi maličkých frontiček o deseti lidech. Už jsme byli nastoupeni, všichni tři ve frontě číslo 6. Vzápětí nás vpustili do kabinky č.6, kde jsme dostali bezpečnostní školení (v japonštině). Náš průvodce pan Watarai tvrdil, že nic důležitého ta školicí japonka neříkala. Akorát, že by nám mohly vypadnout věci z kapes.

Byli jsme ve třech řadách usazeni do modelu stroje času, auta DMC, a bylo zhasnuto. Celý model se zvedl asi o dva metry do výšky a tím jsme se ocitli v kulaté místnosti, na jejíž stěny byl promítán okolní svět. Celá atrakce spočívala v tom, že promítali virtuální svět, a s vozem manipulovali tak, že jsme měli pocit, jako že skutečně létáme ve vzduchu. Když někde něco bouchlo, pustili nám do místnosti trochu kouře. Vlastně trochu víc kouře, takže chvíli nebylo vidět vůbec nic. Musím přiznat, že to bylo velmi působivé. Během prvních pěti vteřin jsme zapomněli na fakt, že neletíme a letěli jsme. Celá cesta trvala tak pět až deset minut, ale stálo to za to.

Vrátili jsme se k druhé atrakci zvané „Spiderman“, kde se mezitím zvýšila odhadovaná čekací doba z původních 80 na 115 minut. Ale jelikož to byla nejnovější atrakce v parku, nemohli jsme si jí nechat ujít. Schválně jsem si zkontroloval čas, a zjistil jsem, že jsme v té frontě čekali celkem 45 minut. Oproti odhadovaným 115 to docela šlo. Dostali jsme na oči polarizační brýle, byli usazeni do vozíčku pohybujícím se na jakési závěsné koleji a vyrazili jsme. Okolo nás se střídaly kulisy s trojrozměrnou projekcí, ve které nám animované postavičky seriálu Spiderman skákaly po „autě“, snažili se nás usmažit plamenometem (i ten horký vzduch na nás foukli), pak zase rozstřelili něco ledového (sprška vody) a nakonec si nás Spiderman vyfotil. Když jsme atrakci opouštěli, viděli jsme na monitorech fotky jednotlivých vozíčků a někteří lidé si ty své i kupovali.

Další zajímavostí parku bylo to, že kdykoliv jste vycházeli z nějaké atrakce, museli jste projít obchodem se suvenýry na téma dané atrakce. V tomto případě se Spidermanem. Od propisek, přes přívěšky na klíče, čepice, trička, plastové nebo plyšové figurky až po bonboniéry, všechno s obrázkem Spidermana nebo některých jeho protivníků.

Postupně jsme navštívili ještě atrakce „Terminátor“, „Čelisti“, „E.T. mimozemšťan“ a „Shrek“. Shreka jsme s Davidem prohlásili za nejlepší zážitek celého dne. Bylo to promítání asi dvacetiminutového příběhu navazujícího na film Shrek. Sedělo se v kině, polarizační brýle na očích. Trojrozměrné promítání bylo umocněno mnoha dalšími efekty. Když se jelo v kočáře, drncala s námi sedačka, když se stálo u vodopádu, jemně na nás mžilo a vrchol tomu nasadil osel, protože když kýchnul, dostali jsme všichni do obličeje spršku vody. Pak se v jednu chvíli spustilo v lese ze stromů tisíc pavouků, Shrek dupnul a všichni najednou spadli na zem. V tu chvíli nám něco fouklo na nohy a vyvolalo to pocit, že se vám o nohy otírá dvaceticentimetrová vrstva běžících pavouků. Dokážete si představit ten vřískot! Tady jsem po opuštění kina ani já neodolal a koupil jsem si plechovku s motivem Shreka, plnou nějakých bonbónů nebo čeho.

V šest hodin jsme se rozhodli, že už toho máme všichni dost a vyrazili jsme domů. Po menším mezipřistání v Osace, kde jsme se opět byli podívat na digitální foťáky, jsme nasedli do vlaku na Kusatsu. Pan Watarai celou cestu pospával, ale přesto se nám ho podařilo vystrnadit z vlaku na jeho zastávce. Byli jsme instruováni, že druhá zastávka je pak Kusatsu, kde jsme taky zdárně vystoupili. Kdo nebyl v Japonsku nepochopí, jak velký problém může být cestování vlakem. I ty ruský bukvice se dají naučit, protože jich není víc než padesát. Ale učte se dvě stě tisíc znaků, když jedete do japonska na tři týdny. No, nejde to. A představte si, že máte jet vlakem odněkud někam a všechny cedule, jak na mapě tak na nádraží, na automatu na jízdenky, ve vlaku, prostě všude, budou totálně nečitelné. A teď se ukaž, Blamáž!

Když jsme vystoupili, opět se ukázalo, jak si to umí japonci zařídit s počasím. Celý víkend bylo nádherně a v neděli večer v osm hodin začalo pršet. Mohli jsme si vybrat. Buď půl hodiny čekat na autobus nebo jít pěšky, dvacet minut v dešti. Samozřejmě jsme se rozhodli pro taxík. Koneckonců když dáte dva tisíce korun za výlet, tak vás už stovka za taxík vůbec netrápí.

Je to zajímavé. Když jednou David prohlásil, že dát patnáct set korun za tričko mu přijde hodně, upozornil jsem ho, že to má jako dvě večeře. Inu, je to všechno relativní.

Do hotelu jsme dorazili suchou nohou, a protože už bylo po večerníčku, šli jsme do hajan.

Pondělí. Na pondělí nerad vzpomínám. Pod dojmem zážitků v Universal Studios jsem totiž zapomněl v neděli pít a hned v pondělí se mi to vrátilo. Ještě v práci jsem naštěstí byl schopen fungovat, ale od tří do pěti odpoledne už jsem jen vegetoval a moc nevnímal, co se kolem děje. Po příjezdu do hotelu se holky domlouvaly, že půjdou vyzkoušet lázně. Taky bych tam zašel (nebojte se, lázně jsou tu oddělené), ale nedalo se. Šel jsem si hned lehnout a spal až do rána.

Úterý bylo mnohem veselejší. V práci se mně po desáté dopolední ujal pan Kato, který uměl anglicky líp než já, takže se nám komunikovalo dobře. Navíc to byl člověk pro mně užitečný, na rozdíl od jiných. Třeba takový pan Itó, který nám přednášel od rána do těch desíti. Hrůza. S panem Kató jsme si popovídali o spoustě pro mou práci zajímavých věcí, takže den poměrně utekl. A jelikož ve středu dopoledne měla naše děvčata odjíždět pryč, rozhodli jsme se pro společnou večeři na rozloučenou. Pozvali jsme i pana Šidu, se kterým jsme už jednou v nějakém tom zábavním centru byli a po večeři v restauraci jsme vyrazili na biliár. Jedna hra nám stačila a přesunuli jsme se k pingpongu. Zajímavé je, že slovo „Pingpong“ znali, ale „Table tenis“ (stolní tenis) jim dělalo problémy. O půlnoci jsme se totálně vyčerpaní nechali odvézt do hotelu a šli spát.

Ve středu ráno jsme jeli do práce už jenom já s Davidem. Dostal jsem opět jiného lektora. Byl to pan Kobajaši, odborník přes únik plynů. Což neznamená by si odvětrával, ale že byl odborníkem přes těsnost trubek uvnitř klimatizací. I s ním jsem si dobře popovídal a tak den utekl jako voda. Všiml jsem si, že tenhle poslední týden mám nějaké štěstí na lektory. Každý, kdo je mi přidělen, je člověk na svém místě a konečně se začínám dozvídat, jak věci skutečně fungují.

Po práci jsme s Davidem vyrazili nakupovat dárky. Přeci jenom, už jsme měli před sebou jen tři odpoledne a to se ještě neví, jestli nás třeba nebudou chtít naši kolegové někam před odjezdem pozvat. Nakoupili jsme … ale však uvidíte. Prostě nějaké drobnosti, protože s sebou potáhneme, k tomu co jsme si přivezli z domova, každý navíc asi pět kilo papíru. A to si nedělám legraci. Jen namátkou, dokument zvaný MQ má asi padesát stran velikosti A3. Zvažte si to. A to je jen jeden z mnoha.

Taky jsem si teď všiml, že už skoro nemám co psát. Na všechno, co nás původně překvapovalo, už jsme si zvykli. Něco nás už přestalo štvát, něco nás zase štvát začalo, a jsme takoví celkově utahaní. Jak se říká, ideální dovolená má trvat dva týdny. Asi je na tom něco pravdy. Už se ani nemůžu přemluvit, abych ochutnával nová jídla nebo chodil do jiných uliček, do jiných obchodů. Člověk prostě ztratí chuť. Možná, že kdybysme tu byli dýl, že bysme si zvykli úplně, ale naštěstí v sobotu ráno odlétáme. Už se strašně moc těšíme domů. Mně ani ten třináctihodinový let nevadí, David počítá, že se na cestu uspí alkoholem a holky jsou pryč, takže se jich nemůžu zeptat. S nima se potkáme až na letišti. Teda doufám, že se potkáme.

Po návratu z nákupu zamířil David někam na večeři a já jsem šel do hotelu dojídat zbytky toho, co jsem si tu za ty necelé tři týdny nakoupil. Do letadla to nepotáhnu a přece jim to tu nenechám!

Čtvrtek byl pro mně opět pracovně plodný. Další človíček, pan Mijašita mi vysvětloval, jak funguje „Running test“. Budiž. Sice jsem to ne zcela pochopil, ale jelikož neuměl zas tak dobře anglicky, po několika dotazech jsem to vzdal. Když jsem se ho na něco zeptal, strávili jsme pět minut vysvětlováním, na co že se to vlastně ptám. Dalších deset minut pak trvalo, než mi řekl odpověď tak, abych jí rozuměl. Tak jsem ho pak radši nechal být a on vykládal to, co měl připraveno. Tak devadesát procent jsem z jeho výkladu pobral a ten zbytek snad najdu v papírech, kterými mě vybavil. Za to jsem mu velmi vděčný, protože mi dal spousty materiálů v angličtině. Příjemná změna. Ostatní měli většinou pár listů přeložených do angličtiny a zbytek v japonštině. Výjimkou je pan Watarai a jeho padesátistránkový dokument „MQ“.

Přestože jsem nerozuměl a neporozuměl úplně všemu, dozvěděl jsem se toho o Running Testu hodně. Pomalu začínám mít alespoň trochu přehled o tom, co a jak na té lince vlastně funguje. V kanceláři si budu muset udělat nějaký obrovský plakát té naší linky a popsat si důležité body o každém zařízení, aby se mi to všechno nějak ujasnilo. Jo, jo. Jak já se těším. Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny… A je to tady – trudnomyslnost! Ještě že zítra je poslední den.

Odpoledne jsme s Davidem vyrazili koupit ještě nějaké drobnosti a zašli na večeři. Pak jsem v hotelu vytáhl notebooka a dodatloval jsem zážitky od neděle až doteď.

Takže teď je teď. Naposledy jsem psal o „teď“ někdy před deseti dny. Zítra se budu snažit tyhle zápisky poslat a to bude z japonska všechno. Dokončení už pošlu v čechách. Tak se milí čtenáři mějte moc krásně, děkuji vám za pozornost, připomínky, zprávy z domoviny, informace o Adélkách, vyhledané chyby, rady, morální podporu a potěšující novinky o zdravotním stavu některých přátel a já se s vámi pro tentokrát loučím.

Váš milovaný Já.

PS: Všimli jste si Garfieldovských pondělků?