0
0

Co a kdy jsme podnikali?

1. den, neděle 27. 7. 2008 18:40 odlet na Madeiru, přílet a ubytování ve Funchalu,

2. den, pondělí 28 .7. 2008 procházky po městě Funchal,

3. den, úterý 29. 7. 2008 Monte – Tropická zahrada,

4. den, středa 30. 7. 2008 Monte – jízda na saních, levada do Bom Sucesso,

Orchidejová zahrada a Botanická zahrada,

5. den, čtvrtek 31. 7. 2008 projížďka lodí, prohlídka centra Funchalu a automobilová

rallye,

6. den, pátek 1. 8. 2008 Funchal – shánění auta a veřejné lázně Lido,

7. den, sobota 2. 8. 2008 z Monte podél levady dos Tornos do Camachy,

8. den, neděle 3. 8. 2008 Funchal – levada dos Piornais a levada do Curral,

9. den pondělí 4. 8. 2008 zahrada Blandy´s Garden, prohlídka centra Funchalu –

tržnice, radniční náměstí, muzeum madeirského vína,

10. den úterý 5. 8. 2008 vesnice Terreiro da Luta, Ribeiro Frio (pstruží sádky) a

vyhlídka Balcoes, město Santana, poloostrov Sao

Lourenco, pláž Prainha, socha Christo Rei,

11. den středa 6. 8. 2008 třetí nejvyšší hora Pico do Arieiro, pokus zdolat nejvyšší

horu Pico Ruivo, údolí jeptišek Curral da Freiras,

12. den čtvrtek 7. 8. 2008 sedlo Encuemada, náhorní plošina Paul da Serra,

Rabacal – levada do Risco a levada 25 Fontes, Porto

Moniz a lávová jezírka,

13. den pátek 8. 8. 2008 rybářská vesnice Camara de Lobos, nejvyšší útes Gabo

Girao, lávové jeskyně Sao Vicente, nejvyšší hora Pico

Ruivo,

14. den sobota 9. 8. 2008 prohlídka centra Funchalu – městský park, tržnice,

muzeum Madeira story center, radniční náměstí, park

svaté Kateřiny,

15. den neděle 10. 8. 2008 slunění na pláži Praia Formosa, 20:30 odjezd na letiště,

16. den pondělí 11. 8. 2008 4:15 přistání v Praze a 5:30 příjezd do Kladna.

Kdo tam byl a s kým jsme jeli?

Akce měla 2 účastníky – Jana a Karel. Pobytový zájezd na Madeiru jsme koupili u cestovní kanceláře Snail Travel – jsou specialisté na Madeiru. Nejvíc zájezdů je asi od nich.

Proč vlastně Madeira?

Ještě 14 dní před dovolenou jsme nevěděli, kam vlastně pojedeme. Tip na Madeiru a na Snail Travel mi dala moje kamarádka Simona. Internetové stránky Snail Travelu jsem sledovala už řadu týdnů, ale zájezdy se mi pořád zdály moc drahé. Ve hře byly stále i jiné země. Uvažovala jsem také o tom, že bychom zájezd koupili od německé cestovní kanceláře, protože je to o dost levnější.

V úterý 15. 7. 2008 jsme odpoledne běhali po cestovních kancelářích. Šli jsme i do jedné kanceláře, kde prodávají zájezdy německých cestovek za výhodné ceny. Paní nám řekla, že na Madeiře taky byla a tak pořád sleduje nabídky zájezdů na Madeiru. S německou cestovkou bychom tam na týden mohli asi za 10 000 Kč, ale odlet by byl z Mnichova. Paní nás však upozornila na akční nabídku Snail Travelu, která vyšla předchozí den. Byla to nabídka „2 týdny za cenu 1 týdne“. A bylo rozhodnuto……..

Hned druhý den, ve středu 16. 7. 2008, jsem vyrazila do kanceláře Snail Travelu a zaplatila zálohu 4 000 Kč. Protože odlet byl už za 10 dní, musela jsem večer do banky a hned poslat na účet cestovní kanceláře i zbytek peněz.

Kolik to stálo?

Cestovce jsme zaplatili za osobu 16 590 Kč. Leták lákal na cenu 11 890 Kč za dvoulůžkový pokoj se snídaní, ale jako vždy byly dole drobným písmem připsány příplatky – palivový příplatek 1 790 Kč, letištní taxy 2 490 Kč, cestovní pojištění a pojištění v případě storna 420 Kč. Na Madeiře jsme každý utratili 337 eur (8 088 Kč). Eura jsme koupili při kurzu 24 Kč za 1 euro. V Čechách jsme za zásoby na cestu utratili dohromady asi 950 Kč. Takže celková útrata na osobu byla zhruba 25 000 Kč.

O Madeiře jsem dopředu věděla, že to není levná země. Měla jsem trochu strach, na kolik nás to nakonec vyjde, ale s výslednou cenou jsem byla spokojená. Trefili jsme se do částky, kterou jsem dopředu odhadovala.

Něco k Madeiře

Madeira je ostrov v Atlantickém oceánu, nachází se v subtropickém pásu. Leží téměř 1000 kilometrů jihozápadně od Portugalska, ke kterému patří. Madeiře se říká také ostrov věčného jara nebo ostrov květů. „Ilha da Madeira“ znamená „ostrov dřeva“. Ostrov byl vytvořen vulkanickou činností.

Madeira má rozlohu 741 km2, má asi 245 000 obyvatel. Ostrov má délku 57 km a maximální šířku 22 km. Díky vysokým horám je ale vzdálenost mezi jednotlivými místy rozhodně větší, protože člověk musí napřed vyjet někam nahoru a pak sjet někam dolů. Viděli jsme ale spoustu nových tunelů a ty vzdálenosti zkracují (dotuje je EU). Díky rostoucímu počtu tunelů se prý začíná říkat, že vnitřek ostrova vypadá jako ementál.

Hlavní město je Funchal (čti funšal), žije v něm asi 104 000 obyvatel a leží v jihozápadní části ostrova. Město se jmenuje podle porostů divokého fenyklu – funcho znamená portugalsky fenykl. Právě v letošním roce slaví Funchal 500 let své existence.

Na Madeiru se nejezdí kvůli dovolené na pláži. Na ostrově totiž pláže moc nejsou, je tam jedna písčitá pláž, zbytek jsou pláže kamenité s obtížným přístupem do moře. Hlavním lákadlem ostrova jsou přírodní krásy – procházky v krásné přírodě, umělé vodní kanály – tzv. levady a procházky kolem nich, hory.

Levady tvoří zavlažovací systém, který má přivádět vodu z vysokých hor do nižších poloh s úrodnou půdou, kde je jí nedostatek. Hlavní levady jsou asi půl metru široké a půl metru hluboké. Některé kanály byly budované za neuvěřitelně těžkých podmínek a vyžádalo si to mnoho obětí na životech (často je museli stavět otroci nebo trestanci). V některých úsecích jsem si fakt nedovedla představit, jak tam levadu mohli vybudovat. Když prý hrozilo nebezpečí pádu do propasti, byli dělníci spouštěni k práci na lanech v proutěných koších. Dnes mají levady asi 2 150 km (z toho je 40 km v tunelech). Pro čištění a další údržbu levad byly podél nich postaveny chodníky. Ty se dnes používají jako turistické cesty.

Cesty kolem levad jsou dost různorodé. Někde je to klidná procházka po široké cestě lemované stromy a květy, jinde je na jedné straně levady skála a na druhé straně propast 100 metrů hluboká. Já jsem na některých úsecích opravdu trpěla. Tam, kde mají chodit turisté, jsou některé nebezpečné úseky upraveny. I tak se některé úseky zpřístupněných levad nedoporučují těm, kdo trpí závratí. Tam, kde bylo pevné nové zábradlí, to bylo v pohodě. Na jiných úsecích ale byla jen drátěná lana a ta byla často potrhaná nebo úplně chyběla a zůstaly po nich jen kůly. Karlovi tyhle úseky špatně nedělaly, takže když jsme na takové místo došli, musel mě vodit za ruku. V průvodci o takových úsecích psali, že poskytují silné nebo nezapomenutelné zážitky. To u mě fakt platilo.

Díky tomu, že je Madeira součástí Portugalska, se tam platí eurem. Mluví se tam portugalsky, což ani jeden z nás neumí. Neměli jsme ale problém domluvit se anglicky. Nerozuměla nám jenom prodavačka v obchodě a naše pokojská.

Co se týče počasí, to nám vyšlo skvěle. První týden bylo s výjimkou jednoho dne úplně jasno, teploty kolem 30 stupňů. Jeden den trošku poprchávalo a bylo zataženo. Druhý týden už bylo mnohem více oblačnosti. My jsme ale několikrát vyjeli autem nahoru do hor, nad mraky, a tam krásně svítilo sluníčko. Teploty byly, i když bylo více mraků, pořád kolem 26 – 30 stupňů.

Informace o Madeiře jsme získali z internetu – ze stránek madeira.rovnou.cz a ze stránek Snail Travelu. Největším přínosem byl ale jako vždy knižní průvodce. Klasické a nejlepší průvodce Lonely planet a Rough guide o Madeiře ale nebyly, v knihovně jsem nic nesehnala. Koupili jsme tedy průvodce Madeira od Bořivoje Indry, nakladatelství freytag & berndt (199 Kč). Výhoda byla, že průvodce psal Čech, takže tam byly i rady, jak ušetřit, jak se levně najíst, jak cestovat autobusy. Přece jen je to o něčem jiném, když ceny posuzuje český a anglický autor. Nejvíc se mi na tom průvodci líbilo, že přesně popisoval 16 doporučených výletních tras, to se nám opravdu hodilo.

1. den – neděle 27. 7. 2008 – 18:40 odlet na Madeiru, přílet a ubytování ve Funchalu

Podle pokynů cestovní kanceláře jsme museli být na letišti klasicky minimálně 2 hodiny před odletem. Kolem 16. hodiny nás vyzvedli Karlovi rodiče a odvezli nás na letiště Ruzyně. Na letišti jsme si u pracovnice cestovní kanceláře vyzvedli letenky, kartičky k cestovnímu pojištění a pokyny k pobytu na Madeiře.

Zase jsem zapomněla na to, že si chci zavazadlo do igelitu balit sama doma. Takže jsme si každý za 85 Kč nechali zabalit kufr, a pak už jsme šli na odbavení, pasovou kontrolu, přes detekční rámy a na gate. Měli jsme strach, jestli se naše zavazadla vejdou do stanovených 20 kg. Doma jsme je kvůli tomu několikrát převažovali a pak snižovali zásoby jídla. Ale bylo to v pohodě. Můj kufr vážil 18,4 kg a ten Karlův 19 kg. I přes nehorázné ceny na letišti jsme bez problémů našli automat, kde bylo možné koupit 0,5 l vody za 30 Kč.

Odlet byl stanoven na 18:40. Kvůli bouřce nad Německem a Švýcarskem jsme ale odletěli asi o 25 minut později. Letěli jsme se společností Travel servis, letadlo bylo Boing 737 (rychlost asi 800 km/h, letová hladina 11 000 metrů). Let byl v pohodě, bylo jen pár malých turbulencí.

Karel letěl takovým letadlem poprvé, a tak jsem mu nechala místo u okýnka. Já se stejně v letadle nejradši věnuji jídlu, abych nemusela myslet na to, jak jsme vysoko. Potěšilo nás, že byla teplá večeře. Večeře byla dobrá, s obsluhou to bylo horší. Některé letušky vypadaly, že asi letí poprvé (byl to fakt, teprve se zaučovaly), další byla tak roztržitá, že se jí jedna pasažérka ptala, jestli není zamilovaná.

Potom jsme si za 50 Kč koupili sluchátka, abychom mohli sledovat film. Film byla strašná ptákovina. Bylo to o nějaké dětské vyšetřovatelce zločinů. Při zpátečním letu nám promítali ten samý film, podruhé už jsme ten zážitek opakovat nemuseli. Myslím, že by nebylo na škodu, kdyby se při cestě tam a zpět promítaly různé filmy. Travel servis by se nad sebou měl zamyslet. Vzpomínala jsem nostalgicky na Emirates airlines (letěla jsem s nimi do Thajska), kde byly sluchátka zadarmo a asi 5 filmů na výběr.

Ve 23:15 jsme přistáli na Madeiře na letišti Santa Catarina. Na cedulích na letišti bylo napsáno „Funchal“. Letiště je ale ve skutečnosti v Santa Cruz, asi 20 km od Funchalu. Na Madeiře mají poněkud zvláštní letiště. Protože tam není žádná dostatečně velká rovná plocha, je část letištní plochy vybudovaná na pilířích nad mořem. Pod těmi pilíři ještě vede dálnice. Taky jsme jednou pod letištěm a vedle přistávací dráhy projížděli a bylo to zajímavé. Škoda, že právě nic nepřistávalo. Pak je to prý úplně super, když jede člověk autem a prakticky vedle něho přistává letadlo. V roce 2000 byla letištní dráha prodloužena, aby přistání nebylo tak nebezpečné. I tak to ale není jednoduché a na Madeiře údajně mohou přistávat jen piloti, kteří na to mají speciální zkoušky.

Po příletu jsme dost dlouho čekali na kufry. Nejely a nejely. Skoro všichni už byli pryč a my jsme pořád čekali. Pak konečně kufry přijely, ten můj s ulomenou nožičkou. A to jsem ho koupila týden před odletem. Z letiště jsme se dostali až kolem půlnoci. V hale na nás čekala delegátka od Snail Travelu, která nám řekla, kterým autobusem máme jet do našeho hotelu. Za 20 – 30 minut jsme byli ve Funchalu v hotelu.

Zhruba v jednu hodinu českého času jsme se ubytovali ve dvouhvězdičkovém hotelu Residence Monumental. A s námi dalších 8 Čechů. Hotel se nacházel v hotelové čtvrti asi 30 – 40 minut chůze od centra.

První dojmy z hotelu:

– podle cestovní smlouvy jsme měli mít pokoj bez balkonu, ale balkon jsme měli, a dokonce s výhledem na moře (ale taky s výhledem na rušnou výpadovku z města),

– mile nás překvapilo, že je na pokoji lednička, nepočítali jsme s ní,

– postel byla trochu úzká, občas jsme do sebe kopli,

– taky ta postel byla skoro jako vodní, při každém pohybu, i při tom sebenepatrnějším, se postel celá rozvlnila,

– v pokoji byla odřená stará skříň, nebyly v ní žádné poličky,

– jak jsem se dočetla předem v recenzích na internetu, hotel byl opravdu hlučný, protože stál přímo u rušné silnice. Protože jsem s tím počítala, měla jsem špunty do uší a používala je každý den. Karlovi to bylo jedno, ten usnul i bez nich. Okna byla taky stará (jako skříň) a hluk vůbec neizolovala. Podle mě by stačilo dát nová okna a pobyt v hotelu by byl hned mnohem snesitelnější,

– v pokoji bylo asi 10 vypínačů, jen u 6 jsme zjistili k čemu jsou,

– všimli jsme si, že nikde nebylo žádné topení, evidentně tu není potřeba.

Pozdější dojem z hotelu byl, že je tu spousta mravenců. Používali jsme k jejich hubení různé techniky, od prostého umývání obsazených ploch vodou, přes potírání jarem až k repelentu – ten se opravdu osvědčil. Také jsme později zjistili, že když jíme na balkoně, jsme tam jako na výstavce. Kdokoliv jel nebo šel kolem, tak na nás čuměl.

2. den – pondělí 28. 7. 2008 – procházky po městě Funchal

Ráno jsme přešli na madeirský čas, je tam o hodinu méně než v Čechách. Tak malý časový posun nám nedělal potíže.

Ráno jsme spali do 8:30. Potom jsme museli vstát, abychom stihli snídani. Ta byla od 8 do 10 hodin. Snídaně byla taky kapitola sama pro sebe. Z recenzí na internetu jsem zjistila, že největší mínus tohoto hotelu je hluk ze silnice a stále stejné snídaně. Recenze měly pravdu. Celé 2 týdny jsme každý den snídali to samé. Díky tomu, že jsme s tím dopředu počítali, jsme to snášeli bez problémů a nepřekvapovalo nás to. Každý den byla slaná houska, sladká kobliha bez náplně, máslo, broskvová marmeláda (mohli nás aspoň měnit příchutě, ale neměnili), banán (zahnutý v rozporu s normami EU a proto se nesmí vyvážet), čaj nebo kafe, mléko a džus.

Po snídani jsem si vyzvedla na recepci pas. Ptali jsme se na klíče k trezoru, který jsme našli na pokoji. Mile nás překvapilo, že klíče byly zdarma. Potěšilo nás, že nemusíme nikam zahrabávat peníze a pasy.

Do 12 hodin jsme ještě odpočívali. Ten noční příjezd nás přece jen zmohl. Pak se nám cosi snažila portugalsky vysvětlit pokojská. Nakonec jsme se celkem pochopili. Chtěla u nás uklidit, ale když nás uviděla, dala nám 5 minut na to, abychom z pokoje zmizeli a nechali jí volné pole působnosti.

Tak jsme vyrazili na procházku – seznámit se s nejbližším okolím. Velké plány jsme neměli, protože v 15 hodin byla v hotelu schůzka s delegátkou Snail Travelu. Nejdřív jsme šli kousek po té rušné silnici, co vedla kolem našeho hotelu – Estrada Monumental. Po chvilce jsme došli k Jardim Panoramico – panoramatické zahrady. Zahradu tvořily jednotlivé terasy ve svahu, který klesal dolů k moři. Na každé terase byly rostliny z jiné oblasti. Karla nejvíc zaujaly baňaté kaktusy. Zahradou jsme slezli dolů na přímořskou promenádu. Po promenádě jsme šli směrem k nejbližší kamenité pláži – Praia Formosa.

Viděli jsme i koupací centra – většinou to byly 2 bazény s mořskou vodou, od bazénů se dalo vlézt i do moře, na opalování sloužily betonové plochy kolem bazénů většinou výškově dost členité, z řady míst nebylo vidět ani na bazén ani na moře, vstupné bylo 3 eur. My jsme tam ale dnes nešli.

Po malém nákupu v supermarketu Modelo (0,45 eur 1,5 l vody, 0,99 eur chleba) jsme šli zpět k hotelu. Pěkně (či spíše nepěkně) jsme se při té procházce zapotili.

Po 15. hodině dorazila delegátka. Dala nám obecné informace, které jsme už znali z našeho knižního průvodce. Přínosná pro nás byla informace, že na Madeiře bude od čtvrtka do soboty automobilová rallye, takže bude Funchal a pak západní a východní část ostrova uzavřená. Taky nás strašila, že je problém sehnat auto. Přínosnou informací bylo také to, který autobus nám od hotelu jede na Monte. Nabízela nám i 3 jednodenní poznávací výlety po ostrově, to nás ale nelákalo.

Při informační schůzce nám všem číšník donesl panáka vína Madeira. Bylo to naše první a rozhodně ne poslední setkání s vínem Madeira. Madeiru jsme si kupovali v supermarketu pro večerní popíjení (kolem 5 euro), byli jsme kvůli ní v muzeu vína a nakonec jsme si jednu značkovou láhev dovezli i do Čech. Víno patří k nejznámějším produktům ostrova. Má 17 až 19% alkoholu. Víno se vyrábí speciálním postupem – kvasí, zahřívá se, přitom se promíchává, pak se chladí a alkoholizuje se – přidává se brandy nebo víno z mladších ročníků. Výsledek se dá přirovnat k portskému. Hlavní druhy se označují jako sercial (suché), verdelho (polosuché), boal (polosladké), malmsey (sladké). Nám nejvíc zachutnalo polosladké. Taky jsme pili Rainwater – v minulosti se tak označovalo „víno ředěné vodou“, dnes pod tím názvem prodávají polosladké tříleté madeirské. Dřív lodníci při přepravě vína upíjeli a pak to dolévali vodou, aby to nebylo poznat. Zákazníkům to ale chutnalo, a tak se ten název ujal.

Po informační schůzce jsme si na pokoji uvařili instatní těstoviny a pak jsme vyrazili na procházku do centra Funchalu (cesta tam asi 30 – 40 minut pěšky po Estrada Monumental). Cestou jsme viděli sochu císařovny Sisi – nějakou dobu na ostrově pobývala, léčila se tam – dříve se tvrdilo, že madeirské podnebí je dobré pro zdraví. Zastavili jsme se v moc pěkné zahradě Jardim de Santa Catarina. V informacích jsme koupili jízdní řády na autobusy (1,25 eur), nahlédli jsme do katedrály Sé, byli jsme se podívat na dolní stanici lanovky, která vede nahoru na Monte a došli jsme na konec přístavu k pevnosti Fortaleza de Sao Tiago. Zpátky jsme šli přímořskou promenádou kolem přístavu, tam jsme posbírali různé letáky s nabídkami lodních výletů.

U přístavu u konečné autobusů jsme si koupili lístky na autobus. Hromadné dopravní prostředky ve Funchalu a na Madeiře, to je taky samostatná kapitola. Nejezdí se na lístky, ale člověk si musí koupit kartičku, na které je nabitý nějaký počet jízd. Kartička stála 0,8 eur a k tomu jízdné. Kartičku šlo používat opakovaně a dobíjet. Viděli jsme i lidi, kteří to nevěděli nebo nepochopili a po jízdě kartičku vyhodili do koše.

U řidiče si šlo koupit lístek – to pak dal kartičku nabitou na jednu jízdu. Bylo to dražší, ale jednodušší. My jsme se dokázali vypořádat s dobíjením karty v automatu, i když průvodce psal, že je to složité. Podle nás to bylo jednoduché. Koupili jsme si kartičku se 4 jízdami (3,90 eur). Pak nám ale bylo líto mrhat jízdami a stejně jsme šli na hotel pěšky. To mě přesvědčilo o tom, že na to musíme jít jinak. Další den jsme si pořídili další kartičku, na kterou jsme si nabili turistickou jízdenku – neomezený počet jízd na 7 dní za 17,50 eur. Pak už jsme jezdili busem po celém Funchalu, jak nás napadlo a nemuseli jsme řešit, jestli jít pěšky nebo jet busem, i když šlo jen o pár stanic.

Hromadná doprava na Madeiře je pro Čecha zvyklého na české jízdní řády dost boj. V knížce s jízdními řády, kterou jsme si koupili, totiž byly napsané jen počáteční a konečné stanice autobusů a jen čas odjezdu z výchozí stanice a přibližná doba trvání cesty. To znamená, že jsme nevěděli názvy zastávek mezi konečnými, ani to, v kolik na danou zastávku autobus dojede. V jízdním řádu nebylo ani schéma busů, takže jsme nevěděli, kudy který autobus jede a kde by se dalo přestoupit na jinou linku. Řešení bylo jediné, sednout si na zastávku a prostě čekat, až něco přijede. Na některých autobusových zastávkách byl elektronický panel, který informoval, za jak dlouho který autobus pojede. Pak to bylo super. Bylo to ale většinou jen v centru. Na zastávce u našeho hotelu to nebylo. Po týdnu jsme zjistili, že existuje schéma autobusů. Na jedné zastávce to bylo vyvěšené. Neviselo ale na té zastávce, ze které jsme jezdili, ani to nebylo v tom jízdním řádu.

Když chtěl člověk, aby mu autobus zastavil, musel na něj mávnout rukou. Po nástupu se musela přiložit kartička ke čtečce. Když chtěl člověk vystoupit, musel zmáčknout tlačítko, bus jinak nezastavil. Zastávky byly snad každých 50 až 100 metrů. Z jedné zastávky byla vždycky vidět ta druhá. Pro lidi to bylo pohodlné, skoro každý mohl vystoupit prakticky u svého domu. Cesta ale díky neustálému zastavování byla poněkud zdlouhavá.

Na hotel jsme došli až po 22. hodině. Venku bylo stále vedro a spousta turistů. Dali jsme si zase instantní polévku a pak šli spát, já se špunty v uších jako každý den.

3. den – úterý 29. 7. 2008 – Monte – Tropická zahrada

Dnes vyrážíme na Monte do Tropické zahrady. Monte je vlastně součást Funchalu a dá se tam snadno dojet městským autobusem. Je to předměstí a vilová čtvrť. Celá Madeira jsou kopce a kopce, totéž platí pro Funchal. Náš hotel ležel skoro u moře a Monte leží mezi 400 až 700 metry nad mořem, takže jsme během chvilky autobusem překonávali celkem slušné převýšení. Občas mi tam i zaléhaly uši.

Ráno jsme nějak opomněli podívat se do jízdního řádu, kdy nám jede autobus na Monte. Na zastávce jsme zjistili, že jezdí jednou za hodinu. Čas příjezdu autobusu na naši zastávku jsme samozřejmě neznali, ale podle času odjezdu z konečné jsme odhadli, že nám bus už ujel a další jede za dlouho (to jsme si ověřili na další zastávce, kde byla elektronická cedule s odjezdy busů). Nechtělo se nám čekat, tak jsme jeli do centra a z centra pak nahoru na Monte. V centru jsme dost dlouho nemohli najít, odkud nám vlastně bus jede. Pěkně jsme se tam prošli, než jsme to našli. Pak jsme netušili, kde máme vystupovat. Myslela jsem, že máme dojet na náměstí s kostelem, že to podle toho poznáme. Nakonec jsme vystoupili, když začali vystupovat úplně všichni a autobus nechtěl jet dál, byla to konečná. Náměstí tam sice bylo, ale kostel byl schovaný za stromy a za kopcem, takže jako orientační bod se vůbec nehodil. Nakonec nám to z hotelu na Monte trvalo asi hodinu.

Jízda busem stála za to, stoupali jsme do kopce, často velmi uzounkými uličkami. Z busu byl pěkný výhled na město dole a na moře. Pro Madeiřany je typické, že jsou schopní zaparkovat prakticky kdekoliv – v zatáčce, na horizontu, v nejužším místě silnice. S tím vším se musel autobus potýkat. Řidiči autobusů už na to byli zvyklí a nedá se říct, že by jezdili nějak pomalu. Autobus si cestu zajišťoval tím, že před každou zatáčkou troubil.

Na Monte jsme se vydali za davem. Nejdřív jsme narazili na madeirskou specialitu, jednu z hlavních atrakcí – tobogan – jízda na dřevěných saních z kopce po asfaltové silnici. Svézt jsme se ale chtěli až odpoledne. Chvíli jsme pozorovali chlápky se saněmi, ale nikdo zatím nejezdil. Sáně doprovází a řídí vždy dva místní průvodci v bílých oděvech a slamácích, jak to požaduje dlouhá tradice a interní předpis. Dřív prý na saních vozili z Monte dolů do Funchalu zboží. Saně byly lepší než vozy s koly, protože ta by madeirský terén nevydržela.

Potom jsme vylezli ke kostelu Igreja de Nossa Senhora. Je tam pochovaný poslední rakouský císař Karel I. Habsburský. Před kostelem jsme se fotili u jeho sochy.

Potom jsme šli do Jardim Tropical Monte Palace – do tropické zahrady. Vstupné na osobu 10 eur. V průvodci byla zahrada popsaná velmi lákavě, nás to však dost zklamalo. Asi za to mohlo i počasí, které kazilo dojem. Bylo zataženo, pak začalo trochu kapat, byla mi zima. Neměli jsme deštník ani další oblečení. K tomu nám začala varovně blikat baterka ve foťáku a vypadalo to, že toho moc nenafotíme.

Průvodce nás nalákal na to, že jde o jednu z nejzajímavějších atrakcí Madeiry a že se tam dá strávit klidně i celý den. Průvodce psal o potoku, jezírcích, vodopádech, vodotryscích, drobných peřejích, krásných stromech, tropických i subtropických ošetřovaných rostlinách, hezkých zákoutích, vyhlídkových terasách se sochami a vázami, o vysokém mostu nad strží a hrůzu vzbuzujících sochách, u kterých děsí lví řev, o zrcadlové stěně u voliéry s papoušky, o japonském chrámu, o rybách koi, o vavřínovém pralese s madeirskými cedry, cykasové stráni, prastarých olivovnících, o orchidejové zahradě, o mahagonových a mamutích stromech.

Pro nás to ale prostě tak úchvatné nebylo. Podle nás v zahradě rostlo to samé, co rostlo i venku. Aby to bylo zajímavé pro turisty, tak to ohradili a nacpali tam ty japonské a čínské motivy. Nejvíc se mi líbilo jezírko s vodopádem a labutěmi, které bylo u jakéhosi zámku. U zámku Karel krmil pávy.

Co se nám líbilo, byly výstavní síně. Ve dvou patrech byla ukázka afrického umění (sochy) s africkou hudbou, ve třetím patře byla sbírka minerálů, hlavně velkých krystalů. Moc pěkné.

V zahradě a jejím okolí jsme potkali poměrně dost Čechů. V podstatě každý den jsme na nějaké Čechy narazili (ty co jsme s nimi bydleli v hotelu, nepočítáme J))). I jeden řidič minibusu nám říkal, že Čechů jezdí na Madeiru víc a víc. Myslím, že už to není destinace jenom pro bohaté.

V jednom místě bylo ze zahrady vidět na silnici, po které jezdili lidi na tobogánu – na těch dřevěných saních z kopce. Překvapilo nás, že sáně jezdily po silnici, po které normálně jezdila auta. Kvůli saním tam byla provedena místní úprava provozu a jezdilo se vlevo. Auta se plazila za sáněmi nebo je předjížděla. Taky jsme potom vypozorovali, že sáně se zpátky nahoru vozí hromadně nákladním autem. Řidiče saní vozil nahoru minibus. Bylo komické pozorovat, jak se najednou vynořila hromada chlápků v bílém a společně se vydali ke kostelu na start saní. Saně vozili z jedné strany kopce, řidiče z druhé strany kopce. Ani jedno však po silnici, po které jezdily saně. Asi aby turisti neviděli, jak se vozí nahoru a nepřicházeli o iluze.

Když jsme vyšli ze zahrady, taky jsme se chtěli saněmi svést. Na rozdíl od rána, tam ale byla neskutečná fronta. Vypadalo to, že tam čekají minimálně 3 autobusy lidí, kterým jízdu zaplatila cestovka. Karel nechtěl čekat, až se to uvolní.

Podívali jsme na lanovky dolů do centra Funchalu a do Botanické zahrady, na kostelík a trošku jsme si prošli městský park.

Pak jsme šli na bus. Bus k hotelu nám zase jel až za 50 minut, tak jsme zase jeli přes centrum. Z centra jsme jeli busem, co nás dovezl dolů k moři k lázním Lido, pak jsme se vydrápali přes Panoramatické zahrady nahoru na naši ulici Estrada Monumental a šli na nákup. Koupili jsme si půlku teplého kuřete a flašku vína Madeira a byla super večeře. Při nákupech jsme narazili na obchod Baťa. Na Madeiře bylo všechno o něco dražší, ale boty tam měli za polovinu než u nás.

Dorazili jsme na hotel asi 18:30. I když nám na Monte bylo chladno, dole ve městě bylo zase vedro.

Karla zaujalo, že tu policajti jezdí v octáviích. Mě zaujalo, kolik mladých lidí, se tu vásnivě líbá a objímá v parcích. Taky mě zaujalo, že všechna WC tu byla zdarma. Často u vchodu seděl někdo, kdo to hlídal, ale peníze nevybíral. Taky bylo zvláštní, že tu spoustu lidí běhá v rámci sportovního vyžití po chodnících nebo u kraje silnice, namísto toho, aby šli do parku, na pláž nebo někam do přírody.

4. den – středa 30. 7. 2008 – Monte – jízda na saních, levada do Bom Sucesso, Orchidejová zahrada a Botanická zahrada

Ráno jsem měla pocit, že venku na ulici už není tak hrozný hluk. Asi už si zvykám.

Dnes jsme znovu vyrazili na Monte. Poučeni ze včerejška jsme se podívali, kdy nám tam jede bus přímo od hotelu. No zjistili jsme samozřejmě jenom to, kdy odjíždí autobus z první zastávky. Nevěděli jsme, jak daleko výchozí stanice je, takže jsme už v době odjezdu busu z první zastávky stáli na té naší zastávce. Stáli jsme tam asi 15 minut než bus přijel. 9:05 jsme vyrazili busem 48 na Monte, cesta trvala asi 40 minut.

Dnes to bylo pro nás jednoduché v tom, že už jsme Monte znali a věděli jsme, kde máme vystoupit. Šli jsme rovnou ke kostelu, od kterého vyjíždějí sáně. Po včerejší zkušenosti jsme se rozhodli, že bude lepší jet ráno, když o jízdu nemá skoro nikdo zájem.

Koupili jsme si jízdu – 25 euro pro 2 osoby – a jeli. Karel chtěl, aby to jelo rychleji, ale mně to bohatě stačilo. Jeli jsme asi 2 km. Chvílemi se saně řítily (podle Karla šouraly) z kopce bokem, většinou tak vybíraly zatáčky. Na křižovatce nás sebou málem vzalo auto. Mělo nám dát přednost, ale moc se k tomu nemělo. Naštěstí to všichni zvládli. Sáně několikrát zastavily, a saňaři čistili a promazávali sanice, aby to lépe jelo (asi nějakým lojem, či co to bylo). Cestou dolů nás kdosi vyfotil. Než jsme dojeli dolů, už tam na nás čekala naše fotka na saních a CD madeirské hudby, to vše ve složce formátu A4. Tak se jim podařilo z nás vytáhnout dalších 10 euro. Složku pak Karel zbytek dne nosil v ruce, aby se nám to nepomačkalo a nezlámalo.

Asi pro nás bylo dobře, že jsme jeli už ráno. Řidiči saní se prý celé odpoledne posilňují alkoholem a pak se předvádějí a trochu tak děsí turisty.

Saně končily kdesi uprostřed kopce. Ani v průvodci se nám nepodařilo najít informaci, kde ty saně vlastně končí, abychom si odtamtud našli spojení pryč. Za taxi jsme utrácet nechtěli. Autobusová zastávka tam sice byla, ale nevěděli jsme, kam ten autobus jede. V našem jízdním řádu jsem ho nenašla. Rozhodli jsme se, že se na Monte vrátíme pěšky. No nebyl to až tak dobrý nápad. Bylo vedro, cesta samá zákruta, pořád do příkrého kopce, museli jsme jít přímo po silnici, protože tam nebyl chodník. Za chvíli jsme došli na silnici, po které jel autobus k horním stanicím lanovek na Babosas. Autobus jezdil asi jednou za hodinu, ale vypočítala jsem, že by mohl jet už za 30 minut. Chvíli jsme se ještě plazili do kopce a pak jsme stejně na autobus počkali. Za chviličku jsme byli zpátky na Monte – Babosas.

Tam jsme se zase podívali do kostelíku, který jsme zvenku viděli už včera. Včera byl kostelík zavřený. Dnes byl otevřený, asi protože v něm byla rakev. Radši jsme se tam nezdržovali.

Potom jsme vyrazili na levadu do Bom Sucesso. V průvodci byla trasa nazvaná „Dramatická levada do Bom Sucesso“. Dramatické to ale nebylo, bylo to naprosto v pohodě. Asi polovinu cesty jsme šli lesem z kopce a vedle nás jsme pořád viděli lanovku z Monte do Botanické zahrady. Na několika místech jsme si nebyli úplně jistí, kterým směrem máme jít dál. Tak jsme šli tam, kde to bylo nejvíc ušlapané. Ukázalo se, že to byla správná taktika. Ukazatel byl cestou jen párkrát, taky jsme viděli nějaké zničené směrovky. Nevypadalo to tam jako na nějaké extra oblíbené cestě, asi tam moc lidí nechodilo.

Pak začala dramatická levada. Dramatické na ní byly asi jen výhledy, cesta byla naprosto pohodová. Podle popisu v průvodci jsem čekala něco mnohem horšího. V levadě nebyla voda, takže když se mi nelíbilo jít po okraji levady, mohla jsem jít bez problémů v ní. Od levady byly moc pěkné výhledy na Atlantik, na funchalský přístav a na dálniční most vysoko nad údolím, který je specifický tím, že vede z tunelu rovnou do dalšího tunelu.

Naším cílem bylo dojít pěšky až do Botanické zahrady. Mysleli jsme, že cestou k ní někde odbočíme, ale nedalo se to. Museli jsme dojít až na konec levady, který byl o dost níž než Botanická zahrada.

Na konci levady jsme uviděli šipku Orchidejová zahrada. V průvodci její návštěvu doporučovali a tak jsme tam šli. Zase do prudkého kopce, jen z nás lilo. Vstupné 2 x 5 euro byly vyhozené peníze. Rozhodně to nestálo za to. Když se nás někdo ptal, co jsme už viděli, tak jsme od návštěvy orchidejové zahrady každého odrazovali. Bylo to tam maličké a kvetlo toho málo. U nás v květinářství je to asi zajímavější.

Návštěva orchidejové zahrady měla jedinou výhodu. Potkali jsme tam nějaké Slováky, byli tam autem a nabídli nám, že nás svezou do Botanické zahrady. To se hodilo, nemuseli jsme hledat bus a čekat na něj.

V Botanické zahradě (Jardim Botanico da Madeira) to Slováci proběhli rychlostí blesku a zmizeli. My jsme tam strávili několik hodin. Za vstupné 3 euro za osobu to bylo skvělé. Zahrada se nám moc líbila, víc než ta tropická. Byly tam zajímavé a pěkné rostliny, hezky udělané chodníčky, pěkné květinové záhony (fotky byly na spoustě pohledů z Funchalu), spousta kaktusů. Taky tu byla malá zoo s želvami, papoušky a bílými pávy. Karel z nich byl nadšený. V zahradě jsme strávili několik hodin.

Bus do centra nám ujel před nosem, víc než půl hodiny jsme čekali na další. Mezitím nás přemlouvali taxikáři, že nás hodí dolů do centra. První nás tam chtěl odvézt za 15 euro, druhý za 10, třetí za 8 a další 2 dokonce už za 5 euro.

Na hotel jsme dorazili zase kolem 18:30. Venku se už ochladilo a začal foukat vítr. Jinak bylo celý den vedro, a to dokonce i na Monte, kde jsme včera trochu zmokli.

5. den – čtvrtek 31. 7. 2008 – projížďka lodí, prohlídka centra Funchalu a automobilová rallye

Ráno jsme vyrazili busem do centra do přístavu sehnat nějakou projížďku lodí. Už z dřívějška jsme měli nějaké letáky, tak jsme měli představu, co a za kolik chceme vidět. Hlavní lákadla byla pozorování velryb a delfínů a nejvyšší útes v Evropě Gabo Girao.

Hned na začátku přístavu nás oslovil kluk, co prodával lístky na loď, co nás nejvíc zaujala. Tak jsme lístky hned koupili. Za 10 minut po koupi už jsme museli být na srazu na molu. Tam nám zkontrolovali lístky a pak nás odvedli k lodi. U lodi nám znovu zkontrolovali lístky a 10:30 jsme vypluli.

Naše loď byla katamaran. Měli jsme pěkná místa na přídi, protože jsme nastoupili mezi prvními. Bylo to fajn, sluníčko svítilo, krásné výhledy na Funchal.

Po nějaké době jsme narazili na delfíny. Nejdřív jsme pluli za nimi, potom loď vypnula motory a jenom jsme se kolébali na vlnách vedle delfínů. Delfíni plavali před námi, potom vedle nás a skákali hromadně nad vodu. Bylo to moc pěkné, delfíny v oceánu jsme viděli poprvé.

S námi delfíny pozorovali další 2 lodě, takže nakonec bylo vlastně jedno s kým člověk jel. 2x jsme narazili taky na mořskou želvu. I u želv nám kapitán zastavil.

Další zastávka byla pod nejvyšším útesem Gabo Girao (580 metrů). Je otázka, jestli je ten útes opravdu nejvyšší, možná je to jen druhý nebo třetí nejvyšší. Někteří lidé se pod útesem i koupali. My jsme se jenom kochali výhledem na útes a na maličká políčka pod ním. Nebylo nám jasné, kudy Madeiřané na ta políčka chodí, všude byly skály. Že by jezdili tou lanovkou, co dolů pod útes vedla?

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u rybářské vesnice Camara de Lobos. Vesnička je známá hlavně tím, že je prostě pěkná. Je tam pěkný přístav a v něm spousta barevných lodiček. V minulosti se to líbilo i Winstonu Churchillovi, který to namaloval. Takže Churchill je druhým lákadlem do Camary. Mají tam restauraci Churchill´s Place na místě, odkud Churchill maloval.

13:30 jsme zakotvili ve funchalském přístavu.

Potom jsme se rozhodli vyzkoušet madeirskou kuchyni. Obcházeli jsme restaurace v rybářské čtvrti Velha a hledali nějakou, kde by měli turistické menu za dobrou cenu. Turistické menu zahrnovalo předkrm – polévku nebo salát, hlavní jídlo, zákusek a kafe. Bylo to výhodné v tom, že takové menu bylo za stejnou cenu jako samostatné jídlo. Nakonec jsme se nechali nalákat do jedné restaurace. Vevnitř se mi to bohužel moc nelíbilo, ale jídlo bylo dobré. Na úvod jsme dostali skleničku vína Madeira. Zahájili jsme zeleninovou polévkou. Já jsem si potom dala espadu s banánem a brambory. To je typické madeirské jídlo – ryba dlouhá (až 2 metry) černá úhořovitá s obrovskýma očima a zuby. Karel si dal další typické madeirské jídlo – espetadu s hranolky. To je hovězí špíz, který by měl být připraven na prutu z vavřínového dřeva. Taky to nazývali madeirský steak, moc propečený ten steak nebyl. Dalším chodem byl pudink se spoustou zrníček, bylo ho hodně. Ten nás dorazil, už jsme opravdu nemohli. Na závěr bylo ještě malé silné preso. Voda, kterou jsme si k tomu objednali, už v ceně menu nebyla. Celý oběd nás dohromady stál 28,40 euro.

Jídlo nás tak zmohlo, že jsme pak hodinu jen seděli na lavičce u spodní stanice lanovky a odpočívali. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra Funchalu. Byli jsme uvnitř katedrály Sé. Na další památky se už nedostalo.

Narazili jsme totiž na start místní automobilové rallye. O rallye jsme věděli dopředu. Byl to hlavní důvod, proč bylo na dnešek v plánu centrum Funchalu. Karel byl nadšený. Pozorovali jsme registraci aut a jezdců, pak jak se řadí na startu a nakonec závod. Celé to trvalo několik hodin. Trasa vedla kolem centra, procházeli jsme kolem celé trasy a pozorovali jednotlivé úseky. Po 20:30 jsme vyrazili z centra busem zpátky na hotel. Zase jsme dojeli trošku jinam než jsme plánovali. Skončili jsme o ulici výš, ale po nějaké době hledání jsme našli, kudy dolů.

6. den – pátek 1. 8. 2008 – Funchal – shánění auta a veřejné lázně Lido

Včera jsme konečně vymysleli, na kolik dní si budeme chtít pronajmout auto, a tak jsme ho dnes šli shánět. Chtěli jsme auto na 4 dny, od úterý do pátku příštího týdne.

Delegátka nám říkala, že je obtížné auto sehnat a nabízela možnost, že auto zařídí přes autopůjčovnu, se kterou má dobré zkušenosti. Potom, co jsme byli přítomni tomu, jak pro další 2 hosty našeho hotelu auto objednávala a zamluvila jim úplně jinou kategorii, než chtěli, jsme to ale raději neriskovali. Chtěli jsme si sami zjistit, jestli to jinde nebude levnější. Oběhli jsme několik autopůjčoven v širokém okolí, byla to otrava. Zjistili jsme, že ceny se pohybují od 32,5 do 60 euro (nejčastěji kolem 40 euro) za den a že se liší také podle toho, jestli je v ceně plné nebo částečné pojištění. Při částečném pojištění bylo nutné složit zálohu na poškození auta (spoluúčast) – 200 až 600 euro. Ceny se samozřejmě lišily také podle velikosti auta – tedy podle toho, do jaké kategorie auto patřilo. Nakonec jsme si objednali auto z nejlevnější kategorie A na 4 dny s plným pojištěním za 160 euro. Nemuseli jsme nic podepisovat ani platit rezervační poplatek nebo zálohu. I tak bylo auto bez problémů přistaveno v úterý ráno před hotelem.

V průvodci psali, že se ceny aut pohybují mezi 27 a 33 euro. My jsme ale nic tak levného neviděli. I v diskusích na netu se mluvilo o nižších cenách. Madeira asi podražila.

Na hotelu jsme si uvařili instantní těstoviny a v 16 hodin jsme vyrazili do lázní Lido, které jsme měli pod hotelem. Průvodce Lido označoval jako veřejné lázně. Vstupné bylo 3 eura na osobu. Lido byly 2 bazény s mořskou vodou (z toho jeden byl spíš brouzdaliště) a betonové plochy. Když přišla velká vlna z moře, tak se přelila až do bazénu. Z terasy u bazénu šlo taky skákat přímo do moře nebo do něj šlo slézt po schůdcích. Lidí tam byla spousta, nemohli jsme najít, kam si lehnout. Nakonec jsme si našli malý plácek schovaný mezi skalisky. Nebylo z něj vidět ani na moře, ani na bazény. Říkali jsme si, že ležet na betonu můžeme kdekoliv. Moc se nám tam nelíbilo, bylo to na nás moc masové. Karel si tam užil skákání do moře. Mně se to zdálo vysoko a dole byly skály a rozbouřené vlny. To byl asi důvod, proč v moři skoro nikdo nebyl. Byl to první okamžik naší dovolené, kdy sebou Karel neměl svůj oblíbený foťák. Jinak totiž fotil všude všechno důkladně a dlouho. Tak si vzal aspoň jednorázový podvodní foťák.

19:30 jsme šli zpátky na hotel, kde jsme si zase z vlastních zdrojů udělali večeři (polévka a chleba s paštikou, madeirské pivo Coral – moc dobré, vyhrálo i nějakou pivní soutěž).

7. den – sobota 2. 8. 2008 – z Monte podél levady dos Tornos do Camachy

9:05 jsme vyrazili již vyzkoušeným busem 48 potřetí na Monte. Byli jsme tam už za 35 minut. Protože byla sobota, nejelo tolik lidí, autobus tolik nezastavoval a tak byla cesta rychlejší. Protože jsme to na Monte už znali, věděli jsme, kde začíná cesta k levadě.

Napřed to bylo trošku z kopce, pak jsme 10 minut funěli do kopce. Slunce zase pěkně pražilo. Pak jsme došli k levadě dos Tornos. Poprvé jsme viděli levadu se spoustou vody. Byl tu i hodně dlouhý tunel, ale tím jsme nemuseli, což Karla mrzelo a aspoň do něj nakukoval. Projít ten tunel by muselo zabrat aspoň 30 minut. My jsme vyrazili opačným směrem. Ze začátku to byla naprosto pohodová cesta – procházka lesem po široké cestě vedle levady. Tak jsem si původně představovala všechny cesty kolem levad. Prošli jsme malým tunýlkem pod vodopádem. Vodopád neměl moc vody, ale i tak to bylo pěkné. Potom nám trošku kapalo ze shora na krk. Pak začala být cesta náročnější – levada vedla krajem strže hluboké 30 – 50 metrů. V průvodci slibované zábradlí na několika místech chybělo. Tam, kde zábradlí bylo, bylo stejně jenom lanové a moc důvěry nevzbuzovalo. Radši jsme se ho nedrželi. Rozhodně jsem neměla dobrý pocit. Na jedné straně skála a levada plná vody, na druhé straně 30 – 50 m díra. Chodník byl široký jen asi 40 cm. Jak průvodce sliboval, byl to rozhodně silný zážitek. A to jsem netušila, že dnes bude ještě hůř.

Další úsek cesty byl víc v pohodě. Strže byly jen místy a nebyly tak velké. Pak jsme došli k silnici, kde právě probíhala další etapa rallye. Jeden z pořadatelů nám ukazoval, kdy můžeme přeběhnout na druhou stranu silnice, aby nás nikdo nesrazil. Chvíli jsme to pozorovali, Karel byl nadšený a fotil a fotil.

Můj původní plán byl, že po levadě dos Tornos půjdeme jen kousek, a že do Camachy dojdeme po jiné pohodovější levadě. O naší levadě totiž psal průvodce jako o dlouhé a poměrně náročné cestě. Jenomže jsme nenašli, kde na tu jinou levadu odbočit. Časem jsme pochopili, že jsme tu odbočku už museli přejít. To už jsme byli asi v polovině cesty do Camachy.

Pak jsme došli k tunelu, který nebyl v plánu. Proto jsme neměli baterku, která byla nezbytně nutná. Tunel byl totiž dost dlouhý a naprosto neosvětlený. Já jsem do tunelu nechtěla, ale nakonec jsem se odhodlala. Dalo se to obejít přes kopec. Dva chlapi nám tam i ukazovali cestu a přesvědčovali nás, že bez baterky do tunelu nemůžeme. My jsme ale vlezli do tunelu se zlamovací fluorescenční tyčinkou. Moc to nesvítilo, tak šel Karel zohnutý k zemi a osvětloval kraj levady. Byla tam tma jako v pytli, pořád jsme museli dávat pozor, abychom nespadli do levady. Tunel byl nízký, nešlo se úplně narovnat. Na jedné straně byla levada a na druhé straně byl chodník, který byl místy jen 30 cm široký. Na chodníku byly kaluže vody, místy nám kapalo za krk. Uprostřed to bylo tak úzké, že se člověk musel snažit, aby nespadl do levady. Celé to trvalo asi 15 – 20 minut. S baterkou by to bylo určitě rychlejší. Takže další mimořádný zážitek. Karel byl nadšený.

Za tunelem jsme potkali zase ty dva chlapy, co nám před tunelem říkali, že to musíme vzít přes kopec. Zírali na nás, jak jsme ten tunel mohli prolízt. Tak jsme přiznali naši svítící tyčinku.

Chlapi vypadali domorodě, pořád nás lákali, ať jdeme za nimi. Mávali rukou a říkali „Camacha, Camacha“. A my jsme šli. Tak jsme přešli místo, kde jsme měli odbočit. Místo toho jsme se plahočili kolem zarostlé levady. Bylo jasné, že tam nikdo nechodí. Nohy jsme měli celé podrápané a byli jsme hrozně špinaví.

Nakonec jsme došli mezi nějaké domy a doufali jsme, že je to Camacha. Chvíli jsme odpočívali na autobusové zastávce a přemýšleli, jestli už pojedeme zpátky do Funchalu. Pak Karel rozhodl, že ještě zkusíme najít hlavní náměstí Camachy. Bylo to dobré rozhodnutí, protože jsme pak zjistili, že z oné zastávky to do Funchalu nejezdilo.

Po chvíli jsme došli k ekotovárně na bioprodukty popsané v průvodci, takže jsme se dostali zpátky na popisovanou trasu. Továrnu jsme poznali podle cedule „Med“, vedle které byla včela. Fakt tam bylo napsané med a to nás dost překvapilo. Portugalsky se med řekne mel, tak nevím.

Pak jsme našli pokračování levady. Cesta k levadě byla hrozná, šíleně zarostlá. Mezi těmi šlahouny jsem upadla a byla jsem ještě víc špinavá a odřená.

Chvíli jsme levádovali a na závěr jsme se drápali asi 15 minut po silnici do brutálního kopce. A slunce pořád pařilo. Pak jsme konečně došli na náměstí v Camache (14 km severovýchodně od Funchalu, 700 m n. m.).

Bus napsaný v jízdním řádu, na který jsme spěchali, nejel, tak jsme měli čas na malou prohlídku Camachy. Naštěstí tam byla elektronická cedule s odjezdy busů, tak jsme věděli, kdy to jet má. V sobotu těch spojů totiž moc nebylo.

Camacha nechybí v itineráři cestovních kanceláří při poznávacích zájezdech, přitom tam vlastně nic není. To hlavní lákadlo je výroba proutěného zboží. Prohlédli jsme si výrobnu a prodejnu proutěných výrobků, košíky, košíky, košíky. Moc to na nás nezapůsobilo. Druhým lákadlem je vyhlídka na Atlantik, ale ta je na ostrově na mnoha místech.

Za 20 minut jsme byli busem zpátky ve Funchalu. Bylo to rychlé, protože to skoro nestavělo. Z centra nám hned jel bus k hotelu, to rozhodně nebylo obvyklé. Nás to potěšilo, protože jsme byli pěkně utahaní. Nakoupili jsme a po 18. hodině jsme byli zpátky na hotelu. Na večeři jsme si koupili teplé kuře.

8. den – neděle 3. 8. 2008 – Funchal – levada dos Piornais a levada do Curral

Dnes jsme se rozhodli, že půjdeme na levadu kousek od našeho hotelu, a tak jsme vstávali až v 9 hodin. Předpověď na dnešek – 29 stupňů.

Po snídani jsme vyrazili hledat levadu dos Piornais, já jí říkala pionýrská levada. Směr jsme našli celkem snadno, jenom poslední úsek cesty se nám nelíbil, protože jsme museli šplhat do prudkého kopce uzounkou uličkou. Překvapilo nás, že jsme v ní potkali auta. Ulička byla tak prudká, že jsme si nedovedli představit sjíždět něco takového autem. To jsme ještě netušili, že tam nakonec taky dvakrát budeme projíždět (byla to nejkratší cesta od dálnice k hotelu).

Samotné levady byly v pohodě, co se týče převýšení. Zabrat nám ale skoro vždycky dalo dostat se k levadě nebo od levady.

O levadě dos Piornais psal průvodce jako o pohodové městské levadě a že je vhodná na první seznámení s levadami. To jsme my už ale udělali. Levada dos Piornais byla vybudovaná už kolem roku 1600 a zásobovala vodou hlavní město. Patří k nejstarším na Madeiře.

Levada byla opravdu v pohodě, byla to první levada, kde jsme potkávali spoustu turistů. Nejdříve jsme šli městem, procházeli jsme nad hotelovou čtvrtí, prošli jsme i nad naším hotelem. Cestou byly krásné výhledy na Atlantik, pak na nejvyšší útes Gabo Girao a na banánovníkové plantáže. Plantážemi jsme i procházeli. Taky jsme viděli, jak jsou na bocích levady postavena stavidla. Majitelé plantáží díky nim mohou snadno zalévat bez práce.

Levada na svůj věk vypadala. Dělám si legraci, z roku 1600 ten beton určitě nebyl. I tak byla ale levada dost sešlá a nevypadala udržovaně. Beton už byl místy vydrolený a chyběl. Chvílemi jsme museli jít po betonových překladech. V obydlených částech se totiž levady používaly místo chodníků a tak byly zakryté. Zakryté bývaly levady nejčastěji u silnic. Když se postavila do cesty silnice, bylo nutné na druhé straně někde zase najít levadu. Nebylo to vždycky úplně jednoduché. Dobrá rada byla uvědomit si, že levada jde většinou po vrstevnici. Taky nám pomáhalo, že jsme časem už věděli, jak vypadají ty překlady, pod kterými je levada schovaná. Samozřejmě jsem chtěla fotku, jak jdu po levadě, ale vlastně stojím na betonovém chodníku.

Někdy jsme museli levadu úplně opustit, třeba 5 – 10 minut procházet nějakými uličkami, než jsme se k ní zase vrátili. To bylo orientačně asi nejnáročnější. Dneska jsme trochu bloudili kolem moderního kostela Santa Rita. Nakonec jsme levadu zase našli.

Minuli jsme dálnici a pak začala být cesta náročnější, a to v tom smyslu, že zase začaly strže a uzounké chodníky nad nimi. Levada byla vytesaná přímo ve skalní stěně, vlevo spadala kolmá skalní stěna hluboko do údolí. Šli jsme vysoko nad nějakým kamenolomem. Naštěstí levada vypadala festovně a zábradlí bylo taky pěkné pevné a vypadalo nově. Bylo tam i pár pěkných malých tunýlků. To už jsme nešli nad oceánem, ale zabočili jsme do vnitrozemí do divokého údolí Soccoridos.

Pak jsme na radu průvodce opustili levadu dos Piornais a vydali jsme se k levadě do Curral. Druhá levada byla o 150 výškových metrů nad námi, tak jsme si pěkně mákli, než jsme k ní dorazili. Napřed nekonečné stoupání po schodech a pak zase strmá ulička.

Levada do Curral byla nejvíc sešlá levada, co jsme viděli. Dost dlouho jsme šli po betonových deskách, pod kterými byla levada schovaná. Desky byly v takovém stavu, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli se nepropadneme dolů do levady. Místy desky úplně chyběly a to domorodci řešili kusem dřeva. Cesta se nám nelíbila. Po pár kilometrech, kdy jsme procházeli mezi domy, jsme zase měli výhled na údolí Soccoridos. Výhledy byly opravdu hezké. Zase začaly úseky vedoucí přímo nad strží, ale tady už solidní zábradlí nebylo. Byla tu jen kovová lana, která už řadu let nikdo neopravoval. Lana místy chyběla a to mi moc dobře nedělalo. Průvodce psal o silných dojmech a ty jsem z téhle části levady skutečně měla. Chůze po úzkém betonovém kraji levady bez zábradlí a dole strž, to bylo opravdu působivé. Karel byl v pohodě, ale mně to nedělalo dobře. Šli jsme asi hodinu, když jsme v dáli uviděli vesnici Faja. Dál už nebyla bezpečná cesta (ještě horší než dosud, no to fakt ne). Nějací Němci nám říkali, že je kousek dál tunel, který se nedá projít. Tak jsme se, jak doporučoval průvodce, vydali stejnou cestou zpět. Já jsem byla ráda, protože ty nezajištěné srázy, už na mě byly moc.

Ve vesnici, kterou jsme předtím procházeli, když jsme přecházeli mezi levadami, jsme počkali 20 minut na bus. Mysleli jsme, že správná zastávka je směrem z kopce, když jsme chtěli dolů do Funchalu. Pak jsme zjistili, že čekáme na špatné straně silnice, a že musíme jet napřed do kopce. S jedním přestupem jsme dojeli k hotelu. Nakoupili jsme vodu a pivo a 17:30 jsme hrozně uchození dorazili na hotel. Zítra už si musíme dát od levad pauzu. Chce to změnu.

Dnes ve 20:20 odjížděli lidé, co přijeli zároveň s námi, ale jeli jenom na týden. Když jsme s nimi mluvili u snídaně, líčili nám, co všechno nestihli. Určitě nám ten další týden záviděli. My jsme byli opravdu rádi, že jsme jeli na 2 týdny. Týden uběhl jako voda a my jsme věděli, že jsme toho ještě spoustu neviděli. Madeira se za týden dá stihnout, ale to je pak honička. My jsme to měli v klidu, mohli jsme si dovolit odpočinkové dny a viděli jsme toho víc.

9. den – pondělí 4. 8. 2008 – zahrada Blandy´s Garden, prohlídka centra Funchalu – tržnice, radniční náměstí, muzeum madeirského vína

Na dnešek jsme si zase naplánovali odpočinkový den – žádné levady, ale jenom zahrady. Spali jsme až do 9 hodin a kolem 11 jsme vyrazili busem do centra. 11:30 nám jel bus z centra nahoru do Palheiro Ferreiro, kde je zahrada Quinta do Palheiro Ferreiro, také se jí říká Blandy’s Garden.

Přímo k zahradě jelo jen pár autobusů za den. Měli jsme štěstí, že jsme se trefili na jeden z nich a nemuseli jsme díky tomu zahradu hledat od vzdálenější zastávky jiné linky busu. Jako vždy jsme samozřejmě nevěděli a nepoznali, na které zastávce máme vystoupit. Měli jsme naštěstí hodného řidiče. Bylo mu jasné, kam všichni ti turisté chtějí a u zahrady nám zastavil, i když nikdo nezmáčkl tlačítko pro zastavení. Třeba odpoledne jsme viděli řidiče, co turistům nezastavil a jel dál. Oni pak skákali bleskově po tlačítku, protože si zahrady všimli sami.

Do zahrady bylo vstupné 10 euro na osobu. U vstupu jsme se seznámili s nějakými Čechy, kteří řešili, jestli jít dovnitř nebo jet zpátky dolů do města, protože se jim to zdálo drahé. Naše delegátka nás v hotelu od návštěvy této zahrady trochu odrazovala, protože říkala, že jsou zahrady už odkvetlé. My jsme to ale prostě chtěli vidět. Až zahrady pokvetou, tak se sem kvůli tomu určitě znova nepoženeme. A navíc jsem se o těchto zahradách dočetla, že jsou jedny z nejkrásnějších.

Zahrady nás nezklamaly. Moc se nám tam líbilo, i když hlavní lákadlo zahrady – kvetoucí aleje kamélií, azalek a rododendronů – už bylo odkvetlé. Zahrada byla symbióza francouzské a anglické zahradní architektury. Viděli jsme spoustu krásných květin a stromů, moc pěkně upravených záhonů, jezírka, aleje z popínavých rostlin, zajímavě střižené keře, růžovou zahradu a taky „Peklo“, což byla část plná velkých stromů, tmavá a zarostlá.

Ze zahrady jsme viděli také slavné golfové hřiště Palheiro Ferreiro a pětihvězdičkový hotel pro golfisty.

Přes všechny botanické krásy Karla v zahradě nejvíc zaujaly místní ještěrky. Dlouho jsme seděli a pozorovali je, jak vybíhají ze stínu keřů na rozpálený chodník, aby se podívaly, jestli jim něco nedáme. Zaujalo nás, jak zvedaly tlapky, když jim na ně bylo horko. Ještěrka prostě zůstala ležet na břiše, zvedla tlapky do vzduchu, a když byly tlapky ochlazené, tak běžela dál. Karel ještěrkám nabízel tatranky, protože nic jiného jsme neměli. A chutnaly jim. O některé kousky se rozzuřil lítý boj. Jedna ještěrka Karla i symbolicky kousla do prstu. A Karel zase fotil a fotil, budeme mít desítky fotek s ještěrkami.

14:35 jsme jeli busem zpátky do centra. Podívali jsme se do tržnice Mercado dos Lavradores. Ve všech průvodcích to bylo doporučené jako jedno z hlavních lákadel Funchalu, ale nás to moc nezaujalo. Dřív to prý byl klasický místní trh, pak se to ale stalo turistickou atrakcí. Místní už většinou nakupují jinde, kde je to levnější.

V přízemí se prodávaly květiny. Květinářky musí být povinně v místních krojích. Taky tam měli různé stánky se suvenýry pro turisty, oblečení, kufry a podobně. Část trhu tedy nevypadala domorodě, ale spíš jako vietnamská tržnice. Karel to ohodnotil jako bleší trh. Ve sníženém přízemí byly ryby. Protože bylo odpoledne, bylo tam už jen pár posledních kousků. Ryby „voněly“ tak silně, že se k nim Karel odmítal přiblížit. Když jsem je šla vyfotit, došla ve foťáku baterka a dnes už jsme nic nevyfotili. Podívali jsme se ještě do prvního patra tržnice, tam bylo hlavně ovoce. Pořád nám někdo nabízel něco k ochutnání. Některé kousky ovoce jsme ani neznali. My jsme ale moc neochutnávali, protože jsme nechtěli nic kupovat.

Potom jsme šli na radniční náměstí – Praca do Municipo. Jedna slečna to na internetu zařadila mezi 10 Nej Madeiry, a to bylo vážně přehnané. Pěkné náměstí s kostelem, radnicí, muzeem a kašnou, ale nic extra. V jednom průvodci to doporučovali kvůli černobílé mozaice, která pokrývala celé náměstí, ale takových bylo ve Funchalu spousta. Nějakou dobu jsme se taky bavili tím, že jsme v okolních uličkách sledovali obrázky, co byly vytvořené z kamínků na chodnících. Některé byly opravdu pěkné a zajímavé.

Další zastávkou bylo muzeum madeirského vína – The Old Blandy Wine Lodge. Komentovanou prohlídku s ochutnávkou vína jsme si odpustili, prohlídek bylo jen pár za den. Nechtělo se nám čekat a platit. Prošli jsme si tu část, která byla zdarma. Byly tam nějaké info panely s tím, jak se víno vyrábí, a jakési stroje. Moc toho ale k vidění nebylo. Muzeum je stejně spíše obchod a stáčírna, je to v prostorech bývalé stáčírny a sklepa firmy Blandy’s. Podívali jsme se do části, kde se prodávalo drahé ročníkové víno (nejdražší víno tam byla Madeira Bual 1920 za 284 euro) a do obchodu se suvenýry. Nakonec jsme skončili v baru na ochutnávce. V povídáních na netu bylo něco o neomezených ochutnávkách vína zdarma, ale to už není pravda. Za ochutnávky vína Madeira jsme museli platit. Cena za takového většího panáka byla od 0,55 do 1,50 eur. Ochutnali jsme 6 druhů – hlavně několik druhů pětileté Madeiry. Pak už nám to přišlo všechno stejné. Sebou jsme si koupili láhev tříleté polosuché Madeiry – Rainwater (7 euro).

Potom jsme jeli busem na hotel. V buse jsme potkali ty samé Čechy, co jsme je viděli několikrát v zahradě, a pak jsme s nimi mluvili ve vinárně, Madeira je opravdu malá J)).

Večer jsme šli do restaurace našeho hotelu na večeři. Karel říkal, že bychom se tam měli ukázat, když už v hotelu týden bydlíme. Na pokoji jsme měli jídelníček, tak jsme si vybrali, co si dáme. Dole nás ale čekalo nepříjemné překvapení. Ceny v jídelním lístku, co nám přinesli, byly dvojnásobné. Dát 20 – 25 euro za jídlo se nám nechtělo. Nejlevnější bylo madeirské menu za 16 euro na osobu, tak jsme si ho dali. Samozřejmě, že jsme mohli odejít, ale to jsme udělat nechtěli, protože nás všichni číšníci znali.

Místo plánovaných 20 euro nás večeře vyšla na 39,50 euro (2 x 16 za menu a 2 x 3,75 za pivo). Naštvalo nás to a víckrát jsme tam nešli. V restauraci bylo po setmění pořád plno, nechápala jsem, proč lidi do takové drahoty chodí. No aspoň, že nám chutnalo.

Na úvod nám každému dali panáka Madeiry a housku s máslem, co tady míváme na snídani. Nestihli jsme ji sníst, protože nosili další jídlo. To je dobrá taktika. Karlovo menu zahrnovalo zeleninový salát (jako předkrm), grilovaného tuňáka s kukuřičnými kostičkami (prý tak dobrého tuňáka ještě nikdy nejedl), zmrzlinu a kafe. A k tomu navíc 2 piva, já si pivo dala jen symbolicky. V mém menu byla rybí polévka, ryba espada s banánem, ovocný salát (jako zákusek) a kafe.

Rozhlíželi jsme se kolem a všimli jsme si, že sal

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .