0
0

Krajina mi už nepřipadá tak cizí. Častěji se mi stává že o něčem cestou přemýšlím než že sleduji okolí. Potkávám skupinu henryň z minula, setkání jsou trochu veselejší protože s většinou se už známe z minula. Jdu krajinou plnou políček, je teplo ale fouká silný vítr a shazuje mi neustále čepici … nakonec rezignuju a beru jí do podpaždí. Kuli nožce volím pomalejší tempo a je to ok. Dnes docela brzo začínám hledat ubytování, pokulhávám a potřebuji se zkulturnit (já i prádlo). Dorážím do cílového místa ale mapka ptám se jedné paní která právě venčí pejska kudy tudy …. No, prý musím rovně, pak doprava, chvilku rovně, pak doleva … pak se zastaví. “Já vás tam odvedu” říká.

Otvírám dveře a ptám se paní domácí jestli má volný pokoj. Kouká trochu podezřele … řekl bych, že pokud bych na sobě neměl henrovský úbor tak by mi asi řekla že už mají plno. Takhle po menším váhání přikyvuje. Ono není se moc čemu divit, po těch několika nocích venku nevypadám úplně důvěryhodně. Sundávám boty, odkládám hůl a stoupám za ní do prvního patra. Nad dveřmi vedlejšího pokoje visí fotka kosmonautů z Apola 11. Kdysi s manželem byli v Americe a on to hodně sledoval. V domě je spousta nejaponských věcí, všechno pečlivě vystaveno ve vitrínách a skříních. Hrdě mi ukazuje kocoura Garfielda, který dokonce slouží jako telefon. Ležím na pokoji a odpočívám. Zdola slyším jak paní říká jinému hostu že koupel je připravena. O půl hodiny později se ozve “demashita” (opustil jsem) a tak vyrážím na koupel já. Po koupeli na sebe dávám yukatu. Sice jsem si zaplatil pouze snídani, dostávám ale i menší večeři jako “dárek”. Ráno při snídani ještě trochu konverzuju s dalším hostem (taky henro) a před tím než odejdu dostanu na cestu banán a plechovku kafe.

Jde se mi opět dobře, hodně dobře. Kolem políček kde sází rýži … dnes již automatizovaně … viděl jsem jen pár případů kdy sázeli ručně. Pak na pobřeží a stále na jih. V jedné vesničce narážím na chatku. Je docela dobře zařízená a strop, stěny, trámy … vše polepeno jmenovkami henrů. Nacházím volné místečko a taktéž si tam svou přilepím (v těch místech je vždy schránka s tužkou, blokem, lepidlem a dalšími věcmi). Kousek před pátou jsem u chrámu 38. Zkusil jsem se optat na ubytování ale je to vcelku známý chrám, navíc je neděle takže mi sdělili že už mají plno, což jsem napůl očekával. Vedle razítkárny narážím na mladšího japončíka s batohem. Ptám se kde dneska nocuje a on říká že v minšuku asi tři kilometry odsud. Stejně jako já jde 88-čku, stejně jako já vláčí docela velký batoh. Nuže vpřed. Moje místo odpočinku je necelé dva kilometry daleko. Dle mapy by tam měl být parčík s přístřeškem. Cestu až k parčíku ale máme společnou. Dorážíme k parčíku. Na rozloučenou ještě říká že je překvapen japonštinou, zkoušel se prý nedávno bavit s nějakými němci ale jediné co rozuměl bylo “dobrý den” a “dobrý večer”. Nu rychle připravit nocování … přístřešek nemá pevné stěny ale jen trámy. Fouká docela silný vítr a noc je docela chladná.

Ráno vyrážím kolem šesté. Potkávám opět jednu henryni. Máme batoh od stejného výrobce tak jí ho hned pochválím. Říká že jde cestu potřetí. Vždycky ji to znovu časem přinutí se vydat na cestu. Dneska mě čeká dlouhé stoupání do 700 metrů a pak dolů. Jdu téměř opuštěnou krajinou. Po široké, téměř nové silnici nikdo nechodí ani nejezdí. Cedule mě varuje že 15 kilometrů není žádný obchod ani voda. Když už jsem téměř na vrcholku vidím zaparkované auto a dvě ženy, babička s dcerou tam cosi sbírají. Nejspíš výhonky bambusů. Procházím kolem, anglicky se mě ptají jak to jde. Říkám že to je “tanoshii” (zábava) a pot ze mě jen lije.

Konečně jsem na vrcholku a tak, jak už to bývá, hurá dolů. Asi v půli cesty za sebou slyším auto a zastavuje. Jsou to ty dvě ženštiny a ptají se jestli je vše v pořádku a něco nepotřebuji …

Jsem dole, zas je tam trochu víc života. Dnešním cílem je parčík. Mají tu záchody, tekoucí vodu a přístřešky … lavičky jsou krátké a jak tomu tady často je, betonové. Obecně mi přijde že japonsko je zem betonu zaslíbená. Betonové stolky, lavičky, zábradlí, sochy, mořské valy, zpevnění seříznutých kopců, koryta říček …

Dorážím do parčíku. Zapadající slunce příjemně svítí a tak si lehnu a vyhřívám se. Ke sladkému pečivu jím párečky a je mi dobře.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .