Japonsko 11.část – V jarním žáru

Dnes směřuji na sever po pobřežní silnici. Zastavuji u odpočívadla a dávám si svačinku. Chystám se k odchodu když zastavuje auto. Vystupuje z něj nějaká babička a jde ke mě. Sedne si na lavičku a začne vyprávět o tom že kdysi taktéž dělala cestu. Pak se obšírněji rozhovoří o nějakých problémech v rodině. Tam se už jazykově hodně ztrácím. Snad jen zachytávám že se s dcerou nějak neshodují v pohledu na život. Nechce si hledat práci a tak. Pak se znovu vrací k cestě a k putování. Jde zpět k autu ale říká ať počkám. Vrací se a vytahuje 5000 yenů a dává mi je že se budou hodit na cestu. Odjíždí. Tak jsem si tak říkal jestli jsem právě nedělal svou první psychoterapeutickou půlhodinku … prostě jen stačilo poslouchat … ani nebylo potřeba příliš rozumět. Nuže, jde se dál. Slunce pálí a cesta ubíhá. O hodinu později na mě zatroubí auto a zastavuje. Z něj vylézá opět ona babička. Jestli jsem prý už měl snídani a že by mě na nějakou zavezla. Říkám že jsem už snídal a děkuji. No … kdybych prý něco potřeboval “Obáčan to zařídí”…

A opět dál, koukám po kopečkách, vlnolamech, občas jsou místa kde stavějí nové vlnolamy nebo rozebírají staré poškozené. Neustále se také objevuje cedulka ukazující kudy utíkat před vlnou. Odpoledne dostávám lahvičku čaje od projíždějícího řidiče. Den se chýlí a dorážím k místu ubytování. Přicházím ke dveřím. Otevřu. Nikde nikdo. Zavolám. Nic. Jdu dovnitř. Kouknu za roh … nic. No, mám takový blbý pocit … přeci jen uvnitř cizího domu. Z poza jednoho rohu vykoukne japonec … někde jsem už ho viděl, ale strašně špatně si je pamatuji. “Zazvoň na zvonek” říká. Nojo, zvonek … ech. Vyjdu ven a zazvoním na zvonek. Za chvilku přijde babička. Kouká trochu podezřívavě. Ptám se na pokoj a ona kývne. S japončíkem se scházíme u večeře. Tak přece jen jsem ho už viděl … ptá se mě na peněženku … byl to další které jsem tenkrát předeběhl a pak je jednoho po druhém vítal při čekání na peněženku. Rozebíráme opět spoustu témat. Jmenuje se Takagi (Vysoký strom) a byl profesorem sociologie. Jinak dnešní večeře skýtá spousta překvapení. Upečená chobotnice, nějaké škeble, cosi jako krabí kousky v marmeládě … zatím musím říct že sem neměl vůbec problémy s jídlem takže … dobrou chuť přeji.

Ráno je na tácu i syrové vejce. Takagi se mě ptá jestli to jím nebo je to “Dame” (vůbec ne). Hmmm, říkám že sem to ještě nejedl ale že všechno je poprvé. Takže, se chvíli odhodlávám a pak šup tam s tím. Hmmm. No, chuť je neutrální. Hmmm, jo, jde to. Pak přichází na řadu chobotnice. Ptám se Takagiho jestli se jí celá tak jak je. Přikyvuje že jo. Radši bych tedy řízek ale … ukousávám jí hlavu … chvíli zvažuju jestli je něčím jen vycpaná nebo jestli právě žvýkám v puse její mozek … nepomáhá to tak těch úvah radši nechávám. Jinak ale … když jsme u jídla … se mi tak vybavuje … při posledním nákupu mi paní dala nějaký rybí řízek (zdarma) prý ať po cestě ochutnám. Ten byl naprosto delikatesní. Byl jsem už ale dost daleko jinak bych se vrátil a koupil si všechny co tam měla. Delikatesa….

Ráno vyrážím o něco málo před Takagim. Nalevo se objevuje vysoká bílá socha Koubou Daishiho. Jsem tu příliš brzo a vstup je zavřen. Pokračuji v cestě. Menší stoupání k 25. Chrámy jsou prostě na kopci s tím se nedá nic dělat. Pár minut po mě doráží i Takagi. Sedím před razítkárnou a dávám si oddech. Takagi ještě taktéž chvíli odpočívá a pak vyráží že půjde napřed. Po deseti minutách se taktéž zdvihám. Setkáváme se opět u 26-tky, já přicházím, on odchází.

Od včerejšího slunce se mi poněkud připálili ruce takže sem si na cestě z 25 udělal z kapesníků provizorní návleky. Objevují se puchýřky … ale nebolí to takže nic vážného. Takagi mi ukazuje svoje naprosto luxusní návleky na ruce. Nemůžu si pomoct ale na svůj výtvor jsem hrdý takže koupi nových neplánuju. Probíráme kde budeme nocovat. On chce spát dál než já a tak zas vyráží na cestu.

Poslední dobou se mi stává že ke mě někdo přijde “Jo, to jsi ty, viděli jsme se tam a tam” … jenže problém je že jim stačí si pamatovat evropan henro se zelenym batohem z kterého kouká deštník. Oni mi ale přijdou … no ne stejní, jsou jiní … ale sejdou z očí a najednou je nepoznávám … takže většinou jen neutrálně přitakávám a doufám že si mě s někým nespletli. Když to tak vezmu, po trase jsem viděl asi celkem 5 bělochů, z toho dva kteří byli oblečeni jako henro … navíc když mě míjejí školáci, téměř všichni zkouší prvně angličtinu “head up” “hallo” … běloch tu znamená cizinec … a cizinec znamená angličtina.

Ok, kde jsem to skončil. Rovinka, silnice, stále v před. Předháním skupinku henrů, vede je nějaký větší kápo ve fialové róbě a má velkou čepici. Za ním cupitá osm henriň (snad se to dá tahle ohýbat…). Jdu se ubytovat do ryokanu Sangou. Majitelka je postarší žena (klasika). Naprosto ignoruje moje pokusy o japonštinu a mluví na mě pouze anglicky. “Ikura desu ka?” “Six thousand yen” “roku sen en desu” “yes, would you like breakfast and dinner?” “asagohan dake” …. nuže já tak trochu trval na japonštině, ona na angličtině … ale hlavně že jsme si rozuměli. Pak mi ukazuje kde je koupelna a zavádí mě do pokoje. Takže hurá do bublin.