Japonsko 2004 - Díl devátý

Sobota, 22.5.2004

Ve středu zase celý den pršelo. V práci se k nám vrátili naši dva lektoři, pan Watarai a pan Tanaka. Během dne nám pošeptali sladké tajemství, že nás oddělení výrobních inženýrů zve na večeři. Když jsme se ptali, kdo tam všechno bude, bylo nám řečeno, že kromě mě a Davida ještě dalších sedm lidí. Inu, proč ne. Trošku nás zaskočilo, že ten den poklesla teplota o několik znatelných stupňů a my jsme si vyrazili jen v tričku, v domnění, že po práci nás odveze hotelový autobus zpátky do teplíčka. Bohužel páni inženýři měli jiný plán a tak jsme ve čtvrt na šest stepovali na zastávce městského autobusu v tričku, chladu a dešti.

Vystoupili jsme na zastávce u nádraží, zaplatili autobus a při letmém pohledu do peněženek zjistili, že máme každý tak na tři deci džusu. David se opatrně zmínil panu Wataraiovi, že s sebou naneštěstí zrovna nemá moc peněz, ale byli jsme ujištěni, že večeře je pro nás „for free“, čili zadarmo. Trochu jsme s tím počítali, ale lepší mít jistotu a předejít případným nedorozuměním. V šest hodin přijel vlakem pan Tanaka a připojili se k nám další dva inženýři. Odvedli nás do tradiční japonské restaurace, kde jsme si všimli jedné chytré zajímavosti. Japonci jsou zvyklí sedět se zkříženýma nohama u stolu asi třicet centimetrů vysokého. Co když však chtějí do restaurace pozvat revmatického evropana, pro kterého je nemyslitelné složit pod sebe nohy, aniž by si je zlámal? I přišli vám japonci na elegantní řešení. Po obvodu stolu vykopali příkop, takže máte na výběr. Buď si sednete po japonském způsobu nebo si odložíte nohy do příkopu. V té restauraci na nás už čekali další dva japonci, mimo jiné šéf výrobních inženýrů, a tak nás bylo osm. Jeden z japonců se prý zasekl v práci, ale my na něj čekat nebudeme.

Každý člověk u stolu měl před sebou nějaké prázdné mističky, ubrousek a hůlky. Jednotlivé chody byly přinášeny na velkém talíři, z něhož si každý hůlkama nabral kousek, který si položil na jednu z mističek před sebou a z té pak jedl. A nebo pokud bylo sousto menší, dalo se transportovat z velké mísy rovnou do žaludku. Pak začalo to, co jsme s Davidem očekávali a celý den se na to morálně připravovali. Domluvili jsme se, že prostě ochutnáme všechno a nedopřejeme jim radost z toho, že něco nemůžeme. Očekávali jsme totiž, že pan Tanaka a Watarai určitě rozhlásili náš přístup k jídlu na první večeři a budou na nás chtít vyzkoušet vyšší ligu. Nemýlili jsme se. Hned první chod vypadal dosti zajímavě. Na hromadě celkem sympatického salátu trůnila malá četa růžových zvířátek, u kterých se nedala potvrdit (naštěstí ani vyvrátit) tepelná úprava. Takové růžové potvory s hlavičkou a ocáskem jako rybička, ale s tělíčkem housenky. Zeptal jsem se jich jak se to jí. Jeden japonec předvedl, jak se tomu utrhne ocásek, strčí se to do pusy až kouká jen hlavička a vycucne se to. Inu, vyzkoušel jsem. Chutnalo to jako krupicová kaše bez jakéhokoliv ochucení, tj. bez kakaa, bez cukru, atd. Prostě taková nijaká chuť. Následovaly další chody, z nichž některé se daly jíst i bez sebezapření, ale některé nám to pak vynahradily. Byla tam třeba taková věc, která sice měla příjemnou chuť, ale když to člověk chtěl nabrat, táhl se z toho provaz slizu. Další co se objevilo na stole byly kousky chobotnic, zase v nějakém podezřelém nálevu. Na druhou stranu jsme dostali opečené závitky sestávající z masa a zelí, kuličky bramborové kaše v trojobalu, kuřecí kousky v nějakém speciálním výborném obalu atd. Samozřejmě na jídelníčku nemohl chybět syrový losos a tuňák. Nakonec se nás ptali jak nám chutná japonské suši a když zjistili, že jsme ještě neměli tu čest ho ochutnat, objednali nám jednu sadu. Dostali jsme talíř, na kterém bylo osm kousků, každý s jinou přílohou. Představte si české jednohubky, ale místo rohlíku dejte rýži a tvar udělejte hranatý místo kulatého. Na tyhle rýžové čtverečky cca 3×3 cm dejte něco tradičně japonského tak, aby velikost přílohy byla stejná jako velikost rýžového základu a celou jednohubku převažte stužkou z mořské řasy. Měli jsme suši s červeným kaviárem, se syrovým lososem, s vaječnou omeletou, s nějakými játry a já nevím s čím ještě. V tomhle podání bylo suši moc dobré. Nakonec, když už jsme nemohli nic jíst z důvodu přežrání a ne rozpaků z jídla, přinesli pytlík bonbónů připomínající pralinky. V těch však namísto rumu byla zmrzlina. Moc chytrý a chutný vynález.

V tu chvíli se objevil devátý japonec, a měl smůlu, že večeři musel absolvovat sám. My jsme se snažili o konverzaci, což bylo možné díky tomu, že pan vedoucí uměl dost slušně vyslovovat a navíc s sebou měli elektronický japonsko anglický slovník. Ten nově příchozí se taky snažil konverzovat, ale jeho výslovnost byla příšerná. Snažil se něco říct a pořád opakoval slovo „sake“. Jelikož jsem měl v ruce sklenku onoho nápoje, myslel jsem si, že se chce vědět jestli mi chutná. Pochválil jsem mu saké, ale on se tvářil rozpačitě, takže bylo jasné, že se ptá na něco jiného. Hluboce se zamyslel, chvíli mu to v hlavě skřípalo a cinkalo, a nakonec z něj vypadlo slovo „futobaru“. Tak to už jsem vůbec nevěděl která bije. Naštestí jeho kolegové se chytli a začali opakovat slovo „futbal“. No vida, když se spojí čtyři japonci, to by bylo, abysme se nedomluvili. Původně zmiňované slovo „sake“ mělo znít „sakr“, čili „soccer“, což je americký název pro evropský fotbal. No vida, stačí deset minut a čtyři japonci, a už aspoň víme, co je téma rozhovoru.

Nakonec jsme se vždycky nějak domluvili, ale občas to dá zabrat. Oni když dají hlavy dohromady, tak jsou schopni vyslovit několik podstatných jmen, sloveso a předložku, a když si to člověk zkusí nějak rozmístit do věty, vyjdou mu dvě až tři významové možnosti. Z kontextu rozhovoru se pak dá většinou určit ten správný význam. Pokud to snad náhodou není možné, řekneme, že přesně nerozumíme a oni to zkusí jinými slovy. Pak člověk ty dvě „věty“ srovná a průnikem určí správný význam. Průšvih je, když je v okolí jen jeden anglicky mluvící japonec. To pak ještě musíte dávat pozor, abyste se strefili do jeho slovníku. Při jejich znalosti odhadem tak 200 až 500 anglických slov, je to dost těžké zaměřování.

Ale zpátky do restaurace. Jelikož jsme už byli všichni dost přejedení a někteří z japonců vypadali i přepití, pomalu se začal organizovat odchod. Potěšilo nás, že původní plán přesunu z restaurace do hotelu městským autobusem změnili na taxi. Jelikož pořád ještě pršelo a byl nejstudenější den co jsme tu zažili, bylo to víc než příjemné.

Na hotelu jsme vyčerpaně padli do postele a spali a spali a spali…