Na čundr po Řecku jsme se chystali několik let. V polovině loňského září konečně nadešel den D, a my se vypravili s 15kg batohy na Ruzyni. O tři hodiny později jsme vystoupili v Soluni, a vydali se vstříc poznávání všeho řeckého.
Na cestu jsme měli 18 dní, během kterých nás cesty zavedly do odlehlých horských vesniček Zagorie (v prefektuře Epirus), do oblasti Olympské riviéry, a dále až na Chalkidiki. Při cestování jsme využívali zejména stopování a místní autobusovou dopravu, spali jsme ve stanu na „vhodných místech“ (byli jsme málo vidět), případně ve městech v levných penzionech nebo hotelích. Popisovat celý průběh putování by stačilo na seriál, proto se zaměřím jen na nejzajímavější situace, které nás potkaly.
Ze Soluně do Pindosu
Po příletu do Soluně se dálkovým autobusem (cena 28,5 euro/os.) přepravujeme do Ioanniny. Na autobusovém nádraží se snažíme zjistit nejbližší autobus do vesnice Monodendri, z níž chceme dále pokračovat do kaňonu Vikos. První autobus jede prý ve středu ráno – hm, jenže je neděle. Ok, tak zkusíme stopovat. Protože chceme alespoň jeden den strávit v Ioannině, ubytujeme se v kempu na břehu jezera, a jdeme shánět bombu na vaření. Jenže to by nesměla být neděle. V celém městě je kromě taveren otevřená jediná benzinová pumpa, jinak nic. Žádný supermarket, a v turistických obchůdcích bombu nemají. Takže čaj bude až v pondělí.
V okolí je hodně zajímavostí, proto vyrážíme do vedlejší vesnice podívat se do jeskyně Perama. Vstup byl 7euro, dokonce se nám podaří zajistit poloviční vstupné na studentskou kartu ZČU, ani nemusíme přemlouvat. Jeskyně je krásná, s průvodcem, a určitě stojí za prohlídku.
V úterý ráno se snažíme přiblížit se Monodendri. Nastupujeme do autobusu směr Konitza, a domlouváme se s řidičem, aby nám zastavil někde na odbočce do hor. Vysazuje nás po cca 15minutách jízdy, a dále už musíme stopem. Stopují zde i místní, takže s dopravou je to asi vážně veselé. Ale nakonec jsme úspěšní, a dvěma stopy překonáváme vzdálenost 20km, a ocitáme se v Monodendri.
Ztraceni ve Vikosu
Z Monodendri máme v úmyslu projít kaňonem Vikos do stejnojmenné vesnice na jeho konci a tam přespat. Kaňon je považován za nejhlubší v Evropě (některé zdroje uvádí 2. nejhlubší na světě), jeho hloubka dosahuje jednoho kilometru. Dlouhý je 12 km a je součástí národního parku Vikos-Aóos. V období dešťů jím protéká řeka Vikos.
Začínáme v Monodendri u kláštera Agia Paraskevi cca ve 12 hodin odpoledne, a následuje prudký sestup dolů. Nesestoupíme však úplně na dno, do řečiště, ale cesta se asi po půl hodině chůze rozdvojuje, a tady pozor! Je nutné dát se lesní pěšinkou doprava, a nepokračovat již v sestupu. Pokud sejdete dolů, čeká vás několika kilometrová cesta přímo řečištěm! Na cestě na zemi sice byla namalovaná červená šipka ukazující směr, ale už v loňském roce nebyla skoro vidět. A že si Řekové se značením hlavu nelámou zjištujeme i dál. Cesta s plnou polní není úplně pohodlná, ale není to nic strašného, dokud nás asi na půl kilometru nesvede do řečiště. Tady padají i nadávky, protože kameny dosahují skoro ke kolenům. Představa, že jsme jím mohli jít celou cestu… Do kaňonu celý den praží slunce a není moc kam se schovat.
Po cca čtyřech hodinách chůze bychom podle informací měli dorazit k pramenu. To se podaří, ale protože vody máme dostatek, a před sebou už jen 2-3hodiny cesty, pokračujeme dál. Chyba! Po chvíli dojdeme na příjemnou pěšinku, dostaneme na jakési rozcestí. Na ceduli mající tvar šipky, a vedoucí doprava, je napsáno Vikos . Papingo a šipka ukazující vpravo. Tam je ale řečiště a tam jsou všude červené fleky na kamenech – řecké značení. Koukáme do mapy, ta ale a kaňonem nekoresponduje. Ale chceme do vesnice Vikos, šipka jde doprava.
Jdeme tedy doprava. Stoupáme poměrně prudce nahoru celý ten kilometr, který jsme předtím sešli, a začíná nám docházet pomalu voda. A taky to, že jdeme pravděpodobně špatně. Po asi hodině stoupání vidíme vesnici Vikos na protějších skalách…teď už víme, že vesnice Papingo je tedy někde před námi, ale jak daleko? Voda téměř došla, necháváme si trochu na ráno na svlažení, a snažíme se jít, jak jen to jde. Padá tma, smiřujeme se s nocí v národním parku….chvíli jdeme při čelovkách a hledáme vhodné místo, nakonec nám ale nezbyde nic jiného, než se utábořit přímo na pěšině, kam se vedle sebe vejdou dvě karimatky jen s obtížemi. Toho, kdo tu ceduli na strom natloukl, proklínáme ještě mnohokrát, a taky sebe, že jsme si zjistili málo informací. V parku žije mnoho zvěře, medvěd, orel skalní, a kdoví co ještě, ale zejména ptáci, jejichž hlas připomíná vřeštění opic.V noci je teplo, ale díky vřískotu ptáků toho moc nenaspíme.
Vstáváme za svítání, a hned se vydáváme na cestu, snad do Papinga. Cesta jde pomalu, jsme unavení, dehydrovaní, a slunce začíná pálit. Zase stoupáme. Slyšíme zvony koz nebo krav. Kde jsou krávy, jsou i lidi. Po asi hodině a půl se vynořuje baráček a za ním pomalu celá vesnice. Drápeme se do kopce a doufáme…Papingo, hurá. U prvního domku shazujeme batohy a vydáváme se hledat vodu, místní nám okamžitě naplní PETky. Usadíme se u kostela, vytahujeme vařič a děláme čaj a jídlo. Konečně, po víc jak 15 hodinách. Asi hodinku se vzpamatováváme, a začínáme se smát celé situaci. Papingo je nádherná vesnice s kamennými domky a břidlicovými střechami. Moc se ale nezdržujeme, je ráno a spoléháme na to, že lidí pojedou do města, takže stopujeme. Druhé auto staví, v příjemném rozhovoru nám cesta ubíhá a vystupujeme až v Konitze.
Až k Olympu
Několik dalších dnů strávíme v Meteoře, a přes Volos a Larisu se přesunem na Olympskou rivieru, konkrétně do Platamonas. Protože je konec září, na plážích je minimum turistů (a když už, tak zejména Češi), a taky voda je poměrně studená. Objevili jsme i kemp, který ale za dva dny zavíral. Jinak je to typické turistické letovisko.
Půjčili jsme si na den auto, za 48 Euro/300km. A zase míříme do hor, k Olympu. Podle mapy je možné dojet k nejvýše položenému klášteru Monastery of Agia Trias ve vesnici Sparmos a dále pokračovat přes hory. Cesta tam vede, jak se brzo ukáže, pouze v mapě. Stoupáme v serpentinách do výšky cca 2000m, kde po přímořském sluníčku není ani památky. Mlha, není vidět před sebe, a my se neustále musíme vyhýbat kravám ležícím uprostřed silnice. Je asi 10stupňů. Konečně vidíme před sebou střechu, radujeme se, že si uvaříme čaj, něco sníme a odpočineme. Z plánů sejde – za zatáčkou nás z pod oné střechy přívítají ozbrojení vojáci, a závora. Dozvídáme se, že silnice tady skutečně dál nevede (ne, že by byla zavřená, ona opravdu najednou končí a dále je jen kamenné pole), že dál můžeme, ale pěšky a jen s jídlem. No nebýt takovéhle počasí, asi bychom šli. Ukazujeme mapu, vždyť ty silnice jsou tady zakreslené…Na to nám odpovědět neumí, sami se diví, a vysvětlují, že ať pojedem z jakékoli strany, všude narazíme na stejnou situaci. Pokolikáté už proklínáme toho, kdo ty mapy v Řecku tvoří. A to jsme měli pro jistotu dvě. Z hor tedy nic nebude.
Cestou zpátky a snažíme se najít Lifidru – onu magnetickou horu, kde se všechno včetně vody pohybuje do kopce. Bohužel místo je velmi špatně značené (jak se později dozvídáme u místních), a tak tuto pozoruhodnost mineme.
A na Chalkidiki
Sjíždíme opět dolů k moři, kde je stále nádherné počasí, vracíme auto v Leptokarii (některé půjčovny umožňují půjčit si vůz a vrátit ho v jiném městě) a přemýšlíme, co dál. Máme před sebou ještě 5 dnů, rozhodujeme se přes Soluň dojet až na Chalkidiky.
V Leptokarii chytneme do Soluně vlak. Je to 96km, jízdenka stojí 8euro, a už za necelou hodinku vystupujeme v Soluni. Mimo rychlosti jsou řecké vlaky i čisté, a postrádají stolky, na které jsme tady zvyklí. Přepravíme se na autobusové nádraží a hledáme bus na Chalkidiki, konkrétně do města Nea Moundania. Na nádraží se dozvíme, že nejprve musíme „Chalkidiki busem“ (řecká MHD) na druhé autobusové nádraží v Soluni, a teprve odtamtud pokračovat dál. Co se týče dopravy MHD – jízdenky se kupují v automatu uvnitř autobusu a stojí od 20 centů do 1 eura. Nikde jinde je ale nekoupíte, takže je vhodné mít sebou po kapsách drobné, řidiči se na rozměňování moc příjemně netvářili. Okolo 10 hodiny večer vystupujeme v městečku Nea Moundania, a uléháme mimo město vedle olivového háje…
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.