0
0

Do horského městečka Oñati ve vnitrozemí Baskicka jsme dorazili v poledne. Chtěli jsme si užít lidových slavností, které se tu každé září konají. Liduprázdné uličky nás poněkud zmátly. „Všichni jsou na náměstí. Musíte první ulicí doprava a pak pořád rovně,“ vysvětluje nám náhodný kolemjdoucí s šátkem kolem krku a typickým baskickým baretem na hlavě. „Ale ochutnávku sidry už asi nestihnete a hlavní program začíná po siestě.“ Tím hlavním programem jsou venkovské sporty, jak Baskové svým tradičním hrám říkají.

Na náměstí vládne uvolněná a družná atmosféra. Po sidře zůstala jen nakyslá vůně a kartónové krabice rozházené po zemi, mezi nimiž se proplétají či postávají v družném hovoru místní v krojích nebo alespoň s tradičním šátkem kolem krku. Pódium je v této chvíli prázdné, skupinky muzikantů odpočívají pod podloubím a všude kolem běhají děti. Holky vedou patrně holčičí řeči a kluci uklízejí, pokud se tak dá nazvat sbírání špuntů od lahví. Brzy jsme pochopili důvod této jejich činorodosti. Za chvíli se v rohu náměstí rozpoutala špuntová válka. Nebojují tu však „horňáci“ proti „dolňákům“, jak to bývá obvyklé, ale všichni proti všem. Abychom nepřišli k úrazu, raději mizíme ve středověkých uličkách..

Zrození tradice

Oñati nepřipraveného turistu překvapí. Více než pět století bylo samostatným panstvím a později knížectvím, než se v roce 1845 královským dekretem stalo součástí baskické provincie Guipúzcoa. Svědčí o tom celá řada noblesních paláců a domů a také renesanční budova univerzity Sancti Spiritus z roku 1548, která sloužila svému účelu až do roku 1901 a svého času byla srovnatelná s univerzitami v Salamance či Bologni.

Zdejší páni byli dobrými hospodáři, kteří nejenže přivedli městečko k prosperitě, ale nezapomínali ani rozptýlení svých poddaných. Nejen zde, ale v celém Baskicku byly oblíbenou zábavou soutěže v tak zvláštních disciplinách, jako například, kdo uzvedne těžší břemeno, rychleji přesekne kmen či poseká kus louky… Původně šlo o sázky mezi sousedy, kteří si dokazovali, kdo z nich je silnější, rychlejší, obratnější, vytrvalejší. Hrávalo se třeba o ovci nebo pytel brambor. Postupně se tato klání přesouvala z dvorů a dvorků venkovských usedlostí na návsi a náměstí. Na tuto podívanou se pak sjížděli lidé z širokého okolí. Tradiční baskické sporty zažily největší rozmach v 19. a začátkem 20. století, kdy mnozí zdatní závodníci měli dokonce své „managery“, kteří jim domlouvali vystoupení po kraji a uzavírali za ně sázky. Většinou šlo o exhibice, při nichž sám vyzyvatel musel dát v sázku něco ze svého majetku. Měl-li špatný den, měl smůlu. Dnes se už o majetek nehraje, ale sázky se stále ještě uzavírají.

Zahřívací kolečko

Je po siestě a náměstí se zaplňuje. Za zátarasy obleženými lidmi probíhají poslední přípravy. Podél je nataženo lano, jsou vyznačeny dráhy, připraveny kusy kmenů a kamenné kvádry. Stojí i jakýsi druh kladkostroje s břemenem upevněným na konci lana. U pódia před radnicí se do družstev řadí závodníci mladších ročníků a staví se na startovní čáru. Pro diváky je to jakési zahřívací kolečko, které je má přivést do varu, ale pro účastníky je vítězství otázkou cti.

Raz, dva, tři, teď… První trojice v pytlích vybíhá na dráhu povzbuzovaná mohutným pokřikem svých fanoušků. Zdá se, že dva ze soutěžících tuto disciplínu poctivě trénovali, protože jim to docela jde a do cíle doskáčou skoro zároveň. Vybíhá další trojice, tentokrát s plným pytlem na zádech. Tato disciplína nevypadá tak složitě, jednomu ze závodníků však břemeno padá, a než si ho opět hodí na záda, pár metrů ztrácí. A opět vybíhají na dráhu střídavě závodníci v pytlích a s pytli. Vítězné družstvo sklízí bouřlivý potlesk. Na řadě je přetahovaná lanem. Diváci se baví, závodníci ze sebe dávají vše a snaží se co nejdéle vydržet na své straně. Zapřít se a nepřešlápnout. Síly jsou zpočátku vyrovnané, až jeden ze závodníků padá a strhne i své spolubojovníky. Finále je napínavé, štěstí je chvíli na té, chvíli na oné straně, až jedno družstvo nezachytilo nápor a končí v poli poražených.

Siláci a silačky

Kostel sv. Klimenta v TaülluMezitím se na svá vystoupení připravují dospělí. K ohromnému kamennému kvádru se překvapivě staví žena. Bez problémů ho zvedá poprvé, při druhém pokusu zavrávorá… „O co, že to napotřetí nezvedne,“ ozývá se vedle mě. „O džbánek vína,“ zní odpověď. Náměstí na chvíli ztichne. Chvíle soustředění, výkřik a kámen končí na jejím rameni. Počtvrté se ji to už nepodaří. Vyprovází ji mohutný potlesk obecenstva.

Pozornost davu se teď upírá na kladkostroj. Na laně je upevněno břemeno, závodník se zavěšuje na druhý konec. Mohutný odraz a muž letí nahoru, padá dolů a nahoru letí břemeno. To se za mohutného povzbuzování diváků opakuje pětkrát, osmkrát, dvanáckrát… Druhý závodník to zvládne patnáckrát a zaslouženě vítězí. V tomto případě samotná síla není až tak důležitá, jako např. při zvedání kamenů, údajně záleží především na dobrém odrazu a udržení správného rytmu.

Jako poslední nastupují mistři v sekání kmenů. Tato disciplína vyžaduje kromě fyzické kondice i zručnost. Závodník musí přesně odhadnout, kam má v příštím okamžiku zatnout sekeru, aby se mu podařilo rozpůlit kmen co nejrychleji. Diváci vědí, že tato disciplína vyžaduje naprosté soustředění a v tichosti sledují napjatě výkon soutěžících. Ze skupiny dětí sedících na zemi se zvedají dva kluci a s kusem dřeva se pokoušejí napodobit pohyby závodníků. Že by nová generace siláků?

Je dobojováno. Stmívá se a začíná pršet. Domů však nikdo nespěchá. Hospody a bary na náměstí i okolí se zaplňují. Musí se přece vypít všechny ty džbánky vína, piva i panáci, o které se mnozí vsadili.

Baskové své hry milují a nedají na ně dopustit. Na programu lidových slavností nesmějí chybět ani v té nejzapadlejší vesničce. A nejen to. Baskové mají svou Federaci venkovských sportů, která pořádá mistrovství Baskicka v jednotlivých disciplínách, exhibice baskických venkovských sportů se konají i za hranicemi tohoto španělského regionu. Jedna z nich dokázala nedávno zaplnit hlavní madridské náměstí Plaza Mayor.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .