0
0

Ráno snídám, publikuju a odesílám maily a pak rychle zpět a balit. Klesám do 36. Cesta je to příkrá … ale škoda že jsem jí nenašel včera … stoupání noze až tak nevadilo. Obdržím razítko a pak se zas drápu nahoru. Cesta vede po silnici mezi kopci a pak se stáčí k pobřeží. Dorážím do přístaviště. Na druhou stranu se dá dostat přes velký most a nebo trajektem. Klasičtější mi přijde trajekt, který je navíc i zdarma. Nijak jsem to neplánoval ale časově to vychází krásně (jezdí v celou hodinu). Přicházím a za pár minut přijíždí trajekt. Dveře se otevírají. Čekáme asi deset minut. Během pár minut vystupuji na protějším břehu. Po asi pěti minutách dostávám od nějaké babičky grep na cestu. Jinak obecně ovoce je problém … velký problém. Proč? Odpadky. Pecky, kůra, … a odpadkové koše tady prostě nejsou. Je to velký nezvyk.

Cesta vede dlouho kolem pobřeží a pak sestupuju do města. Procházím kolem továrny, všude takové trochu zaprášené ale uvnitř areálu se najednou objevuje krásný parčík se svatyňkou. Přijde mi to docela typické. Kousek na to narážím i na henra z sauny. Jmenuje se Nagaki. Zdravíme se a pokračujeme dál spolu. Problém byl že jsme se občas zabrali do hovoru tak že se přestaly sledovat značky. Na silnicích to šlo … deset kilometrů rovně po silnici, zahnout a dalších deset … to tak náročné není. Jenže cesta vedla i městem a to byla jiná záležitost. Takže najednou koukáme, kde to vlastně jsme. Zeptáme se, říká Nagaki. Stopuje nějakou školačku a ptá se jí. Ta je z nás trochu nervózní ale nakonec ukazuje nějaký směr. No, stále to není jistota. Tak ještě zastavuje další dvojici co jde. Opět jsou trochu nervózní ale stejný směr. Chvíli si to ještě ujasňujeme nad mapou. Trochu divné bylo že ony tam stále čekaly. Nagaki k nim koukne. “Daijoubuka” ptají se jestli je to “v pořádku”. Nagaki přikývne a ony se váhavě dají dál. Večer se ubytováváme ve stejném hotelu. Říká mi o japonských tradicích a že za mě dnes zaplatí pokoj. Večer ještě diskutujeme o všem možném. Ráno zas na cestu. On by dnes chtěl dnes přespat v chrámu 37 a já o kus dále. Jinak … něco málo z diskuze. Celý život pracoval v jedné firmě (hrdě se označuje “jednozaměstnavatel”) jako návrhář optiky pro mikroskopy, dalekohledy a foťáky.Klasicky přes týden osm hodin a další čtyři standardního přesčasu. V pátek jede do hor. U řeky pak chytá ryby, na místě si je opeče, přespí. Pak chvíli doma a opět do práce. Vypráví, že rád spí na písku v zátočinách řek … ale už asi třikrát se mu stalo že v horách zapršelo a voda ve spacáku … jednou mu prý i uplavaly ponožky. Pokud jde o jednoho zaměstnavatele, doba se prý už v Japonsku také pomalu mění, nastupující generace už není tak hrrrrr do práce a už taky mění zaměstnání. Dcera už prý změnila práci dvakrát. Mění se prý dost i krajina. Na kopcích kolem jsou dost vidět vysázené klasické evropské lesy. Prý až tak nezadržují vláhu. Na řadu přicházejí i méně vážná témata. Dohadujeme se jestli pes dělá “haf haf” nebo “van van” a kohout “kokokekó” nebo “kikirykí” … spor řešíme tím že opravdu nejdivnější je anglické “kukldůdldů”.

Něco málo po třetí dorážíme k 37. Tam se loučíme. Vyrážím dál. Asi tři kilometry před cílem mě opět začíná brát pravá noha. Zpomaluju a moc to nepomáhá. Tak zkrátka pomalu vpřed. Kolem šesté se dostávám k místu přespání. V noci bude zima takže si beru i košili, čepici, bundu přehazuju přes nohy a po večeři usínám. Noc ušla … ale ráno mi jde od pusy pára … odhaduju to tak na maximálně pět, šest stupňů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .