Japonsko 1.část–Před odletem

Čtyři roky předem

Chci si udělat výlet do Japonska. Nevím ještě jak (auto, kolo, pěšky) ale vím že tam chci.

Tři roky předem

Auto nebude to pravé, příliš rychlé, příliš “bezkontaktní”. Začínám dloubat do Japonštiny … mohlo by se to hodit.

Dva roky předem

Po výletu do Benátek na kolech ho taktéž vyřazuji z variant. Je to stále moc rychlé. Ne že by kolo nemělo svoje kouzlo, ale přijde mi že je na něm příliš málo času na vstřebávání okolí. Krajina se mění a člověk se soustředí hlavně na to kdy zas přijde další stoupák, dny mi ubíhaly v cyklech budíček, snídaně, šlapání od rána do večera, večeře, spánek. No dobře nebylo to tak špatné jako to možná vyznělo, ale, kolo vypadlo z boje.

Taktéž konečně zahajuji pravidelné docházky na kurzy Japonštiny. I když začátky jsou těžké … stěží čtu hiraganu.

Čekání vyplňuji Amerikou.

Rok a půl předem

Jediná nevyloučená varianta jsou vlastní nohy. Nudné části cesty sice budou trvat, ale to mi až tak nevadí … takže …. bylo nebylo, při propátrávání internetu jsem narazil na stránky o Shikoku Pilgrimage. Po další hodině je rozhodnuto. Ale ještě ne. Chce to pokročit s Japonštinou.

Rok předem

Stále ne. Kouknu se do Afriky. To prozatím bude stačit.

Půl roku předem

Japonština stále nic moc ale už do toho šlápnu. Přípravy se rozjíždějí.

Dva měsíce předem

Evropští přepravci lítají hlavně na Naritu (mezinárodní letiště nedaleko Tokia), takže zprvu byla varianta Tokio-Haneda-Osaka-Kousan-Osaka-Tokushima. To je ale příliš komplikované a dost času padne na to se dostat jen do Osaky. Objevuji ale let přes Turecko do Kansai. No hurá, je to kousek od Shikoku, cesta se redukuje na Kansai-Kousan-Tokushima. Kratší, blíž a levnější … hmmmm. Kupuju letenku a ukotvuju tím definitivně termín.

Jako přípravu se nedílnou součástí mého batohu stává také 10kg kamení.

Měsíc předem

Začínám mít hrubou představu o průběhu cesty, vzdálenostech, co si sebou vzít a co sebou nebrat. Zvyšuju zátěž batohu na 20kg, prodlužuju si cestu do práce. Zajišťuju si ubytování na první tři dny. Výběr Yenů – prý se musí objednat. Zároveň objednám i cestovní šeky a za tři dny už zvoní telefon z banky “Tak tady máte ty japončíky …”.

A jak to zatím vidím s cestou? Občas to určitě bude bolet, občas mi z toho asi nebude dobře, občas mi určitě bude trapně … ale čas tiká takže to postupně všechno přejde.

Týden

Sháním vybavení na cestu. Neustále pochybuju o váze věcí které sebou vezu. Ale nakonec vezmu radši víc než míň. Na druhou stranu taky míň než ještě víc.

Už často přemýšlím nad tím že zanedlouho nandám věci do batohu a vyrazím.

Zkoumal jsem tarify mobilů a obecně doporučení ohledně nich. Nakonec volím variantu že budu využívat telefonní automaty. Je jich tam prý dost a i mnohem levnější. Navíc, za tu trochu dobrodružství to stojí. Jenže, tím vyvstala mnohem palčivější otázka. Jak se budu budit? Jak budu vědět kolik je hodin? Nuže, jedna změna vede k druhé. Beru si sebou firemní mobil. Je možné že ale bude skutečně jen na to buzení a ukazování hodin.

Den předem

Navštívil jsem obchod, dokoupil pár věcí. Trocha předodjezdové nervozity. Budou problémy? Co když něco selže? Co když … převalovací noc.

Hodina před odletem

Batoh váží cca 12 kilo a foťákem 14kg. S vodou se to vyšplhá na 17 a to už bude nic moc. Krátce po čtvrté vyrážím na letiště. Kuli váze nechávám na věšáku svou těžkou bundu a vyrážím pouze ve větrovce. Venku se ochladilo nebo jsem to s tím tričkem přehnal … předpověď pro Šikoku je 16 přes den a 7 noc … snad to nebude tak studené.

Metrem, autobusem se dostavám na letiště. Zvyk mě přivedl na Terminál č.2. Pak mi došlo že Turecko není v Šengenu a ubírám se zpět k Terminálu 1. Kontrola bez problémů, sedím a čekám na nalodění.

Ankara

Letadlo klesá, prudce sebou párkrát zamává a dosedá. Následuje celní kontrola a cca čtyřřadá stometrová fronta. Fronta je prosycena místním kukluxklanem (zahalené ženy) a vleče se neskutečně pomalu. Finální zatáčka a kontrolní pás je už na dohled. Právě tam vchází zakuklená. “Píp” ozve se a celnice ji posílá zpět. “Máte něco kovového? Cokoliv?” gestikuluje. Kuklukla se zamyslí a sundá si pásek. Tak pojďte znova. “Píp”, “Dobře, zkuste to ještě jednou”, “Píp”. Tak to zkusíme ručním scannerem. “Píp” “Píp” “Píp” …. pípá úplně všude. “Dobře tak osobní kontrola” … po chvilce jí v pouští. Vchází další kuklukla. “Píp” … a už je mi jasné proč to trvá tak dlouho.

Dostal jsem se skrz. Další fronta. Zajímavé… Fronta postupuje k jedinému východu z dlouhé chodby a na konci jsou jedny jezdící schody. Nejezdí. Spousta lidí své “příruční zavazadlo” jen stěží vynáší do schodů. Docházím k tabuli. Let tam je, ale brána chybí a tak vyčkávám .. alespoň mám čas sepisovat tohle. Konečně se zjevuje číslo brány. Vcházím do místnosti a usazuju se. Po deseti minutách nás zřízenec všechny vykazuje ven jen. Chvilka nervozity … pozapomenuli při vchodu kontrolovat pasy takže opět dovnitř. Bude to jeden z mých nejkratších dnů. Každou hodinu se další ukrojí díky časovým pásmům.

Startovní váha: 93.3