Ráno je zima … tedy … ve spacáku je dobře ale nějak se mi z vyhřátého pelíšku nechce. Ležím a líně čekám až si ke mě slunce najde cestu. Asi po patnácti minutách si ho už užívám. Po chvíli ale začne být ve spacáku naopak dosti teplo. Co se dá dělat, začnu líně balit. Nahodím batoh na záda a vyrážím. Jdu kolem velké přehrady. Navštěvuji 39(Enkouji).
Začíná být horko ale i tak se mi jde vcelku dobře. Předbíhá mě nějaký rychlonohý japončík. Z asfaltu se dostávám do lesíku a stoupám do kopečků. Skrze mandarinkové sady mířím do výšky asi 400 metrů k rozvalinám starého chrámu. Dorážím a dlouze odpočívám. Chystám se k odchodu když doráží i rychlonožka … asi se někde stavoval na oběd. Vyrážím dál. Neujdu ale ani padesát metrů a on mě opět předbíhá. Tentokrát už ale opravdu běží a vesele si hopsá z kopce dolů. Když mě míjí je od něj slyšet “Faito! Faito!”.
Na konci klesání je o strom opřena spousta bambusových holí. Jen tak si tam odpočívají … kouknu na svojí opotřebovanou hůl … hmmm … hmmmm … no, že bych … hmm, zatím ne a jdu dál. Narážím na rychlonožku v protisměru. “Jdeš dobře jen se chci na něco podívat” říká. Ok, jdu dál … ale … dle mapy to měla být krásná rovná cesta po silnici. Dle skutečnosti se už hodinu trmácím v kopcích nahoru a dolů. Vůbec netuším kde jsem ale uklidňuje mě že jsou tam stále značky. Asi po dvou hodinách vycházím z lesíka na silnici a po ní se blížím k nějaké vesničce. Přibrzdí u mě auto. “Za sto metrů je veřejné WC” oznamuje mi chlápek. Ok, chápu, děkuju …. i když jak přišel na to že potřebuju na záchod … což aktuálně nepotřebuju … inu jdu dál. Auto ani ne po padesáti metrech odbočuje z cesty k nějakému domu. Když se přiblížím vystupuje a jde ke mě. Dává mi dvě mandarinky a opět zdůrazňuje, že “asi za sto metrů je WC” … ok, asi to budu muset vzít na vědomí 🙂
Za sto metrů je tam opravdu překvapivě WC … ale není to jen o WC … je tam pitná voda, lavičky, hodiny … hodně pěkné místo … pokud by bylo později tak to tady dnes ukončím. Je tu i zápisník a v něm několik, i anglických zpráv. Předchozí obsahuje “Po dlouhém bloudění …”, přesně můj osud 🙂
Všímám si že v rohu jsou opřeny bambusové hole a cedulka že jsou vyrobeny jako opora poutníků. Koukám na svou hůl, no, poutník v podstatě sem … a jakmile mám tohle vyřešeno, jednu si vybírám. “Budiž mi oporou” a připínám jí k batohu. Budu jí říkat Koubou Daishi 2. Pak zas zpět do kopečků.
Do chrámu 40(Kaijizaiji) prakticky dobíhám pár minut před pátou. Mnich mi dává razítko do knížky, chvíli se bavíme, odkud, kam, jak dlouho … Na závěr se mě ptá kde budu dnes nocovat. Nejsem ještě zcela rozhodnut. “Někde poblíž” říkám. Začne mi vysvětlovat že některé chrámy mají ubytování kde lze zdarma přespat … jeden z nich je i tento. Hmmm, ptám se jestli bych tedy mohl přespat a on kývne hlavou. Je to budka s tatami kam se vejdou tak tři lidi … aktuálně jsem tam sám. Dává mi ještě papír s výčtem dalších míst. Vypadá to útulně. Nechávám si tam batoh a vyrážím na nákup. Pak pěkně do hajan.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.