0
0

„Máme tady posledního pacienta, pane doktore“, zašvitořila pohledná sestřička a pozvala mě do ordinace. Pčíkajícího, se zarudlýma očima a kapesníkem u nosu. „Tak povídejte, kdepak jste se nakazil“, začal pan doktor…

Ale ne, nebojte se, tak mé Intermezzo II. nezačne, i když… díky spoustě bacilonosičů v letadle QS 2039 na trase Las Palmas – Praha by se nebylo co divit.

Ti vnímaví z Vás již pochopili, že tyto řádky nepíši na terase svého wigwamu v Maspalomas, ale u okna synova bytu v Praze, neboť i v životě, tak jako ve filmech, vždy po „jedničce“ (ZDE) přichází dvojka. Já bloud jsem totiž uvěřil předpovědím meteorologů z české kotliny o brzkém příchodu jara a naplánoval si na konec první dekády března „zájezd“ do stověžaté matičky. Ne že bych tak toužil po hluku velkoměsta, i když se bez mučení přiznám, že chlebíčky od „Kříže“ a skvělá Plzeň z rukou něžné obsluhy u nedalekých „Pinkasů“ se odmítnout nedá, ale zavelely agrolhůty na zahradách všeho možného příbuzenstva. A těm se odmítnout nedá. Je to vlastně i trochu možnost odčinit absence na povinných rodinných sešlostech u příležitosti všech možných, ale i nemožných, výročí a svátků.

Všechny tyto více či méně příjemné okolnosti mě tedy přinutily ukončit pobyt nedaleko Afriky, zakoupit si letenku, zabalit, uklidit a namířit do vlasti praotce Čecha, mrazem a sněhem oplývající.

V poslední době, ač vlastním spolehlivý vůz korejské provenience, docela rád jezdím po ostrově autobusem. Není nad to si posedět s místními, pokoukat po místech, která mi při soustředění na jízdu za volantem zůstávají utajená a poznat tak něco dalšího z kanárské „kuchyně“. Důležitým faktorem je při volbě autobusu jako dopravního prostředku i psychický trénink, protože po takové cestě přes Fatagu do San Bartolome už nemám z ničeho strach. Většina řidičů jezdí jako kamikadze a pohledy z okna do strmých údolí jsou jen pro silné povahy. Nejinak tomu bylo i v sobotu dopoledne, za volantem byl místní kamikadze, i když tentokrát se jelo podél pobřeží a tedy spíše po rovině. Přesto jsem si po chvíli připadal, díky systému brzda – plyn, jako otep vyklepané slámy a žaludek mi plaval jako na trajektu. Ona ta sobota ale nezačala zase tak špatně, delegátka letecké společnosti mi den předtím sdělila sladké tajemství, že letadlo neodlétá v sedm ráno, ale až v deset a tak jsem nemusel utrácet za taxíka, v klidu se vyspal a využil služeb dopravní společnosti zaměstnávající řidiče – sebevrahy, kteří mají své vzory v zemi vycházejícího slunce. Znamenalo to sice se dokodrcat s kufrem pár set metrů na zastávku a umně se při tom vyhýbat zákeřným hromádkám na chodnících, ale co by člověk neudělal pro poznání bližního svého.

Autobus dorazil, jak je tady zvykem, trochu dříve, s jízdním řádem si většinou nikdo hlavu neláme, prostě minuta sem nebo tam. A byl prázdný. Spokojeně jsme se rozvalili a začali pozorovat všechny ty San Fernandy, San Augustiny, Romerally, Vecindaria, Arinagy, Ingenia a Ganda. Jízda to nebyla špatná, jen jsme asi podcenili, že je sobota dopoledne a že o linku Mogán – Las Palmas bude po ránu asi zájem. Stručně řečeno u Gando jsme se museli ven vysoukat skoro oknem a mohli jen konstatovat, že příště už raději takto ne. Takže buď známý s autem nebo přímý bus, i za cenu vyšších nákladů a nudné cesty po dálnici.

Letiště nás přivítalo prázdnou odbavovací halou a volnou přepážkou pro odbavení do Prahy. Pochopil jsem, že cestovky prostě chudáky cestující přivezly na původní čas odletu a ti, již odbavení, si mohli užívat o dvě hodiny déle než já komfort předraženého letiště. Stručně řečeno : závist. Takže klasicky, kufr, potom rám, tentokrát bez zouvání bot a pak, jako vždy, vzhůru na terasu nad plochu. Tam mě čekalo docela milé překvapení. Tedy ne že by tam nebyli kuřáci, ale terasa prokoukla, nové stolky, umytá skla, ale zase o pár centů dražší pivo, navíc kdo se nebránil, tak v plastu. Anglický pub ve španělském provedení. Sluníčko svítilo, z řečí kolem převažovala čeština a letadel bylo na ploše nějak málo. Asi měli novináři, kteří psali o razantním poklesu zájmu o lety na Gran Canaria v důsledku zvýšení letištních poplatků, pravdu. Chvíle nudy nám tak musel zpestřit start letadla CASA španělské armády, letadla, tak důvěrně známého zvláště českým daňovým poplatníkům.

Výhodou posezení na terase není jen to sluníčko či zlatavý mok, ale také skutečnost, že si člověk může poměrně dobře plánovat svůj čas. Protože dokud travelák letící z Prahy nepřistane, není nutné se znervózňovat a je možné s klidem angličana usrkávat svůj drink. Po příletu totiž úklid, tankování a nakládka – vykládka zavazadel trvá vždy minimálně padesát minut. Letadélko káně nám přilétlo s ještě větším zpožděním, než jsme čekali. Protože se vždy na prg.aero dívám na odlet, snadno jsem odpočtem zjistil, že sluncechtiví turisté letěli tentokrát z Prahy skoro 5,5 hodiny, na místo obvyklých bez deseti minut pět. Asi pěkný protivítr, což mi posléze posádka při nástupu potvrdila. Ale to předbíhám, do boardingu chybělo ještě přes půl hodiny a sluníčko stále krásně hřálo, tak proč si to nevychutnat.

Odlet proběhl přesně, jak nám tabule oznámila, bylo nás necelá půlka letadla a tak bylo vše s nástupem v klidu a bez stresu. Novin dost a všechny z pátku, tedy plné inaugurace, však víte koho. Posádce se nakonec podařilo svými známými z economy doobsadit volná místa v byznysu, takže úsměvy bylo možné sledovat napříč celým letadlem. Start byl suprový, kapitán Tomáš Jirmus (létám já snad s někým jiným??) nás bezchybně zvednul ještě před hrbolatou částí rozjezdové dráhy a nabral hned kurz Faro – Madrid – Lyon – Ženeva – Praha. Monitory spadly dolů a my jsme se chvilku po startu mohli seznámit s příjemnou skutečností, že díky větru, který nám foukal do zad, poletíme do Prahy necelé čtyři hodiny. Bratru, občas jsme letěli i rychlostí přes 1.050 kilometrů za hodinu. Marně jsem vzpomínal, kdy jsem z Gran Canaria letěl tak rychle, standardní doba je většinou pět hodin. Příjemná hodina k dobru.

Let byl tentokrát jinak docela nudný, i když standardně nechyběl řvoucí kojenec o dvě řady přede mnou či kašlající dáma přímo za mnou. A tím se vlastně „oslím můstkem“ dostávám zpátky do ordinace. Je to tak, nemýlíte se, snad ještě nikdy jsem neletěl ve větším bacilovém inkubátoru. Všichni kolem kašlali, pčíkali a vnitřní klimatizace v kabině dokonávala dílo zkázy. A výsledek se, řečeno slovy klasika, brzy dostavil. Netrvalo to následně ani 48 hodin a já po skoro půl roce bez rýmy a kašle skvěle zapadl mezi „spoluobčany“. Na svět se má však hledět s optimismem, jak říkal můj rozkulačený dědeček a tak jsem musel uznat, že alespoň se v té socce v Praze od ostatních tak neodlišuji, dost na tom, že jsem opálený.

Praha náš přivítala, vlastně nepřivítala. Tomáš Jirmus prokázal, že je vynikající pilot a přistál za naprosté mlhy, přistávací dráhu jsme uviděli snad dvě tři vteřiny před dosednutím. Po týdnech a měsících plných slunce a jasné oblohy dost tristní pohled přes kulaté okénko. Pak už jen kufry (rekordních 38 minut čekání) a hurá do víru měsíčního intermezza.

P.S. týden je pryč a počasí je stále stejné, tedy strašné. Probírám se fotoarchivem a asi zase budu vzpomínat na Gran Canaria. To jediné je cesta k přežití.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .