0
0

Lezl jsem kvůli němu pod vodu, jezdil na koni i na čtyřkolce a jel nad údolím po ocelovém laně, prošmejdil plantáže, šmíroval novomanžele a přepychově snídal na pláži. Ptáka dodo, blbouna nejapného, jsem nenašel, ale prolezl jsem ostrov Mauricius a objevil spoustu jiných věcí. Třeba lulánku.

Na blbce člověk naráží každou chvíli, ale blboun je vzácný. Dokonce i tady. Už myslím, že jednoho mám, ale je to bažant. Je jich tu spousta. Nasadili je sem, aby chytali tipky. Ten můj blboun musí být navíc nejapný. Kdysi tady na Mauriciu žil. „Kdybych jednoho našel, byl bych slavný a bohatý,“ směje se mi průvodce Dominique, když si ho vezmu stranou a mezi čtyřmaočima se zeptám, jestli bychom nemohli najít ptáka jménem dodo. Problém je, že ten pták je už od roku 1681 vyhynulý. Přesněji řečeno vybitý. Neuměl létat a důvěřoval lidem, a tak prý poslední exemplář nějaký Holanďan umlátil pádlem. Zvláštní je, že tady na Mauriciu je blbounů přesto všude plno. Jsou na tričkách, pohledech, magnetkách na ledničku, skleničkách, známkách. Dokonce i na státním znaku.

Ale živí žádní. Protože člověk nemůže jen celé dny ležet na pláži a protože bych taky chtěl být bohatý a slavný, prolézám celý ostrov a koukám, jestli tady přece jen nějaký blboun nezůstal. Třeba inkognito.

Jednu chvíli si myslím, že ho už mám. Takového ptáka jsem nikdy neviděl. Ale že by dodo létal? Ne. Nebyl to dodo. Nebyl to ani pták. Byl to netopýr. Prý netopýr ovocný. Tak jsem pátral dál.

Nořím se pod vodu

Podíval jsem se i podvodu Nejsem dítě, a tak chápu, že pták jako blboun nejapný nemůže plavat, ale co kdyby, že. Nevím, jestli to je na Mauriciu takhle všude, ale když si chci zaplavat na hotelové pláži, úplně koukám: jsou tady korálové útesy. Rybičky, barvy, lasturky, hvězdice a všechno možné. Taky had. Gestikuluju na plavčíka, ale on na mě z pláže volá: „Není jedovatý!“ Nevím, co mám dělat: jak to může vědět, když ho neviděl? Ale plavu dál. Doma zjistím, že to není had, ale úhořovec a jí plankton. Mám plavecké brýle a potápím se s nimi. Vidím ještě nějakou rybu, která vypadá, jako když uříznete metr zahradní hadice, rybu, která má ostny jako dikobraz a k tomu po stranách ještě ploutve jako křídla, taky rybičky, které se snaží překonat světový rekord v tom, kolik se jich vměstná do díry v kameni. Z písku na mě něco mává a vidím, jak ve vodě povlává jakýsi podivný cop s přísavkami na konci. Jmenuje se moc hezky, lulánka. A takhle to je na všech plážích, kde se koupu. Vlastně je to ještě lepší, takže si už rovnou beru šnorchl a potápěčské brýle. Ale jednoho dne se mě zeptají, jestli chci chodit po mořském dně. Říkám, že ano, protože člověk má zkusit všechno. Odplujeme na loďce daleko od břehu a tam přelezeme na naši potápěčskou základnu pro amatéry. Kolem břicha dostávám pás s olověnou zátěží. A rychlokurz potápěčských znamení. Pozor, pozor: palec zdvižený nahoru neznamená O. K., ale Chci nahoru na vzduch.

A pak lezeme po žebříku do vody. Když je mi po ramena, dají mi na hlavu čtyřicet kilo těžkou kouli z plexiskla. Vypadám jako potápěč z verneovek. Do koule vede hadice s kyslíkem. Tak vzhůru dolů! Slezu po žebříku až na dno. Kupodivu to funguje. V kouli není voda, ale vzduch. Kolem je jiný svět. Korálový útes, ryby. Maličký rejnok plachtí vodou. A ryba špagetka, úplný jezevčík oceánu. Ryby pruhované jako zebry. Ryby barevné, ryby průhledné a všelijaké jiné. Cítím se jako v akváriu. Občas ke mně někdo připlave a podá mi kus bílého chleba. Rozmělním ho a kolem je hejno rybiček. Ty oražené mi zobou z ruky. Oždibují mě a je to příjemné. Takové něžné. Ostatní se vrhají po chlebu, z něhož je už polévka. Chňapám po nich, občas se některé i dotknu, ale žádnou nechytím. Jsme asi tři metry pod vodou. Písek, slunce, korály. Modrá a bílá, k tomu barvy rybiček a naše bubliny, jak vydechujeme. A navíc ty naše obličeje. Koule, co máme na hlavách, nám zkreslují tváře jako rybí oko. Strašně se tomu smějeme. Tady by se bavil kapitán Cousteau.

Blbouna jsem tady neviděl, ale jeden z kluků, kteří nás doprovázeli, měl na pravé noze šest prstů.

Ostrov z koňského hřbetu

Blbouna jsem vyrazil hledat i na koni. Byla to vlastně ona, jmenovala se Jasmine. Jezdím dobře, protože jsem viděl Sedm statečných už asi desetkrát. Jasmine je mazaná. Chce zjistit, kdo z nás dvou bude mít vrch. Najednou zastaví, sehne hlavu a začíná okusovat trávu, přestože máme valit někam do kopců. Rve mi to srdce, ale trhnu uzdou, abych ji zvedl. Jedeme a já to dělám přesně jako Yul Brynner. To vypadá tak, že se v pase poddám houpání koně, jako bych dřímal. Uzdu držím pravou rukou, aby mi přebýval asi půlmetr, a do rytmu kroků točím líně zápěstím – vlevo, vpravo a zase vlevo a vpravo. Uzdou lehounce hladím boky koně. Vypadá to, že mu odháním komáry, ale taky mu tím dávám najevo, že jsem pořád vzhůru.

Jedeme a vypadá to vysloveně nadějně, protože na úpatí kopce vidím divná zvířata. Přerostlý mravenečník, medvěd a nějaký pták. Pobídnu Jasmine a docválám k našemu šéfovi, abych mu řekl, co tam je. Odpoví, že to jsou terče pro střelbu lukem. Když vyjedeme výš, krajina se přede mnou odhalí jako když žena shodí župan. Vidím úplně všechno a stojí to za to. Okolo kopce zubaté jako tlama krokodýla, hluboké údolí, dole plantáže a ještě dál indigo oceánu. Osamělé palmy, v dálce araukárie štíhlé jako husarský důstojníček, kolem barevné květy. Nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu, ale tady bych ho ani nepotřeboval. Sesednu, protože chci fotit a Jasmine si taky zaslouží odpočinek. Do kopců jsme se plahočili snad hodinu. Občas to bylo příkré a musel jsem se jí přilepit ke krku, abych jí pomohl. Místy jsme míjeli džungli. Křoví hustší než vlasy. Nechtěl bych se tudy prosekávat ani s nejostřejší mačetou. Zpátky mě Jasmine vyvádí z míry. Stezka je sice docela široká, ale ona jde úplně po straně nad srázem. Pokaždé ji odvedu do středu a ona se vrátí. Pak ji nechám, ať si hledá cestu sama. Proč by měla padat, má čtyři nohy. Kde to jde, cváláme. Jsem nerad, že jsme dole tak brzo.

Večer jsem rád. Zapomněl jsem se totiž namazat, a jak jsem držel uzdu a seděl nehybně jako ten Brynner, sluníčko mi pěkně sežehlo předloktí.

Proč hledám i na nádraží

Ptáka dodo jsem hledal i na autobusovém nádraží. I když v tomhle případě to byla záminka. Tohle bylo ve městě Curepipe uprostřed ostrova. Měl jsem za úkol tam vyrazit, dali mi to přátelé Petr se Zdenkou. Byli tam před rokem. Každý Čech by si na ten autobusák měl zajet. Je jasné, že tak velký pták na nádraží asi hnízdit nebude. Však se na mě dívali ostatní v mikrobusu divně. Byli to většinou Arabové. Ještě asi nikdy nepotkali člověka, který by se chtěl podívat na tak divné místo. Museli jsme kvůli tomu dokonce měnit trasu. Konečně jsme tady. Vybíhám a občas musím hodit myšku mezi autobusy. Ale našel jsem. Dva Arabové za mnou. Chovám se, jako kdybych objevil Machu Picchu. Cvakám fotku za fotkou. Oni vůbec nechápou, o co jde, ale cvakají taky, protože si myslí, že to mé počínání musí mít nějaký smysl. A tak procházejí rychle autobusákem jako já a fotí, co se pohne. Fotí i průčelí. Já jsem ho zmáčkl snad dvacetkrát. Oni párkrát taky. Jenže smysl to mělo jen pro mě. Bylo tam totiž napsáno: Jan Palach Sud. Tady, uprostřed zapomenutého ostrova v Indickém oceánu, který je dokonce daleko i od Afriky, pojmenovali autobusák po Palachovi – a mnohem dřív, než my jsme po něm pojmenovali náměstí. Hned vedle je nákupní centrum s názvem Galeries Jan Palach. Trošku mi to sevře srdíčko. Chodím mezi davy, jsou tady stovky lidí a desítky busů, srovnal bych to ruchem klidně s Florencí, a ptám se kdekoho, jestli ví, kdo byl Palach. Nikdo se netrefí. Otravuju takhle cestující, paní prodávající na zemi nějaké ovoce, mladíky s dívkou, řidiče odjíždějícího autobusu, který jsem si drze stopl, nějaké chlapy, vtrhnu také mezi dispečery do jejich kanceláře. Už na mě koukají jako na nějakého výstředníka. Všichni jsou hodní, rádi by mi pomohli a krabatí čela námahou. Ale nikdo to neví. Jsou smutní, že nemohou pomoci. Už jsem skoro u východu, když vidím skupinu policistů. Klábosí. Tak je jdu potrápit. „Dobrý den, promiňte, nevíte náhodou, proč se to tady jmenuje nádraží Jana Palacha?“ Policisté se začnou točit jako holubi na báni: nevědí, a pohledy vyzývají ty ostatní, aby to věděli. Až jeden najednou řekne: „Byl to mladý československý student, který v roce 1968 spáchal sebevraždu na protest proti ruské okupaci své země.“ Takhle to řekl. Ten detail s letopočtem jsem mu okamžitě odpustil. Potřásl jsem mu rukou a povýšil ho o dvě hodnosti.

Stanu se sám blbounem

Dneska je to teď, anebo nikdy: poslední leč. Nejdřív šílená jízda na čtyřkolkách průsekem v džungli. Myslím, jak to umím, a tak nedávám pozor. Jak vyhlížím blbouna, stanu se jím sám. Koukám jinam a přidám plyn, zatímco jezdec přede mnou přibrzdil. Pěkně jsem do něj narazil. Snažím se ho přesvědčit, že jsem ho chtěl jen postrkovat, protože mám dobré srdce, ale nezabírá to. Dál už cesta nevede. Musíme sesednout a jít pěšky po kluzké stezce. Někdo padá. Ale před námi je odměna. Vodopád přímo v lese. Už čtvrtý, který tady vidíme. Jeden byl strhující, protože voda padala do kráteru. Ale dodo tady není.

Ještě vyrážíme na plantáže. Tam by mohl být. Celý Mauricius je jedno velké pole cukrové třtiny. Ženy jedou z práce, zubí se na nás z náklaďáku. „Naše země není bohatá, ale my máme bohatství v srdci,“ říká Dominique. Všude je cítit spálená třtina. Vypadá to tady jako u nás na podzimních strništích. Vpodvečer jsme v kopcích daleko od pláží. Zeleň protínají červené cesty. Slunce se měkce klade na zem a prodlužuje stíny. Jeleni. Stáda jelenů. Jsou blízko. Prý jsou tady taky divočáci, ale ty nezahlédneme. Blbouna taky ne.

Není nikde. A to jsem se kvůli němu pověsil na ocelové lano – co kdyby přece jen létal – a jel asi ve stometrové výšce nad údolím dlouhým skoro kilometr. Nakonec ho nenajdu ani u jezírka, kam se chodí hinduisté omývat a modlit jako k řece Ganze. Vede sem nejširší chodník na světě, je jako dálnice. Když přijde čas procesí, jdou po něm statisíce. Polovina obyvatel ostrova jsou Indové a na tuhle slavnost se sem sjíždějí další z celého Indického oceánu. Teď je tu prázdno, jen několik set lidí. Ženy v barevných sárí lijí vodu do jezera, zapalujívoňavé tyčinky. Zavřu oči a jsem v Indii.

Ptáka dodo nenajdu ani na pláži, kde kráčí nevěsta v bílém a ženich v béžovém smokingu. Úplně jako v americkém filmu. Ale tohle není Hollywood. Poznám to podle toho, že nemají boty. Před nimi přičapává fotograf, který je na památku fotí. Mauricius je ostrov svateb a novomanželů. Chvilku to okukuju, pak zasednu k snídani, kterou nám hotel vystrojil na pláži. Kuchař má bílou čepici, palmy šumí a moře je modré. V dáli, kde se láme laguna přes korálové útesy, se bíle pění.

Blbouna zahlédnu v Muzeu modrého mauritia, ale je jen na poštovní známce. A toho posledního potkám v salonku na letišti. Jsou vlastně čtyři a jsou u nich cedulky. Dodo Father 210 eur. Dodo Mother 170 eur. Dodo Baby Boy 90 eur. Dodo Baby Girl 90 eur.

http://cestovani.idnes.cz/jak-jsem-hledal-blbouna-a-objevil-pritom-lulanku-fto-/kolem-sveta.aspx?c=A120109_164450_igsvet_tom

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .