Jamajka - pohodová exotika

Přistáváme v Montego Bay a přesouváme se do Negrilu, který se nachází na nejzápadnějším cípu Jamajky, a jak jsme vyčetli v průvodci, chlubí se 10km dlouhou pláží, bílým pískem a blankytným mořem.

Má asi 4000 obyvatel a i když je to letovisko, tak v centru více převažují místní lidé nad turisty. Hned první den večer se zajdeme podívat na západ slunce na nejzápadnější útesy ostrova k majáku, který byl postavený už v roce 1895. Hned kousek vedle se nachází vyhlášená kavárna Rick’s Café, kam svážejí turisty z hotelových resortů, aby se při popíjení koktejlů pokochali západem slunce, nebo skákajícími místními borci ze skály do moře. Západy slunce jsou tu opravdu vyhlášené, takže jak v Rick’s Café, tak i u majáku je velká tlačenice místních i turistů, ale s idylickou romantickou představou zapadajícího slunce nad mořem to už moc nemá nic společného.

Black River a YS Falls

Další den si domlouváme pronájem auta i s řidičem a vyrážíme na výlet na Black River, což je město i řeka v jihozápadní části Jamajky. Město dostalo název podle řeky, která je nejdelší na ostrově. Jméno má po silné vrstvě rozkládající se vegetace a bahna na jejím dně. Je domovem krokodýlů, vodních ptáků – hlavně volavek a rostou kolem ní mangrove. Nasedáme na loď a vydáváme se na hodinovou tour po řece. Zahlédneme volavky a další druhy ptáků, vidíme i krokodýly, u kterých máme dojem, že se jedná spíše už o ochočená zvířata, která reagují na zapísknutí od kapitána lodi, ale i tak je cvakáme jako o závod. Při zpáteční cestě do Negrilu se zastavujeme u vodopádů YS Falls. K vodopádům se autem nedostaneme, protože se nacházejí na soukromém pozemku uprostřed divoké přírody, tak se vezeme vlečkou taženou traktorem. Vodopády jsou opravdu nádherné, dobrodruzi tam můžou skákat po laně do vody, jako Tarzani. Tuhle atrakci jsme si odpustili, ale procházka přírodou okolo vodopádů byla nádherná a uklidňující.

Ocho Rios a Dunn’s River Falls

Chceme poznat i severní část Jamajky, tak vyrážíme podél pobřeží směrem přes Montego Bay na Ocho Rios, které se nachází blízko místa, kde před více jak pětisty lety přistál Kryštof Kolumbus. Velkou atrakcí nedaleko města jsou další vápencové vodopády Dunn’s River Falls, které patří k jedním z národních symbolů. Myslela jsem si, že to bude něco podobně malebného, jako YS Falls, tak jsem souhlasila, že tedy zajdeme i na další vodopády, ale skutečnost šokovala moje očekávání. To byly vodopády ve stylu Disneylandu.

Všude se motaly skupiny Američanů, drželi se za ruce, na nohou gumové sandály a já jsem nechápala. Tyto skupiny ruku v ruce s místním průvodcem zdolávali v nadšeném jekotu a vřískotu vodopády proti proudu!?! Pro mě to tedy byla fascinující podívaná koukat se na skupinu obézních dospělých Američanů, jak si v jezírku hrají na „spadla lžička do kafíčka, udělala bááác“ a všechno si nechávali natáčet na video !?! Kde byl klídek, pohoda a romantika včerejších vodopádů YS Falls?!? Vyslechla jsem si přednášku, že právě naopak takto se posiluje a utužuje kolektivní duch, kterým se právě nejvíc vyznačují Američané, a proto si tolik nezávidí, jako například u nás. No comment. Samotné město Ocho Rios je malé, ale je tam přístaviště dálkových výletních lodí plujících Karibikem, takže je tam hodně turistů. Ve městě se moc nezdržujeme a náladu si spravuji v soustavě jeskyní Green Grotoo Caves, kde jsme skoro jediní návštěvníci. Nechávají nás tam procházet samotné, tak po zážitku z vodopádů tady nabírám zase ztacenou rovnováhu.

Koncert legendy reggae – Gregory Isaacs

Večer vyrážíme taxíkem na asi 8 km vzdálenou pláž Bourbon Beach, kde se koná koncert legendy reggae music Gregory Isaacs. Než jsme vyrazili na Jamajku, tak nás známí varovali, že je tam nebezpečno, že tam přepadávají turisty, takže na koncert jsme vyrazili s minimem peněz a bez jakýkoliv cenností, včetně foťáku. Koncert se nekonal přímo na pláži, ale v přilehlém baru a 90% diváků tvořili bílí, převážně Američané, takže se jednalo spíše o snobskou akci pro turisty a litovala jsem, že jsem si sebou nevzala foťák. Na podiu se vystřídali 3 předkapely imitující Boba Marleyho, které nás pěkně nažhavili a po půlnoci na podium nastoupil samotný Gregory. Bylo na něm vidět, že je pod vlivem drog, odehrál 40 minut a doslova a do písmene bez rozloučení odpad, ale i tak to byl zážitek vidět ho zblízka koncertovat naživo. (Po půlroce po tomto koncertu Gregory Isaacs zemřel, přesně 25.10.2010. R.I.P.)

Ptačí rezervace Rocklands Bird’s Sanctuary

Chtěli jsme poznat taky vnitrozemí a místa, kde nebudeme zakopávat o haldy Američanů a tak Mansie, náš řidič, nás zavezl do Rocklands Bird’s Sanctuary, které se nachází v oblasti St James Paris kousek od Montego Bay. Jedná se o ptačí rezervaci, kterou v r. 1958 založila Jamajčanka Lisa Iososa, která celý svůj život zasvětila ochraně místního ptactva. Hned u vchodu jsme dostali od Fritze, správce rezervace, lahvičky se sladkým roztokem, kterou jsme měli držet u vztyčeného ukazováčku druhé ruky a čekat. Po chvilce sladká vůně přilákala malého kolibříka, který neohroženě usedl na ukazováček a nasával sladkou tekutinu. Byl to zážitek vidět takhle zblízka kolibříky. Zahlédli jsme i místního endemického kolibříka, který je národním symbolem Jamajky a říká se mu Doctor Bird (Trochylus polytmus). Bylo to úžasně uklidňující tam jen tak sedět, poslouchat zvuky ptáků a sledovat, co kde lítá. Docela jsem v tu chvíli Fritzovi jeho práci záviděla. Hodně se nám tam líbilo. Při zpáteční cestě jsme jeli okolo Cockpit Country, což je přírodně nejzajímavější část Jamajky, která se rozkládá na severozápadě ostrova. Utvářela se po tisíce let na vápencovém podkladě a vytvořila zajímavá a překrásná vápencová skaliska. Je to prý zajímavé místo na treky, ale to až někdy příště.

Samozřejmě jsme i nějaký čas strávili u moře. Karibik nás nezklamal svojí blankytně modrou barvou a bílými plážemi. Jak už jsem uvedla, v Negrilu je 10 km dlouhá pláž, takže rozhodně se dají najít klidná místa, kde nepřeskakujete lehátka rozjuchaných amerických teenagerů a od baru vám neduní do hlavy jednotvárné „duc duc“ od zamaskovaného sound systému. Ani nás nijak extra na pláži neobtěžovali prodejci všehomožného. Troufám si tvrdit, že na pláži u Bibione jsou ti plážoví povaleči vlezlejší a vyskytují se ve větším množství. Co se týče drog, tak údajně je oficiálně zakázáno na veřejnosti požívat drogy, tím je myšleno i kouření marihuany. Nevím, nakolik je to pravda, ale měla jsem pocit, že je tam zkouřený každý třetí člověk. Na ulici, ani na pláži, nám nikdo drogy nenabízel, ale není problém je tam sehnat. Na silnicích jsou časté policejní hlídky, místní řidiči opravdu poctivě dodržují dopravní předpisy, z policie mají respekt. Náš řidič Mansie dokonce i kontroloval, jestli máme zapnuté bezpečnostní pásy, takže rozhodně tam nečekejte asijský silniční chaos typu „silnější vyhrává a kdo nejvíc troubí, ten jede“. Policejní hlídky nás nikdy nezastavovaly, ani nekontrolovaly, ale řidičem jsme byli varováni, ať na výlety s sebou nebereme žádné drogy, včetně trávy, právě kvůli případným kontrolám. Co se týče bezpečnosti, tak jsme nikde neměli žádný problém, ani jsme nikde neměli žádný pocit ohrožení. Je fakt, že jsme se pohybovali v turisticky exponovaných místech a třeba v hlavním městě Kingstonu jsme nebyli, takže tam může být situace úplně jiná. Jamajka si nás ale získala svojí pohodou a určitě to nebylo jenom tím, že jsem měla ten pocit, že je tam každý třetí člověk zkouřený. Rozhodně stojí za návštěvu a slíbili jsme si, že se někdy vrátíme.