Vše příjemné jednou končí, alespoň tak se to prostě říká. Pro mě se ale naštěstí nejedná o konec „toho“ všeho příjemného, ale jen o přerušení. Je sice první, rozhodně není poslední, ale s určitostí mě na chvíli vyřadilo ze zajišťování nových fotografií či poznatků z aktuálního života na Gran Canaria. Pár příštích týdnů tak budu muset vzít pro potřebu webu za vděk svým fotoarchivem, chatrnou pamětí a pokusit se vykouzlit několik blogů či článků.
Intermezzo je podle slovníku cizích slov významově pauza, vložka, vsuvka – prostě něco „ vložené mezi“. Tak je to i teď u mě, pobyt ve staré vlasti jsem prostě vložil mezi příjemné dny, týdny a měsíce strávené a ty, které po návratu z vlasti, na Gran Canaria zase strávím.
Na cestě do staré vlasti mě čekala trasa, kterou jsem tak jako vždy (až na trajektovou výjimku při stěhování) strávil v letadle společnosti Travel Service. Nechci jim dělat (nepovolenou, tento web je nekomerční) reklamu, ale létám s „travelákem“ už skoro 15 let, vlastně od jejich začátků ještě na staré Ruzyni a létám s nimi rád. Kvalitní, cenově vždy dostupné a spolehlivé služby. Víc není co dodat, tečka. Takže jsem se před přepážkami se jménem této společnosti v odletové hale letiště Gando sešel s necelými dvěma stovkami turistů, vracejícími se z dovolené, utrpěl čekání a následné odbavení a díky rezervaci místa (pozor!! placená novinka u Travel Service) obdržel místenku a bordenku na 11C. Pak rychle přes rám a vzhůru do víru předraženého bezcelního prostoru.
Přiznám se bez mučení, že mě na žádném letišti na světě nelákalo a ani nezaujalo nakupování v těchto zónách a jejich obchodech, neboť nabídka v nich se většinou řídí filosofií „obrat cestující o poslední peníze“. Nejinak je tomu i na Gando a je jedno, jestli se jedná o předražené bistra, prodejny kosmetiky či suvenýrů nebo restaurace. I když kam se zdejší ceny hrabou na Ruzyň, že? Takže po té, co si nasoukám za rámem do kalhot pásek, utíkám bez uzardění rovnou doleva, pak výtahem nahoru o patro výš a přes „anglický“ pub na venkovní terasu. Tedy ne že bych byl kuřák, pro ně je zde totiž vyhrazené jediné místo na celém letišti (a podle toho to také vypadá), ale proto, že mě baví sledovat starty a přistání a ten cvrkot na letišti, kdy mechanici obsluhují čekající letadla. Většinou si k tomu dám pivo, ale v sobotu co jsem zjistil, že zdražili O,4ku na nehorázných 4,20 euro, tak jsem vzal za vděk sklenkou martini, za eura tři. A měl jsem štěstí, sotva jsem rozhrnul pár chrchlajících a prodral se ke sklu, už už „travelák“ přistával. OK-TVG sice není nejmladší ve flotile Travel Service, ale přesto jen pětiletý, což je při porovnání s průměrným věkem 15 let ve flotile takové společnosti Condor, zajišťující charterové lety z Německa, skutečně mladík.
Protože začalo poprchávat, musel jsem vzít za vděk letištní halou a protože ještě chyběla hodina do odletu, usadil jsem se v kavárně se skleničkou červeného a vzpomínal na Ameriku. Proč? Inu proto, že tam na každém letišti mají nejen wifi free, ale spoustu multimediálních kiosků. Což v Gando chybí, bohužel. A tak mě nezbylo než notebook zaklapnout, sbalit a spokojit se sledováním cvrkotu v hale. Nebylo to ale dlouho, last call letu QS 2041 mě překvapil už 45 minut před plánovaným odletem a tak jsem vyrazil do fronty a do letadla. Díky atentátu, však víte na koho, už byl rozebraný Blesk a Fronta. Uchopil jsem tedy jedny z posledních Lidovek a šlapal uličkou dál. Vedoucí kabiny mě potěšila, když na obligátní dotaz „dobrý den, jaká byla cesta?“ zašvitořila „houpavá a hodně“. Hned jsem pochopil, že trasa vede přes bouřkovou frontu nad kontinentální Almerií a Murcií. Trochu to předběhnu. Kapitán Tomáš Jirmus změnil směr naší trasy, sice jsme se trochu proletěli nad středozemím, ale let byl pohodový.
Své místo jsem poznal již z dálky. Jako jediné v letadle neměla má sedačka papírovou opěrku pod hlavu. Přešel jsem tuto skutečnost s nadhledem leteckého cestovního matadora a soustředil se na obligátní předstartovní přípravu. Tedy na vybrání potřebných věcí z tašky, vhodné umístění novin do kapsy před mnou a na seznámení s lidmi, kteří měli strávit vedle mě pár příštích hodin. Vše se mi povedlo až na to poslední. Pán po té, co zjistil, že vedle něj není okénko (skutečně jediná řada bez okénka) zanevřel na celý svět včetně mé maličkosti, povolil si kalhoty a vyjma jídla se nedal rušit z pro něj příjemného pochrupávání. Paní uprostřed, zřejmě k němu patřící, po zhlédnutí bezpečnostních instrukcí „ztuhla“ do polohy, ze které ji probralo tak jako muže po levici pouze jídlo. Při startu prováděli oba hluboké dechové cvičení a já bych tipoval, že kdyby Gran Canaria nebyl ostrov a tak vzdálený, tak že snad letěli poprvé.
Ono to bylo vlastně celé takové malé panoptikum, až mě to přivedlo k tomu, že na popis letu obětuji pár řádek. Kdybych to měl říci stručně, tak jedinou výhodou bylo, že nejbližší kojenec byl zcela proti mé předchozí zkušenosti vzdálen od mého 11C plných 6 řad, nikdo mě tedy nekopal pět hodin do zad sedačky, neplazil se po zemi, nemusel jsem ani strpět výměnu plínek přímo na sedačce za mnou, na místo ve ventilací vybavené toaletní místnosti. Nestručně řečeno, tak nevýhody převýšily výhody. Výhod bylo méně, tak se jim pověnuji nejdříve. Obsluha byla tak jako vždy výborná, jídlo tentokrát poživatelné a červeného vína, mého letového nektaru bylo v zásobách zadní kabiny dostatek. Co si přát víc. Snad jen absenci dvou skupinek přede mnou, které si celou cestu povídaly jen a pouze o tom, ve kterém z jejich hotelů byla lepší kuchyně a nabídka barů. Jako kdyby Gran Canaria byla jedna velká jídelna a létalo se tam výhradně plnit si žaludky. Čekal bych diskuze o plážích, korýších či jejich zbytcích na nich nalezených, horách, Mogánech a jiných městech, diskuze o zážitcích z výletů a podobně. Na místo toho laciné předhánění se v kulinářských vymoženostech hotelů, no nevím, jídlo je důležité, ale asi by to neměla být náplň dovolené.
Marakesh, vpravo je je Marakesh! Tak to byl je jeden z mnoha výkřiků, informujících polovinu letadla o tom, kudy se právě řítíme tmou. Naším informátorem (prosím neplést s informátorem ze slovníku tajných služeb) byla paní v roli starostlivé babičky, která, když pominuly turbulence nad kontinentálním Španělskem, dala mi na delší dobu při čekání v uličce možnost seznámit se s jejím pozadím v bílých tureckých kalhotách. A to skutečně face to face. Tato rodinka obsadila skoro celou řadu a jediným cizím elementem byl pán, který nehledíc na důrazné upomenutí obsluhou o tom, komu je určena toaleta v přední části letadla, dal v čase 11:07 po startu povel k pohlcení „byznysklasu“ chudšími cestujícími. Chtělo se mi to glosovat slovy, že to se může stát jenom v Čechách, ale s ohledem na mnohaletou zkušenost ještě z dob Fischerair, kdy nepomáhal s prominutím ani visací zámek na oddělující plentě, jsem rezignoval.
Ale zpátky k letu. „Ztuhlá“ paní vedle po obídku nad Marokem konečně usnula a přidala se tak ke svému chrupajícímu manželovi a já se mohl soustředit na perfektní turbulence v důsledku bouřkové fronty nad jihovýchodním cípem Španělska. Trochu to s námi mlátilo a kapitán Jirmus změnil trasu a dal nám možnost seznámit se s nočním ptačím pohledem na Baleáry, Sardínii, Korsiku, Turín a třeba Veronu. Což proti nudné a obvyklé trase GC-Lanzarote-Madrid-Lyon byla velice příjemná změna. Kličkovali jsme nad středozemním mořem a hnáni zadním silným větrem jsme dosahovali v letové hladině skoro jedenácti kilometrů rychlost až 950 km za hodinku. Od Korsiky to však byl již nudně poklidný let. Žádné houpání, žádné porušování integrity „byznysklasu“, dokonce ustaly i spory o kvalitnější hotelové zázemí v předních řadách.
A všichni již spokojeně a poklidně usínali, když vepředu letadla zaječela siréna. Tedy dětská siréna, abych to upřesnil a uklidnil zájemce o let s Travel Servicem. Nevídané a nečekané se stalo skutkem, v první třídě cestovalo něco na způsob kojence a rozhodlo se ukončit selanku na palubě dost brutálním způsobem a připomenout tak vyvoleným v první třídě, že ani za peníze si vše nekoupíš. Nejsem odpůrcem dětí, ba naopak, mám je rád a jedno dokonce i vlastním, ale mé názory na převozy kojenců letadly se asi od většiny cestovatelů liší. A divím se i leteckým společnostem, že tak jako těhotným ženám ve vyšším stupni těhotenství, nebrání v přepravě i dětem řekněme do dvou let věku. A ve starším provedení pak ve vyhrazené části letadla. Není totiž, podle mého názoru, povinností cestujících trpět „brutalitu“ některých adolescentních nevychovanců či ztrátu soudnosti jejich rodičů (viz zmiňovaná výměna plínek uprostřed letadla). A tak mě nezbývá než doufat, že na můj web zavítá někdo z vedení Travel Service a zamyslí se nad možným řešením.
My se ale mezitím hnáni jižním větříkem řítili směrem ku Praze, kde jsme v klidu a míru před jednou v noci přistáli. Poslední rozloučení se suprovou posádkou a potom standardní ruzyňská půlhodinka u pásu na kufry. A tedy čas na opětovné zasnění o Americe, kde v New Yorku u kiosků pro dotazy na stav kufru konkrétního cestujícího po přiložení čárového kódu dostanete detailní informaci, kdy váš kufr na minutu přijede. A snad všude je to méně než právě na Ruzyni. Zkušenosti s rozkopaným kufry, utrženými zámky, ulomenými kolečky dávají pomyslet, že tam dole musí kufry obsluhovat snad trestanci či bezdomovci. A tak při placení 50 korun parkovného po uplynutí 12 minut ze čtvrthodinového bezplatného limitu jsem si konečně uvědomil, že jsem doma. Sweet home, chtělo se mi plakat. Ještě že jsem nemusel jet taxíkem, to by návrat do reality byl ještě intenzivnější.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.