0
0

Jen jsme se vrátili z Finska, krásné to severské země a se zklamáním, že jsme byli na dosah Nordkappu a nedali jsme ho, tak za pár týdnů po prázdninách se pomalinku začalo řešit, kam se jede další rok. Pátky U Pantátů probíhaly standardně, pomalu se mi zdá, že se tomu chlastu začínáme věnovat už závodně, nicméně už před vánocemi bylo vcelku jasno. Abychom uzavřeli sever Evropy, tak musíme přece ještě do Norska. A když bude čas, tak se podíváme na Nordkapp…( to už tady jednou bylo – srabi ). Google hlásil něco okolo 4 000 km tam, což na monitoru vypadalo opravdu děsivě, při představě, že na to máme pouhých 17 dní, tak je to cca 550 km denně. Ale co už. Obratnými kličkami jsem osvětlil situaci, že do Dánska to po dálnici máme cca 1 500 km a pak i nazpět, takže 3 000 kiláků smrknem za 4 dny, takže nám vlastně zůstane ubohých 5 000 km na 13 dnů a to už se dá, ne? Trochu vzrušení přinesla debata, kudy tam pojedeme, zda trajektem z Dánska nebo přes mosty, ale jet přes mosty by znamenalo ještě dalších pár stovek km navíc, tudíž bylo rozhodnuto, jedeme přes Berlín do Fredrikshavenu, tam se nalodíme na trajekt do Osla a pojedeme lodí přes den, aspoň si trochu odpočneme. Objednal jsem po netu lupeny u společnosti Stena Lines, kajuta pro mne s Hofem a dvě motorky 149 éček, paradoxně levnější to bylo dva plus motorka, což byl Jura a to 92 eur. Zpáteční cestu jsme neřešili vůbec, uvidíme cestou.

Sestava byla stejná jako do Finska, s malinkým rozdílem, který se posléze ukázal jako větší, a to, že Jura pojede se starou, teda s jeho paní, Markétou, která se po delší odmlce, kdy s námi necestovala ?, rozhodla, že Norsko bude určitě lepší jak Finsko a že tedy jede. Nám s Hofem to bylo jedno, akorát Jura se musel poprat s bagáží na 3 týdny pro dva. Jedno pozitivum to mělo, Markéta s sebou brala kvalitní zrcadlovku, takže jsme se mohli těšit na pěkné fotky. Mimo nás, krásný chlapy a naše motorky ovšem fotila i hromadu nesmyslů, jako třeba kytičky a motýly, nebo třeba kajutu zprava, kajutu zleva, dveře kajuty a tak, ovšem tolik místa tady a na webu nemáme, abychom mohli vše prezentovat, nicméně, kdo by měl zájem shlédnout si toto umění, nechť se hlásí u Jury a ten vám zcela jistě dodá CD s těmito fotkami ?. Jak jsem již předeslal v loňském čísle tohoto působivého čtení, v garáži se mi usídlila voňavka, alpine white – bílá nová 1200GS rok 2010, motor DOHC 110 koní a pár drobných vychytávek.. A jede kurva jak z praku. Vše zařízeno, lístky na trajekt objednány, motorky přezuty, nachystány na další severský triumf. Hof tentokrát nezařizoval stylová trička, udělal to Jura a výsledek nebyl úplně dobrý, řekl bych ba přímo odstrašující. Trika pěkná, ale vyšité logo měl tolik barev, že jsme vypadali jako cirkusáci a Hof dokonce odmítl si ho na sebe vůbec obléknout, neboť barvy na logu Motopupci v originále to nepřipomínalo ani omylem. No padlo kvůli tomu několik sprostých slov, ale jinak to dopadlo ok. S Hofem jsme si ještě před odjezdem koupili nové Schubertky C3, ale jinak se jelo ve starých hadrech. Kdo by taky měnil každý rok, ne?

Takže plán byl jasný, Jura si jako tradičně vzal mimo jiné na starost průvodcovskou činnost a hledání památek v Bedekru, výlet na Nordkapp zůstával stále otevřený, uvidíme hlavně podle času a také podle počasí. Cestou se sice některým členům výpravy poměrně často stávalo, že trpěli výpadkem paměti, co a jak se dohodlo u Pantátů, ale k tomu to prostě patří, a jen tvrďáci jdou za svým cílem. Pro sraby není na tomto světě místo, anebo poznají svět z vyprávění TĚCH, CO TAM BYLI…Jo a počasí. S ohledem na minulý rok ve Finsku jsme protentokrát opravdu mysleli na teplé věci. No, myslím, že můžeme vyrazit.

Sestava byla následující :

Hof SUZUKI VStrom 1000 DL

Jura BMW 1200 RT

Brkač BMW R 1200 GS

Kompletní fotodokumentaci z této motocesty a koneckonců všech ostatních, najdete v galerii

Den: Pátek 2.7.2010

Trasa:

Brno – Praha – Berlín – Wismar – Grankow

Ujeto: asi 850 km

Počasí: vedro jak v peci

Páteční odjezdy ráno od Shellky jsou již tradicí, kterou jsem dokurvil pochopitelně já, neboť jsem v Praze začal realizovat hrozitánsky monstrózní stavbu, a stavbyvedoucí mě chtěl vidět ještě před odjezdem, ocas jeden. Musel jsem ráno v 6 odjet do Prahy, abych se tam otočil a ubezpečil ho, že mám vše pod kontrolou. Sraz jsme si tedy dali v Praze okolo 9 hodiny, kluci a Markéta vyrazí za hodinu po mně a dají si gáblík u Rybiček. Komplikace nastaly, protože stavoš mne nechtěl pustit a stále otravoval, takže jsem musel říct klukům a Markétě, ať jedou, že je někde doženu. No, v 8 jsem byl v Praze a odjížděl jsem směr Drážďany okolo 12 ( abych nemusel psát pořád kluci a Markéta nebo tak, bude jednoduší, klasika Hof, Jura s Markétou budou mít zkratku J+M, stejně bez sebe nedají ani ránu a jsou spolu takměř ve všem zajedno, aspoň to bude stručnější ). Takže zatímco já tvrdnul v tom potróblým Práglu, oni zatím mazali směr Berlín. Cestou jsme si psali, jakmile jsem se napojil na německou dálnici, tak jsem tam naložil a jel pořád 160-180 km/h, abych je vůbec dohnal, neboť jsem počítal, že budou častěji zastavovat a pojedou 130 km/h, abych je dojel. Měl jsem trochu strach jet až do Berlína sám, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo, zpíval jsem si do své nové helmy – mimochodem je to fakt pecka, sice drahá, ale stojí za to, zastavil jsem z Prahy do Berlína jen 2x natankovat a dal jsem si Red bull a pohoda. SMS, že v Berlíně je brutální kolona mne nepotěšila, ale vzhledem k tomu, že jsem již otrlejší motocyklista a neměl jsem boční kufry, jsem si to přihasil do Berlína a v pravým pruhu popřípadě kličkujíc mezi auty nedbaje předpisů jsem více jak 2/3 té kolony úplně objel. Nevím, kterýho vola napadlo jet sice podle ukazatelů, ale přes centrum, když kolem Berlína vede docela luxusní obchvat, ale tím, že se kluci zdrželi v té koloně, jsem je za Berlínem konečně dojel a dali jsme si společně pauzu na pumpě. Ti, co měli hadry, ze kterých se nedají vyndat nepromokavé membrány se solidně vařili, jejich trička měla solné mapy velikosti i tvaru Evropy na zádech, luxus, bylo totiž mezi 32-35°C na dálnici. No, někomu bylo buď vedro, nebo zima střídavě celou dovolenou J. Dali jsme si nějakou bagetku, Radlery a cigárko a jeli dál. Cesta do Wismaru, který byl vybrán vzhledem ke své strategické poloze poblíž hranic proběhla bez vážnějších komplikací, krom toho, a to je varování pro všechny, kdož pojedou přes bývalé DDR – NEMAJÍ TAM KOKOTI benzínky na dálnicích, jsou třeba po 100 km a více, musí se buď dobře počítat, anebo sjet na sjezdu a vydat se hledat nejbližší městečko, kde je pumpa. Mrtvej kraj, ty Ossis. Malinko jsme zakufrovali, když jsme hledali nějaký hotel ve Wismaru, protože tam bylo hotelů dost, ale to bylo prý drahé ( cca 25€ na hlavu se snídaní ) DRAHÉ!!!! Neměli jsme ani páru o tom, co je drahé, za pár dní jsme se měli o tom přesvědčit. Takže jsme okolo 8 hodiny večer objížděli vesnice, klepali u každých dveří s cedulema Zimmer frei, nikde volno, z jednoho kempu nás dokonce vykopli, poněvadž byl jen pro rodiny s dětmi a nakonec nám v jedné díře poradili, že máme jet k nějaké bábě, která má volno. Fukli jsme tam, volno měla a chtěla jen 30 éček na hlavu – kurva zlatej hotel ve Wismaru, ten stál 25 eur a byl to tříhvězdovej. Ale byl DRAHÝ. Diskuze na téma finance nás provázely po celou dobu a několikrát jsme téměř nesehnali ubytko, poněvadž co bylo v 6 hodin drahé, bylo o půl deváté ještě dražší a nemohli jsme ani pořádně chlastat. Pokoje na privátu sice byly docela fajn, ale my jsme chtěli hned pííít. Po té únavné cestě dálnicí jsme byli už vyprahlí, takže bez sprchy v motorkářským hned do knajpy, kde ovšem podle místních zvyklostí zavírali v deset. Takže jsme za hodinku do sebe hrkli 4 škopky, ale pan vedoucí vidíc 3 pašáky, kteří mu udělají útratu za deset lidí, mimoděk šeptem prohlásil, že zůstane déle, a i něco k snědku že nám také dodá. Dali jsme nějaký wurstík s bramborovým salátem, nic jiného neměl, ale i tak to bylo vynikající. Pak už jen sprcha a malinko posedět venku pod hvězdami s petkou mandlovice a hurá na kutě, dneska jsme toho měli fakt dost. Aji toho chlastu…

