0
0

SEVERNÍ SUMATRA – PARAWAITING NA SAMOSIRU

Nejlepší parawaitingové místo na světě, co půl hodiny měnící se počasí, krásná příroda, jediný hodinový let a pokračující parawaiting.

Jezero Toba, je největší jezero v jihovýchodní Asii a na něm ležící ostrov se specifickým názvem „Samosir“ je největším ostrovem světa na ostrově. I když to je trochu zavádějící, jelikož Samosir ve skutečnosti žádným ostrovem není, poněvadž je s pevninou menší částí spojen. Na Samosiru se také létá. Ale jen někdy. Nejlepší podmínky tu jsou v květnu a červnu, my s Nessem ovšem přijeli na konci srpna, kdy se tady počasí mění z hodiny na hodinu. A tak jsme s tím byli i tak trochu smířeni.

Po 16 hodinové cestě autobusem z Bukittingi nás řidič „vykopl“ v Parapatu odkud nám jela loď na Samosir. Na lodi nám jakýsi člověk dohodil skvělé ubytování, kde jsme nakonec strávili zbytek pobytu. Kdo by nestrávil, když jsme platili 30kč za noc, byli v moc příjemném prostředí s levnou dobrou restaurací, pingpongovým stolem, internetem a hned vedle jezera. To nejlepší parawaitingové místo, jaké si může člověk přát.

První den jsme si půjčili motorky a vydali se hledat startovací plochu. Což se ukázal být jako dosti nelehký úkol. Byli jsme ve spojení s místním pilotem Abbou, který ovšem hovořil pouze indonésky, takže místy docházelo k nedorozuměním. Po celodenním neúspěšném pátrání jsme se nakonec museli sejít s Abbou, aby nám tu startovačku ukázal osobně. Po tomto dni jsme již měli alespoň představu, kde startovací plochy asi tak leží. Jedna se nachází v blízkosti bydliště Abby, ale hodinu a půl od nás, druhá jen půl hodiny od našeho hotelu a třetí leží ještě 45minut nad ní. Abba nás pořád zval, ať jdeme lítat na tu startovačku, která je blízko u něj, jenomže nejen že to bylo od nás moc daleko, ale Abba mi dost často psal i ve chvíli, kdy bylo zamračeno nebo pršelo. Pak jsem se dozvěděla, že Abba je vlastně ještě začínající pilot. Později jsme tak dospěli k názoru, že Abba nám tady bude spíš ku škodě než ku prospěchu a tak jsme se rozhodli ho raději již více nekontaktovat a jednat dle vlastních úvah.

Po pěti parawaitingových dnech přišel den Nessova odjezdu. Ten den probíhali zrovna oslavy nezávislosti Indonésie (17.srpna) a tak jsme vzali motorku a vyjeli se na ně podívat. Ovšem po chvilce se nám začalo zdát, že vítr mění směr a tak jsme vyrazili zkontrolovat situaci na nejbližší startovací plochu. Nevěřili jsme vlastním očím. Bylo to letové. Ness okamžitě nastartoval motorku a vydal se tryskem pro naše padáky. Za hodinu byl zpátky a my o chvíli později ve vzduchu. Ness letěl jako první, chytil stoupák, ale po chvilce začal hnít. Já měla opačný problém. Jak jsem odstartovala, tak jsem začala hnít, ale po několika minutovém plazení se a těžkém boji, se na mě konečně „bůh termoska“ usmál a po chvilce jsem byla pod základnou. Po hodině letu, se ale nebe začalo nějak zatahovat a tak jsem se vydala raději zpět a přistála zpátky na startu. Let to byl krásný a díkybohu (bohu termoskovi) za něj. Byl to tak náš jediný let na tomto místě. Po přistání jsem se tak rozloučila s Nessem a pokračovala ve svém parawaitingu vesele dál.

ZÁPADNÍ SUMATRA PLNÁ REKORDŮ

Létání nad vodopády s uřvanými ptáky Hornbilly, poměrně snadné přelety, úchvatné výhledy, bahenní koupele v rýžových polích a dieta jménem Ramadán…

Jezero Maninjau je dech beroucí paraglidingová oblast, vhodná i pro kratší cross-country kolem 40km. (Toto místo se mimo jiné stalo prvním místem, kde jsem poprvé v Asii spatřila padák od Sky Paragliders. Byl jím Fides ještě se starým designem. Prodal ho tam kdysi nějaký cizinec.) Startovací plocha Puncak Lawang se nachází ve výšce 1226m a přistávací plocha Bayur ve výšce 470m, nicméně top-landing je poměrně snadný. Jezero leží hodinu od městečka Bukittingi , které je vzdálené asi 3 hodiny západně od Padangu, hlavního města západní Sumatry.

Právě v Padangu na letišti mě vyzvedl Joe Mairi, zdejší podnikavý pilot, který se rozhodl postarat o mě a o pár dalších pilotů ze zahraničí, kteří plánovali příjezd ve stejnou dobu co já. Joe je sympatický a férový pilot-podnikatel. Joe nabízí na Sumatře průvodcovské služby jak pro padáčkáře tak pro ty, co nelítají. Samozřejmě ne zadarmo. Což mě zpočátku trochu znervóznilo, tak jsem mu raději hned v úvodu sdělila mou finanční situaci s tím, že mu skutečně nebudu schopna dát původních 800kč na den. Jeho reakce mě překvapila. Nejen, že mi řekl, že finanční příspěvek pro mě bude zcela dobrovolný, ale ještě mi sehnal bydlení zdarma u druhého pilota v blízkosti startovačky. Kdykoli jsem poté něco chtěla, snažil se mi vždy vyjít vstříc a snažil se šetřit mi peníze, jak jen to šlo. Jeho jednání doteď obdivuji.

Co se mého ubytování týče i to však mělo menší chmury. Joe mě ubytoval v ortodoxní muslimské rodině jednoho pilota. Což by za normálních okolností nevadilo, ale teď byl srpen a zrovna začal Ramadán. Uznávám, že dietku bych potřebovala, ale tahle byla na mě trochu drastická. Fakt, že jediné večerní jídlo bylo neuvěřitelně pálivé, tomu také moc nepřidával. Peníze, nepeníze, po dvou dnech jsem se rozhodla přestěhovat za ostatníma do města do hotelu za 80kč na den. V Bukittingi jsem se také potkala se dvěma piloty, se kterými jsem již lítala na Sulawesi, takže o zábavu nouze nebyla.

Na Sumatru jsem přijela již frustrovaná z parawaitingu na střední Jávě. Celodenní průtrž mračen, která mě zde uvítala, mi také naději moc nedodala stejně jako předpověď pro následující dny. Do toho můj bolavý z dřívějška vykloubený palec a již zmíněný Ramadán tomu také moc nepřidávali. Začínala jsem propadat trudnomyslnosti. Ale možná právě proto, následující dny předčili veškerá má očekávání v dobrém slova smyslu. Po mém propršeném příjezdu hned následující den nečekaně vykouklo slunko. Mraky se sice drželi pod úrovní vrcholků, ale byla to spíš mlha než mraky. Vítr stabilní tak akorát. Z parawaitingového dne se začal během chvilky stávat den letový. Řekla jsem si, že to zkusím. Zalarmovala jsem piloty v okolí, ale nakonec to stejně dopadlo tak, že jsem do vzduchu šla sama. Nelitovala jsem ale. Hodinový přeletík nad džunglí, skákání od mráčku k mráčku, létání nad vodopády a tu a tam doprovázena uřvanými ptáky Hornbilly (kvůli nimž jsme tenkrát na Sulawesi podnikali dvoudenní výlet do džungle, jen proto, abychom je spatřili). Prostě spokojenost.

Následující den byl ještě lepší. Vykoukli dokonce kumuly a drželi se poměrně vysoko. Letěla jsem tam, co předešlý den a ještě se i stihla vrátit a podívat se i na druhou stranu od startovačky. Ta už byla o něco komplikovanější a tak jsem nedoletěla zpět a vyhnila těsně před oficiální přistávačkou. Joe mi cestou do vysílačky křičel, že pokud dám víc jak 60km, tak překonám rekord. Na hotelu jsem se potom dívala na GPS, a tracklog byl 64km (což je nic neříkající fakt) a vzdálenost skoro 40km trojúhelník, načež Joe ke mně přišel s tím, že jsem ten rekord překonala, jelikož ten dotyčný pilot měl kdysi na tracklogu méně kilometrů než já. Zajímavé měření rekordů podle tracklogu. Příště budu dělat 3 hodiny osmičky nad startem a překonám ho zase.

Po tomto „rekordním“ dni to se mnou ale začalo jít nějak z kopce. Respektive s mými přistáními, které začali čím dál tím častěji končit v rýžových polích a já si tak začala dopřávat nechtěné bahenní koupele. Od této chvíle, jsem rýži začala nenávidět nejen na talíři.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .