Japonsko 18.část–Hebi a mamushi

Časně zrána, už si na ten rytmus začínám zvykat, vyrážím opět do chladného rána. Po několika kilometrech mám možnost buď odbočit na cestu, která jde do vnitrozemí a je to samý kopec, a nebo pokračovat podél pobřeží, kde je ale pár tunelů. Hmmmm … těžká volba … půjdu po pobřeží, do cíle daleko. Po asi patnácti kilometrech narážím na hezkou zastávku a dokonce je tam i lavička. Chvíli sedím když přichází další henro. Bavíme se o cestě a on listuje v mapě. Na kopcích kudy jsem mohl jít má v mapce napsáno “hebi” a “mamushi” … oboje znamená hadi … myslím, že rozdíl je že “mamushi” nejsou jedovatí a “hebi” jsou … ale ověřeno to nemám. Je jich tam prý spousta, hnědí i černí. Uf, jsem rád že jsem to vynechal. Vytahuje dva bonbóny a dává mi je, zalovím v batohu a dám mu na oplátku banán, zaloví a dá mi rýžový bochánek …

Zvláštností je využívání kol školní omladinou. Asi je obecně známo že tady nosí školní uniformy, hodně formální střihy. Trochu nezvykle to ale pak působí s jejich oblibou jízdy na kolech. U kluků to ještě jde, sice je trochu zvláštní vidět někoho “téměř v kvádru” jak si to šlape na kole do školy … ale dejme tomu. Holčiny jsou jiná káva. Neviděl jsem snad jedinou která by jela jinak nežli v sukni. Někdy delší, někdy kratší (cca výška kolem kolen). Veselé jak si to v tom sviští na kolech do školy. Z kopce do kopce, v protivětru. No, vyrostly v tom takže vědí jak jezdit aby to nedopadlo špatně … u netrénovaných evropanek by jízda proti větru asi byla mnohem … zajímavější.

K večeru Uwajima city, kde chci přespávat. Nejdřív jdu kolem hotelu Makoto. Pět tisíc yenů, není tam prádelna ani internet … zkusím to jinde. Vedle je ryokan Sasaki ale nevím přesně kde. Ptám nějakého postaršího pána. Ukazuje na dům naproti. Byl jsem správně jen ten název … pouhé kanji je pro mě stále dosti nečitelné. Říká že majitelka ale asi bude spát. Prý se podívá a jde dovnitř. Vychází s mladší Japonkou, pokoj mají ale jídlo už prý nebude. Bydlím. Na chodbě si všimnu že tam je wifi. Ptám se tedy jestli mají internet. Přikyvuje a říká ať chvíli vydržím. Volá na svého syna a říká mu ať mi to nastaví. Nu, technicky je zdatný ale české Windows 🙂 to je pro změnu silná káva pro něj. Takže mu vždycky v angličtině řeknu co jaká nabídka znamená a on podle toho nastavuje. Po dvaceti minutách se zobrazuje první webová stránka. Hurá. Vyperu oblečení. Najím se a spát. Ráno na cestu dostávám tři mandarinky. Vyšlo mě to na jen na 3000 yenů … krása.

Jdu k vedlejšímu chrámu 6 (Ryuukouin). Ve starém sešítku došly prázdné listy a tak jsem včera koupil nový. Je brzo a tak okénko razítkárny je zavřeno. Procházím si okolí a baštím mandarinky. Mám tam krásný výhled na hřbitůvek. O patnáct minut později se vracím zpět. Okénko stále zavřeno. Nu, teď už by měli mít otevřeno. Zazvoním na zvonek a okénko se otevře. Objeví se mírně ospalá tvář monka. Dávám hrdě můj nový sešit ale něco se mu na něm nezdá. Říká že má předtištěné názvy listů pro základních 88 chrámů. Aj, původní nic takového neměl takže tohle mě nenapadlo. Ale může mi dát speciální papír na který to napíše a později ho tam můžu vlepit. Vlepovat tam nic nebudu ale list, proč ne. Souhlasím a platím klasickou cenu 300 yenů. On mi dává nějaký zabalený dárek na cestu a pak zavírá okénko. Zkoumám dárek. Je v něm těch 300 yenů co jsem mu dal.

U chrámu 41(Ryuukouji) mě někdo oslovuje “my jsme se už viděli” … jenže jak jsem už říkal … je to složité … rád bych jim řekl jen “lidi nějak neumím pamatovat” ale asi by to nepomohlo. Chrám 42 (Butsumokuji). Když vycházím ven vidím nějakého dědečka v henro oblečení jak nasedá na cestovní, plně naložené kolo. Kývnu na něj a jdu dál. Cesty tady mají lemované tulipány vypadá to hezky. Odbočuji ze silnice a opět do kopce. Po dvou hodinkách jsem na vrcholku kde je odpočívací budka a vedle ní … známé kolo. Uvnitř odpočívá ten děda. Opět pokynu a tentokrát už mě zdraví taktéž. Po třech hodinách jdu do finálního kopce k chrámu 43 (Meisekiji). Kdopak to tam právě nasedá na kolo ?:) A teď když mě vidí tak i sám mává “ashi ga hayai” (máš rychlé nohy) je od něj slyšet a směje se u toho. Nuže, je to do kopce ale co bych neudělal pro publikum … přinutím se do něj rozeběhnout mílovými skoky … efekt to má okamžitý a stařík se roztleská …. hezké je že Japonci tleskají dlaněmi nikoliv prsty … přijde mi to jako takový dětský tleskot.

Na zítra mám plánován výšlap na vedlejší chrám 7 (Shussekiji) který leží asi v 750 metrech. Musím se tedy ještě přiblížit. Jdu po rozpálené silnici, nepohne se ani lístek, kilometr za kilometrem, dlouhá cesta, kolem školy kde hrají baseball, kolem děcek které právě hrají na cosi jako “před pikolou za pikolou”, kolem autoškoly kde učí řídit auto na druhé straně než u nás, kolem odpočívadla kde je pro henry bedínka mandarinek, kolem … moment móment, hned beru dvě na cestu a pak dál kolem kopců porostlých stromy, kolem ….

Cestou kupuji jídlo na večeři a snídani. A znaven dorážím k útulnému místečku na přespání. Zvyklý z minula jsem se do spacáku nabalil a hned usnul. Po hodině mě ale zbudilo nesnesitelné horko. Odhodil jsem většinu věcí, rozepnul spacák a pak to už šlo.