Den: Sobota 3.7.2010

Trasa: Grankow – Kiel – Arhus – Aalborg – Fredrikshaven

Ujeto: cca 590 km

Počasí: nechutné vedro

Dneska je to na pohůdku, jen asi 600 kilců, což po včerejšku se může zdát opravdu jako nic. A podle mapy stále po dálnici. Ráno jsme se nasnídali – snídaně byla v ceně, chtěla za ni jen 5 euro, mrcha, pobalili krámy – to už jsem měl na svém miláčkovi židličky ode všech, Jurovi jsem je bral automaticky, neměl by je kam dát, když jede v tandemu, ale Hofíček mi ji prostě mrskl na kufr, ať ji vezmu, protože nemůže otevřít boční kufry kvůli ní. Takže vezu 5 židliček…( dodneška, tzn. 10 měsíců po návratu se mi ty jejich židle furt válí v garáži, to bylo, „já se pro ni stavím, nebuď mongol atd.“ ). Po staré silnici jsme to vzali souběžně s mořem na Lübeck, kolem Kielu jsme se jen prosmýkli, i když mne tuze zajímaly zdejší loděnice, ale nebyl čas, musíme hrnout. Zajímavé bylo, že jsme asi po 4 zastávce na cigáro a WC koupili vždycky jeden plech piva, a najednou kdosi hlásí „ty vole, já mám už 4 škopek a su docela namr*anej, a zrovna dojely benga, to sem zvědav, co bude“. 4 piva a měli jsme před sebou ještě kus cesty. A policajti jak na sviňu ne a ne odjet od pumpy, furt se s někým vykecávali a my jsme kopali do plechů pod stolem, jen ať se nechodí na nás podívat. Pravdou je, že jsme ty piva rychle vypotili, vedro neustávalo a bylo nechutně. Jediným zpestřením na pumpě na dálnici byla partička nějakých Dánů, kteří chodili po parkále v ponožkách, máme i foto. Do Fredrikshavenu jsme dorazili zcela v pohodě a hlavně jsme měli dobrý čas, podle mapy u přístavu tady měly být dva kempy. Nejdřív jsme jeli omrknout přístav, jak se tam jede atd. a pak jsme se optali na cestu. Poradili nám kemp asi 3 km od přístavu, což bylo super, aspoň nebudeme muset brzo vstávat. Horší to bylo s objednávkou. Vedle dveří do recepce trůnil automat na škopky, tak jsme tam hned jedno zapustili a já jsem rozšafně pronesl, že zařizovat nic nejdu, máme s sebou přeci Markétu, hovořící plynně anglicky, neb byla kdysi v JÚESEJ, tak by protentokrát mohla jít vyřídit kemp a my si dáme pivčo a válec. Chyba. Vrátivší se Markéta ( „dále už jen M“ ) s nějakým letáčkem v ruce smutně hlásí, kemp stojí 108 euro pro všechny!!! To je docela síla. Mně se to ale nezdálo, hlavně i proto, že se M rozpovídala, že jako mu moc prý nerozuměla, co říkal, protože se jí hrozně špatně mluví s lidmi, co neumí DOBŘE anglicky. A pak následoval jen TĚŽKO POTLAČITELNÝ SMÍCH. Dánové, co mají angličtinu od školky, neumí dobře anglicky…no já se picnu. Jura soucitně pokýval hlavou a tiše pokynul, ať se jdu pro sichr já ještě jednou zeptat. No, co mám povídat, pašák mluvil exkluzivně anglicky a pomalu, rozumět mu bylo vše i s mojí již omšelou anglinou a cena byla 54 eur za všechny se vším všudy. Zdá se to možná mnoho, ale kemp byl opravdu pěkný, označený třemi hvězdami a nakonec noc stála na hlavu jen 13 euro. Postavili jsme stany, zašli jsme pro kartáč Heinekenů do malýho marketu, který byl v kempu, mezitím se chodilo do automatu pro plechy, pak i na recepci, a navečer už se otvírala mandlovice. Hof se celý den těšil, jak si otevře konzervu rádoby pražské šunky. Poctil nás historkou, kterak viděl v krámě stejnou pixlu, akorát v polštině, a bylo tam napsaný Szinka. Usoudil, že se jedná o šunku, a protože plechovka stála 49,90 a originál Pražská šunka 109,90, vzal tu levnější. No, nedalo se to žrat, náš lančmít je proti tomu šupa, byl to humus, že to nakonec znechuceně hodil na zem. A pak pronesl, že taková dobrota se běžně prodává jako výběrová šunka v Lidlu. Na koho narážel s tím Lidlem nevím…A bylo po šunce. Musím sebekriticky přiznat, a budu se celý rok za to bičovat, že jsem nevzal ani deci kořalky, všechny tři flašky zůstaly stát v garáži, když jsem balil krámy na motorku. Už jsem prostě starej a blbej. Ale kaji se. Takže jsme popili mandlovici a už jsme se těšili na ranní odjezd trajektem do Osla, bude to fajn, můžeme se procházet po lodi popřípadě pospávat v kajutách.

Den: Neděle 4.7. 2010

Trasa: Fredrikshaven – moře – Oslo – Bogstadt

Ujeto: 15 km motorkou, 150 mil trajektem

Počasí: tak akorát na triko

Dnes nás čekal trajekt, a ne jen tak ledajaký. Díky mé prozíravosti a dílem také pohodlnosti máme kajuty, takže se nemusíme mačkat s nějakýma mrdkama na palubě. Trajekt odjížděl v 10 ráno, vstali jsme v 8, v noci slušně chcalo, takže všechno bylo mokrý, včetně ručníků, lehce posnídali a dojeli do přístavu. Lodní lístky objednané přes internet se normálně neprodávají, po zaplacení ceny dostanete na mail kus papíru, jakože potvrzení a to pak ukážete v budce, kde se odbavuje. A funguje to, ženská nám dala dva čárové kódy, jeden na kajutu a druhý do lodi, prostě kus papíru a můžeš chodit po lodi. Loď obrovská, ale ještě větší stála vedle, co jela někam dál, ty větší lodi už neprodávají vůbec lístky na palubu, povinně musí mít každý kajutu. Laďa Šmerda by asi touhle lodí nejel, má rád svobodu v rozhodování…J. S motorkami jsme zajeli do útrob lodi a borci nám je přivázali. Já s Hofem jsme byli jinde než J+M, který měl malinko problém s ukotvením motorky popruhem přes sedlo, neb tam má vyhřívání a nechtěl ho poškodit. My s Hofem jsme tyto potíže neměli, přišli borci s takovou kozou pod zadní kolo, natlačili motorku do té kozy a už to bylo. Takže s tím kusem papíru s čárkovým kódem jsme si otevřeli kajutu a byla tam pěkná sprcha s hajzlem, paráda. No a razíme chytit fleka někde nahoře. Už ve výtahu mi Hof s vážným výrazem sděloval, že má velkou žízeň a že bysme mohli tak do 14-15 hodin rubat a pak si jít lehnout, dorazíme přece až o půl sedmé a to už budeme ready. No proč ne, já jsem pro a uvidíme, co na to řeknou J+M. Cestou mi do oka padla restaurace s bufetem, ale nějak jsem tomu prozatím nevěnoval pozornost. Jakmile se loď rozjela, na palubě jsme udělali několik nezbytných fotek a hurá do supermarketu. A ejhle, ceny už nebyly peněžence friendly, rozuměj přátelské. A to jsme v bezcelní zóně. Pivo v plechách bylo docela drahé, ale co, dáme jedno dvě, nějaký sýr, salámek, klobásku a pětikilo bylo v prdeli. A zase jsem mrknul na tu restauraci. Následně jsme to velmi suverénně všechno snědli na lodi u našeho stolku. Opět výlet na palubu, kde Hofík křičel, že si musíme dát na baru jedno točený. Bohužel nastala opět ta trapná diskuze, dřív to nebývalo, nebo ne aspoň v takové míře, kolik stojí pivo v NOK a kolik je to na naše – postupem času mě to přepočítávání sralo víc a víc, ale pak jsem rezignoval a již neodpovídal. Ať si každý koupí co chce, pro mne dovolená je dovolená. Na dotazy, kolik co stojí, jsem povětšinou odpověděl, že nevím. Škopek piva bez pěny stál 50 NOK, po česku cca 160 korun, a teprve teď jsme pochopili, co znamená slovo DRAHÉ. Prozatím nejdražší pivo jsme měli na Korsice na pláži, točený za 5 euro. Tohle byl první rekord, a ještě jsme nebyli v Norsku. Hofík to všechno cvakl, a šli jsme zpět. A zase do supermarketu. A tam jsme objevili spásu. Long drinky Smirnoff s tonikem, v balíku po 6 kusech, což nám maximálně vyhovovalo a jedna ta flaštice stála asi 50 ká českých. Šli jsme každý 3x…. Bylo 12 hodin, v sobě 3 piva a 6 vodek – míchaných a já říkám, jdu se mrknout do té hospody na ten bufet. Bufet byl monstrózní, cena 139 NOK ( 450 Kč ) na hlavu a žer, dokud můžeš, cokoli. Kdo jde se mnou? Hofíček nezklamal, J+M ne, byli docela najezení z toho salámu a sýru. Byla to drobná chyba, nacpat se uzeninou, když dole se pečou takové dobroty. A tak, co vám budu povídat, jsme se tam bestiálně přežrali ryb, řízků, prvotřídního roastbeefu, krevet a dalšího. A pak už jsme se dopotáceli kajuty a lehli si, jako selátka. Spalo se úžasně, už i proto, že jsme neměli lodní okénka ven, takže v kajutě byla naprostá tma. Jen motory potichu vrčely. Vzbudila nás nějaká stevardka, že jako máme vypadnout, protože potřebují uklidit kajuty, bylo cca 2 hodiny před přistáním. Takže fakáč, nikam nejdem, poleželi jsme ještě asi půl hodinky, šli jsme v klidu v kajutě na WC a po přečtení informace, že si můžeme nechat všechny věci v kajutě až do přistání, jsme v cca 17 30 opustili kajutu. To už báby se smetákama mlátily na dveře. Na palubě jsme potkali asi Nora, držel v ruce poloprázdnou flašku Grant´s whisky, padal na zem, stewardi ho museli zvedat, řval a chvílemi zpíval a cucal se se svojí stejně ožralou a škaredou starou. Moc pěkný obrázek…Vylodění bez potíží, alkohol jsme necítili, nastavili do navigace polohu nějakého kempu a Hof jel první. Jel a jel po městské dálnici, pak najednou vidím někoho ostře brzdit a Jura to nestihnul a minul odbočku, já odbočil za Hofem, podjeli jsme dálnici a čekáme na Juru. Naštěstí byl o kus dál sjezd, hned se vrátil a dáme si to nanovo. Tentokrát Hof dal blinkr, odbočil a NETREFIL UŽ NAPODRUHÉ ODBOČKU NA KEMP!!!!!! Už jsem začal pěnit, protože ten okruh jsme jeli už potřetí, jestli nás někdo pozoroval, tak si říkal, co je to za debily. Potřetí jsem už jel první já, v klidu jsme odbočili a viděli ceduli kemp Bogstadt doleva a pak jen koutkem oka Hofíka, který opět jede jinam, a konkrétně, že jede rovně. No nic, vracet se pro něj nebudeme, s Jurem jsme dojeli do kempu, koupili si pivínko a čekali asi 20 minut, než dojel Hofík – podle navigace. Na dotaz, proč nejel podle cedulí, odpověděl několik sprostých slov. Slušný a čistý kemp v Bogstatu – asi předměstí Osla stál 180 NOK ( 580 Kč ) za stan a 2 lidi, chata se podrž 1 100 NOK. Se museli ti Norové vážně posrat. Pak už jen běžná praxe, stany, recepce, piva, a v noci jako děla sednout ke dveřím od umývárky a kecat a kecat. Nažraní, jak dogy. To ta mandlovice proradná…

Den: Pondělí 5.7. 2010

Trasa: Bogstadt – Oslo – Honefoss – Gol – Sogndal

Ujeto: cca 360 km

Počasí: mírně pošmourno, potom docela hezky

Ráno bylo poněkud zatažené nejen počasím, ale i v našich hlavách po včerejším pařáčku. Čeká nás přiblížení směrem na Sogndal se spoustou kulturních vložek. Dopředu jsme se domluvili, že nebudeme vyjíždět v poledne, jako tomu bylo v předchozích letech, jinak bychom nic nestihli, takže jsme se vyhrabali z kempu okolo 9 hodiny, neuvěřitelné. Po cestě do kempu jsme koutkem oka zahlédli skokanský můstek Holmenkollen, vcelku rarita, nemá zadní opěrný bod a visí takřka ve vzduchu. Příjezd nahoru byl drobet adventure, vedla k němu šotolina s ostrýma zatáčkama, do kterých se cpaly také dva autobusy s turisty. Můstek byl ještě ve výstavbě, takže jsme ho jen omrkli a jeli se do Osla mrknout na nějaký krchov, zapsaný v Jurově Bedekru. Prohlídka se omezila na jeden Carlsberg a vymočení se u silnice, pozorně jsme si krchov prohlédli od motorek, protože se nikomu nechtělo jít dovnitř. Zajímavější podívanou byl park se sochami z mramoru a jakýmsi morovým sloupem, vytesaným z jednoho kusu. Všechny sochy znázorňovali lidi v různých stádiích věku a vyžilosti, v různých polohách, Hofík se chtěl vyfotit u mladých vagínek, jeho přání jsem mu splnil. Z Osla jsme vyrazili směrem na město Honefoss, kde nás také čekal první z přejezdů jezer trajektem, chcete-li přívozem. Bratru za 45 NOK na jednoho. Je to business, ale nutno podotknout, že každý přívoz měl dole v podpalubí sedadla, bar s bagetami a pitím, takže se to dalo akceptovat. Projeli jsme městem Gol, počasí se začalo umoudřovat a občas svítilo i sluníčko. Následovala první série krásných zatáček nemajících konce na kvalitní silnici, s vcelku slabým provozem, takže jsme si mohli konečně trochu užít. Krátká svačinka na jedné z místních, velmi upravených a čistých benzinek, nemluvě o přítomnosti bohatě vybaveného studeného i teplého bufetu, to byla jen taková perlička. Původně jsme mysleli, že cesty v Norsku budou podobně nudné, jako loni ve Finsku, ale opak byl pravdou a každý další den jsme se cítili jako v Alpách. Táhlé zatáčky, nezáludné, minimum provozu, takže jsme mohli svištět jako o závod. Sice jsme standardně malinko kufrovali, blížila se 8 večer a my jsme u města Sogndal začali teprve hledat nějaký kemp. Stanovali jsme včera, takže dneska jdeme do chatky. Kemp u jezera se nám líbil převelice, jedna chatka pro 4 lidi byla volná za celkem ucházející kačky, myslím 140 NOK na osobu, což ve srovnání s cenou za stan byla paráda. Náboje jsme pochopitelně zakoupili cestou, poseděli jsme na verandě a pak ještě v chaloupce, dokud jsme neprobrali vše důležité tohoto dne, naplánovali trasu na další den, jako obvykle jsme se pohádali kvůli nějaké hovadině a vše nevypili. Zásoby se začaly tenčit dosti výrazně…

Den: Úterý 6.7. 2010

Trasa: Sogndal – Lom – Geiranger – Andalsnes –Eide

Ujeto: cca 410 km

Počasí: docela hezky na norské poměry, jinak kosa jako prase

Ráno, po snídani ze skrovných zásob, kávě, sušenkách a následném vyprázdnění na místním hajzlíku jsme vyrazili směrem k moři, při snídani nás Jura upozornil na famózní cestu do Geiranger fjordu, což by měl být jeden z nejkrásnějších fjordů vůbec a také jedno z nejnavštěvovanějších míst Norska. Počasí se začalo malinko kazit, ne že by bylo hnusně, ale začala být docela kosa. Krajina jedním slovem nádherná, Švýcarsko bylo taky krásné, ale s tímto se to nedá srovnat, všude po stranách z hor vytékaly vodopády, které se střídaly se sjezdy do údolí, kde byla úplně průzračná jezera. Kurva, to jsem se zase zasnil…už dost. Jura nekecal, silnice klikatice nahoru dolů, dole okolo 14°C, nahoře jen třeba 6°C, takže termíčko, kukly a zapnuté hefty byly nutností. Při jednom výjezdu nahoru, obklopeni sněhem, Jura naznačil odbočku doprava, na místo, jež se zove Dalsnibba, odkud je těžko popsatelný výhled 360° na všechny strany. Mohutně se fotilo, byl tam i skleněný stojan s mapou, protože jinak by se člověk sotva v té spleti kopců a údolí zorientoval. Jak jinak, cesta nahoru na Dalsnibbu šotolina, střídala se s asfaltem a světe div se, za tu cestu se platilo okolo 60 NOK. Normálka, do protivky autobusy, které sotva vyjížděli ostrý zatáčky a všechen bordel nám házely do ksichtu. Po prohlídce jsme sjeli dolů, a jelikož jsme z vrchu viděli cestu, kterou musíme jet, už teď jsme se tetelili. Byla to klasická alpská cesta, něco jako Timmelsjoch nebo Jaufenpass. Palbou jsme jeli směrem ke Geirangeru, kde se už 10 km předtím otevřela scenérie konce fjordu se zakotvenými výletními loděmi, a vylezlo sluníčko. Fotky jsou proto opravdu hezké. Ve vesnici Geiranger jsme jen omrkli tu výletní loď, která spouštěla turistům čluny jeřábem, a ti nastupovali otvorem v trupu těsně nad hladinou, tak byla velká. Do této vesnice nevede v létě cesta, obě silnice jsou uzavřeny a dá se do ní dostat pouze po vodě. Toliko fakta. Další lahůdkou byla Trolí cesta, což je klikatice mezi skálami, protkaná hustou sítí vodopádů a mostků přes ně, kde jsem jel napřed, neb jsem nebyl až tak nadšen z této scenérie, vody jsem za ten den viděl až dost. Taktéž jsem vynechal návštěvu nějakého vodopádu, protože jsme jich viděli dosti a nebylo mi zcela po chutí se někam pěcha trmácet, abych viděl vodu a zase jen vodu. Raději jsem si dáchl a hlídal motorky. Odpolední nákup v supermarketu Kiwi, něco na jídlo a pití a poblíž městečka Eide sjezd na vedlejšku a hledání kempu. Už jsme ani kempy nehledali, rovnou jsme pídíli po značkách s chatkami, protože to vycházelo skoro šulnul, a spát v boudě je lepší, jak roztahovat stan. Na jeden takový chatkokemp jsme narazili po chvilce, totálně mrtvo, jen pár aut stálo opodál. Najednou vyleze babka, pochopitelně hovoří pouze norsky. Ale za chvíli vylezl i děda a ten lámanou angličtinou sděluje, chata volná pro 4, cena 350 NOK ať se jdeme podívat. Samože jsme ji vzali, na spaní bohatě stačí a dalo sedět venku i popíjet, naprostý klid, sociálky čisté, tak jsme seděli do noci venku a debatovali a všem možném. Jen z tohoto dne bylo uděláno 127 fotek, vesměs přírody, dám sem jen ty, co za něco stojí, i tak se tím probírám dlouho, zbytek si prohlédněte jinde. Někdo si tady asi hraje na fotografa, ale kvantita vždy neznamená všechno.

Den: Středa 7.7. 2010

Trasa: Eide – Kristiansund – Oppdal – Trondheim – poblíž Snasa

Ujeto: cca 400 km

Počasí: kosa a zataženo

Bylo již zřejmé, že jsme se poněkud odchýlili od původní trasy směrem na sever, doufejme, že to odchýlení nebylo ničím úmyslem, a že budeme jen horko těžko asi stíhat Nordkapp. Nu což, není ještě nic ztraceno. Z Eide jsme vyrazili po státní silnici směrem na Atlantskou cestu, což je silnice, spojující ostrůvky s pevninou. Silnice jakoby procházela přímo mořem. Raritou jsou bezpochyby mosty přes moře mezi jednotlivými ostrůvky, které vybíhají nahoru a vzápětí se vrací dolů, a mezitím jsou dvakrát klopené na obě strany. Opravdu něco neobvyklého. Žel bylo docela odporně a foukal vítr, takže jsme vůbec nezastavovali a tudíž z této pamětihodnosti nemáme žádné fotky. Míříme směrem na Trondheim, cestou se musíme 1 x přebrodit, což spojujeme s malou svačinkou na lodi, kde byl bohatě zásobený bufet, a pak nás čekali 3 podmořské tunely, doslova podmořské. Prostě jsme vjeli do tunelu, silnice se naklopila dolů a jedeme z kopce, v určitém okamžiku zase začala stoupat a byl výjezd. Hlavou nejen nám, ale asi i ostatním cizincům se honilo, co kdyby ten tunel praskl. Ne že bych nevěřil norským inženýrům, ale všude prosakovala voda a teplota se pohybovala okolo max 8°C. Ještě že to už skončilo a objevila se před námi promenáda do Trondheimu. Podle Jurovýho průvodce jsme věděli, že zde bude malá přestávka a návštěva katedrály. Nebudu zde popisovat historii katedrály, to patří do jiného plátku a koneckonců si to můžete najít na internetu. Prohlídka byla zavržena na místě mnou a Hofem a následně i Jurou, akorát Markéta se šla podívat dovnitř ( vrátila se za cca hodinu a na foťáku jí přibylo cca 50 fotek… ) a pak ještě vyrazila ( opět sama ) do vedlejšího baráku, což byl arcibiskupský palác. Jiří se ještě vydal na obhlídku blízkého restaurantu, že bychom jako v rámci čekání něco polkli. Vrátil se znechucen, že polívka stála 200 Kč a hlavní jídlo 400 Kč. No jsme v Norsku, není divu. Už mi to připadlo, že hlavní téma bude, jak je tady všechno drahý. No je, ostatně jsme to nějak věděli dopředu, že to není Bulharsko. Konečně M došla, ještě jsme obešli katedrálu, jejíž okolí je lemováno hroby – stručně řečeno, katedrála jakoby byla postavená na hřbitově, Norové pohřbívali své blízké vedle zdí katedrály a toto praktikují snad dodnes. Tak, teď už jen odjezd z Trondheimu, propletli jsme se městem a nabrali kurs směrem Narvik. Cesta jako posledně úžasná, s malým provozem, zato řádnou porcí zatáček. Jak se stalo pravidlem, udeřila sedmá hodina a jdeme hledat něco na spaní. Předtím ještě nezbytná návštěva supermarketu, něco na jídlo a na pití na večer a jdeme bydlet. Po několika trapných Hofových pokusech najít na břehu jezer chatku popřípadě místo na stany – všude byli nějací rybáři, jsme se chopili zase značek „chatka“ a hledali. A nic. Já jsem vyjel kamsi do kopců, kde byl krásnej flek akorát na dva stany, ale 50 metrů od něj chata a auto. Takže zase nic. Lehce nasraní jsme u silnice objevili ceduli s ubytováním, tak jsme odbočili a po asi 2 km jízdy podél jezera jsme dojeli k baráku. Úžasná scenérie, krásný červený baráček na břehu jezera, motorové čluny, posezení na grilování. Z okna vykoukl Nor a hlásí, že má plno. Rozhlídneme se kolem, nikde žádný auto před barákem, ale má plno. Když viděl, jak se dohadujeme co dál, tak se zeptal, jestli máme stany, my jo, tak ukázal na palouk před barákem, a že si tam můžeme postavit stany a použít hajzl v přízemí. Cena 200 NOK za stan, což ušlo. Děkovali jsme, až se nám od hub kouřilo, načež Nor práskl oknem a zmizel. A už taky víme proč. Jen jsme rozbalili první škopky a vařič, přiletěly odnikud – předtím tam ty kurvy nebyly – miliardy malých mušek. Hodně se jich utopilo ve vodě na těstoviny a začali po nás lézt. Nejdřív jsme je ani neodháněli, taková malá drobná zvířátka, ale začaly štípat jako prase a bylo zle. Přesunuli jsme se na konec travnatého mola, tam za námi nešly a v klidu popíjeli jedno pivo za druhým. Jakmile jsme se ale vrátili k motorkám, začalo to nanovo. No, stavěli jsme stany oblečení a dokonce jsme na sobě měli helmy, protože se to nedalo, byli jsme úplně obsypaní. Ani jsme neposeděli, akorát jsme načnuli téma Nordkapp, což se u J+M nesetkalo s nějakými ovacemi, ale dohodli jsme se, že uvidíme, kdy dorazíme do Narviku. Na mapě byl Narvik ještě pořád kurevsky daleko. Nakonec jsme si s Hofem vzali pivo do stanu a proti veškeré etice stanování jsme hulili ve stanu a zaháněli mouchy. A k tomu jsme se dívali na Švejka, dokud jsme neusnuli a nepozabíjeli všechny mouchy, co nám nalezly mezitím do stanu…

Den: Čtvrtek 8.7. 2010

Trasa: Snasa – Mosjoeen – Mo I Rana – Rokland

Ujeto: cca 490 km

Počasí: ráno hezky, pak humáč až do večera

Ráno jsme do růžova vyhajali a probudili do krásného a slunečného dne. Dokonce bylo i teplo, tak jsme si řekli, co kdybychom se vyráchali v tom jezeře. Slovo dalo slovo a už jsme šli. No, nakonec to dopadlo, jak uvidíte na fotkách, já jediný jsem si zaplaval, Hof i Jura si maximálně smočili kolena. Drobná hádka – každodenní, proběhla ohledně teploty vody, Jura tvrdil, že měla tak 14-15°C, s čímž jsem souhlasit nemohl, poněvadž bych do takhle studené vody nikdy nevlezl. Odhadoval jsem tak 18°C, jako jinoch jsem kdysi skočil v červnu do bazénu, který měl 18°C a málem jsem umrzl, jak to bylo ledový…tak mi věřte, že se stářím se u mne rozhodně neobjevila otužilost. Možná u jiných spíše rozlišovací schopnost mírně uvadá. Po snídani a veselých příhodách jsme pobalili krámy, udělali pár fotek a vyrazili zpět na hlavní. Naší dnešní trasou budiž silnice E6, což je mezinárodní silnice, ale už víme, že tyto jsou pro nás to nejlepší, ve vynikajícím stavu a samé točky. První pauzou se stal vodopád, známý a zmíněný v Bedekru, jehož jméno jsem bohužel zapomněl. Omluva. Byl pěkný, ale ne za až tak moc. Zase jsme začali míjet hory, takže teplota rapidně padala dolů a pochopitelně začalo poprchávat. Severní polární kruh jsme přetnuli u místa zvaného Polarsirkelsentret, a tam jsme dojeli za pořádného lijáku. Jakmile jsme zaparkovali, pršet přestalo, tak jsme si dali pauzičku. Je to už dlouho, paměť mi věru neslouží, ale zřejmě v tomto okamžiku se M dozvěděla, že Simča – její dcera, nemá na táboře dostatek teplých věcí, a následoval ústní kolovrátek ohledně zimního oblečení. Po pár minutách jsem se odpotácel podívat se na vrchol kopečku, nemohl jsem již dále poslouchat toto téma, které stejně nebylo v našich silách vyřešit, jsa tisíce km od domova. Jiří pouze lakonicky poznamenal, po cca 10 minutách této litanie, že existují telefony a situace se vyřeší a dále zasněně koukal neznámo kam. Na kopci byly jen kříže a typicky severské skládačky – vrstvení kamenů na sebe, a vytváření malých kamenných pyramid. Po mém návratu k motorkám již panovalo hrobové ticho, jen komentováno nepřízní počasí, nepohodlím na motorce, zbytečně vysokou cestovní rychlostí a velkým kilometrovým náběhem. Následoval sjezd dolů, kde již bylo výrazně tepleji a pomalinku asi hledat bydlení. Ani nevím, proč jsme si tentokrát nekoupili žádné pivo, možná bylo moc drahý. A přitom máme z toho dne fotku u obchodu… Zato bydlení jsme sehnat nemohli. Pár kempů jsme objeli, a chtěli cca 500-650 NOK, což nebylo akceptováno. 130 NOK na hlavu mi nepřišlo zas tak moc, ale jelo se dál. Docela jsme se i odchýlili od hlavní silnice a projížděli jsme vesnicemi, kde teda bylo úplný hovno. Nakonec se na nás „štěstí“ usmálo ve vesnici Rokland, kde jsme našli mimořádně odporný kemp s několika chatkami – nechápu, jak tam mohli někteří Norové přespat, ale bylo to za super cenu 350 NOK – obrovskej shit a humus, museli jsme si chatku uklidit, všude chuchvalce prachu, a i tak to bylo děsný. Ale hlavně, že jsme ušetřili. Bez piva, jen s kořalkou a kozlem za chatkou. Ano, slyšíte dobře, za chatkou byl normálně výběh a v něm byl kozel jak čert, se slepenýma chlupama a smrděl jako cap. No jako kozel. A pořád mečel. Při večerní diskuzi začalo jít lehce do tuhýho, protože pohled na datum znamenal, že naprosto v pohodě zítra dojedeme do Narviku, což je o den dříve než jsme čekali. Takže jsme opět nadhodili téma Nordkapp, já s Hofem jsme byli rozhodnutí, ale bylo nám trochu žinantní nechat J+M napospas a odjet pryč, tak jsme doufali, že to vyjde a pojedou s námi. Jura by jel, bylo na něm vidět, že jo, sice tam nebylo to nadšení jako v nás, ale jel by. Ovšem zlý našeptávač dokáže zlomit každého, pokud opakuje dostatečně dlouho svoje přání. Znamenalo by to z Narviku ujet 750 km, ale na to jsme měli dva dny, tj. v neděli bychom odjížděli z Nordkappu, a to odpovídalo přesně tomu, na čem jsme byli původně dohodnutí už z Brna, že pojedeme, pokud to stihneme. V tom případě bychom měli na zpáteční cestu celý týden, a jak Jura sdělil, musíme být v Oslu nejpozději ve čtvrtek večer. No, reakce nebyly nadšené, prý uvidíme zítra v Narviku. S tímto jsme šli spát, já jsem se po sprše oblékl rovnou do hader, protože jsem zásadně odmítl spát jako vždycky pouze v trenýrkách, svrab a neštovice tady klepaly na dveře a na oknech tancovaly kankán. Bylo jasný, že se zítra rozdělíme…ale pořád jsme věřili.

Den: Pátek 9.7. 2010

Trasa: Rokland – Salstraumen – Fauske – Narvik

Ujeto: cca 390 km

Počasí: docela good, večer pršelo

Ráno jsme vstali, já spal oblečen a kupodivu mne nic nepokousalo. Ten debilní kozel mečel už od rána, takže jsme vstali poměrně záhy. Asi jsme ani nesnídali, dáme něco po cestě a vypadli z toho hrůzného místa, najeli zpět na E6 a pali směr Narvik. Jura měl na plánu vidět vodní víry u města Saltstraumen, které vytváří moře, když je příliv a vtéká do fjordu. Měly by to být největší viditelné víry v Evropě. Hned v první zatáčce u kempu jsme se museli vyhýbat ovcím, ležícím povětšinou v zatáčkách na zemi a hlavně hromadám hoven, v každé takové zatáčce. Je to moc free a friendly, nechat zvířátka volně běhat a srát na silnici, až se někdo v té točce vymele, tak přijde Marta Kubišová a řekne, žes jel moc rychle. No nic. Jako už poněkolikáté jsme se zrovna trefili na silnici, kde spravovali asfalt. Zastavil nás pajdulák s plácačkou, chvilku počkal, a pak pro něj přijelo auto vzadu s nápisem FOLOW ME. Auto se otočilo a my jsme jeli za ním. Parádní hokna, ten borec a řidič nedělali nic jiného celý den než tohle, převáděli auta po nově vyasfaltované silnici…A dorazili jsme k těm vírům. Viditelné byly z různých míst – podle příručky, takže jsme nechali motorky pod mostem na parkingu a šli jsme se podívat. Dychtiv vidět nějaké pořádné Maelströmy, které by spláchly i ponorku, jak jsem to četl ve 20 000 mil pod mořem, jsem pelášil po mostě. Víry byly, ale spíš jako když vypustím vanu. Asi nebyl příliš dobrý příliv… Poblíž bylo staré zavřené lachtanárium, u kterého jsme pojedli a navrhli další postup cesty. Opět padlo jméno Nordkapp, opět dotaz a opět vyhýbavá odpověď. No dobrá, teď nás čekala monstrózní porce zatáček k dnešnímu přívozu, které jsme si užili jaksepatří. Tentokrát jsem udával tempo já a nikdo, hlavně Hof se ke mně ani nepřiblížil. Tato surová jízda ovšem notně poznamenala zásoby paliva v nádrži, po cestě jsme 2x předjeli skupinku německých bikerů, museli si klepat na čelo, protože vždycky u další pumpy nás dojeli a my je zase u jiné předjeli. Dorazili jsme tedy k přívozu a podle mapy už Narvik nebyl příliš daleko. Na přívoze jsme vtáhli bagetu s krevetami, čerstvou a už jsme se těšili na příjezd do Narviku. V nádrži jsme měli dojezd max 40-50 km, ale co, všude byly pumpy, tak dotankujem. NEBYLY. Když jsem ujel 30 km a počítač hlásil už jen 10 km do prázdné nádrže, znatelně jsem zvolnil, a šetřil. Jenže jsme projížděli buď mrtvou krajinou, nebo malými vesničkami. Hof se za mnou táhl také už rychlostí max 60 km/h, jediný Jura měl poměrně dost. Prdel jsem měl v tom mrazu zpocenou, už jsem se viděl, jak tlačím. Počítač ukazoval 23 km od nuly, to už jsem jel tak max 40 km/h, větší město a nic. Ukazoval jsem Jurovi „je to v pi*i, tady to odstavím a ty jeď někam pro benál“, pak konec města a pumpa. Huráááá. Vedle mě zastaví Hof, sundá blembák, oči vypoulený jak šnek do kopce a hlásí: „tak tohle bylo hodně vostrý, čekal jsem jen, kdy to škytne“. Dotankovali jsme do plna a hned jeli dál. Do Narviku to bylo už jen 30 kiláků v pohodičce, sice začínalo krápat, ale bylo poměrně tepleji než jindy. Dojeli jsme do centra, vyfotili se u velikého rozcestníku a taky tam bylo vojenské muzeum z II. světové války, tak jestli jdeme, J+M prý ne, nezajímá je to příliš. Raději si šli sednout naproti do vodpornýho tureckýho bistra na kafe a jedny hranolky s kečupem. Muzeum jsme s Hofem prolezli, moc pěkný, nějaký foto a jdeme do toho bistra, kde J+M stále čekali na ty svoje hranolky. Černý huby se moc zkrátka nepředřeli. Krásné fotky z muzea najdete na našich webových stránkách, fotky z toho tureckýho bistra bohužel nemáme. Až je snědli, tak jsme vyrazili zkusit dva kempy, jeden za Narvikem cca 5 km byl volný, chatka 460 NOK, berem. Zajel jsem očíhnout situaci, do kopečka na blatě zahrabal, malý motokros, pak zpět na recepci zaplatit a nahoru. Říkal jsem si, dám to ve stupačkách, bylo tam docela dost lidí – čumilů, tak se ukážu. Na hodně mokré travičce plnej kotel, prdel bokem, a šup, už ležela motka na boku a já parádní salto přes řídítka tak před 50 přihlížejícíma turistama z Estonska. Nedal jsem na sobě nic znát, upravil si ledabyle helmu, vzal 220 kg TĚŽKOU MAŠINU a jedním záběrem ji postavil na kola, nakopl a odjel. Přijedu ke klukům a Hof už něco čul, dokonce vstal a s podezíravým pohledem mi šel naproti. No tak jsem jim to řekl. Až si utřeli slzy, mrsknul jsem motorku na bok, jako že jim ukážu, jakej jsem silák a zvednu ji. No, museli mi oba pomoct, nějak to nešlo, nevím proč…asi chyběli ti diváci nebo adrenalin. Hned jsme si ovšem otevřeli pivča, pustili filmeček, a jelikož pršelo, tak jsme telefon dali do helmy. Vedle nás bydleli nějací Maďaři, co jeli zřejmě nějaké soukromě rally Norskem, nějaké džípy, ale také pickup Opel Combo. yblo jich asi 20, platit se jim nechtělo, ale bába od recepce nebyla blbá a došla je zkasírovat. No a opět otázka, Nordkapp. Jura se asi 5x zeptal M, jestli se JÍ CHCE JET, ta odvětila, že ASI NE, a bylo jasno, jedeme sami. Sraz si dáme někde ve Švédsku v pondělí, každopádně si napíšeme. Dopili jsme poslední zásoby mandlovice, ve 22 45 se obloha úplně rozjasnila a bylo jako v deset dopoledne, žádný mráček a s tím jsme šli do hajan. Tímto také končí naše společné vyprávění do pondělí, než jsme se zase potkali, takže pokud někdo budete chtít slyšet nějakou jistojistě zábavnou historku, popřípadě nějakou turistickou příhodu, musíte se obrátit na J+M, ti budou mít ze svého třídenního výletku zážitků zcela jistě plnou ošatku.

Den:

Sobota 10.7. 2010

Trasa: Narvik – Andselv – Alta – Nordkapp

Ujeto: cca 750 km

Počasí:

dopoledne hezky, odpoledne chladno, navečer už jen permanentně chcalo

Ráno jsme vstali velmi brzy, protože jsme věděli, že se musíme přiblížit k Nordkappu co nejblíže, abychom se stihli do pondělí vrátit do Švédska někam k Pitei. Rozloučili jsme se, potřásli si pravicemi, zamáčkli slzu a sedli na mašiny a odjeli vstříc neznámo. Pochopitelně jsme zase potkali ty Němce ze včerejška, ale hodně jsme to sypali, nebyl čas na nějaké bratříčkování. Na snídani kombinovanou s obědem jsme dali pizzu na pumpě, vyfotili konečně nějaké soby, volně se potulující po silnici i mimo ni a zase vyrazili mordu na sever. Okolo poledního jsme dojeli na parkoviště, kde se prodávaly suvenýry, tak jsme nakoupili něco děckám, něco starým a rodičům a pokračovali. Kolem města Trömsö, kam jsem se chtěl také zajet podívat, ale nebyl čas, jsem si všiml cedulí Muzeum Tirpitz, po pár kilácích jsme na něj opravdu narazili, tak proč se nejít podívat. Bylo to i s nějakým videem, jak probíhaly boje v Norsku a na moři, docela zajímavé a trochu jsme si odpočinuli. Jelikož jsme měli za sebou už skoro 300 km a bylo lehce kolem druhé, tak jsme si řekli, proč bysme to nedali dnes, ušetříme půl dne a zítra si můžeme dát voraz. Tak jo, jedem, počasí se začínalo kazit, začínalo poprchávat a trochu zima, ale my, tvrdí borci jsme to na sobě nedali znát, zase jsme předjeli ty Němce a mazali podél moře po úžasné pobřežní silnici pořád nahoru. Tunelem jsme se protáhli za 70 NOK, ale to jsme věděli a na bráně jsme zacvakli vlez na Nordkapp 235 NOK, to jsme nevěděli J. Kurva, ještě jsme tam nedojeli a už 9 kil v řiti, ale co už. Přímo na Nordkapp jsme dojeli okolo 8 večer, což byl super čas, dali jsme si třetinku piva za 75 NOK, koupili další suvenýry a pro sebe mikiny Nordkapp. Motorkářské hadry byly na povrchu úplně mokré, ale uvnitř suché, na to, že jsme jeli 4 hodiny v dešti, sice ne moc silném, ale za to trvalém, velmi dobré. Pocourali jsme po té skále, udělali fotky, v dálce nebylo nic, ale pranic, prostě jen voda, i když nám nějaký bodrý a chytrý Čech sděloval, že tam v dáli v Severním ledovém oceánu, v té naprosté nicotě je ještě Země Františka Josefa a další ostrovy. Nalevo bylo Norské moře, napravo Barentsovo a před námi oceán. Tak hotovo, sjeli jsme dolů do nejbližšího města, byly tam dva nebo tři kempy. V jednom městečku nás cedule navedly do kopečka, který by po dnešním dešti vyjel tak leda buldozer, Hofíček logicky jel nahoru, já za ním, kemp nikde. Pak jeden extra luxusní, ale tam jsme ani nezastavili, a hledali další. Bylo jich tam opravdu několik, tak jsme vzali ten první po ruce. Zrovinka jel v televizi fotbal, tak jsme si dali plecha za 55 NOK!!!!!!, pak teda ještě jeden, podívali se na konec fotbalu a slečna nám poradila, že naproti přes silnici je rodinný motel, kde mají volno. Volno bylo, pokoj čistý pro dva. Po sprše jsme zasedli ke stolu v jídelně a vytáhli flašku Havany, kterou Hof poctivě vezl s sebou. No, dopili jsme ji velmi záhy a Hof vydal povel, že jdeme pěcha do toho kempu pro nějaký plechy. Byly tři ráno, ovšem světlo jako ve dne, bohužel všechno zamachlovaný, tak jsme se prošli přístavem, udělali fotky a šli si lehnout. Den byl plný zážitků, napsali jsme Jurovi, že jsme dorazili dobře, ten odepsal, že ráno odjížděli z Narviku v totálním lijáku a jsou někde u Kiruny ve Švédsku. A do postele, věci se sušili, naprostá pohoda. POHODA = BEZ BAB.

Den: Neděle 11.7. 2010

Trasa: Nordkapp – Lakselv – Inari – Ivalo

Ujeto: cca 420 km

Počasí:

polojasno celý den

Tak jsme se krásně vyspali…ráno nás nikdo nevyhazoval z pokoje, takže jsme se váleli do 9 hodin a v jídelně naplánovali směr. Po E6 dolů a pak odbočka do Finska, projet kousek Finska, podívat se na jezero Inari a někde zakempovat, popřípadě zachatkovat. Na stan jsem to neviděl už od rána, raději chatku. Na náhorní plošině, která měla cca 30 km, byl tak brutální boční vítr, že jsme jeli úplně našikmo, každý náklaďák, který projel kolem nás, nás odhodil málem do škarpy. Nebylo to vůbec příjemné, i když na rozdíl od včerejška nepršelo a bylo poměrně teplo. Cestou jsme potkali nějaké soby, takže jsme je blejskli a jeli dál. Ve městě Olderfjord jsme jeli rovně, doleva by znamenalo vracet se zpět na Narvik, prakticky jsme dopoledne jeli po stejné cestě jak včera. Krásná silnice, nikde ani živáčka, hasili jsme to podél fjordů hlava nehlava a konečně bylo trochu hezky. Na poslední benzince jsem svému drahému panu bratrovi koupil cigára, je to takový zvyk, vždycky mu dovezu špinky z každého státu. Ovšem při placení mne polil smrtelný pot, krabka poměrně obyčejných cigár stála neuvěřitelných 90 NOK, což je cca 270 Kč…fakt neuvěřitelné… Přes finské hranice jsme projeli kolem druhé hodiny, hned jsme si dali válec, až nás začali žrát komáři, tak jsme museli jet dál. A už to byla klasika jak minulý rok, samá rovina, občas houpák, sem tam zatáčka, prostě šílená nuda. Na tachecu 120 km/h a jedeme rovně 100 kiláků, no hrůza… Minuli jsme stádečko sobů, otočil jsem se a vrátil, Hof zastavil na boku a já je pomaličku naháněl k němu, aby byly nějaké fotky. Byl tam i jeden albín, asi nějakej rasistickej sob, pásli se dva metry ode mne, tak jsem slezl z motorky, utrhnul mu kytičku, ale nevzal si, hajzl. Každopádně museli být na lidi zvyklí, protože jsem stál od něho metr a žral dál a nikam neutekl. Pomalu a důstojně odkráčeli pryč. U jezera Inari, které je velikosti cca okresu Brno – venkov jsme zastavili, jako že se podíváme. No nevím, jezero má délku 80 km a šířku 40 km, viděli jsme jen samou vodu. Už bylo odpoledne, a měli jsme super čas a najeto dost kiláků, takže jsme se dohodli, že ve městě Ivalo najdeme chrápání a nebudem to hrotit. Zkusili jsme nějaký hotel u silnice, ale myslím, že chtěli pro dva 80€, tak jsme jeli dál. U hlavní strasse byla cedule chatky, tak jsme to tam strouhli a dojeli do malé chatové vesničky, cca 30 chatek, z jednoho baráku vylezla babka, nabídla nám docela velkou a vybavenou chatku – kuchyňka, televize, koupelna s WC atd., no prostě běžný standard za 45€. Nebylo co řešit. Akorát nás požádala, abychom zavírali, ať nejsou vevnitř komáři. Škatula, nikde nebyl ani komár, ale budiž, budeme za sebou zavírat. Odstrojit mašiny a hurá do Ivala nakoupit něco na jídlo a hlavně PIVO. Levné, dobré finské pivo. V supermarketu, jelikož jsme v Norsku nebyli zvyklí chodit do nějakých velkých marketů, jsme lítali jak pobláznění, strávili jsme tam minimálně hodinu, od salámů k salátům, k masům a zpátky, okamžitě do vozíku dva kartony, jeden Karjala a jeden Lappinkulta, za směšný prachy, karton 24 malých piv za 22€, třetinová cena proti Norsku. Zpátky do chatky a tam začala brutální přežíračka. Měli jsme klobásky, sýry, paštiky, roastbeef, také těstovinový salát, do toho škopky, pauza a pak zase nějaké žrádlo, no a pak už jsme průběžně zabíjeli miliony komárů, dívali jsme se na bednu a srkali jedno pivo za druhým. Nádherný večer strávený s kamarádem, nic se nevyrovná ryzímu kamarádství. Jurovi jsme napsali sms, kde jsme, on odepsal, že dorazili do Švédska do města Pitea a jsou v kempu pod stanem, kemp slušný s bazénem, že je to tam parádní a jdou na procházku. Jak romantické…úplně živě jsme si tu romantiku představili. Akorát jsme se domluvili, že dorazíme do toho kempu zítra odpoledne a sejdeme se tam.

Den: Pondělí 12.7. 2010

Trasa: Ivalo – Rovaniemi –Aavasaksa – Lulea – Pitea

Ujeto: cca 600 km

Počasí:

polojasno celý den

Ráno jako tradičně, po snídani nasednout na motorky, rozloučit se s bábou z kempu – hodili jsme jí klíče do schránky, asi v 10 hodin ještě chrápala. Z Ivala logicky cesta vedla přes Rovaniemi, to už známe, nicméně se do něj zase rádi podíváme. Dorazili jsme tam kolem oběda, takže proč se nenajíst jako lidi někde v restauraci, kdo to má pořád žrát ty sračky na vařiči, těstoviny z pytlíku atd… Tak jsme v centru našli hospodu, tureckej kebab, prý pravej, uvidíme. Holčina snědá jak bubák nám za 7 € naložila takovej nářez, že jsme to ani nemohli sníst. Dali jsme si klasický kebab s bramborama, maso bylo navíc v nějaké placce, a nebylo to vůbec špatné. Z Rovaniemi jsme jeli stejnou cestou jak loni, tzn. směrem na Aavasaksu ve Švédsku a pak dolů na Happarandu. Vůbec se nám nechtělo se srát po červených, takže jsme kousek za Rovaniemi odbočili doleva a mazali po žlutých, které byly alespoň trošinku zakroucené. Do Švédska respektive přes hranice jsme projeli v pohodě zase po tom stejném mostě, ale tady už nebyly žluté, museli jsme napojit na E4 a po té jsme jeli kolem Lulei až přímo do Pitei. Cestou jsme minuli ostrov Seskarö, kde jsme loni jednu noc spali, vzpomínka. Po cestě nebylo nic zajímavého, tak není o čem psát. Rovina, občas náznak jakoby dálnice – švédská specialita, zřejmě, aby ušetřili, tak se každý určitý kilometr dálnice zúží do jednoho pruhu a zase protijedoucí mají dva pruhy na předjíždění. No vopich celou cestu. Najednou jsme museli zastavit, Hofova gestikulace, okamžitý stop, a focení. Focení toho jeho starýho krámu, najel už 70 000 km. Sice je to nesporně úchvatné, ta jeho kilometráž, ale začíná být na zváženou, jestli se s touto motorkou pustit někam dále do světa, málokterá JAPONSKÁ DĚVKA ujede 70 000 km… Jestli se mu to někde posere někde v Alpách, tak nevím…V Pitei jsme pro změnu nemohli najít kemp, protože nebyl nijak značený, Jura nám sice poslal přesné souřadnice GPS toho kempu, co opsal někde na recepci, nicméně souřadnice nám ukázaly v navigaci nějaké místo uprostřed pole ve Finsku, pravděpodobně to byl krmelec. Tak jsme si zavolali, J+M byli na další romantické procházce po městě, teda spíše projížďce a že přijedou záhy ( už slyším M jak říká: „nezáviďte, jak byste byli rádi, kdyby tady s vámi byly vaše přítelkyně“ ) – ( to určitě, už jsem to zmínil, ženská = dvojnásobné náklady, poloviční zábava ). V případě některých je ta zábava jen tak pětinová (20% J) a to musím hodně moc přimhouřit oko. To už jsme našli kemp, stan nepřicházel v úvahu, vůbec se nám do něho nechtělo, chatka pro nás stála cca 1 350 Kč, což bysme byli úplně debilní jít do stanu, který nebyl o moc levnější a zase ho rozdělávat a skládat. Pohodlí nula, akorát starosti. Rozhodnuto, berem chatku. Mezitím dojel Jura, já jsem se trochu smočil v bazénu, Hof to nepovažoval za důležité se dnes mýt. Posadil se k pivu a prohlásil, že bude raději chlastat. Jura vytáhl plechy Starobrno, které se tam prodává jako exportní pivo, my jsme kontrovali kartonem Lappinkulty, bylo logické, že dneska ten karton padne, když ho Hof vezl takovou štreku. A tak jsme tam seděli v altánku a vyprávěli si naše dojmy a příběhy. Trochu jsme se pocamrali v nových mikinách Nordkapp, popili piva a slivovice. Ani nevím, kdy jsme to zapíchli, bylo hezky teplo navečer, tak možná okolo 15°C, což proti Norsku byla pecka.

Den: Úterý 13.7. 2010

Trasa: Pitea – Umea –Örnskölsdvik – Soleftea – Herrskog

Ujeto: cca 400 km

Počasí: ráno brutus liják, pak už hezky

Ranní odjezd byl ve znamení vodpornýho počasí, vypadalo, že bude každou chvíli chcát. Ale jelikož bylo poměrně teplo, tak jsme neřešili nepromokavé vložky ani nemoky. Prostě to risknem. Dopadlo to dle očekávání, 50 km jízda v pořádným lijáku. Úplně durch promočení jsme zastavili na benzince, kde jsme si dali kafe, cigáro, já vynikající Caesar salát, ten fakt uměli, a hlavně vše rozepnuli a vysvlékli, abychom trochu proschli. O zbytek se postará jízda na motorce. Tak jsme tam posedávali na lavičce a pomalu zjišťovali, že byla zásadní chyba jet Švédskem. Zcela naprosto nezajímavé silnice, prakticky jsme se drželi pobřeží, kde vedla jedna hlavní silnice, na které se dalo předjíždět jen v levým pruhu, pokud tam samozřejmě ovšem byl, plno aut a nic. Zlatý Norsko. Jenže už byl trochu problém s tím, že kdybychom se vrátili do Norska, taky bysme nemuseli stihnout příjezd v neděli domů. Osobně si myslím, že jsme v klidu mohli jet zpět do Norska a po krásných silnicích až do Osla, protože jsme měli den k dobru. Tak jsme zůstali ve Švédsku a plahočili se dolů na jih těma nezáživnýma silnice, pokus sjet na žlutou znamenal zase jen rovinu a auta. Vlastně jediné zpestření bylo, že jsme to ráno zmokli. Bydlení jsme si začali hledat poměrně brzy už proto, že bylo úterý a my jsme byli uprostřed Švédska, tzn. vynikající čas, se kterým nikdo nepočítal. Už padaly i návrhy vrátit se domů v sobotu, ne v neděli. Tohle tady nikdy předtím nebylo, když jsme byli v Alpách nebo Finsku, abychom chtěli přijet domů o den dřív… Z hlavní jsme sjeli u města Gällsater doprava a poblíž městečka Hersskog jsme našli po chvilce hledání kempík, který vypadal velmi hezky. Chatky pro dva za 270 SEK, opět nebylo diskuze, že bysme stavěli stan. Uprostřed krásná louka, všechno čisté a udržované. Z motorek se shodila bagáž a vyrazili jsme jen tak nalehko do blízkého města nakoupit něco na večeři. Market byl otevřen a hlavně prvotřídně zásoben, Hof když viděl, co všechno tam mají, tak řádil jako smyslů zbavený, hlavně, když viděl to hovězí…takže naše večerní menu s Hofem bylo : roastbeef – luxusní na zeleninovém salátě s dresingem, velká uzená šunka, těstovinový salát a na závěr, jelikož jsme si zdarma zapůjčili na recepci gril ( co na tom, že Hof už 14 dní vezl s sebou rozkládací gril, který koupil draho loni ve Finsku a ještě nikdy ho nepoužil ) tak perličkou nakonec bylo maso na grilu. J+M maso nekupovali, jen pečivo, salám a sýry jako vždy, M se optala Jury, jaké si dá těstoviny z pytlíku – výběr byl kuře na paprice anebo na smetaně, možná snad šunka-sýr. Kupodivu to Jura snědl, i když viděl naše orgie a musel tušit, že nemáme nárok to sežrat, a řekl, že to bylo opravdu moc dobrý. Je to prostě slušně vychovaný hoch, pochválit vždy dobrou krmi. Nicméně jsme mu samozřejmě nabídli čerstvé grilované maso, on však s díky odmítl, že je syt, tak jsme to museli sežrat na krev sami, nikdo nepomohl. Pivo jsme kupovali už normální 0,5 l s obsahem 3,5%, a protože jsme ještě byli relativně poblíž Finska, tak Lappinkultu. Zhodnotili jsme situaci s tím, že čas je dobrý a mohli bychom být ve čtvrtek v Trelleborgu, odkud jezdí kratší trajekt do Německa a tedy zcela pohodlně v pátek v Německu. Sice byly připomínky na téma, že se zase zbytečně ženeme a spěcháme, každý den 400 km je moc, nicméně mojí odpovědí bylo, že rozhodně nemusíme spěchat, protože když budeme v pátek v Německu, tak jsme doma v sobotu, což jsme neplánovali a ani s tím nepočítali. Já doma v sobotu být nemusím, ani bych nerad někoho našel v ložnici J při neplánovaném příjezdu. Nakonec se to vyřešilo, můžeme za to nakonec my dva s Hofem, že pořád spěcháme a neumíme plánovat. Bylo jasné, že J+M chtějí být doma v sobotu. Klasika, a s tím jsme uléhali do postelí, taky se ozval Huan, abychom se v sobotu večer, když to půjde, stavili za ním na pařák někam k Ústí nad Labem, bude tam fičák Suzuki klubu, Hof je taky znal. No proč ne. Že tam asi pojedeme sami s Hofem, jsme už tak nějak vzali za své.

Den: Středa 14.7. 2010

Trasa: Herrskog – Gävle – Fagersta – Örebro – Hammarö

Ujeto: cca 610 km

Počasí: teplo celý den

Další den jízdy v nudném Švédsku. Co naděláme. Sbalit krámy a vyrazit, dneska se potřebujeme dostat dost na jih, abychom mohli jet trajektem ve čtvrtek večer nebo ráno v pátek. Vzhledem k tomu jsme ovšem museli ujet 600 kiláků, což znamenalo celý den na motorce, ale nemuseli jsme, kdybychom se chtěli vrátit domů v neděli. Není co psát, jednalo se opravdu o celý den v sedle, připomnělo mi to cestu Brno – Kiel, ale s tím rozdílem, že jsme už měli v prdelích cca 5 500 km. Jedinou zajímavostí byl visutý most přes řeku či jezero, jinak absolutně nic. Benzinka, 2 hoďky jízda, benzinka a tak po celý den, hustý provoz a bez zatáček, samá rovina. Už jsme toho měli plný brejle, takže jsme začali hledat ubytko u města Karlstadt. V supermarketu jsme nakoupili žrádlo, předtím na benzince zjistili, kde se ve Švédsku dá koupit chlast, je to jen v obchodech, které se nazývají System Bollaget, nikde jinde a zrovinka jeden byl u toho marketu. Když k nám Švédi dojedou na dovču, tak musí být u vytržení, že si můžou na nádru koupit flašku vodky ve dvě v noci ve stánku nonstop. Koupili jsme tam škopky, flašku vodku a ještě cosi. Nejprve jsme narazili na krásný, i když trochu megalomanský kemp na břehu jezera, kde jsme si šli omrknout chatku, super, i peníze by šly za ten luxus, ovšem když jsme šli zaplatit, tak holka na recepci hlásí, že chatka je obsazená, že do ní někdo má dojet atd. a smůla. Jedeme dál, další kemp, ten byl drahý, a už to vypadalo, že jsme v hajzlu, a budeme zase hledat jak kašpaři, všecko bude moc drahý a nakonec to poslední, co najdeme, bude dražší než ten první drahý kemp. Tak to bývá. Navrhoval bych stanovit si maximální cenu za ubytování, co je kdo ochoten zaplatit a podle toho pak hledat. Jeden den ušetříš, druhý den můžeš ušetřené peníze dát do dražšího ubytování. Ale rozhodně mne nebaví se v každým kempu jak nějaká socka ptát, kolik to bude stát, pak jít se poradit a pak říct, že to nebereme a jedeme dál. Na to už jsem starej, a už to dělat nebudu. No, ve finále, což už ale bylo devět večer, jsme narazili na fakt velký kemp, kde nás pašák musel k místu doprovodit na kole, plac na louce, k záchodům tak 300-400 metrů a cena nic moc. Byl jsem docela nasranej, protože jsem byl utahanej a zrovna se mi nechtělo stavět stan a nemám rád šetření a hledání pořád něčeho levnýho. Dobře se vyspat je základem pro cestování. Stany jsme postavili, najedli se, a protože jsme už byli pod úrovní Osla, přicházela už i dřív tma, ne jak nahoře v Narviku Popíjeli jsme, plánovali jsme, Markéta se ožrala a měla jako vždy blbý kecy – víceméně směrem ke mně, a když už to začala moc přehánět, tak Hof řekl, že půjde raději spát, než tohle poslouchat. Musel zasáhnout i Jura, ale ten jen tak zlehýnka, byla už moc rozjetá. Dneska se ten den vůbec nepovedl…z celého dne máme jen 4 fotky ze tří foťáků…

Den: Čtvrtek 15.7. 2010

Trasa: Hammarö – Nordjöping – Helsingborg – Malmö – Trelleborg

Ujeto: cca 480 km

Počasí: teplo celý den, hezky

Ráno bylo už vše zapomenuto, já jsem se rozhodl nijak s M nekomunikovat a pouze odpovídat na případné otázky. Dobrá volba. Dnes dorazíme do Trelleborgu a uvidíme co dál. Jen doufám, že v nás zbude aspoň trocha rozumu a nepojedeme večer do Německa, ale až ráno. Nebudu nikde ve dvě v noci hledat na Rujaně nějaký kemp. Uvidíme, jak dohrneme do Trelleborgu. Cesta byla malinko zajímavější, ale opravdu jen malinko, už jsme jeli vnitrozemím Švédska, ale pořád to byla nuda. Celkem 2x jsme projeli solidním lijákem, takže mokří durch, ale rychle to usychalo. V Jönkopingu už se před námi otevřela relativně pohodová cesta, projeli jsme kolem Helsinborgu a po pobřeží, prakticky jsme mohli vidět Dánsko, ale neviděli, bylo to daleko, jsme dojeli do Malmö. Tam jsme ještě zkusili podumat, jestli nepojedeme přes mosty do Dánska a pak dolů do Německa, ale už bylo jasné, že J+M chtějí být v sobotu doma, takže zamítnuto, jedeme do Trelleborgu do přístavu a trajektem. Do přístavu jsme dorazili v relativně nebezpečnou dobu, okolo 15 30, což znamenalo, že váleční štváči by mohli navrhnout, že bychom reálně mohli stihnout večerní trajekt do Německa. Zapnul jsem veškeré síly a šarm a nakonec jsme sami sebe přesvědčili, že je to hovadina jet v noci, v klidu přespíme, dáme si véču a pojedeme ráno. Koupil jsem lístky na trajekt na ráno v 11 hodin, což bylo optimální, systém fungoval tak, že lístky se prodávaly přímo v přístavu u závory, ne tak jako loni v Tallinu v kase, a pak se muselo přejet do přístavu. Řešení velmi elegantní a rychlé, prodává se před vjezdem na kotviště. Paní v přístavu nám ještě poradila penzion a už jsme hrnuli. Bylo to kousek od přístavu, systém takový, že tam nikdo nebyl. Barák z půlky neobývanej, z půlky pokoje. Zvonek, zazvonit, ozvala se baba z mobilu, co prý chceme, my že spaní pro 4, ona řekla cenu, my OK, ale chceme to vidět, ona ne, že jestli to berem, tak nám otevře dveře. No tak jo, jsme Češi ne, kdyby to stálo za hovno, tak prostě odjedeme. Tím mobilem, nebo nevím čím, nám otevřela dveře toho penzionu, všechny pokoje byly otevřené, klíče na posteli, slušný standard, pokoj 550

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .