0
0

Před cestou …

Cesta podél pobřeží Jadranu byla naplánována někdy počátkem dubna. Několikrát se změnilo datum odjezdu a hlavně posádka. Nakonec jsme jeli s Benym. Měli jsme v plánu projet pobřeží Chorvatska a Černé Hory. Vyrazili jsme na cestu 26. června a vrátili jsme se za jedenáct dnů. V předvečer odjezdu jsme nakoupili potraviny a další nezbytnosti na cestu. Taky jsme si připravili oblečení a věci na kempování. Dohromady nás dovolená vyšla jen na necelých 8 000 korun. Projeli jsme územím pěti států.

Celkem jsme ujeli více než 3 500 kilometrů.

Jak je to s Jaderským mořem

Název Jaderského moře je etruského původu. Etruskové je nazývali Hatriatickým či Hadriatickým mořem podle své osady Hatrie, později latinizované na Atrii, dnes Adrii, která v té době byla důležitým přístavem a ležela v ústí řeky Pád nedaleko dnešních Benátek.

Ze zeměpisného hlediska je Jaderské moře vlastně zálivem střední části Středozemního moře, který je od zbytku oddělen Apeninským poloostrovem. Rozkládá se ve směru severozápad – jihovýchod v délce kolem 783 km s průměrnou šířkou 177 km. Se Středozemním mořem je spojeno Ortrantskou úžinou širokou 70 kilometrů. Jaderské moře je nejhlouběji zasunutou částí Středozemního moře do evropské pevniny. To mu dává velkou dopravní důležitost.

Severní část Jadranu je mělká, jižní podstatně hlubší. V Terstském zálivu dosahuje hloubky okolo 23 metrů, jihovýchodní část je mnohem hlubší, zabírá více než 90 % objemu Jaderského moře. V této části je změřena i největší hloubka Jadranu: 1 589 metrů. Se svojí rozlohou 138 000 km2 tvoří asi 5 % povrchu Středozemního moře. Zhruba tři čtvrtiny Jadranu jsou hluboké do 200 metrů. Jadran se skládá ze dvou velmi rozdílných částí, které jsou vzájemně odděleny podmořským prahem u ostrova Palagruža. Severozápadní část je mělká, její hloubka je většinou menší než 100 metrů.

Pobřeží východního Jadranu je pokleslou částí horské soustavy. Moře zatopilo podélné sníženiny mezi horskými pásmy, jejichž nejvyšší části dnes vyčnívají jako ostrovy. Důkazem mládí těchto poklesů je skutečnost, že se na mořském dně zachovala zatopená údolí, říční terasy a krasové jevy. Existují důkazy o tom, že se Jaderské moře v historické době zvětšuje na úkor pevniny. Svědčí o tom mimo jiné právě pozůstatky antických osad, zatopená stará přístavní zařízení apod. Přesná měření dokazují, že v současné době stoupá hladina moře v průměru o 2,5 mm za rok, tj. o 1 metr za 400 let. Tam, kde došlo v dávné minulosti k nejvýraznějšímu poklesu pevniny a k jejímu zatopení mořem, vznikly dlouhé zálivy, jimiž moře vniklo hluboko do pevniny. Nejznámější a největší záliv je Boka Kotorská, největší fjord v jižní Evropě. Pokles pevniny zformoval i ústí řek.

Přílivová vlna proniká do Jadranu Otrantskou úžinou, pohybuje se proti směru hodinových ručiček. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je na jednotlivých místech Jadranu poměrně malý: nejmenší je na jihu (v Dubrovníku 30 cm), největší na severu (u Rovinje 80 cm). Přílivy na Jadranu se mění podle postavení měsíce. Za úplňku a novoluní se příliv a odliv střídá každých šest hodin. Ze všech větrů vanoucích od pevniny zvedá největší vlny jugo, krátké a strmé vlny vytváří bura (bora, burja). Vysoké vlny mohou vyvolávat problémy v námořní dopravě.

Mořské proudy v Jadranu jsou součástí středomořského systému. Ovlivňuje je zemská rotace. Směr hlavního proudu vychází z Jónského moře, pokračuje Otrantskou úžinou rychlostí 7 až 14 km za den (na jihu je pomalejší, na severu rychlejší) podél chorvatských břehů k severozápadu, pak se otáčí a vrací se zpět podle italského břehu k jihu. Tento směr ovlivňuje i tah ryb, a tím i výnos rybolovu ve prospěch států východního břehu Jadranu, v neprospěch Itálie. Kromě tohoto hlavního proudu existují četné vedlejší, hladinové. Většinou jsou pomalé, maximální rychlost 0,5 uzlu, jen v úzkých průlivech mezi ostrovy může rychlost proudu dosáhnout vlivem větru a přílivu až 5 uzlů (1 námořní uzel = 1 námořní míle/hodinu = 1,852 km/h). Některé z nich jsou velmi rychlé, takže je možno pozorovat je pouhým okem (mají rychlost až 6 km za hodinu). Hlavní mořský proud Jadranu se při východních březích pohybuje podstatně pomaleji než při západních, italských březích – důvodem je množství ostrovů na východě. Kromě hladinových proudů jsou tu i proudy hlubinné.

Teplota vody v Jadranu je poměrně vysoká, je zajímavé, že i v nejhlubších vrstvách není nikdy nižší než 11°C. Během léta se teploty na povrchu moře pohybují mezi 22 až 27°C, což je velmi významné pro turistiku. Slanost Jadranského moře činí 38 %, tj. 38 g v 1 litru vody. Největší je v jižní části, přibližně před bokou Kotorskou. U pobřeží je nižší než na otevřeném moři. Slaná voda proniká v některých případech hluboko do dolních toků řek a zasolováním způsobuje problémy v zemědělství. Salinitu ovlivňuje i vypařování moře a další faktory. První maximum salinity Jadranu se projevuje v srpnu, druhé pak v únoru. Na některých místech salinita klesá především přísunem sladké vody z řek (povrchových i ponorných) a z podmořských sladkovodních pramenů.

U chorvatské pevniny je 718 ostrovů, 389 ostrůvků a 78 mořských útesů s vrcholem nad mořskou hladinou. Na ostrovech žije kolem 130 000 obyvatel. Stálé osídlení je na 50 ostrovech. Nejvíce obyvatel mají ostrovy Korčula, Krk, Brač a Hvar. Jaderské moře má obrovský význam pro obyvatele Chorvatska a Černé Hory, protože je zdrojem obživy velké části obyvatelstva žijícího na ostrovech či na pobřeží a to jak díky rybolovu, tak zejména díky v poslední době prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu.

V jaderském moři žije přes 400 druhů ryb. Většina jich patří k tzv. modrým rybám (sardele, tuňáci, makrely). Jde vesměs ryby, které nežijí v Jaderském moři stále, nýbrž pouze v určitých obdobích táhnou z vlastního Středozemního moře. K rybám, které žijí v Jadranu stále, patří tzv. bílé ryby (zubatec, parmice, cípal). Žije zde mnoho druhů hlavonožců (olihně, sepie a chobotnice), měkkýšů (slávky a ostranky), korýšů (humři, krabi a langusty). Dost hojní jsou zástupci ostnokožců, např. ježovky (lidově mořský ježek ) a hvězdice, dále i sumýši. Vyskytují se tu i další vodní živočichové, mimo jiné i hejna delfínů.

Jaderské moře je nejmodřejší moře na naší planetě. Na barvu vody mají vliv mnohé faktory: slanost a teplota vody, hloubka, oblačnost v průběhu dne, úhel dopadu slunečních paprsků; velmi důležitým činitelem je i obsah planktonu (čím je moře biologicky chudší, tím má intenzivnější modrou barvu). Biologicky chudý Jadran má pověstnou modrou barvu (Chorvati jej proto nazývají plavi Jadran – modrý Jadran). Vzhledem k vysokému obsahu soli má mořská voda značnou průzračnost. Z letadla lze rozeznat světlé předměty do hloubky až 56 metrů, ovšem pouze na otevřeném moři. V pobřežním pásu je viditelnost sotva 5 metrů, u velkých měst ještě menší.

Jadran patří k mimořádně čistým mořím. Průzkum čistoty a měření rozsahu znečištění vody v celém Středozemním moři, tedy i v Jadranu, které před časem prováděl při pobřeží dvanácti středomořských zemí slavný oceánolog J. Y. Cousteau se svým týmem, ukázaly, že moře u chorvatských a černohorských břehů má nejlepší kvalitu ze všech měření. Jadranské pobřeží je proto s oblibou vyhledáváno návštěvníky z celé Evropy.

Trocha z historie východního pobřeží Jadranu

Pobřeží východního Jadranu a k němu přiléhající vnitrozemí bylo osídleno již ve druhém tisíciletí př.n.l. ilyrskými kmeny. K nejznámějším ilyrským kmenům patřili Dalmatové, Histrijci, Liburnové, Daorsové, Ardierové, Albanové a ještě mnoho dalších kmenů.

Kolem roku 400 př.n.l. byly založeny první řecké kolonie na několika ostrovech a pobřežních místech. V l. století př.n.l. expandovali Římané do této oblasti a původní ilyrské obyvatelstvo si podmanili, část Ilyrů byla vytlačena do nehostinného vnitrozemí. Přímoří bylo součástí římské provincie Illyricum, později provincií Dalmatia a Pannonia a v 6. století součástí Byzantské říše. Slovanské kmeny přišly do této oblasti Balkánu v 6. až 7. století.

Od 7. století začalo postupné pokřestění pohanských Chorvatů. V první polovině 9. století propukly boje s Byzancí, která ovládala část přímoří, boje zakončilo vítězství knížete Mislava. Války se jadranskému pobřeží nevyhýbaly ani nadále, v 9. století to byly boje s mocnou franskou říší.

Na konci 9. století zde vzniklo samostatné knížectví. V roce 852 se v listině knížete Trpimíra poprvé oficiálně použito názvu Chorvatsko. Roku 925 se Chorvatsko stalo královstvím, za prvního krále byl korunován kníže Tomislav. V desátém století na území Černé Hory vzniklo knížectví a roku 1077 bylo založeno království Zeta, které se ve třináctém století stalo součástí srbského státu.

Od konce 10. století docházelo k šíření křesťanství. Roku 1102 byla uzavřena personální unie s uherskými Arpádovci. Roku 1242 vtrhli do Chorvatska Tataři, zpustošení byla uchráněna jenom jižní část země. V polovině čtrnáctého století jsou první zmínky o nezávislém státu Černoviců na jižním Jadranu. V první čtvrtině 15. století Benátčané ovládli celé přímoří s výjimkou území od Rijeky na jih k Senji, což znamenalo vytěsnění Chorvatska z námořního obchodu, a tím i stagnaci jeho dalšího rozvoje na mnoho dalších let.

Roku 1526 přišla těžká porážka křesťanských vojsk u Moháče; chorvatské území se stalo jedním velikým bojištěm, kde Chorvati bojovali na život a na smrt o samu národní existenci (z původních 50 tis. km2 chorvatského území zůstalo necelých 16 tis. km2, proto tehdy bylo označováno jako zbytky zbytků kdysi mocného chorvatského království); země byla vydrancována, vyloupena a zpustošena; Chorvatsko bylo tehdy v Evropě nazýváno přední stráží křesťanského světa (Antemurale Christianitatis), statečnost a odvaha chorvatských vojáků byla jako příslovečná obdivována v celé Evropě.

Roku 1527, když se Ferdinand I. Habsburský byl zvolen chorvatským králem, se území Chorvatska stalo součástí habsburské monarchie. K této volbě vedl Chorvaty předpoklad, že Ferdinand I. vybuduje silnou protitureckou obranu. Koncem 16. století ale byla většina území Chorvatska a Černé Hory definitivně obsazena osmanskými Turky a jejich nadvláda skončila až na přelomu 17. a 18. století. Osmanská říše ovšem na pobřeží musela soupeřit se silnou Benátskou republikou. Jejich vzájemný konflikt o Krétu (1645) se přenesl i na území Benátkami ovládané Dalmácie a přinesl obyvatelstvu přímoří obrovskou zkázu a ztráty na majetku i lidech. V Černé Hoře Turci u moře ovládali Herceg Novi, Bar a Ulcinj, zatímco Benátčané se opírali o věrnost měst Kotor a Perast. V roce 1688 odmítla Černá Hora tureckou svrchovanost a následujících dvě stě let v zemi vládli vladykové z rodu Petrovičů..

V letech 1683 až 1790 po porážce Turků u Vídně postupovalo Rakousko proti Turecku, postupně osvobodilo mimo jiné i celé Chorvatsko, většina přímoří ale byla a zůstala v rukou Benátčanů, až do roku 1798, kdy Napoleon zrušil Benátskou republiku. Napoleon vytvořil z Dalmácie (včetně jím zrušené Dubrovnické republiky – Ragusy), z Istrie, části chorvatského vnitrozemí a Slovinska tzv. Ilyrské provincie, kde pak provedl výrazné civilizační, kulturní a sociální reformy. Roku 1813 na Vídeňském kongresu byla Dalmácie podřízena přímo rakouskému císaři, vnitrozemí Chorvatska bylo součástí uherské koruny. Vůbec v letech 1790 až do rozpadu Rakouska-Uherska byly na Dalmácii silné maďarizující snahy.

V revolučních letech 1848-1849 Chorvatsko požadovalo na Rakousko-Uhersku rozsáhlou autonomii. Vedoucí představitel těchto snah bán Jelačič se nakonec přidal na stranu Habsburků a účastnil se potlačení revoluce v Uhrách. Po tzv. chorvatsko-uherském vyrovnání v roce 1868 země získala částečnou vnitřní autonomii. Roku 1878 musela Osmanská říše uznat suverenitu Srbska. Za silné podpory Ruska bylo pak Černohorské biskupské knížectví na Berlínském kongresu roku 1881 uznáno evropskými velmocemi za nezávislý a svrchovaný stát.

Od roku 1889 vládl Srbsku Alexandr Obrenovič (roku 1903 byl zavražděn i s manželkou členy organizace Černá ruka). Na trůn nastoupil Petr Karadjordjevič. Nový král vedl protirakouskou zahraniční politiku, která se postupně vyostřovala.

V Chorvatsku se na konci 19. století politická scéna postupně rozdělila na jihoslovanský směr, jehož cílem byla spolupráce nebo sjednocení jižních Slovanů a spolupráce se Srbskem, a na tzv. velkochorvatský směr, který požadoval rakousko-uherskou trojfederaci a v jejím rámci vytvoření Velkého Chorvatska. Roku 1910 bylo vyhlášeno Království Černá Hora.

Roku 1912 uzavřelo Srbsko s Bulharskem tajnou smlouvu, ke které se později přidalo Řecko a Černá Hora a vytvořily Balkánský svaz proti Turecku. Praktické důsledky tajné smlouvy se projevily v průběhu první balkánské války. Výsledkem bylo osvobození Makedonie, Albánie a Trácie z osmanské nadvlády. Druhá balkánská válka začala v červnu 1913 útokem Bulharska na Srbsko a skončila bukurešťským mírem, podle kterého Srbsko získalo větší část Makedonie.

28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, stejně tak jeho manželka Žofie, roz. Chotková. Atentát spáchal gymnazista Gavrilo Princip, člen organizace Mladá Bosna, která spolupracovala s důstojnickou organizací Černá ruka. Rakousko na tento čin odpovědělo vyhlášením války Srbsku a tím začala první světová válka.

V první světové válce bojovali Černohorci na straně Dohody a jejich území bylo obsazeno rakousko-uherskými jednotkami. Průběh a výsledky první světové války posílily projihoslovanský a protihabsburský směr v chorvatském národním hnutí. Roku 1915 založili představitelé tohoto směru v emigraci Jihoslovanský výbor.

V červenci 1917 byla podepsána Korfská dohoda mezi Srbskem a Jihoslovanským výborem. Obsahovala požadavek sjednocení Srbů a ostatních jihoslovanských států Rakousko-Uherska a vytvoření nezávislého státu, v jehož čele by měla stanout srbská dynastie Karadjordjevičů. V srpnu se k dohodě připojila i Černá Hora. V říjnu 1918 vznikla Národní rada tvořená chorvatskými a slovinskými politickými stranami jako zastupitelský orgán Jihoslovanů v Rakousko-Uhersku a 29. října 1918 neplatnost veškerých svazků jihoslovanských národů s habsburskou říší. l. prosince 1918 vzniklo Království SHS (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca) (od roku 1929 se jmenovalo Království Jugoslávie) jako konstituční monarchie.

Srbsko se rozvíjelo v rámci této monarchie a usilovalo o její centralizaci, čímž se dostávalo do rozporu zejména s představiteli Chorvatska, kteří požadovali uspořádání státu na principech federace. Rozkol mezi Chorvatskem a Srbskem se vyostřil v červnu 1928, kdy byli přímo na půdě parlamentu (skupštině) zastřeleni dva chorvatští poslanci. V Chorvatsku vypukly velké demonstrace. Král Alexandr I. vyřešil tento problém v lednu 1929 nastolením královské diktatury. K vedoucímu postavení Srbska v Jugoslávii přispělo i nové administrativní rozdělení státu na devět bánovin (provincií), přičemž v sedmi z nich měli Srbové většinu.

9. října 1934 byl zavražděn krále Alexandra I. Karadjordjeviće ve Francii. Spolu s ním zahynul i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Atentát provedli chorvatští a makedonští teroristé napojení na fašistickou teroristickou organizaci Ustaša, která si kladla za cíl vyhlášení nezávislého Chorvatska a pro jeho dosažení neváhala používat jakýchkoliv metod a prostředků. Poté se v Jugoslávii chopila moci místo nedospělého krále Petra II. regentská rada vedená princem regentem Pavlem. Po parlamentních volbách, konaných v roce 1935 jmenoval princ regent ministerským předsedou srbského bankéře Stojanoviće. Neustávající konfliktní vztahy mezi Srbskem a Chorvatskem se pokusil vyřešit princ Pavel jmenováním nového předsedy vlády D. Cvetkoviće v roce 1939, který po jednáních s chorvatskými politiky dosáhl dohody v srpnu 1939 a došlo k vytvoření chorvatské bánoviny, která získala rozsáhlou autonomii. Dohoda však uspokojovala pouze část opozičních sil.

1. 9. 1939 nacistické Německo přepadlo Polsko a vypukla 2. světová válka. Předehrou druhé světové války v Jugoslávii bylo podepsání Paktu tří 25. března 1941, jímž se země stala spojencem Německa a Itálie. Proti vládě, která pakt podepsala, se zvedla vlna odporu. Vláda padla, princ Pavel byl sesazen a na jeho místo nastoupil již plnoletý král Petr II. Nová vláda chtěla svou politiku orientovat na Velkou Británii, ale 6. dubna 1941 Jugoslávii napadla německá, italská, bulharská a maďarská vojska a 17. dubna jugoslávská armáda kapitulovala. Král Petr II. a členové vlády odešli do emigrace, kde později vytvořili exilovou vládu.

6. dubna 1941 vznikl na území Chorvatska a části Bosny a Hercegoviny Nezávislý chorvatský stát, ve kterém měl rozhodující postavení vůdce-poglavnik Ante Pavelič, představitel fašistické organizace Ustaša (založené roku 1929 ve Vídni; srbochorvatsky Ustaša = odbojník, povstalec). Území Černé Hory bylo okupováno fašistickou Itálií. Již v létě roku 1941 se zároveň začal rozvíjet protifašistický odboj, který s větší nebo menší intenzitou působil v průběhu celé války.

Během války (1941 – 1945) byli Srbové žijící na území Chorvatska vystaveni genocidě, ustašovci vraždili ženy, starce a děti, často s bestialitou, která šokovala i otrlé nacistické hrdlořezy. Ostatně ustašovské hnutí nezaniklo s koncem války, Ante Pavelić utekl do Argentiny a po pádu Perónova režimu do Španělska, kde roku 1959 zemřel. Jeho nástupce Stefan Hefer Ustašu reorganizoval a ta pak podnikala teroristické útoky, jako např. zavraždění jugoslávského velvyslance ve Švédsku Roloviće v roce 1971 a útok z dubna 1972 na letadlo jugoslávské společnosti JAT, v němž ustašovci umístili časovanou bombu; letadlo se zřítilo na našem území u České Kamenice (27 mrtvých, jedna letuška přežila pád z 10 kilometrů).

Po osvobození celé Jugoslávie byla 15. května 1945 vytvořena dočasná vláda s výraznou převahou komunistů v čele s Josipem Brozem Titem. Před volbami, ve kterých komunisté dovolili kandidovat jenom svým zástupcům, vystoupili z dočasné vlády představitelé exilové vlády. Volby se konaly 11. listopadu 1945 s jednotnou kandidátkou. Lidová fronta (komunisté) získala 90 % hlasů.

29. listopadu 1945 byla zrušena monarchie a byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, kterou tvořilo šest republik. 31. ledna 1946 bylo uspořádání státu potvrzeno ústavou. Roku 1963 došlo ke změně názvu státu na Socialistickou federativní republiku Jugoslávie.

Vývoj oblasti byl v dalším období úzce spjat s jugoslávskou formou výstavby socialismu v duchu linie reprezentované prezidentem Titem, který se snažil o udržení nezávislého postavení Jugoslávie na Sovětském svazu. Rozkol mezi Titem a Stalinem nastal v roce 1950.

Tito vládl zemi železnou rukou, opozice byla potlačena. Nicméně udržel multikulturní a mnohonárodnostní stát pohromadě. Po jeho smrti v roce 1980 se objevily první trhliny v soudržnosti Jugoslávie. Neúspěch výstavby socialismu i přes řadu reforem nakonec vyústil do hluboké hospodářské krize, umocněnou po řadu let neřešenými národnostními spory (vznikly nepokoje Albánců v Kosovu). Též narůst srbského nacionalismu a moci znepokojoval ostatní svazové republiky. Na konci 80. let se začaly uskutečňovat hospodářské a politické změny, které korespondovaly se změnami ve střední a východní Evropě. Svazové republiky byly nespokojeny se svým postavením v rámci federace, kde rozhodující slovo měli Srbové.

Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily 25. června 1991 nezávislost. Na počátku července 1991 se konala schůzka všech šesti federálních prezidentů a zástupců EHS, kde se řešil osud Jugoslávie. Schůzka byla neúspěšná a následovalo napadení Slovinska a Chorvatska jugoslávskou armádou. Zatímco ve Slovinsku probíhaly ozbrojené srážky jen několik dní a pak se federální armáda stáhla, v Chorvatsku a posléze v Bosně vypukly etnické nepokoje mezi Srby, Chorvaty a muslimským obyvatelstvem. Srby podporovala jugoslávská federální armáda. V únoru 1992 vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost na Jugoslávii. V květnu 1992 byly na území bývalé Jugoslávie rozmístěny mírové jednotky OSN (za účasti Československé armády).

Chorvatsko se znovu zapojilo do vojenských akcí v červnu 1992 po uzavření obranného společenství s Bosnou a Hercegovinou proti srbským jednotkám podporovaným jugoslávskou armádou (s převážně srbským velením). Na jaře 1994 podepsali bosenští Muslimové a Chorvaté dohodu o vytvoření společného státního útvaru – Federace Bosny a Hercegoviny. Roku 1995 byla vyhlášena Republika srbská Krajina (území v Chorvatsku a Bosně obývané převážně Srby), což vyvolalo ostrý ozbrojený konflikt mezi chorvatskými vládními jednotkami a jednotkami krajinských Srbů. Chorvatská armáda uskutečnila 4. až 6. srpna 1995 proti krajinským Srbům mohutnou ofenzívu, po níž následoval exodus tisíců srbských utečenců z Krajiny. Během následujících let se situace stabilizovala a válka v listopadu téhož roku skončila. Hospodářství států postižených válkou se stále vzpamatovává z občanské války, zejména Bosenské. Černá Hora je stále ve federaci se Srbskem, má však již rozsáhlou autonomii.

Překrásná příroda, velmi čisté a teplé moře a množství architektonických památek láká do tohoto koutu Evropy stále více a více turistů nejen z Čech.

A z historie zase zpět k naší cestě:

Středa 26. června

Den první

Ráno jsme postupně zabalili věci do auta a kolem půl druhé jsme od kolejí vyrazili na přejezd. Za Benešovem jsme natankovali i do kanystru. Cesta ubíhala rychle, silnice byla prázdná. Bylo ohavný vedro. Ještě jsme před Kaplicemi znovu dotankovali. Paliva jsme tedy měli dostatek. V půl páté jsme už byli na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti, projeli jsme bez jakéhokoli zdržení.

Hned za hranicemi jsme zastavili, najedli se a protáhli se. Přejezd Rakouskem probíhal docela dobře, problémy s navigací jsme měli minimální. Silnice byly prázdné, jeli jsme docela rychle. Postupně se kopce okolo změnily v hory. Setmělo se a už za úplné tmy jsme o půlnoci dojeli na hranice se Slovinskem na vrcholu sedla Jezersko. Slovinský celník vylezl z budky asi až za 5 minut a byl nějaký rozespalý. Otevřel závoru a my jsme jeli dál.

Přes Slovinsko jsme jeli za totální tmy. Silnice neměla snad žádné rovné úseky a byla furt z koce do kopce. Aspoň na ní nebylo žádných aut. Postupovali jsme relativně pomalu, rychlá jízda v zatáčkách nebyla zrovna nejbezpečnější. Za tři hodiny jsme ale Slovinskem projeli. Cestou jsme potkali jen deset aut. Za Ilirskou Bystricí bylo už Chorvatsko. Sjeli jsme k Rijece; poprvé jsme zahlédli moře ozářené měsícem. Chvíli jsme se motali po dálnici a po najetí na jadranskou magistrálu jsme ještě kus ujeli než jsme zastavili na odpočívadle vedle silnice. Bylo to v půl páté, tedy po patnácti hodinách jízdy. Jak jsme celý den jeli, tak jsme viděli u silnic plno zvířátek: jelena, kuny, zajíce a kočky. Ulehli jsme ke spánku, hned jsme usnuli.

Za celý den jsme ujeli 790 kilometrů.

Čtvrtek 27. června

Den druhý

Vstali jsme v půl osmé, trochu jsme se vzpamatovali, protáhli a najedli. V autě se nespalo zrovna nejlépe. Z parkoviště byl výhled na ostrovy Dugi Otok a Cres. Vyrazili jsme dál, měli jsme před sebou ještě kus cesty. Ráno už bylo teplo a svítilo sluníčko. Provoz vyl vcelku hustý. Jeli jsme stále poblíž moře. Ze silnice se otevíraly perfektní pohledy na pobřeží a na ostrovy v tmavě modrém moři. Ostrovy byly zalesněné, místy skalnaté bez osídlení. Provoz postupně ustával. V autě bylo neskutečné horko. Přejeli jsme mořskou zátoku přes Maslenický most. Je dlouhý 380 metrů a mostovka je 90 metrů nad hladinou. V roce 1992 byl zbořen a po válce byl znovu vybudován. Byl z něj pěkný pohled na moře a pobřeží.

V poledne jsme zastavili v Zadaru. Zadar je poměrně staré město. Původními obyvateli byli ve 4. století př.n.l. Liburnové, ilyrský kmen, který pak postupně zatlačili Řekové (vznikla tu jejich osada Idassa). V l. století ovládli zdejší oblast Římané, jejich osada se jmenovala Iadera nebo Jader. Od 9. století patřila k chorvatskému státu. Ve středověku byl Zadar bohaté, kvetoucí město, které si velmi pečlivě střežilo svou autonomii, svou nezávislost a svobodu. Největším nebezpečím pro nezávislost Zadaru byla Benátská republika, která se po staletí pokoušela vnutit svou nadvládu městským státům v jadranském přímoří. Benátčané se již od 11. století pokoušeli několikrát Zadar dobýt, ale zadarské opevnění vydrželo jejich nápor a útočníci museli bez úspěchu a kořisti zase odtáhnout. Nevzdávali se však svého záměru zmocnit se vzkvétajícího města, vyloupit a ovládnout jej.

Příznivá chvíle přišla v roce 1202, kdy se v Benátkách shromáždilo křižácké vojsko IV. křížové výpravy a potřebovalo si zajistit převoz do Svaté země, cíle své výpravy. Finanční prostředky však nestačily na obrovskou sumu, kterou za transfer požadoval benátský dóže Dandolo. V této pro křižáky patové situaci jim Dandolo nabídl „výhodný obchod“. Když křižáci dobudou pro Benátskou republiku Zadar, ponechají jim Benátčané možnost loupit a plenit, samozřejmě spolu s Benátčany, prvních 10 dní a ze získaného lupu pak budou moci snadno zaplatit za převoz požadovanou částku. Benátčanům pak mělo město připadnout na věky věků. Nic nepomohlo, že Zadar bylo křesťanské město, že bylo součástí říše křesťanského uherského krále, který byl dokonce účastníkem této křižácké výpravy, ale na smůlu nebyl v Benátkách přítomen a nemohl tedy benátských intrikám zabránit.

Křižáci podle Dandolova ďábelského plánu Zadar přes zoufalý odpor všeho obyvatelstva dobyli. Ve městě pak spolu s Benátčany řádili, loupili, pálili a zabíjeli plných 10 dní, jako by šlo o baštu nevěřících, a mohli tak Benátčanům zaplatit požadovanou sumu. Benátčané nakonec křižáky převezli, ale nikoli do zemí ovládaných muslimy, nýbrž do hlavního centra východního křesťanství, do Byzance. A zde se Dandolovi podařil husarský kousek: díky jeho intrikám křižáci nakonec Cařihrad dobyli, vyloupili a obrátili jej v sutiny. Kořist, kterou získali oni, ale především Benátčané, byla nepředstavitelná. Ale i když bylo získané bohatství pohádkové, největší prospěch měly Benátky z vyřazení dosud mocné byzantské soupeřky z tehdejší evropské politiky a obchodu a z ohromných územních zisků.

Zadaru se po mnohaletém úsilí podařilo na 200 let benátské nadvlády zbavit, ale začátkem 15. století se v něm, tak jako prakticky v celém jadranském přímoří, usadili Benátčané na dlouhých čtyři sta let. V Zadaru se jí to podařilo po těžkých bojích. Zadar se nikdy úplně nepodrobil a pokoušel se, ale bez úspěchu, získat zpět svou svobodu. Benátčané naráželi ve městě na neustálý odpor, na drobné rebelie ve všech vrstvách obyvatelstva. Aby si Benátky zajistily stálý přehled a kontrolu nad děním ve městě a jeho okolí, vybudovaly na ostrově Ugljanu, ležícím proti Zadaru mohutnou pevnost sv. Michala na kopci nad dnešním městečkem Preko, odkud sledovali každé hnutí v nepoddajném městě. Z pevnosti měli Zadar jako na dlani.

Zadar se zbavil benátského panství až koncem 18. století, kdy Napoleon zrušil Benátskou republiku. Ta nebyla obnovena ani po Napoleonově pádu. Za dědice Benátské republiky se však často pokládal nový Italský stát, který v příhodných chvílích usiloval o znovuzískání celého jadranského přímoří. U Zadaru se mu to konkrétně podařilo po první světové válce, kdy Zadar s nejbližším okolím (spolu s Istrií a několika ostrovy) připadl Itálii, bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva. Italská okupace nebyla rozhodně pro zdejší chorvatské obyvatelstvo žádnou „procházkou růžovým sadem“. Národnostní útlak navázal na staletou benátskou zkušenost. Mnoho chorvatských vlastenců zahynulo, jiní urychleně opustili město. Byly zrušeny všechny chorvatské školy, Chorvaté nesměli pracovat ve státních službách. Sňatky mezi italským a chorvatským obyvatelstvem byly zakázány. Ale ani tentokrát se Zadar nevzdal. Věren své tradici rebela se nesklonil a spolu s postupujícími Titovými partyzány si vybojoval v roce 1944 zpět svou nezávislost.

To byla historie tohoto významného přístavu. Zaparkovali jsme na sídlišti kousek od centra, jinde bylo plno nebo se stání platilo. Vydali jsme se na prohlídku centra. Město bylo za 2. světové války silně poškozeno a tak bylo v centru poměrně hodně moderních budov. Ostatně ani za války v 90. letech město nezůstalo ušetřeno, hlavně na předměstích a kolem Maslenického mostu bylo patrno, že tudy prošla fronta: plno zcela zbořených a poničených domů.

Zadar leží na poloostrůvku; v 16. století, v době největšího tureckého nebezpečí, byla prokopána šíje, takže vzniklý hluboký příkop zalilo moře, v době míru se příkop zase zasypával. Uprostřed je rozlehlé náměstí, na kterém je veliká dvouposchoďová rotunda sv. Donáta z 9. století. Je to nejvýznamnější a nejmonumentálnější stavba této epochy ve východním přímoří. Vedle je románský kostel Panny Marie a vysoká zvonice. Obešli jsme katedrálu Sv. Stošije ze 13. století, dovnitř jsme ale nenahlédli, byla zavřená. V centru Zadaru bylo plno lidí. Prošli jsme na nábřeží s palmami, Beny hned musel vyzkoušet teplotu moře. Podél starého opevnění jsme se přes malinký přístav dostali k Mořské bráně (Porta Terraferma) se lvem sv. Marka, symbolem Benátek. Byla postavena v 16. století. Po opevnění pobíhaly ještěrky. Znovu jsme prošli centrem kolem paláců zadarských šlechticů a pomalu jsme směřovali k autu. V Zadaru jsme si vyměnily eura na chorvatské kuny (1 HRK ? 4,30 Kč).

Vyjeli jsme kousek za Zadar, zastavili u silnice hned na pobřeží a mohutně jsme se najedli. Pak jsme se šli vykoupat. Voda byla nádherně teplá a průzračně čistá. Zaplavali jsme si, pak jsme se slunili, váleli a pospávali. Totální relaxace. Časem se pláže vylidnili a zůstali jsme tu téměř sami. Až do večera bylo příjemné teplo. Místo, kde jsme trávili celé odpoledne se nám natolik líbilo, že jsme zabrali rovný flek přímo u moře a tady jsme si rozdělali spaní. Autem jsme zajeli blíž, kousek od nás. Kolem osmé jsme si uvařili večeři. Pak jsme se už jenom váleli, koukali na nebe a hleděli na moře, na vlnky. Po deváté jsme vybalili spacáky a nedlouho poté jsme usnuli.

Za celý den jsme ujeli 212 kilometrů.

Pátek 28. června

Den třetí

Náš spánek přerušili v půl čtvrté místní policajti. Svítili na nás baterkou, pořád něco povídali (chorvatsky) a chtěli vidět pasy. Vyhostili nás z pláže a šli totéž udělat s dalšími. Přesunuli jsme se tedy nedobrovolně až do Šibeniku. Za hodinu jsme tam byli. Byla ještě tma, když jsme zastavili na parkovišti na okraji města pod paneláky. Opět jsme ulehli ke spánku, tentokrát v autě. Snad už nám dají policajti pokoj. Znovu, tentokrát samovolně, jsme se probudili v osm hodin. Na parkovišti kolem nás jezdila autoškola a chodili lidi do práce. Nasnídali jsme se a rozmysleli, co budeme dnes dělat. Vyrazili jsme za město.

V půl desáté jsme zastavili ve městečku Skradin (za Římanů se jmenoval Scardona) u národního parku Krka. Po krajinné stránce je řeka Krka nejkrásnější a nejpozoruhodnější řekou v jadranském přímoří. Pramení u města Kninu. Tok Krky je dlouhý 73 kilometrů. Řeka teče málo osídlenou krasovou krajinou, probíjí si cestu četnými soutěskami ve vápencích, spadá přes překážky mnoha peřejemi, kaskádami a vodopády. Je to vodnatá řeka; kromě povrchových přítoků má i podzemní zdroje. V Krce žije devět endemických druhů ryb. Příroda národního parku je bohatá, a to především díky vlivu Jadranu, který zasahuje a ovlivňuje podnebí hluboko do údolí Krky. Druhové bohatství zdejší flóry je značné – 220 druhů rostlin, převážně přímořských. Při srbské agresi v roce 1991 lehla část vegetace národního parku popelem, dnes se příroda již z podstatné části zregenerovala.

Bylo lehce zataženo, ale už bylo teplo. Nalodili jsme se na výletní loď a vypluli jsme na Visovacké jezero (je 3,5 kilometru dlouhé a 800 metrů široké). Jeli jsme asi deset minut; břehy jezera jsou porostlé místy rákosem, dál jsou svahy zalesněných kopců. Loď zastavila, vystoupili jsme a po zaplacení vstupného jsme vydali k Skradinským vodopádům (chorvatsky Skradinski buk; buk v chorvatštině znamená mohutný vodopád). Byly už zdálky slyšet, vždyť se jimi také řítí ze sedmnácti travertinových teras soustava kaskád a vodopádů do hloubky 37,5 metru v průměru 55 m3 vody za sekundu. Šli jsme po lávce nad vodou a pak i po cestičkách nad vodopády. Objevili se další kaskády, voda z hukotem padala dolu. Voda byla úplně čistá a plná pstruhů, kolem poletovaly modré vážky. Procházeli jsme se nad zurčícím potokem. Bylo tu poměrně dost lidí. Asi za hodinu a půl jsme se pohledem na vodopády nabažili, nasedli jsme na loď a jeli jsme zase zpátky. Vrátili jsme do výchozího městečka, nasedli jsme do vyhřátého auta a zajeli jsme zpět do Šibeniku.

Šibenik leží při ústí řeky Krka do moře. Pro svou chráněnou polohu byl po staletí vyhledávaným přístavem. Jako většina měst na jadranském pobřeží i Šibenik často střídal majitele. Během 2. světové války bylo město silně poničeno.

Zastavili jsme v přístavu a šli jsme se projít městem. Už cestou sem byla vidět nad městem propojené pevnosti sv. Anny, Šubičevac a sv. Ivana. Uličkami jsme došli k veliké kamenné katedrále sv. Jakuba, chloubě Šibeniku. V roce 2000 byla zapsána jako památka UNESCO. Stavěla se téměř 130 let. Se stavbou začal v polovině 15. století Juraj Dalmatinec, v renesančním slohu ji dostavěl Nikola Firentinac. Byla vysvěcena v polovině 16. století. Je to unikátní památka z přechodu gotiky a renesance. Vevnitř byla relativně jednoduše zařízena. Byly vidět kamenné desky tvořící strop; při stavbě katedrály byl použit téměř jen kámen, stavitelé se báli požárů. Katedrála vypadá dost hezky, po obvodu na ozdobné římse byla spousta kamenných hlaviček, každá jiná. Střecha je půlkulatá, uprostřed je kamenná kopule. Chrám stojí v husté zástavbě, před ním je renesanční městská lodžie ze 16. století (Gradska loža) a knížecí palác ze století čtrnáctého (Kněževa palača).

Dolezli jsme na pevnost. Předtím jsme se chvíli motali po hřbitově, protože jsme si mysleli, že se jím dá projít k opevnění. Nedalo. Ze shora byl perfektní výhled dolů na město a na ostrovy v moři. Trochu víc tam foukalo. Pohled byl naprosto dokonalý, ve změti starých baráčků v centu vyčnívala již zmíněná bělostná katedrála. Pak jsme se procházeli úzkými uličkami starobylého městečka Šibenik. Za hodinu jsme odjeli. Cestou jsme natankovali.v

Jeli jsme jen chvíli. Zastavili jsme u cesty a uvařili si jídlo. Bylo napůl zataženo a tak jsme se rozhodli dneska navštěvovat stará města a jejich památky. Dojeli jsme do Primoštenu. Původně Primošten ležel na malém ostrově spojeném s pevninou mostem. Odtud tedy pochází název. Později byl průliv zasypán. V době tureckého nebezpečí bylo městečko opevněno. Část opevnění jsme viděli v místě připojení k pevnině.

Sjeli jsme do městečka. Prošli jsme jej asi za půl hodiny. Na vrcholu koce stojí kostel a pod ním je hřbitov. Jinak tu není skoro nic, jen obytné domy a pensiony plné Čechů. Od kostela byl pěkný pohled na temně modré moře a na nedaleké ostrovy. Dost silně tu foukal vítr. Na trhu jsme si pak koupili meloun a víno. Počasí nebylo nic moc, bylo zataženo a chvílemi krápalo.

Naší další zastávkou byl Trogir. Centrum Trogiru je zapsáno od roku 1997 jako památka UNESCO. Město má velmi bohatou historii. Řekové založili na poloostrůvku mezi pevninou a ostrovem Čiovo osadu Tragurion, později ji ovládli Římané. Pak přišli Slované a po nich Benátčané. Celé centrum pochází ze 14. století. Přes most z pevniny, kde jsme parkovali jsme došli do centra, ke gotické katedrále sv. Vavřince ze 13. až 15. století. Pak jsme se procházeli malebnými uličkami. Na konci poloostrova, na kterém Trogir leží opevněný zámek Kamerlengo z 15. století. Je sice polorozbořený, ale je možno vyjít na věž, což jsme taky učinili. Vedle zámku stojí pevnost, zvaná věž sv. Marka, která je o století mladší než zámek. Dodnes je součástí městských hradeb. Svrchu byl skvělý pohled na celé centrum města, na nábřeží s palmami a na přístav výletních lodí. V přístavu bylo živo, potulovalo se tu plno turistů. Po pobřežní promenádě jsme se pomalu vrátili k autu a vyrazili jsme k další perle na chorvatském pobřeží, ke Splitu. Před šestou večer jsme ve Splitu zaparkovali poblíž centra.

Split je největší dalmatské město, hospodářské a kulturní centrum oblasti. Je to po Rijece druhý největší přístav v Chorvatsku. Jméno města pochází z řeckého aspalathos (druh traviny). Dříve to byl pouze palác, který si tu nechal vybudovat koncem 3. století císař Dioklecián. Ten tu trávil zbytek života, když se vzdal vlády. Palác byl vybudován spíše jako pevnost. Hned jsme se šli podívat do historické části Splitu. Toto centrum je zapsáno jako památka UNESCO. Palác měl čtyři brány: Zlatou (Porta Aurea), Stříbrnou (Porta Argentea), Železnou (Porta Ferrea) a Bronzovou (ta byla spojena s mořem, aby se dalo menšími loděmi vplout přímo do paláce; dnes je zasypaná a je tu nábřeží). Po vpádu Slovanů se v tehdy již opuštěném paláci usídlili utečenci ze zničené nedalekého Salonu. Během času se z paláce stalo městské centrum.

Tmavým podloubím a úzkými křivolakými uličkami jsme došli do středu paláce, ke kostelu sv. Dumja. Bývala to původně císařova hrobka (mauzoleum), která byla již v 7. století přebudována v římskokatolickou katedrálu. Vedle katedrály stojí již zdálky viditelná renesanční štíhlá zvonice ze 13. až 14. století. Je to údajně nejkrásnější zvonice na Jadranu; je z bílého mramoru. Po zaplacení vstupného jsme na ni vylezli. Výstup byl pěkný nářez, vysoké schody a pak ještě železné schodiště do vrcholu věže nad zvony. Námaha stála zato, ze shora byl perfektní pohled na centrum Splitu namačkané mezi zdi Diokeciánova paláce. Byly vidět tři brány do paláce. Domy byly nahuštěny na sebe, mezi nimi byly nepříliš široké ulice dlážděné ochozenými kameny. Hned u centra je přístav pro trajekty na nedaleké ostrovy a pro rybářské a výletní lodě. Sešli jsme z věže a zamířili do ulic.

Vedle paláce je sloupový ochoz s korintskými sloupy (peristyl). Mezi nimi je malá sfinga stará pětatřicet století. V prostorách bývalého paláce stojí řada historicky cenných budov, zejména šlechtických paláců z 15. až 17. století. Došli jsme na nábřeží lemované palmami, k přední stěně paláce. Dodnes jsou patrné původní tvary a velikost palácových zdí. Obešli jsme centrum a přes tržiště jsme se pomalu vraceli k autu.

Jeli jsme hledat kemp, aby na nás zase v noci nesvítili baterkou policajti. Našli jsme ho kousek za Omiší, v Rogoznici. V osm hodin jsme tam zajeli. První, co jsme po obhlídce kempu udělali bylo jídlo, měli jsme už pořádný hlad. Načali jsme meloun a víno. V kempu bylo plno Čechů, asi tak 90 % osazenstva. Poslouchali jsme cvrkání cikád. Zašli jsme na malinkou pláž a tam jsme pili víno, koukali na hvězdy a poslouchali šumění moře. Spát jsme šli kolem půlnoci. Opět jsme spali venku, vedle auta.

Za celý den jsme ujeli 224 kilometrů.

Sobota 29. června

Den čtvrtý

Ráno okolo sedmé hodiny nás probudil lehký deštík. Nepršelo ale nijak intenzivně a tak jsme opět usnuli. Znovu jsme vstali až v půl desáté. Svítilo sluníčko a foukal silný vítr. Než jsme se zabalili tak se zatáhlo a tak z našeho plánu celý den se koupat mnoho nezbylo. Uvařili jsme si snídani a po chvíli rozmýšlení jsme kemp opustili. Něco před polednem jsme zastavili v Makarské.

Prošli jsme se po městečku, podívali se na nábřeží s palmami, kde kotví výletní lodě. Přes náměstí s kostelem sv. Marka ze 16. století jsme dolezli na tržiště. Z centra je překrásný pohled na horský masiv Biokova, zvedající se hned od pobřeží. Na trhu jsme si dokoupili potravu. Jelikož se udělalo hezky, tak jsme si v autě vzali plavky a šli jsme se koupat na skalnatý poloostrůvek uprostřed Makarské. Obešli jsme kostelík sv. Petara na poloostrůvku a kousek pod ním jsme si našli dobré místo na slunění a koupání.

Do vody jsme rovnou skákali, bylo to nejrychlejší. Hned u břehu byla slušná hloubka, asi tak tři metry. Voda byla průzračná a nádherně teplá; byla hodně slaná. Celý den jsme se opalovali a koupali. Po skalách kolem občas pobíhaly ještěrky. Byla to těžká pohoda. Oba jsme se trošičku připálili, byli jsme krapet červený. Během odpoledne jsme si naplánovali program na druhý den. Bylo strašný vedro. Když už nás to tam přestalo bavit, šli jsme hledat kemp.

Ten jediný, co byl v Makarské byl dost drahý a tak jsme se vrátili ten kousek do Rogoznice, tam, co jsme byli noc na dnešek. Tam jsme zabrali to samé místo jako den předtím. Zkulturnili jsme se, odsolili se a uvařili si jídlo. Večer jsme skočili na pivo do restaurace, která byla hned u recepce, tedy asi dvacet kroků od nás. Zalehli jsme okolo půlnoci.

Za celý den jsme ujeli 71 kilometrů.

Neděle 30. června

Den pátý

V noci byl ukrutný vítr. Vstali jsme už v půl páté a vyrazili jsme do Makarské. Hodlali jsme zdolat hory nad ní. Zaparkovali jsme vedle jadranské magistrály, nasnídali jsme se a v půl šesté jsme vyrazili. Cesta šla nejdříve serpentinami do vesnice Makar, kde se změnila z asfaltky na úzkou stezku. Furt jsme šlapali přímo do kopce. Z cesty byly pěkné pohledy dolů na Makarskou i na moře. Bylo příjemně, ještě nesvítilo sluníčko. Cesta byla dost namáhavá, bez jediného kousku po rovině či snad z kopce. Stále jsme jen stoupali. Naše tempo bylo přímo vražedné, dělali jsme jen krátké občerstvovací zastávky. Čím výš jsme byli, tím byl výhled úchvatnější. Krom Makarské byl vidět i pás pobřeží na kilometry daleko, modravé moře a v oparu ostrovy Brač a Hvar i celý hřeben horského pásma Biokova.

Za dvě a půl hodiny ostrého pochodu jsme byli už v sedle pod Vošacem ve výšce 1350 metrů nad mořem. Chvíli jsme se kochali pohledem na okolí jakoby z ptačí perspektivy. Krátkým odpočinkem a lehkou svačinou jsme nabrali síly k dalšímu pochodu. Kousek pod Vošacem nás dostihlo slunce, ale nebylo vedro. Už jsme viděli náš cíl, vrchol hory Sv. Jure, nejvyššího bodu pohoří Biokovo. Vypadalo to, že to bude už jen po hřebenu, jen relativně kousek. Opravdu to jen tak vypadalo. Cestou jsme potkali dědu, který obnovoval značky, jinak jsme za celou dobu výstupu nikoho jiného neviděli. Cesta byla neskutečně dlouhá, už jsme si mysleli, že příští kopec je Sv. Jure a nic, zase údolí a po hřebeni nahoru a dolu a tak dál. Pochod byl dost fyzicky namáhavý. Závěr cesty byl pěkný nářez, přísné stoupání.

Došli jsme na silnici a po třech dlouhých serpentinách jsme po celkem pěti a půl hodinách konečně stanuli na vrcholu, pod vysílačem na vrcholu Svatého Jure, 1762 metrů vysoko. Uf. Najedli jsme se a napojili. Odměnou za namáhavý výstup nám byl panoramatický pohled na všechny strany: na ostrovy Brač a Hvar, na zbytek pobřeží i do hornatého vnitrozemí, až do Bosny. Skvělý byl i pohled na hory v národním parku Biokovo všude okolo. Pak jsme vrchol obešli, na druhé straně byl malý kostelík. I tady jsme hleděli do kraje. Nádhera, stálo to za to se sem vydrápat. Po půl hodině na vrcholu nastal čas návratu a tak jsme sešli serpentiny a tentokrát po silnici jsme se vydali zpátky. Cesta byla nekonečná, téměř žádný provoz.

Asi po hodině se nám podařilo stopnout nějakého Němce a ten nás nabral. Silnice byla velice úzká, jen na jedno auto, samé zatáčky. Z cesty byly perfektní pohledy na hory a pobřeží. Serpentinami jsme sjeli do Podgory a odtud na okraj Makarské. Tam jsme byli vysazeni. Kdybychom to měli šlapat dolů sami, asi by jsme přišli v noci, pokud by jsme cestou nezahynuli vyčerpáním.

Z posledních sil jsme se doplazili k autu; bylo v něm asi 200°C. Nasedli jsme a vyrazili směrem na Dubrovník. Cesta byla nezáživná, asi za hodinu jsme projeli nevelkou částí Bosny a Hercegoviny u města Neum. Zastavili jsme v kempu ve městečku Trsteno asi dvacet kilometrů před Dubrovníkem. Uvařili jsme si večeři a pak jsme relaxovali po namáhavém dni. Spát jsme šli kolem desáté.

Za celý den jsme ujeli 165 kilometrů.

Pondělí 1. července

Den šestý

Vstali jsme v půl deváté. Nasnídali jsme se a zaplatili jsme kemp. Vyrazili jsme do Dubrovníku. Nejdříve něco z velmi bohaté historie Dubrovníku a Dubrovnické republiky:

Dubrovník založili začátkem 7. století uprchlíci z nedalekého Epidauru (dnešní Cavtat), a to na pustém skalnatém ostrůvku Lause, odděleném od pevniny úzkým průlivem (byl v místech dnešní hlavní dubrovnické třídy Placa – Stradun). Nová osada dostala název Ragusium (od řeckého slova lause = útes), později upraveném na Ragusa. Podle výsledků archeologických průzkumů stála však již v době příchodu běženců na ostrůvku velká byzantská bazilika, takže se dá předpokládat, že místo nebylo pusté, že tu už byla větší osada.

Na pevninské straně průlivu vznikala v průběhu staletí slovanská osada Dubrava. Ve 12. století se obě osady spojily v jednu a průliv mezi nimi byl zasypán. V průběhu 14. století byl v podstatě dokončen proces poslovanštění obyvatelstva. Obratnou diplomatickou politikou, odváděním poplatků a jinými závazky si Dubrovník po staletí zajišťoval klidný vývoj a vnitřní nezávislost na mocnějších sousedech. Nejprve formálně uznával nadvládu byzantské říše, s oslabením její moci se stala roku 1205 nositelem svrchovanosti Benátská republika. Dubrovník přitom vyvíjel všemožné úsilí, aby se nadvlády nebezpečného soupeře zbavil, i když i v době benátské suverenity uskutečňoval podle možnosti samostatnou politiku. K vymanění z moci Benátek využil sílící moci a významu chorvatských panovníků, o jejichž ochranu požádal. Po odchodu benátského knížete-místodržitele z Dubrovníka v roce 1358 převzala moc ve státě Velká rada.

Nejprve se na správě města podíleli všichni občané, v 15. století ale získali rozhodující moc šlechtici. Dubrovník se tak stal patricijskou republikou, prostí občané neměli na vládě účast. Správní systém byl demokratičtější obdobou Benátské republiky. Zákonodárnou moc měla Velká rada, výkonnou Malá rada a kníže. Senát složený z patriciů (měl 25 členů) rozhodoval o věcech vnitřní i zahraniční politiky.

Republika přísně dbala na to, aby se nevytvořily podmínky pro soustředění moci do rukou jednotlivce, což by vedlo k ohrožení principu demokratického státního zřízení. Proto byl kníže volen jen na dobu jednoho měsíce, po který musel bydlet odděleně od své rodiny v Knížecím paláci, aby se plně soustředil na své povinnosti a nemohl být vnějšími vlivy vyrušován nebo ovlivňován.

Tehdejší Ragusa byla jedním z nejpokrokovějších států v Evropě na poli zdravotní a sociální péče: první sociálně-hygienické zákony byly vydány již ve 13. století (byla tu karanténní služba), od 14. století byla zavedena bezplatná zdravotní péče o obyvatelstvo, v dalším století byly založeny starobinec, nemocnice, lazaret, leprosérie, lékárna a nalezinec. Město mělo na svou dobu velmi moderní vodovodní i kanalizační systém. Byl zajištěn i odvoz odpadků. Od poloviny 14. století tu fungovala pojišťovna lodí a jejich nákladů.

Od 15. století Dubrovník uznával kromě uherské i tureckou svrchovanost. Za poskytování „ochrany“ odváděl Turkům tučný poplatek, tzv. harač (pohyboval se mezi 12 až 19 tisíci zlatých dukátů, co byla ve své době obrovská částka). Od Turků však za něj získal nejen klid pro další rozvoj, nýbrž i nesmírně výhodné a výnosné výhradní právo svobodného obchodu po celé turecké říši. Otevíral zde své konzuláty, jeho kupci a karavany se mohli volně pohybovat od západní Evropy po východ osmanské říše. Dubrovník měl fakticky monopol na dovoz a vývoz zboží a stal se prostředníkem obchodu mezi Evropou, tureckým Balkánem a Malou Asií.

Dubrovník byl v té době silnou obchodní a námořní mocností. Se svými 300 velkých obchodních a válečných lodí a 4000 námořníků měl tehdy třetí největší loďstvo na světě. Kromě obchodu byla značným přínosem pro jeho bohatství také těžba soli u Stonu. Vrcholu prosperity dosáhl v 15. a 16. století, kdy úspěšně soupeřil s Benátskou republikou. Kamennými svědky bohatství, prosperity a kulturní úrovně této miniaturní republiky jsou dodnes stavitelské památky. Blahobyt a poměrný mír vytvořily živnou půdu pro rozvoj věd a umění. Dubrovník byl v 15. až 18. století významným kulturním střediskem, především literárním, jakož i střediskem vědy.

Pokud jde o vlastní území Dubrovnické republiky, patřila jí od 14. století většina Jihodalmatských ostrovů, pobřežní městečka a obce až ke Stonu na severu, celý poloostrov Pelješac, k jihu pak všechny obce až po Konavle. Jižněji ležící údolí Sutoriny a severní Klek a Neum postoupil Dubrovník chytře Turecku tak, aby neměl společnou hranici s rozpínavou a nebezpečnou Benátskou republikou.

První tragický úder znamenala pro republiku velká morová epidemie v roce 1526, během níž za oběť černé smrti padlo přes 30 tisíc obyvatel republiky. Rozšíření známého světa o Ameriku, objevení námořní cesty do Indie a další objevy proměnily Středozemní moře v méně zajímavou námořní oblast. Těžiště velké námořní plavby se přesunulo ze Středomoří k Atlantiku. Přesun evropského obchodu a mořeplavby mimo Středozemní moře zasadil těžký úder jak Dubrovníku, tak i jeho soupeři, Benátské republice.

Konec významu Dubrovníku však znamenalo katastrofální zemětřesení v roce 1667, při němž zahynula naprostá většina obyvatelstva: ze 40 tisíc zůstalo ve městě naživu jen 600 lidí. Zároveň byla zničena převážná část města i loďstva. Dubrovník ztratil své postavení obchodní velmoci. Z následků zemětřesení se republika již nikdy nevzpamatovala, i když její obyvatelé opět dosáhli určitého blahobytu. Formální zánik přineslo Dubrovnické republice Napoleonovo tažení začátkem 19. století. Jako součást Ilyrských provincií sdílel Dubrovník od roku 1806 osudy Jižní Dalmácie. Od roku 1813 až do první světové války patřil Rakousku. Po první světové válce připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS), od konce druhé světové války se stal součástí Jugoslávie

Dubrovník patří mezi nejcennější památkové komplexy v jihovýchodní Evropě; proto byl již v r. 1970 zařazen do celosvětového seznamu kulturního dědictví organizace UNESCO. Ale zpět k naší cestě:

Netrvalo dlouho a byli jsme na okraji města. Projeli jsme předměstím a zaparkovali jsme poblíž mohutných hradeb. Branou Pile jsme vstoupili do vlastního centraStáli jsme u Onofriovo kašny z poloviny 13. století, hned vedle vstupu na hradby. Na konci hlavní třídy bylo vidět městskou zvonici (Gradski zvonik). Hlavní ulice – Stradum – nás dovedla na náměstí Luža k budově paláce Sponza, ve které bývala mincovna, celnice, státní pokladnice republiky a městská banka. Před barokním chrámem Sv. Blažeje (Sveti Vlaho) stojí Orlandův sloup (Orlandov stup) z 15. století s postavou rytíře s mečem. Nahlédli jsme do chrámu a pak jsme šli kolem Knížecího paláce (Kněžev dvor) z 15. století, sídla knížete a republikových úřadů. Všechny tyto památky jsou moc hezké a stojí téměř vedle sebe.

Pak jsme pokračovali v prohlídce domů a kostelů v úzkých ulicích plných lidí. Na malém náměstí jsme si na trhu koupili broskve. Pomalu jsme doputovali zpátky k Onofriově kašně. Po zaplacení vstupného jsme vyšli na hradby. Fortifikační systém města se zachoval neporušený. Tvoří jej 1940 metrů hradeb z 8. až 17. století, které jsou místy až šest metrů silné, dále patnáct obranných věží a pevnost Sv. Jana v přístavu. Z hradeb byl perfektní pohled staré město a na moře, na ostrůvek Lokrum. Taky na vrch Serdj nad Dubrovníkem se zbytky lanovky. Pomalu jsme obcházeli centrum dokola, prošli jsme přes pevnost Sv. Jana. Další zastávkou byla největší věž opevnění – Minčeta; dříve mívala čtvercový půdorys a později ji přestavěli na kruhovou. Z věže byl asi nejhezčí pohled na červené střechy starého Dubrovníku. Chvíli jsme se ukájeli pohledem po okolí a na pevnost Lovrijenac na protější skále nad mořem. Dubrovník je opravdu krásné město. Po sejití z hradeb jsme se osvěžili v kašně ledovou vodou. Ještě jsme se prošli pod hradbami a pak jsme už Dubrovník opustili.

Ujeli jsme jen dvacet kilometrů a zastavili jsme v Cavtatu. Nejdříve tu stával řecký Epidauros, který se později stal římskou kolonií Epidaurus. Začátkem 7. století byl zničen Avary a Slovany, jeho obyvatelstvo našlo útočiště na skalách pustého ostrůvku Lause (dnešní Dubrovník). Dále pak toto město sdílelo osudy mocné Ragusy – Dubrovníku.

Na skalnatém pobřeží jsme si rozhodili na jediném aspoň trochu rovném kusu deku a pak jsme se zbytek dne koupali a opalovali. Voda byla báječná, osvěžující. Z pobřeží byl výhled na horské pásmo nad pobřežím a v dáli byl v oparu přes moře vidět Dubrovník. Slunce pražilo na plný pecky, nebe bez mráčků. Kolem čtvrté jsme byli už dostatečně upečení a tak jsme se přes vlastní městečko Cavtat vrátili k autu a vyrazili jsme dál.

Asi za půl hodiny jízdy jsme zastavili na hranicích Chorvatska a Černé Hory. Chorvatský celník nám řekl, ať si oblečeme trička, že nejsme na pláži. Projeli jsme bez zdržení. Pak jsme jeli po pobřeží Boky kotorské – nejjižnějšího fjordu v Evropě. Jsou to vlastně dva zálivy tvořené několika zálivy. Uprostřed zátoky proti městečku Perastu leží dva ostrůvky, jeden s klášterem. Tento ostrůvek byl uměle navršený. Okolní svahy byly dost vysoké a silnice samé zatáčky. Ve všech vesnicích byla spousta lidí v ulicích.

Za chvíli jsme dojeli do Kotoru; leží na samém konci boky. Město je zapsáno jako památka UNESCO. Kotor byl založen Ilyrskými kmeny. Město bylo několikrát přebudováno, bylo zlepšeno opevnění. Jako většina měst na Jadranu i Kotor často měnil majitele; největšího rozkvětu dosáhlo ve 14. až 17. století. Kotor si uchovával po dlouhou dobu určitou samostatnost v rámci větších říší. Určitou raritou byl námořnický cech (bokeljska mornarica), sdružující kapitány a námořníky v boji za nezávislost Kotoru. Dne 1. února 1918 došlo nedaleko odtud ke vzpouře útvaru rakousko-uherského námořnictva, složeného ze Slovanů, vedené zejména Čechem F. Rašem. Vzpoura byla potlačena a vůdci popraveni.

Město a celá oblast kolem Boky byla 15. dubna 1979 silně poškozena zemětřesením (síly 7,2 stupně Richterovy stupnice).

Nad městem jsme už zdálky viděli pevnost Sv. Ivana, která město chránila před útoky z moře. Staré město je obehnáno hradbami. Vešli jsme renesanční branou, prošli jsme se městečkem; Kotor má nepravidelný půdorys a je docela malý, samé úzké uličky s ochozenou dlažbou. Prohlédli jsme si tureckou věž s hodinami ze 16. století. Kousek od ní je románská katedrála sv. Trifona (sveti Tripun, patron města) z roku 1166. Dovnitř jsme jen nahlédli.

Vydali jsme se na hradby, k pevnosti sv. Ivana. Výstup byl pěkný nářez, šlo se po schodech a přes zbytky bašt. Dolezli jsme až na nejvyšší bod pevnosti. Byl odtud strhující výhled dolů na malinkaté městečko a na část Boky. Zrovna zapadalo slunce, nádhera. Byli jsme tu úplně sami. Pomalu jsme se vraceli dolů. Na stráních, kde jsou zbytky opevnění se páslo spousta koz, byly i na cestě. Vrátili jsme se dolů do Kotoru, znovu jsme jej prošli. V centru jsme viděli stařičké kostely i paláce z 16. a 17. století. Úzkými křivolakými uličkami jsme se vymotali k bráně na okraji opevnění města a pak jsme se za šera vrátili k autu.

Naše dnešní cesta v Kotoru však nekončila, pokračovali jsme dále podél břehů zálivu. Silnice byla velice úzká, samé zatáčky a všude plno lidí. Vyhýbání aut: jedno zastavilo a druhé ho pomalu a opatrně objelo. Byla už tma a nikde žádný kemp, ba ani vhodné místo na přespání, pobřeží bylo nějak moc obydlené. Výkop na kraji vozovky byl taky luxusní, vždy po sto metrech neoznačená díra. Kemp jsme našli až v Budvě, hned jsme tam zajeli. V kempu jsme si už za tmy uvařili večeři. Rozhodili jsme deku na zem a zalezli jsme do spacáků a šli spát.

Za celý den jsme ujeli 158 kilometrů.

Úterý 2. července

Den sedmý

Ráno jsme procitli v osm hodin. Nasnídali jsme se, pomalu zabalili věci do auta a pozvolna se vydali na prohlídku Budvy.

Budva je jedno z nejstarších měst na Balkáně. Podle legend bylo město založeno Cadmem, synem fénického krále Agenona. Byla osídlena Ilyry a Řeky již ve 4. století př.n.l. Později je vystřídali Římané. Po rozpadu Římské říše se Budva stala součástí Byzance. Pak často měnila majitele – knížectví Zeta, Benátská republika, Turci, Francouzi, Rakousko-Uhersko a Království SHS.

Zastavili jsme hned vedle historického centra. Staré město leželo na malém ostrůvku, který byl spojen s pevninou písečnou šíjí, která byla postupně zpevněna a rozšířena. Už bylo vidět opevnění starého města, pocházející z 15. století. Mělo Budvu chránit před nájezdy pirátů. Do centra jsme vstoupili mohutnou branou. Prošli jsme skrze město uličkou lemovanou kavárnami a obchody. Vyšli jsme na hradby a pomalu jsme starou část obcházeli. Město je hezké, poměrně malé. Hradby slouží místním obyvatelům patrně jako záchody, soudě podle ohavného zápachu. Z opevnění byl nádherný výhled na moře, na pláže a na hory za nimi. Uprostřed města stojí kostel s vysokou věží. Pevnost ležící na konci poloostrova jsme obešli, je v ní nějaká galerie. Obešli jsme skoro celou Budvu, pohled na červené střechy a dvorky stíněné révou a starými stromy byl vskutku pěkný. Sešli jsme z hradeb a centrem jsme se vrátili k vozu.

Kolem silnice (v celé Černé Hoře) jsou dopravní značky polepeny reklamami a hesly politických stran a dost to znesnadňuje orientaci. I jezdci jsou to hrozný.

Po jadranské magistrále jsme za chvíli malebnou krajinou dojeli k městečku Sveti Stefan. Už ce

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .