0
0

Indonésii jsme navštívili v září roku 2004 a strávili zde jeden měsíc. V následujícím textu se můžete dozvědět více o místech, která jsme navštívili, přečíst si naše postřehy a zážitky, také z přesunů mezi jednolivými místy. Uváděné ceny za ubytování jsou za pokoj pro dva na noc, doprava a vstupy na osobu. Kurz za 1 USD (cca 27 Kč v září 2004) byl v té době 8 000 – 9 000 Rp, tzn. 1 000 Rp cca 3 – 3,4 Kč.

Botanická zahrada v Bogoru

Nedaleko Jakarty se nachází městečko Bogor, které se vyznačuje pravidelnými intenzivními srážkami v odpoledních či podvečerních hodinách. To, že je toto místo zvláštní svými srážkami poznáte hned po příjezdu do města, když uvidíte místní chodníky vyvýšené až o cca půl metru nad silnice. Denní deště netrvají dlouho, ale jsou o to intenzivnější. Tohoto klimatu bylo využito pro založení místní vyhlášené botanické zahrady (vstupné 5500 Rp + 1000 Rp orchideárium), která slouží nejenom k prohlédnutí množství různých rostlin či orchidejí v místním orchideáriu, ale také k relaxaci nejenom místních obyvatel, ale i lidí z Jakarty. O víkendech je zde proto značně plno. Ve všední dny zase využívají příjemné klima ve stínu vzroslých stromů a rostlin místní školy, které se sem chodívají učit. My jsme byli svědky jedné takové výuky hodiny anglického jazyka, kdy jsme byli jako cizinci požádáni, zda bychom mohli zodpovědět několik otázek, které nám děti položí. Zároveň jsme měli za úkol předat ceny pro vítěze jakési soutěže. Souhlasili jsme a chvíli si s dětmi povídali o tom, jak se jmenujeme, odkud jsme, jaká je naše oblíbená barva či jídlo. Nakonec vše skončilo tím, že jsme se museli všem dětem podepsat do sešitů a nafotit několik společných fotografií. Jak jsme později zjistili, turisté běloši jsou rituálu podepisování se a focení podrobováni poměrně často, nebo alespoň my jsme byli. Kdybychom tuto službu zpoplatnili, mohli jsme mít výlet do Indonésie zadarmo 🙂 Samozřejmě se sháníme po kvetoucí raflésii, ale dozvídáme se, že pokvete až tak v říjnu. Návštěvu botanické zahrady v Bogoru lze vřele doporučit. Mimo ploty botanické zahrady je ovšem Bogor nepříliš lákavým místem k delšímu zastavení. Přeplněné a rušné ulice, zubožení žebráci, slam na březích řeky plné odpadků… Jediné, co lze ještě doporučit je přírodovědné muzeum blízko vstupu do botanické zahrady. Zde můžete shlédnout řadu vycpaných zvířat, často sice značně vypelichaných, ale zajímavý je minimálně exponát obřího japonského kraba kostra velryby či jávský nosorožec (vstupné 1000 Rp).

Přesun Bogor – Pangandaran

Z Bogoru jsme se chtěli vydat na poloostrov Pangandaran. V průvodci byly popsány dvě možné cesty, jak se tam dostat. Jedna o něco pohodlnější, která objíždí místní hory a druhá náročnější, která však měla vést přes průsmyk Puncak mezi sopkami s nádhernými výhledy. Rozhodujeme se tedy pro druhou variantu, ráno nasedáme do autobusu (15 000 Rp) a vydáváme se na cestu. Protože jsme se před cestou naučili základní fráze a slovíčka z indonéštiny, vyptáme se vždy předem spolucestujících na cenu jízdenky, protože člověk cizincovitý neznalý platí 2x – několikrát vyšší cenu za vše. Od jízdného, přes jídlo, pití i ubytování.

Vraťme se ale k naší cestě na Pangandaran. K našemu zklamání se žádné výhledy nekonaly, protože smog nedovolil dohlédnout z autobusu dál než na pár desítek metrů. Neustále jsme vyhlížely zmiňované sopky, ale žádnou se nám zahlédnout nepodařilo. Při průjezdu jednou vesnicí jsme pochopili proč není nic vidět. Nevěřícně jsme pozorovali vysoké pece, ve kterých se topilo pneumatikami a z nichž nahoře stoupal sloup černého dýmu. Když jsme pak za vsí spatřili čajové plantáže a dělnice sbírající čajové lístky, začli jsme poněkud pochybovat o zdravotní nezávadnosti nápoje uvařeného z těchto lístků. Protože cesta vedla skutečně kopcovatým terénem, silnice byly přecpané auty, autobusy, náklaďáky, motocyklisty i cyklisty, strávili jsme v autobuse značný čas. Průvodčí v autobuse věděl, že míříme na Pangandaran a v Bandungu (po 4 hodinách) nás najednou rychle vyprovodil z autobusu ještě za jízdy a zároveň se mu podařilo zastavit další autobus ve směru naší cesty (Banjar – 3,5 hodiny), do kterého jsme taktéž za jízdy nastoupili a plynule pokračovali dále.

Na tomto místě je možná vhodné zmínit se o cestování autobusy v Indonésii. Tento typ cestování je značně zdlouhavý, obzvláště zvolíte-li cestu s domorodci. Tyto autobusy jsou velmi levné, ale cesta zabere nějaký ten čas. Existují i přímější dražší autobusy, které jsme ale nevyužívali, protože kontakt s domordci v autobuse je výborný zážitek. Jak bylo zmíněno výše, Indonésani bělochy prostě milují a nevyužíjí jedinou příležitost, jak se jim přiblížit. My jsme v autobusech sěděli pokud možno vždy na zadní pětce nebo vlastně šestce, abychom vedle sebe mohli mít batohy a mít je pod kontrolou. Tamní autobusy nemají dvě řady sedadel po dvou, ale jednu řadu se dvěmi sedadly a jednu řadu se třemi, aby se tam vešlo víc lidí. Protože Indonésanů je opravdu hodně, obzvlášť na ostrově Jáva, jsou zvyklí poněkud na bližší vzájemný kontakt, takže je docela běžné, že když sedíte v autobuse na sedačce, Indonésan stojící vedle vás čtoucí noviny si o vaše kolena klidně tyto opře a přijde mu to naprosto normální. Není tedy třeba se nijak rozčilovat a dožadovat se vlastního prostoru, žádný tam totiž stejně není. Abychom se tedy vrátili ke vztahu Indonésan versus běloch v autobuse. Nastoupíte-li jako běloch do tamního domorodého autobusu a usadíte na zadních sedadlech, počítejte s tím, že ačkoli bude celý autobus prázdný, vy budete zásadně celou cestu sedět jako sardinky. Počítejme, že cestujete ve dvou: zaberou-li dvě sedadla vaše batohy, dvě sedadla vy, zbydou ještě dvě prázdná sedadla, tzn. že se na ně vejdou ještě dva až tři místní obyvatelé, kteří nepropásnou jedinou příležitost, ocitnou se vám tak nejblíž, jak to jenom jde. Když pak jeden ze šťastlivců musí vystoupit a někdo z předních sedadel tuto skutečnost zaregistruje, radostně vyskočí a ochotně zabere toto místo…Navíc zde neexistují žádné zastávky, autobus prostě staví tak, jak si přejí cestující, tzn. asi tak každých 50 metrů v obydlených oblastech a někdy třeba jenom každý kilometr, když máte štěstí a jedete zrovna mezi poli. Řidič neslouží k vybírání jízdného, k tomuto účelu je v autobuse průvodčí, který visí ze dveří a za jízdy vyvolává, kam autobus jede. Lidé pak naskakují a vyskakují většinou za jízdy, aby se zase až tak nezdržovalo. Tím to ale ještě nekončí. Indonésané jsou vyhlášení kuřáci, především muži. Nekouříš-li, nejsi muž, zní pravděpodobně jejich životní krédo. A zde se kouří velice aromatické hřebíčkové cigarety, a to jedna za druhou. Do toho místní obyvatelné poněkud nesnášejí průvan, tzn. že okna autobusu jsou povětšinou pevně zavřená, což při venkovní teplotě 35 stupňů vytváří z autobusu tak trochu skleník, zvlášť když řidič neváhá trochu přitopit, aby cestující třeba nenastydli. Kombinace mnoha hořících cigaret a zavřených okének pak vytváří trochu vražednou kombinaci. Někdy si pak řidič pustí nějaký místní nářez o síle zhruba 100 decibelů, a to se terpve stává jízda opravdu zajímavou J Poslední důležitá poznámka – se zastávkami na čůrání se moc nepočítá. Když jsem myslela, že prasknu, donutila jsem je zastavit, ale zdálo se, že na to nejsou moc zvyklí. Běžně se pak stávalo, že jsme neměli příležitost si dojít na WC třeba i 10 hodin. Když vypijete přesně tolik, co vypotíte, dá se to kupodivu vydržet, ale vaše ledviny asi zrovna nadšené nebudou.

Pangandaran

Ale zpět k Pangandaranu. Přestupovali jsme pak tedy ještě v Banjaru (10 000 Rp) a odpoledne po opravdu mnohahodinové jízdě (4 + 3,5 + 2 hodiny = 9,5 hodiny), kterých nás čeká ještě hodně, jsme se ocitli v Pangandaranu. Z autobusáku je to do města ještě docela kus, tak si bereme každý jeden bečak (3 000 Rp), místní cyklorikšu a vezeme se do města unavení celodenním sezením v autobuse. Všude je potřeba hodně smlouvat, vůbec se nebojte a jděte rovnou na 50% původní ceny nebo ještě lépe i níž. Hledáme si ubytování (50 000 Rp) a jdeme se projít na pláž a na večeři. Pangandaran je velmi oblíbené letovisko, ale přímo v místě vesnice jsou silné proudy a koupání se zde nedoporučuje. Co je zde však zajímavé je místní prales na nedalekém poloostrově, kde jsme viděli v jedné jeskyni poněkud opelichané dikobrazy a hromadu netopýrů s netopýřími školkami. Dále nám byl představen škorpión, kterého jsme si mohli pochovat a obrovská černá stonožka s červenýma nohama, která byla na kůži dost zvláštní, protože měřila aspoň 15 cm a než přendala všechny ty nohy, tak z toho člověku šel mráz po zádech. Do pralesa jsme šli s průvodcem a značnou zásobou vody, protože v tamním podnebí člověk přímo cítí, jak se z něj voda odpařuje. Nakonec jsme došli na úchvatnou vyhlídku na moře a cestou zpět do přístavu ještě obdivovali vzácné opice a lezce, ryby, které umějí chodit po souši. Po průvodci jsme se dožadovali ukázání rozkvetlé raflésie, rostliny s největším plochým květem na světě, která se vyznačuje tím, že zapáchá jako shnilé maso, protože tímto zápachem láká mouchy, které jí pomáhají s opylováním. Přes značnou snahu jsme ale žádný květ neobjevili, jen několik již uschlých. Docela nás to mrzelo. Smutek jsme ale zahnali další místní atrakcí, tzv. Green canyonem, nebo-li Zeleným kaňonem. Tenhle výlet je asi nejlepší si zaplatit s nějakou místní cestovkou, protože výlet po vlastní ose stojí skoro stejně a neuvidíte toho tolik. Vyráží se ráno a po několika kilometrech jízdy místní nezpevněnou silnicí zastavujeme ve vesničce, kde máme exkurzi o výrobě cukru z místních kokosových palem a výrobě loutek pro známé indonéské loutkové divadlo wayang. Toto umění se předává z generace na generaci a zručnost řemeslníků je obdivuhodná. Loutky jsou skutečně nádherné, ale také značně drahé i na naše poměry (350 000 Rp). Při prohlídce nás okukují místní zvědavé děti.

Dále již pokračujeme do zmíněného kaňonu, do kterého se vezeme na loďce s vahadly a pozorujeme okolní přírodu i rybáře. Z břehu si nás zvědavě prohlíží leguán. Voda má opravdu krásnou zelenou barvu. Posléze se začínají okolní stěny zužovat, až vjíždíme do samotného kaňonu. V místě, kde již loďka nemůže pokračovat, zastavujeme a dál jdeme kousek po svých až k místu, kde je možné se vykoupat. Je tu docela dost domorodců. Neváháme a skáčeme do vody, kde si užíváme různé proudy, tůně a minivodopády. Je to opravdu nejenom velmi příjemné osvěžení, ale zároveň i kouzelné místo.

Vykoupaní dosyta se vracíme zpět a pokračujeme dále, až přijedeme do zátoky, kde je možné se koupat v moři. Využíváme toho, poprosíme místního hostinského, zda by nám nepohlídal věci, tzn. oblečení, fotoaparáty, doklady, všechny peníze a vrháme se v evropských plavkách do vln. Budíme samozřejmě značnou pozornost, protože muslimové se koupou v oblečení. Tentokrát místní kulturu moc nerespektujeme a moře si krásně užíváme. Vlny jsou obrovské a za chvíli jsme z toho skotačení docela unavení. Na břehu se hned halím do ručníku, abych alespoň částečně zamaskovala postavu v plavkách a běžíme se převléknout. Obědváme u místních kuře s rýží (3 000 Rp) a pak vyrážíme na další místní aktrakci, bambusový most. Máme nejdřív obavu po něm přejít na druhou stranu, ale když se záhy objevuje motocykl a v klidu přejíždí, je nám jasné, že naše obavy byly zcela zbytečné. Kocháme se tedy příjemnou zátokou obrostlou kokosovými palmami, je nám ukázán obrovský černý pavouk se žlutými tečkami na zádek a kloubech nohou a pak vyrážíme na poslední zastávku dnešního dne před návratem do Pangandaranu. Je jí místní továrnička na takové čipsy z ryb a maniokové mouky. Naši hygienici by asi nadšení nebyli, ale všechno je poctivě usmažené, takže hned dvě balení kupujeme jako jediní cizinci a pochutnáváme si. Večer vyrážíme opět na procházku po pláži a pozorujeme místní rybáře, jak za soumraku loví sítěmi ryby. Postup je takový, že si vezmou svetr a kulicha, ve kterých vlezou do moře se sítěmi. Na místním rybím trhu si dáváme kalamáry (35 000 Rp/ 1 kg) ve sladké pálivé omáčce s rýží (za oba platíme 32 000 Rp) a kupujeme si sušenou rybu a sušené kalamarky. Ty pak v hotelu vyhazujeme, protože puch je nepřekonatelný a sušená ryba zase neuvěřitelně slaná. Další den nás opět čeká dlouhý a náročný přesun do Yogyakarty.

Přesun Pangandaran – Yogyakarta

Zvoní budík! Jsou 4 ráno a v půl páté pochodujeme za tmy, slabého deště a vyvolávání motlitby na autobus. Na nádraží stojí jeden do Bandungu, tak nasedáme a asi za půl hoďky jsme v Kalipucangu (5 000 Rp). Tam nastává menší zmatek, protože a) nemůžeme nějak pochopit, že už jsme v Kalipucangu (vzhledem k ceně za autobus nám to přijde brzy) a za b) snaží se nás nacpat do autobusu do Cilacapu a vehementně tvrdí, že žádná loď, kterou my chceme jet, prostě nejede. Konečně jsme pochopili, že jsme tam, kde jsme chtěli být a nátlaku naháněče odoláváme. Jakmile bus odjel, tvrdí chlapík, že loď jede a posílá nás do přístavu. Tak tam jdeme a a ptáme se lidí, kteří říkají, že loď do Cilacapu odtud nejezdí, že si musíme vzít ojek a svést se do Majinglaku asi 7 km. Tak se vracíme, chlapík tam už čeká a pomáhá nám sehnat motorky (ojek). Od něj i od lidí v přístavišti víme, že cesta má stát 5 000 Rp. Samozřejmě, když jsme v přístavu, chtějí po nás 10 000 Rp za každého. Nemáme drobné, tak se chvíli dohadujeme pak jdeme rozměnit do warungu. Dáváme každému 5 000 Rp a už se s nima nebavíme. Je 5:45. Loď má jet v 8 hodin, takže máme dost času. Sem tam se objeví nějaký domorodec, který si nás přišel prohlédnout. Kolem sedmé se začíná loď probouzet a odevšad vylézá posádka. Před osmou vyrážíme. Těsně před odjezdem přichází několik turistů, kteří si zaplatili organizovanou cestu z Pangandaranu do Yogyakarty za 80 000 Rp. Loď stojí 5 800 Rp, dáváme jim 200 Rp spropitné, takže nás to stálo zatím 16 000 Rp na jednoho.

Projíždíme nejprve lagunou a za chvíli vjíždíme do kanálu, který je chvílemi docela těsný pro tak velkou loď. Občas nás míjí malá loďka s domorodci, tak si máváme. Po asi 4 hodinách přistáváme v Cilacapu. Hned se na nás vrhají ojekové, že nás hodí na autobusové nádraží za nehorázné částky, tak jdeme asi kilometr pěšky k nějaké hlavní silnici, kde nám místní poradili, kterým směrem si stoponout bemo a za chvíli už jedeme. Na nádraží jede za 10 minut autobus a tak se během chvíle doslova řítíme směr Yogyakarta (14 000 Rp). Máme zatím asi nejšílenějšího řidiče. Nejvíc je mi líto lidí na motorce, protože na ty se nebere žádný ohled. Po necelých 5 hodinách jsme konečně v Yogye. Chvíli zmatkujeme na nádraží a po poradě s domorodci nasedáme na bemo linka 4, které jede na Maliaboro Street, blízko které jsou hostely. Cesta docela ubíhá a tak za 25 minut nás vyhazují kdesi v centru se slovy, že Maliaboro je blízko. Opět po poradě s domorodci tam za chvíli opravdu jsme a když dorážíme na Jalan Sosro, kde začíná peklo s nadháněči z hotelů. Asi půl hodiny pobíháme po tamních uličkách a nakonec zůstáváme v uličce Gang II v losmenu Anda za 30 000 Rp.

Celí upocení hned shazujeme bágly a hned vyrážíme shánět obchod s fotopotřebami, protože v Nikonu je špinavý čip a musíme ho vyčistit. Problém je v tom, že tady nidky nidko takový foťák neviděl, natož aby s ním uměl něco udělat. Po asi 10 km obíhání města potmě, kde jako vždycky všichni domorodci žasnou, kde že se to tam bere bílý turista, kupujeme v lékárně 96% alkohol a vatičky do uší a vracíme se do hotelu. V rámci shánění fototechniky narážíme na neuvěřitelné nákupní centrum, které se od situace na ulici liší tak, až z toho člověka mrazí v zádech. Ten kontrast lze jen těžko popsat.

Yogyakarta

Ačkoli je Yogya značně turistickým místem, rozhodně stojí na závštěvu, a to nejenom kvůli své atmosféře, Sultánovu paláci (Kraton), Vodnímu paláci, loutkovému divadlu, tradičním tancům či možnosti naučit se batikovat, ale především kvůli dvěma ohromujícím starobylým chrámům. Budhistický Borobudur a hinduistický Prambanan rozhodně stojí za návštěvu i přes oficiální téměř 10x dražší vstupné než pro místní. Vstupné bylo na místní poměry opravdu drahé, do každého z chrámů stálo 10 USD na osobu. My jsm stihli oba chrámy navštívit v jeden den, ale je třeba si přivstat. Nejprve jsme jeli místní dopravou do Borobuduru (7000 Rp, 1,5 hodiny). Tento chrám upadl po mnoho staletí v zapomnění (byl postaven kolem roku 800 našeho letopočtu), znovu objeven byl až počátkem 19. století a zrekonstruován byl za pomoci UNESCA až ve století dvacátém. V místním muzeu můžete shlédnout fotografie z rekonstrukce, prakticky celý chrám byl rozebrán a opět postaven, protože bylo třeba zpevnit podloží. Stavba má tvar jakési stupňovité pyramidy a po obvodu jednotlivých pater jsou vytesány reliéfy, které ukazují různé výjevy z Budhova života. Když vystoupáte na vrchol (jdete-li poctivě po obvodu jednolivých pater, čeká vás cca 5 km procházka!), čekají vás zde sochy budhů ukryté ve zvonovitých kamenných klecích a zcela na vrocholu je velký kamenný zvon a nad vším se tyčí tzv. Velká stúpa symbolizující nirvánu, nejvyšší stádium, kterého lze v životě dosáhnout. Samozřejmě jsme se nevyhnuli mnoha fotografiím s domorodci J

Před polednem se poněkud strastiplně a zdlouhavě přesouváme na Prambanan. Nejprve jedeme zpět do Yogyi. Řidič chce 10 000 Rp za jednoho, tak mu říká, že ráno jsme platili jen 5 000 Rp (ve skutečnosti jsme platili 7 000 Rp), tak říká, že tedy OK a jedeme za 5 000 Rp. Ukázkový případ, jak se okrádají turisté…Pak pokračujeme dalším bemem 2 hodiny! do Prambananu (4 000 Rp). Toto je chrám hinduistický, vlastně komplex 18 chrámů a několik věží se právě opravovalo a byly pod lešením, ale i tak je to také velmi působivé místo. Vznikl kolem roku 900 n.l.

Nad Yogyou se tyčí neklidná sopka Merapi, kterou jsme ovšem opět díky smogu ani nezahlédli 🙁

Přesun Yogyakarta – Mount Bromo

Vstáváme ráno po šesté, balíme a vyrážíme na vlakové nádraží. Rozhodli jsme se, že do Surabayi pojedeme vlakem, je to sice dražší, ale mělo by to být rychlejší. Vlak odjíždí v 7:15 ráno, má tam být před jednou odpoledne a stojí 45 000 Rp v business a 70 000 Rp v executive. Na lístku je uvedené místo s číslem k sezení, ale až na potřetí se nám podařilo najít ten správný vagón. Zpočátku není náš vaón moc plný, tak si děláme pohodlí, protože sedadlo má mechanismus, kterým se nechá otočit po směru nebo proti směru jízdy, takže si můžeme odložit nohy. Cesta ubíhá opravdu rychleji než autobusem, akorát vagóny jsou nějak divně spojené, takže když brzdíme, tak to hrozně mlátí. I když je to rychlejší, stejně jedeme 6 hodin. Vlakové nádraží v Surabayi je perfektně udržované, samá květina. Trochu nezvyk po tom, co jsme zatím viděli. Vyrážíme směr autobusové nádraží. To je docela dřina, protože je strašlivé vedro a moc se neorientujeme. Nakonec nasedáme do nějakého bema, se kterým jedeme kus a pak nás vyhazuje a ukazuje naproti přes ulici, že tam jsou busy jedoucí na terminál. Jeden zrovna jede, tak do něj lezeme a hlemýždím tempem se ve strašlivém vedru a smradu šineme městem. Po 2 hodinách od doby, co jsme dorazili vlakem, jsme konečně na autobusovém nádraží. Kdybychom jeli autobusem přímo z Yogyakarty, tak už jsme tu možná taky byli…Musíme zaplatit 200 Rp za osobu za vstup na terminál. Hned se nás ujímá člověk a vede nás k autobusu do Probolinga. Dostane za nás něco zaplaceno. Bus jede za chvíli a čekají nás v něm další 4 hodiny. V Probolingu jsme za tmy a doufáme, že pojede ještě nějaké bemo nahoru do vesnice Bukit Lawang, odkud se ráno vyjíždí na vyhlídku na Bromo. Jako vždycky nejdřív nastává zmatek na nádraží, když nás vodí sem a tam, ale nakonec najdeme bemo sami. Bágly na střechu a prý za 10 minut vyrážíme. Z 10 minut je asi hodina a půl. Dáváme si u stánku večeři a čekáme a čekáme. Po asi hodině nám dochází, co se děje. Pasažérů už je dost, je to skupina asi 20 studentů, kteří čekají na jednoho kamaráda, který má přijet busem ze Surabayi a pak se teprve pojede. Konečně vyrážíme. V autě je nás 25! Jedeme docela rychle, pěkně stoupáme a na místě jsme za necelou hodinu. Sehnali jsme nejlevnější spaní za 50 000 Rp, ale je to děs. Špína a koupelna někde 50 metrů ve dvoře. Lepší pokoje jsou za 100 000 Rp. Jdeme na jídlo do stánku, kde si sjednáváme ranní odvoz na vyhlídku za 35 000 Rp (v hotelu nám to samé nabídli za 150 000 Rp). Budíček je ve 3:30 ráno. V noci je tu dost zima! Samozřejmě ráno na nás chlapík, se kterým jsem domlouvali jeep, že další lidi odřekli, takže musíme zaplatit 100 000 Rp každý, takže Petr na něj pěkně vyjel, ať nám vrátí peníze, až zasáhne řidič jeepu, cpe nás dovnitř a odjíždíme. Tyhle lsti místních obyvatel jsou dost únavné, je potřeba se proti nim dobře obrnit a hlavně se nenechat okrást.

Mount Bromo

Dalším skutečně nádherným místem, které po své cestě Jávou nesmíte vynechat je sopka Mount Bromo se sopkou Semeru v pozadí. Jde vlastně o ohromnou kalderu nazývanou Tengger, ve které se nacházejí kromě výše jmenovaných sopek i další. Na tuto neuvěřitelnou přírodní podívanou se díváte za svítání z vyhlídky na hoře Penanjakaan, na kterou se můžete nechat dovézt terénním autem z Bukit Lawangu (35 000 Rp) a která je přecpaná turisty ze všech koutů světa i místními obyvateli. Přes to všechno je to místo, které stojí za vidění i přes množství návštěvníků. Je to pohled, který bere dech a na který nikdy nezapomenete.

Na okraj kráteru Gunung Bromo, jak se sopka nazývá v indonéštině, je možno vyjít či se nechat odvézt na koníkovi. Majitelé koníků se snaží odvézt co nejvíce turistů, takže chudáky koníky značně honí. Z okraje kráteru vidíte čmoudíky vycházející ze dna. Když se vynadíváte a načicháte pachu síry, můžete si ještě prohlédnout hinduistický chrám umístěný u paty kráteru.

Přesun Mount Bromo – Bondowoso – Kawah Ijen

Z kráteru Mount Bromo se vracíme do Bukit Lawangu asi v půl deváté. Balíme a jdeme na bemo zpátky do Probolinga. Je tu taky Bemo, které jede jako charter na Kawah Ijen, ale to bude strašně drahé. Nadháněčovi se líbíme, tak dostáváme privilegované místo vedle řidiče. Za chvíli sice vyjíždíme, ale jedeme nejdřív 100 metrů k jednomu hotelu pro turisty, pak couváme zpátky na křižovatku a jedeme dalších 100 metrů k dalšího hotelu pro další turisty! Pak vyrážíme, ale stavíme hned v další vesnici a nabíráme další turisty. Už jich je tam vzadu tak 20. Jedna turistka se chce nacpat k nám dopředu, ale my jí to nedovolíme. Pak k nám dopředu přisedá jedno hubené indonéské dítě a i tak máme co dělat, abychom se tam vešli. Mezitím se venku strhla slušná rvačka mezi domorodci, už na sebe vytáhli i nože a železa, ale situaci nakonec uklidnili kamarádi rozhádaných. Asi se hádali kvůli tomu, kdo komu vyfouknul turistu. Cesta dolů zabrala skoro dvě hodiny a v Probolingu míjíme přes náš protest autobusový terminál a jedeme nejdřív vysadit turisty před turistickou kancelář, kde si můžou zaplatit charter. My a ještě jeden pár odmítáme vystoupit a dožadujeme se odvozu zpět na autobusák a za chvíli tam jsme. Hledáme bus do Bondowoso, má jet za chvíli. Taky jede, ale je to AC (s klimatizací) a chtějí po nás 25 000 Rp, bágly nám hodili na zem a všichni přes ně lezou a navíc chtějí zaplatit hned, abychom neviděli, kolik platí ostatní, což nás tedy vytáčí, takže lezeme ven a čekáme půl hodiny na další. Když se blíží, běžím rychle k němu a ptám se, jestli jede, kam chceme a pak rychle naskakujeme, abychom měli jistotu, že se tam vejdeme a pak čekáme další půl hodiny než odjedeme J A jedeme dalších 100 km 4 hodiny a za 8 000 Rp. Do Bondowoso dorážíme po čtvté odpoledne a ptáme se na bemo do Sempolu, ale už prý nic nejede, až zítra ráno. Hledáme tedy hostel podle průvodce, ale popis neodpovídá a ceny jsou vysoké, tak se ptáme v krámku na hostel yang murah (levný) a dostáváme radu a nákres. Za chvíli jsme tam, pokoje stojí 25 000 – 30 000 Rp. Chlapík nám čistě povlékl, ale jinak je to jedna velká špína. Jdeme na trh a kupujeme si za 2 000 Rp za kg melouna, necháváme ho na pokoji a jdeme do města. Procházíme se po náměstí za zvuku modlitby a snaží se nás ulovit několik lidí na výlet na Kawah Ijen. Nejdřív chtějí 250 000 Rp za auto, jedna ženská jde až na 150 000 Rp. Dva nadháněči si s námi dávají schůzku v hotelu a jdou shánět další lidi. Jdeme zpátky a dáváme melouna. První člověk nikoho nesehnala a trvá na 225 000 Rp, tak se loučíme. Ženská přišla s tím, že taky nikoho nesehnala, ale že by jela ona, její bratr a manžel a my za 150 000 Rp. Petřík zkouší taktiku, že tvrdila, že 150 000 Rp je za auto, takže my bysme měli platit jen 75 000 Rp a oni zbytek. Tak jí zmátl, že nás vzala k nim domů, že se musí poradit s bratrem a manželem. Dostali jsme nějaké hrozně sladké pití s ledem, tak jsme to museli vypít a mezitím jsme dohadovali cenu. Nějak nechtěli pochopit, že chceme zaplatit jen 75 000 Rp za oba, ale nakonec se zdálo, že na to přistoupili a že přijedou v 7 ráno před hotel. Samozřejmě druhý den ráno nikdo nepřijel, tak si bereme becak na terminál, kde už stojí bemo do Sempolu (10 000 Rp). Za chvíli sice vyrážíme, ale jedeme nahoru zase skoro dvě hodiny, protože na několika místech stavíme na docela dlouhou dobu a čekám na pasažéry a na to, až si spolucestující nakoupí dostatečné množství pytlů kdo ví s čím. Nakonec jsme jako vždycky narvaní až k prasknutí. Cesta vede do kopce prvním jehličnatým lesem, který v Indonésii vůbec vidíme. Všechny, ale opravdu všechny stromy jsou naříznuté a sbírá se z nich pryskyřice. Vysazují nás v Sempolu, odkud už dál nejezdí veřejná doprava do Pal Tudingu, odkud se vychází k vlastnímu kráteru sopky Kawah Ijen. Musíme si vzít ojek a víme, že cena má být tak 15 000 Rp. První řidič to zkouší na 50 000 Rp. Vysmáli jsme se mu a už je tu další za 30 000 Rp. Trváme na 15 000 Rp. Nakonec je na 20 000 Rp, ale my tvrdošíjně pochodujeme po silnici směrem k Pal Tudingu, až nakonec povoluje. Problém je v tom, že my jsme dva a on je jenom jeden. Zkouší sehnat ještě kámoše, ale nikdo za ty peníze nechce jet, protože cena pro turistu je minimálně 25 000 Rp a když to nedostanou, mají pocit, že jsou okradeni, i když Indonésana by tam v pohodě za 15 000 Rp odvezli. Konečná dohoda je, že nás odveze on sám za 30 000 Rp na otočku. Nedjřív jedu já a nemám z toho dobrý pocit, když vidím, jak Petr zůstává vzadu na silnici. Je to asi 12 km, občas celkem do kopce a protože jejich motorky jsou slabé křápy, tak má občas co dělat, abychom to vůbec vyjeli, protože řidič má sice asi tak 50 kg, ale já s báglem přes 70 kg, a to už je na tu motorku docela dost. Jsem zvědavá, jak odveze Petra, který má s batohem hodně přes 100 kg J Přijde mi, že jedeme už dost dlouho, když jsme konečně na kontrolní stanici. Ojek jede zpátky a já shazuju bágl v boudě a dozvídám se od hlídače, že aktuální poplatek za přístup ke kráteru není 4 000 Rp, jak je uvedeno v průvodci, ale 15 000 Rp, což mi přijde docela dost. A to prý byl ještě jednu dobu příplatek za kameru a foťák, a to opravdu hodně – 35 000 Rp fotoaparát, 70 000 Rp kamera. Čekám na Petříka a krátím si dlouhou chvíli povídáním si s domorodci. Přijde mi, že hrozně dlouho nejede. Konečně je tady. Než se pro něj stačil ojek otočit, ušel slušný kus cesty pěšky, pak motorce došel benzín, takže šel zase kus pěšky v tom vedru a má puchýře. Navíc ho ta motorka samozřejmě nedokázala vyvézt do těch kopců, takže je dost naštvaný a chce řidičovi zaplatit o 3 000 Rp méně, protože ho vezl jen cca 2/3 cesty. Strhává se výměna názorů, ale nakonec mu platíme domluvených 30 000 Rp. I tak sklízíme obdivné pohledy domorodců, že jsme vůbec jeli za tuhle cenu.

Kawah Ijen

Naší poslední zastávkou na Jávě před odjezdem na Bali jsou sirné doly v kráteru sopky Kawah Ijen. Přes krkolomnou cestu ke kráteru nás ale to co nakonec uvidíme donutí k zamyšlení.

Kráter sopky poskytuje bohatá naleziště síry, které se zde i dnes těží středověkým způsobem. Chlapíci žívící se těžbou síry nemají opravdu lehký život. Dvakrát denně 6 dní v týdnu vystoupají 600 metrové převýšení od paty krátery na dno kráteru, kde uprostřed jedovatých sirných výparů nalámou bloky síry. Tu pak umístí do dvou velkých košů spojených pružnou tyčí. Náklad si přehodí přes rameno a začnou stoupat zpět na okraj kráteru a dolů k úpatí, kde je jejich náklad převážen a vyklopen na náklaďák. Následuje druhé kolo se stejným postupem. Za kilo odnesené síry dostanou hruba 1 Kč (340 Rp), v přístavu už je pak cena síry 10x vyšší (1500 Rp za kg). Najedou se nosí 80 – 100 kg síry, minimálně. Chlapi chodí bosi či v gumových sandálech, ti bohatší mají dokonce holiny. Nemají žádné respirátory, jen kus hadru uvázaný přes obličej.

Stojíme na okraji kráteru a díváme se na peklo panující na dně. Oblaka sirných výparů zahalují zelené jezero naplněné kyselinou sírovou. Dělníci občas zcela mizí v oblacích výparů. Je zde cedule, že kromě pracovníků je dolů vstup zakázán. Není se čemu divit. Asi se zde nedožívají mnoha let. Tento zážitek lze jen doporučit, abychom si my tady v Evropě uvědomili, jak se máme všichni dobře, i když si neustále na něco stěžujeme…

Přesun Kawah Ijen – Bali

Kluk, se kterým jsem se bavila, než přijel Petr na ojeku, nám připravil krásný rozpis, jak se dostat do přístavu Banjuwangi, odkud jezdí trajekty na Bali. Je to ale na 4 přestupy do prvního místa musíme asi 8 km pěšky nebo si něco stoupnout. Radí nám, ať jdeme za nosiči síry po pěšině k místu, kde se síra váží a vyplácí se peníze a že nás možná za úplatek vezmou na korbě náklaďáku se sírou do první vesnice, odkud už jezdí bema. Držíme se jeho rady a ptáme se na odvoz náklaďákem. Souhlasí za 10 000 Rp na osobu. Čekáme, až všichni složí svou síru na korbu a mezitím děláme fotky. Po asi 20 minutách se objevuje náš známý a nabízí nám, že přijel jeho strýc s rodinou autem a jede dolů do přístavu za 50 000 Rp oba by nás tam svezl. Bereme to, protože cena za náklaďák a přestupy by byla stejně možná 40 000 Rp, takže se to vyplatí. Hlavně tam budem rychle a pohodlně. Jsme už dost unavení a když navíc začíná pršet, jsme rádi, že jsme se takhle rozhodli. Projíždíme nádherným pralesem s různými platnážemi obřími stromovitými kapradinami. Asi za hodinu jsme ve městě. Přesedáme na bemo a jedeme do přístavu. Napoprvé se nám nedaří vystoupit na správném místě, takže jsme dojeli na konečnou na bus terminál, takže jedeme zase zpátky a tentokrát už se nám daří. Trajekty do Gilimanuku na Bali jedou každou chvíli (3 300 Rp) a brzy se loučíme s Jávou. Na Bali jsme za chvilku, vystupujeme z trajektu, už je tma.

Bráníme se útokům místních s různými nabídkami a jdeme hledat spaní. Do prvního hotelu, který vidíme, jdeme a bereme dost hrozný pokoj za 30 000 Rp. Dostáváme spirálu na komáry, a je opravdu potřeba. Spoléháme se na ni, takže nevytahujeme moskytiéru, jenže spirála nevydržela celou noc…

Bali

Na ostrově Bali jsme strávili pouze dobu nezbytnou k transportu na ostrov Lombok. Z Gilimanuku do Denpasaru jsme si zastavili autobus přímo před hostelem (12 000 Rp). V Denpasaru nás čekalo nepříjemné překvapení ve formě zkažených místních lidí. I přes poměrně divokou hádku se nám nepodařilo nastoupit do místní domorodé dopravy s ostatními domorodci a byli jsme donuceni si zaplatit celé bemo jenom pro sebe (15 000 Rp). To nás tak dostalo, že jsme se rozhodli Bali ihned opustit. Mimo Denpasar a další vyloženě turistické lokality je to prý lepší, ale nás tento zážitek od další návštěvy Bali vyloženě odradil. Z Denpasaru pokračujeme tedy do přístavu Padang Bai (10 000 Rp) a dále trajektem do přístavu Lembar na Lomboku (15 000 Rp).

Lombok

Ostrov Lombok je známý svou sopkou Mt. Rinjani, na kterou je možno vystoupat. My jsme si toto nechali uniknout, ale přes značnou fyzickou namáhavost to musí být silný zážitek.

Naším cílem na Lomboku byly ostrůvky Gili Islands ležící nedaleko severozápadního pobřeží. Z Lembaru jsme sem cestovali takto: Lembar – Sweta (5 000 Rp), Sweta – Pemenang (7 000 Rp), Pemenang – Bangsal (vozít tažený koněm – 3000 Rp), rychlejší loďka ve 14 hodin (8 000 Rp).

Je to takový malý ráj na zemi, kde jsme na prostředním ostrůvku Gili Meno strávili 3 kouzelné odpočinkové dny plné šnorchlování, pozorování bohatého mořského života na korálových útesech, sbíráním škeblí a vyplavených korálů, procházkami po ostrůvku, pojídáním mořských potvor a popíjením ovocných koktejlů vyrobených rozšleháním vybraného druhu ovoce (5 000 Rp). Uprostřed ostrůvku je malý ptačí park (24 000 Rp), kde jsme se seznámili s mnoha druhy papoušků či zoborožci. Po několika dnech strávených v autobusech cestou napříč Jávou, Bali a Lombokem jsme si tento odpočinek opravdu zasloužili. Bydlení 40 000 Rp/noc.

Komodo

Z Lomboku dále vyrážíme na třídenní plavbu s dalšími asi 16 turisty a 4 člennou posádkou k ostrovům Komodo, abychom shlédli místní dinosaury – varany, čili komodské draky.

Z Gili Meno se vracíme pomalejší loďkou do Bangsalu za 4 000 Rp a zde si kupujeme výlet na Komodo za 500 000 Rp na osobu a také letenku z Mataramu do Jakarty za 590 000 Rp včetně provize za zprostředkování.

Nejprve se přesouváme autobusem na druhý konec ostrova, kde na nás již čeká naše loď. Cesta je zpočátku pohodová, vyrážíme odpoledne a v podvečer kotvíme v pěkné zátoce, kde se koupeme než je nám připravena večeře. Další den popojedeme k Sumbavě, kde se můžeme chvíli projít a opět vykoupat a pak pokračujeme celý den. Navečer se zvedá vítr a vlny nabývají slušných rozměrů. Večeři už je schopno pozřít jen několik statečných, ostatní se opírají o zábradlí a vrací do moře oběd. To ještě nevíme, co nás čeká dál. Tentokrát pojedeme celou noc. Připravujeme si fotovybavení do lodního pytle a odhadujeme, zda zvládneme doplavat k pobřeží. Kapitán nemá zřejmě žádné navigační systémy ani sonar, řídí se podle hvězd a občas blikne světlem, jestli před námi není nějaká skála. Byla to dost hrůzostrašná noc. My jsme si naštěstí zabrali místo co nejblíž k těžišti lodi, takže se houpeme tak asi o metr, kdežto lidi spící na přídi aspoň o tři metry. Kupodivu loď vydržela a ráno je zase jasno a moře klidné. Zastavujeme se vykoupat a zašnorchlovat na tzv. Red beach. Pláž je skutečně červená díky červeně zbarvenému písku a místní koráli předčili všechna naše očekávání. Oproti místním zahradám vypadají koráli z Gili Meno jako ušmudlaná zahrádka. Ukazuji ostatním želvu a všichni jsou z toho nadšení. My jsme již několi želv viděli na Gili Meno. Najednou mě však cosi žahne, medůza s dlouhými neviditelnými vlákny. Čtyřhranka to sice asi nebyla, ale bolelo to značně. Usilovně jsem plavala ke břehu, protože se mi začínalo dělat špatně od žaludku. Když jsem uviděla na břehu své lýtko, vypadalo, jako by dostalo několik ran bičem. Po pár minutách bolest ustala. Musím se ale přiznat, že zpátky do vody a doplavat k lodi se mi pak moc nechtělo.

Pokračujeme dále v plavbě k ostrovům Komodo s další zastávkou na koupání. Večer se na lodi objevují místní domorodci a snaží se nám prodat různé sošky varanů a další ručně vyráběné předměty.

Další den ráno prirážíme k jednomu z Komodských ostrovů. Platíme vstupné (20 000 Rp) a poplatek za rangera (10 000 Rp) a jdeme k rangerské stanici, kde potkáváme první varany, schované ve stínu pod domkem. Musíme se od nich držet dál, protože jejich kousnutí je v podstatě smrtelné. Mají ve slinách koktejl bakterií, který používají k usmrcení kořisti tím, že ji kousnou a ta pak umírá dlouhou bolestivou smrtí sepsí. Údajně zde byl nedávno pokousán jeden turista, který byl pak ihned převezen do Austrálie, ale nebyl zachráněn ani pomocí silných antibiotik.

Jdeme se s místním rangerem projít po ostrově, ale další varany již nespatříme. Objeví se místní jelínci a prasata.

Poté se přemisťujeme na ostrov Rinca (10 000 Rp + fotoaparát 25 000 Rp), kde vidíme mladého ještě zbarveného varana hned na začátku a pak pořádného velikána o kousek dál. U rangerské stanice je mrvý jelen, kterého se snaží sežrat 3 mladší varani a jeden veliký dospělý varan. Ranger má nachystaný klacek s vidlicí na konci, aby mohl dotěrné ještěry držet v uctivé vzdálenosti. Opět se jdeme projít po ostrově a vidíme hnízdo, které opustili mladí varani. Ti musí žít několik let na stromech, aby se nestali obětmi svých starších soukmenovců, protože varani jsou kanibalové. Cestou vidíme i obří buvoly, kteří se také nevyhnou tomu, aby se stali obětí těchto prehistorických ještěrů. Jako všude v Indonésii je zde značné vedro. Po poledni se vracíme do lodi, která nás odveze do přístavu Labuhanbajo na ostrově Flores a zde se loučíme s posádkou.

Flores

Cesta autobusem z Labuanbaja do Moni

V přístavu Labuanbajo se rozhodujeme, co bude dál. Zbývá nám ještě skoro týden času a na Lomboku jsme si koupili letenky z Mataramu do Jakarty, protože cesta autobusem by zabrala dva dny. Po domluvě s dalšími lidmi z naší lodi se rozhodujeme, že přespíme (65 000 Rp) a zítra se přesuneme k asi největší atrakci ostrova Flores – k zvláštním barevným jezírkům Keli Mutu. Po následující příhodě se ovšem naše skupina rozděluje. Asi 10 lidí z naší party z lodi chce tedy pokračovat směrem na východ. Chceme si pronajmout vlastní bemo. Protože jako jediní z celé party spolu s Kanaďany Simonem a Annie mluvíme trochu indonésky, ujímám se situace a jdu dojednávat cenu za pronájem vozítka s řidičem. Snažím se smlouvat co to jde, protože cena je samozřejmě vysoce nadsazená a dostat se minimálně na polovinu by neměl být problém. Ostatní ze skupiny ovšem nechápou, o co se to snažím a v čele s anglickým párem přes mou snahu a odpor pronajímají bemo za první nabídnutou cenu. Navíc nám ještě sdělili, že když na to nemáme, že nemáme cestovat. Tento přístup je typický pro tzv. cestovatele ze západních zemí. Pro ně je všechno levné i když je to mnohonásobně předražené a svým chováním utvrzují domorodce v tom, aby ceny nadsazovali víc a víc. Naštvaní jim sdělujeme, že za tuhle cenu s nimi nejedeme, načež se oni hrozně diví, že to pro ně ale vyjde dráž, když jich nebude 10, ale jenom 6, protože Kanaďani se přidávají na naší stranu. Jdu tedy shánět autobus, což je trochu problém, protože už je dost pozdě a není nic volného až do Ende, kde se přestupuje do Moni. Jedeme tedy do Rutengu (20 000 Rp), kde teprve nastává správná tlačenice do již úplně nacpaného autobusu do Ende (30 000 Rp). Protože jsme ale běloši, pro nás dvě holky ještě najdou místo v autobuse, kluci ale musí jet na střeše. Tahle jízda je tedy zážitkem. Já s Annie sedíme samozřejmě vzadu na šestce a z každé strany nám spí na rameni jeden Indonésan. Do toho je autobus plný hustého dýmu z cigaret, všechna okénka jsou zavřená a řidič má muziku pěkně nahlas. Ve všech vesnicích, kterými projíždíme, budíme značný ohlas, neboť dva bělochy na střeše autobusu mávající na vesničany tu ještě zřejmě nikdy nidko neviděl. Kluci z toho mají ze začátku zábavu do doby než se setmí a začne být slušná zima. Na jedné občerstvovací zastávce se nekompromisně cpou do autobusu, protože jsou zrmzlí na kost. Dozvídáme se, že cestování na střeše nepatří k nejbezpečnějším kvůli větvím stromů nad silnicí. Řidič prý vždy dvakrát krátce zatroubil, když se blížila nízká větěv, aby kluci stihli zalehnout za bágly. I tak jedna větev sundala Simonovi z hlavy klobouk, takže jsme s Annie rády, že máme kluky pěkně uvnitř. Není tu sice žádný kyslík a naopak je tu hrozný hluk, ale je tu teplo a žádné svištící větve.

Cestou se neustálo potkáváme se zbytkem výpravy, která si bemo nakonec pronajala i bez nás. Do Ende přijíždíme velmi brzy ráno a řidič nás nechává spát v autobuse než přijede první autubus do Moni, protože tvrdí, že pro cizince není bezpečné se pohybovat v noci venku. Velmi brzy ráno se tedy přesouváme posledním autobusem (10 000 Rp) do našeho cíle – vesničky Moni, která leží v údolí pod přírodním úkazem, na který se jedeme podívat. Dnes už je ale na návštěvu pozdě a jsme značně unaveni z noční jízdy, takže si hledáme ubytování

(20 000 Rp), chvíli spíme, pak bloumáme po okolí a pozorujeme lidi pracující na rýžových polích.

Keli Mutu

Keli Mutu je sopka, na jejímž vrcholu se nacházejí tři sopečná jezírka posazená hluboko ve svých kráterech. Ta jsou zvláštní v tom, že každé má jinou barvu a ta se pravděpodobně mění podle toho, jaké minerály a plyny se zrovna uvolňují z podloží do vody. Dalším důležitým faktorem pro barvu vody v jezeře je prý množství kyslíku rozpuštěného ve vodě. Pokud je kyslíku málo, je barva vody zelená, pokud je ve vodě rozpuštěného kyslíku hodně, barva se mění na červenou až černou. Dříve bývalo jedno jezero krvavě červené. V době naší návštěvy měla dvě jezírka černou barvu a jedno bylo tyrkysově modré. K vrcholu se lze z vesnice dostat pěšky, lepší je však využít místní náklaďák (15 000 Rp), který každý den brzy ráno ještě za tmy vyveze zájemce na vrchol tak, aby tam byli před východem slunce, který si pak mohou v klidu vychutnat. Po ránu je dost chladno, vhod přijde i čepice. Z vrcholu je vidět přes hory až k oceánu. V jezírku Ata Polo prý sídlí duše čarodějů, v Noea Moeri Kooh Fain jsou duše paniců a panen a Ata Mboepoe patří dětem. Když jsme si jezírka dostatečně prohlédli, vydali jsme se pěšky příjemnou procházkou zpět do vesnice.

Bajawa a Wavo Muda

Naší další zastávkou na cestě zpět na západní pobřeží Floresu je městečko Bajawa krčící se ve stínu nádherně pravidelné sopky vysoké více než 2000 m. Jedeme přímým autobusem z Moni za 35 000 Rp. Důvodem, proč si zde děláme zastávku je však jiná sopka Wavo Muda, či spíš její kráter, který je v době naší návštěvy v roce 2004 nejmladším nově vzniklým kráterem Indonésie. Výbuch se odehrál v roce 2001. Ke kráteru se přibližujeme bemem a pak pokračujeme spíše intuitivně směrem, kde se domníváme, že se kráter nachází, protože nikde nejsou žádné značky či směrovky. Když se ocitáme na okraji, nevěříme vlatním očím. Na rozdíl od jezírek na vrcholu Keli Mutu, která jsou značnou turistickou atrakcí, tady není vůbec nikdo. Vrchol hory je zcela utržený a v kráteru jsou spálené stromy a malé krvavě zbarvené louže, které se v době kdy zaprší mění v menší krvavá jezírka. Nyní jsou však téměř vyschlá. Neváháme a vydáváme se dovnitř do kráteru. Je to trochu krkolomná cesta, svah se hodně drolí a povrch je tvořen velmi ostrými výčnělky. Je potřeba se pohybovat značně opatrně. Po důkladné prohlídce se na druhé straně kráteru drápeme usilovně zase ven. Je to celkem náročné i zvhledem k vedru, které začíná být opět neúprosné. Pomalu se vracíme do města. Cestou ještě stačíme zahlédnou, jak se zde vozí živá prasátka přivázaná na motorce za jejich divokého jekotu. Srdce nám z toho usedá, ale víme, že pohled místních lidí na zvířata se zcela liší od toho našeho evropského. Odpoledne se ještě vydáváme na procházku na druhou stranu od města, kde procházíme místními vesnicemi a budíme značnou pozornost, protože tu nejsou na turisty moc zvyklí. Jedna místní rodina nás zve na čaj a protože si nás jako hostů velmi váží, dává nám to najevo tím, že nám čaj řádně osladí. S hyperglykemickým šokem se rychle loučíme, protože si nejsme jistí, jestli nám z toho čaje nebude špatně. O kousek dál ve vesnici pozorujeme děti hrající fotbal. Zde by bylo možná na místě zmínit se o fotbalu. Indonésani fotbal prostě milují. Kdykoli se vás zeptají odkud jste (dari mana) a vy řeknete z Čech (dari Ceko), stoupnete v očích tazatele o několik stupňů, protože jste ze země odkud pochází Nedfet, Baros či Poborsky. Ještě si dost často spojují Českou republiku s „Haflem“.

Ve vesnici je místo, kde se provádějí animistické obřady. To je další znak indonésie. Zdejší náboženství se snad kromě severní části Sumatry, kde vládne radikální islám bere vcelku s nadhledem. Ačkoli největší část obyvatelstva jsou muslimové, náboženství není nijak tristní. Ženy muslimky sice většinou šátky nosí, o burku tu ale prakticky nezavadíte. Ačkoli se vždy snažíme respektovat místní zvyky, v Indonésii jsem kvůli vedru, které nesnáším moc dobře nosila tříčtvrteční kalhoty, halenku bez rukávů a sandály a nebyl nikdy žádný problém. Náboženství či spíše různé zvyky se také dost často prolínají, např. právě na Floresu je křesťanství propleteno právě s animismem. Většinou co ostrov, to jedno náboženství, např. Sumatra, Jáva, Borneo, Kalimantan a Sumbawa jsou převážně islámské, Bali je hinduistické, Flores katolický a Papua protestantská. Sulawesi je ostrovem, kde se střetává islám s křesťanstvím a především v okolí jezera Poso je potřeba být značně obezřetní. Jediné, co nesmíte nikdy říct na otázku jaké náboženství vyznáváte, že jste ateisté, to by tu nikdo nepochopil a můžete si tím i přidělat nějaké obtíže. Buďte na tuto otázku připraveni, nevadí, když v muslimské části Indonésie řeknete, že jste křesťané, lidé jsou zde v tomto ohledu a nejenom v tomto velmi toleratní.

Přesun Bajawa (Flores) – Mataram (Lombok)

Tento přesun byl tedy opět náročný. Jedeme několik hodin klikatými silnicemi z Bajawy do Labuanbaja (35 000 Rp), zde nasedáme na trajekt na Sumbawu (26 000 Rp) do Sape. Sem přijíždíme brzy po ránu a až do večera nejede žádný autobus přes celou Sumbawu na západní pobřeží. Jdeme proto do města, kde si pronajímáme pokoj v hotelu (55 000 Rp), abychom se umyli, odpočinuli si a měli kde nechat batohy. Když si odpočineme, procházíme se po městě. Večer jdeme na na autobusové nádraží a nasedáme do autobusu do Bimy, přístavu na Lomboku (60 000 Rp). V Bimě nasedáme do autobusu do Mataramu (10 000 Rp). Takže celá cesta z Bajawy zpět do Mataramu nám zabrala víc jak dva dny a stála přes 130 000 Rp na osobu a hotel 55 000 Rp.

V Mataramu trávíme poslední dva dny před odletem do Jakarty. Bloumáme po městě i po okolí, prohlížíme tržnice i zboží v obchodních domech, ruční práce v okolních vesničkách.

Na letiště v Mataramu jedeme taxíkem (12 000 Rp), platíme odletovou taxu (10 000 Rp) a letíme do Jakarty.

Jakarta

Poslední dva dny před odletem trávíme v Jakartě. Z letiště do centra jedeme autobusem jako první den (10 000 Rp) k hlavnímu vlakovému nádraží, v jehož blízkosti jsou levnější hostely. Bydlíme v malém pokojíčku za 50 000 Rp. Čas trávíme chozením po Jakartě, je to docela silný zážitek. Naše plíce dost protestují, protože smog a znečištění jsou prostě strašné. Cedule informující o stavu různých látek v ovzduší však drze tvrdí, že téměř všechny parametry jsou v normě… Při našich toulkách jsme se dostali do přístavu, kde se překládá dřevo, pravděpodobně vytěžené z pralesů Bornea. Je to děsivý pohled, na nekonečnou řadu lodí naložených nádherným dřevem. Přístaviště je velmi znečištěné a podél vody se táhne slum. Celkový dojem z Jakarty není příliš dobrý, jsme unavení znečištěním i shonem, který tu panuje. Už se těšíme zase do čisté Evropy. Měli jsme s sebou útlou knížku o České republice s hezkými obrázky, abychom mohli místním lidem ukázat odkud jsme, když se nás na to zeptají. Téměř všichni, kdo si knížku prohlédli, se neopoměli zeptat, jak to děláme, že máme všude tak čisto… Vzhůru tedy zpět do Čech, kde nejsou po ulicích a v autobusech tuny odpadků, kde se v autobusech nekouří, kde se s námi nebude chtít nikdo vyfotografovat ani nebude chtít náš autogram, kde jsou ceny za autobus pevně dané a kde všechno stojí mnohonásobně víc než tady, v Indonésii.

Na závěr

Celkový rozpočet na měsíční pobyt za dvě osoby: doprava, spaní, jídlo, výlety, letadlo z Mataramu do Jakarty, dárky – 7 000 000 Rp + vstup Borobudur a Prambanan 40 USD = cca 24 000 Kč pro opravdu budget cestování, tzn. místní doprava prakticky za domorodé ceny, nejlevnější spaní, jídlo na ulici a smlouvání, smlouvání, smlouvání.

Nezbytné je naučit se základní fráze v Indonéštině, abyste se doptali na to odkud jede autobus, kde je hotel, kolik má co stát. Uměli správně pozdravit v jednotlivých částech dne, mohli prohodit několi vět o sobě, odkud jste, jakého jste vyznání, protože jako osoba s bílou kůží budete pro hodně místních obyvatel velmi zajímaví. Obrňte se trpělivostí, všichni na vás budou chtít vydělat, protože když už jste přilétli z Evropy do Indonésie letadlem, musíte být jistě milionáři. Připravte se na to, že především v dopravních prostředcích budete mít trochu méně prostoru, bude tam vedro, nedýchatelno kváli kouři z cigaret a nebudou chtít zastavit na záchod. Autobusy jedou 100 km většinou tak 4 hodiny, takže v nich strávíte dost času, pokud se rozhodnete cestovat s místními lidmi. Většinou byla možnost zaplatit si různé chartery zaměřené na turisty, kde určitě ušetříte čas, ale je to samozřejmě finančně náročnější. Lidé v méně navštěvovaných oblastech, jak už to tak bývá, jsou nezkažení penězi a velmi milí. V turistických oblastech jsou už zkažení dost a někdy až velmi otravní a neodbytní. V Indonésii na vás také čeká řada u nás zatím neznámého nebo nepříliš známého ovoce. Vyzkoušejte, co se dá. Na tržnicích jsme si nechali předvést, jak se co jí nebo i přímo ochutnali. Nejlevněji se najíte u pojízdných pouličních stánků, zvaných warung, kde dostanete základní indonéská jídla: smaženou rýže nasi goreng, smažené nudle mie goreng a další. Tyto jsou však bezesporu nejtypičtější. Pozor na jídelny s názvy Padang, je to kuchyně sumaterská, která se vyznačuje extrémní pálivostí. Chvíli nám trvalo, než jsme si spojili výlohy s načančaným jídlem na talíři s názvem Padang a pálivostí těchto jídel! Levné hotely hledejte pod názvem losmen nebo wisma. V koupelnách jsou tzv. mandi, tedy nádoby s vodou a kyblíčkem, kterým nabíráte vodu a poléváte se.

Celkově má Indonésie určitě co nabídnout a my jsme zažili spoustu hezkých chvil a viděli především zajímavou a uchvacující přírodu. A to jsme navštívili jen velmi malou část Indonésie – oblast od Jávy po Flores!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .