0
0

A máme tu další slunečný den. Pojídám snídani … opět spoustu divných věcí. Na rozloučenou od paní dostávám malé balení v kterém je rýže a suši. Nasazuji návleky na ruce a vyrážím. K 28 vede čtyřkilometrové stoupání po kterém se musím znovu vracet. Nemá cenu sebou tahat batoh. Na počátku stoupání je minsuku tak ho zkouším jestli by mi tam nenechali batoh. Jakási babička vychází ze dvorku a když jí říkám co chci, ukazuje mi na dveře. Nevím jestli mě chápe že tu nechci bydlet ale chci sem jen dát batoh. No otvírám dveře a nahlížím. Za dveřmi leží pět jiných batohů … nejsem sám koho to napadlo. Stoupám vzhůru, počasí přeje a jde se mi dobře a nic mě netrápí a pak se přede mnou přes silnici proplazila dvoumetrová hadice. V ten moment je po pohodě a značky “Pozor hadi” mi začali víc ulpívat v paměti. Půl litru vody na tři kilometry stoupání vyšlo jen tak tak. Dobré tu je že každý chrám má vždy tekoucí pitnou vodu … respektive má bazének, kde by si příchozí měl omýt si ruce a ústa. Každopádně to je pitná voda. Když jsem tedy nahoře mířím hned tam. Plním flašku a hned jí do sebe celou naleji. Tak ještě jednu na zpáteční cestu. Je tady nádherná zahrada. V jezírku plave spousta ryb, nádherně upravená skalka a spousta ozdobných stromů. V razítkárně dostavám na cestu sušenky a nějaký koláček. Opouštím chrám a při sestupu se setkávám s Takagim. Vyrážel dnes až později. Už se spolu loučíme jen přátelským “mata”.

Opět ťapu po silnici a začíná být horko. Rád bych někde sedl ale …. další odlišností je absence laviček. U nás mi přijde v městech je docela dost náměstíček a parčíků kde jsou lavičky. A i když ne tak jsou autobusové zastávky kde se dá sednout. Tady ne. Domy, zahrádky, zastávka autobusu (jen značka), domy, zahrádky, parkoviště … pak vidím nějakou cedulku “hendro” něco něco “odpočinek”. Těžko říct co to je, no, jdu tam. Dorážím před restauraci kde je stolek. Do restaurace nechci, tak si alespoň sedám ke stolku a koukám do mapy kde to vlastně jsem. Po chvilce na mě nějaká žena volá zezadu a říká že mám jít za nimi. Stavebni firmaDostávám se do kanceláře stavební firmy kde o mě začínají pečovat. Dostávám dva rýžové kopečky, vodu s ledem, je tam příjemný chládek. Bavíme se o tom odkud, kam, proč, jak. Jedna z nich umí trochu anglicky. Ptají se mě na Čechy a jak jsou velké. Mají tam internet tak najíždějí na wiki. Tam ale je stále pouze neaktuální československo. Říkám tedy že ne, že jsme se oddělili a ukazuju jim aktuální mapu Čech. Chtějí vědět kde bydlím. Přejdu na satelitní snímky a procvakám se až na barák … to je dovádí k velkému údivu. Hezké bylo když říkala že na olympiádě byl nějaký slavný Čech … led … brusle … si říkám jestli hokej? ale pak udělala čtyři piruetky … vybavuje se mi z olympiády ten křik komentátor “a je tam čtverák” ale jméno už nevím … každopádně solidní výkon, jeho i její. Dojím, dopiji … pak slíbit že pokud půjdu příště okolo že se opět stavím. Hned se jde líp.

Dneska bych chtěl spát venku takže na parkovišti jdu k altánku. je to altánek na útesu z kterého je krásný výhled na pobřeží. Trochu fouká vítr ale není to tak strašné. Asi o hodinu později, když už začíná zapadat slunce, přijíždí nějaký děda na mopedu. “Chceš tady spát?” ptá se. Přikývnu. “Tady nemůžeš spát, blíží se déšť a vítr.” říká a kříží ruce. Ptám se jestli neví o místu kde bych mohl přespat. Říká že poblíž stanice Nishibun … což je tak tři a půl kilometru. Prý se tam někde dá nocovat. Mám jít dál po trase a on tam na mě počká. Balím, vyrážím. O půl hodiny později, se dostavám ke stanici a už vidím i dědu jak jede naproti. Nejspíš mě vyrazil hledat. Když mě uvidí tak zamává a jede zpět. Po sto metrech dorážím k místu kde pod vlakovým mostem je asi pět chatek. Děda mi jednu z nich ukazuje. Vypadá to útulně. Ptá se jestli mám jídlo, což mám ale vypadá to že kdybych neměl, nějaké by mi dovezl. Pak mi ještě dává papír kde jsou vyznačeny další místa kde se dá spát. Pokud by hodně pršelo, klidně můžu zůstat déle. Děkuji, on odjíždí a já jdu zalehnout. V noci je slyšet kvílení větru.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .