0
0

Začínám si chůzi užívat. Skrze políčka kde právě sází rýži, skrze spousty potůčků a říček. Sem tam se setkávám s dalšími henry. Kousek spolu jdeme, promluvíme a pak zas dál. Odpoledne mě začne při rychlejší chůzi bolet v pravé noze. Divné, zpomalím a zas to jde. Dnes bych chtěl opět bydlet. Můj maximální pobyt mimo placené ubytování jsou 4 dny a je to v podstatě dáno počtem ponožek které sebou mám. Na cestě k chrámu narážím na svatyňku. Trochu divná … nejspíš námořnická. Je v ní lodní puma a dělostřelecký granát. Pak šlapu vzhůru k chrámu. Když už chci z chrámu odejít vidím telefonní budku. Doposud jsem si ubytování nerezervoval … ale vždy místo bylo. No, zkusím si dnes rezervaci. Volám zda mají volno a dostávám kladnou odpověď. Při loučení mě osloví “Vatsurabu-sama”… nepříjemný pocit v pravé noze se ale po chvíli vrací. Zpomaluji … zpomaluji … už mě předbíhají i nehybné předměty. Na obzoru je vidět nějaký velký kopec a na jeho vrcholku krásný hotýlek. No, vypadá sice dobře ale snad to není on.

Jdu kolem míst kde by se s klidem dalo přespat ale rezervace mě žene vpřed. Kousek od hotelu je i chrám 36. Plán byl, že ráno k němu zaběhnu a pak budu pokračovat dál. Opět jdu kolem místa kde by se dalo krásně přespat a slibuju si že s rezervacemi jsem přestal … to mi trochu zdvihá náladu. Cedulka 2 km k chrámu. Na chvíli si sedám abych ulevil noze. Kolem prochází starší Japonka a ptá se odkud jsem. Pak se dostáváme k rezervaci hotelu a dozvídám se … “Ano, to je ten hotel nahoře na kopci” … Nuže, hurá. Počkám až zajde za zatáčku abych se vydal belhavou chůzí dál. Cedulka “600 metrů k chrámu”. Dva kroky jsou metr tak si odpočítávám.

Dorážím. Měla by z něho vést pěšina k hotelu ale je už celkem tma takže ani po hodině ji nenacházím. Ok, je tady telefonní budka, zavolám tam že ruším rezervaci a přespím venku … asi kilometr zpět byla zastřešená odpočívárna. To by šlo. Sundávám batoh ze zad. Ozve se zvuk motoru a štěrku. Přijíždí auto. Tak ještě poslední zkouška. Jdu k autu. V bezpečné vzdálenosti (byla už tma tak jsem je nechtěl vyplašit) vytahuju mapu a ukazuju na ni a čekám na reakci. Chvíle váhání a pak z auta vystupuje pár ve středních letech. Ptám se jestli neznají cestu k hotelu a že jí nemůžu najít. Ptají se trochu opatrně jestli tam mám rezervaci. Když narazíme na to odkud jsem, nálada se uvolňuje. Ukazuje se že paní by ráda navštívila Čechy a nabízejí že mě tam odvezou (samozřejmě že do hotelu ne do Čech…). V tuto chvíli je to nabídka která se neodmítá. Snažím se tedy vsoukat do auta. Je sice docela velké, sedačky jsou ale stavěné na Japonce (dost vysoko takže to mám hodně blízko ke stropu).

Vystupuju před hotelem a pak se loučíme. Jdu k recepčnímu a hlásím se. Vždycky je rozhodí moje jméno. “Vasu… he?”. Recepční mě seznamuje s pravidly, kde co najdu a naopak co kde nenajdu. Pak dostávám klíče od pokoje … uff jsem tu. Zjišťuju ještě jak je to s praním. 100 yenů za pračku a 100 za sušičku. Ok, ponožky docházejí tak rychle prát. Pak do místních lázní. Mají vnitřní a venkovní. Odvaha mi zatím stačí jen na ty vnitřní … nikde nikdo. Omejt … pak kdosi vchází. Nuže, stejně jako s chobotnicí … prostě normál ne … společná lázně? už ani nevím jak vypadá vana tak co…

Dovnitř vchází asi sedmdesátiletý pán. Nakonec se z něj taky klube henro a po chvíli už normálně klábosíme. Při zpáteční cestě se ptám recepčního na internet. Ukazuje na počítač v rohu. Říkám že mám notebook a jestli tam nemají wifi. Jde k počítači a vytáhne z něj síťový kabel. Hmmm to by šlo. Pak že neznají improvizaci … stahuju maily, publikuju zápisky, sepíšu odpovědi a pak už rychle zalehnout a spát. Zítra musím seběhnout k 36 a pak zas ten kopec znovu vyjít protože cesta pokračuje od toho hotelu … tohle se trochu nezdařilo.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .