0
0

Z letiště v Padangu jsme mířili na ostrov Flores, ale jelikož neexistoval přímý let, museli jsme to vzít na třikrát. Letenky jsme měli, ale pouze na Bali, protože do Maumere (letiště na Floresu) nic ze Sumatry nelétalo. Doufali jsme, že na Bali okamžitě koupíme nějakou letenku na tentýž den, ale bohužel nebyly pro nás za přijatelnou cenu, tak jsme zůstali na Bali 3 dny. Pro tento případ jsme měli záložní plán a vyrazili do přístavu Padangbai, jehož okolí mělo být ráj pro potápěče a „šnorchlaře“. Po trochu zdlouhavém a zároveň marném shánění levného ubytování, jsme vzali poměrně luxusní pokoj. Přijeli jsme sem uprostřed sezony, takže ceny zde vylétly strmě nahoru. Zavšivené díry vycházely cenově stejně jako celkem luxusní apartmány. Když jsme se zabydleli, vyrazili jsme na večeři a na cestě potkali český pár Jirku a Martinu. S dovolením jsme si k nim přisedli a po chvilce povídání jsme zjistili, že to nejsou žádní turisté, ale dobrodruzi, kteří na vlastní pěst podnikají výpravy za tradičními kmeny do hlubokých pralesů.

Nicméně, strávili jsme s nimi moc příjemný večer, kde nám vyprávěli své zážitky a pro sebe jsme si říkali, jací jsme proti nim rozmazlení turisti. Přemístili jsme se do jiné „hospody“, tentokrát do české, kde mají základnu čeští potápěči. Od zkušené potápěčky Radky jsme se dozvěděli pár informací o zdejších místech vhodných ke šnorchlování a s nadějí, že konečně spatříme ten kouzelný podmořský svět, který známe z dokumentů, jsme se ráno vydali na průzkum. Moře nám moc nepřálo, neboť bylo docela rozbouřené a poměrně studené. Asi po hodině šnorchlování jsme to vzdali a konstatovali, že to tu stojí za starou bačkoru. Zdejší korálový svět byl nic moc. Sem tam nějaký barevný korál, ale převážná většina byla už mrtvá. Kam se to hrabe na ostrov Pulau Weh. Zbylé dva dny jsme strávili povalováním na pláži, procházkami po okolí a také plánováním další cesty. Noc před odletem jsme strávili na letišti, protože naše letadlo odlétalo brzy ráno a my bychom se tam nedopravili včas. Po příjemně strávené noci na trávníku před letištní halou (byli jsme z haly vyhozeni), konečně nastal náš vytoužený den „D“ a my rolovali po ranveji vstříc ostrovu Flores. Před přistáním jsme pozorovali pevninu a konstatovali, že se nám zde bude líbit. Povrch je poměrně hustě zalesněný a hornatý, a oproti Jávě nebo Bali je tento ostrov málo osídlený. Jáva je po Bangladéši země s druhým nejhustším osídlením na zemi.

Po vyhraném boji s ostatními pasažéry, kdo dřív ukořistí svoje zavazadlo, jsme si dohodli odvoz s mladíkem, který jel náhodou kolem naší plánované zastávky. Po krátké cestě plné výmolů a zatáček jsme se navečer ocitli ve vesnici Moni. Hlavní, a možná i jediný důvod, proč sem turisti zavítají, je sopka Kelimutu. Tento rozlehlý aktivní vulkán má tři kráterová jezera, z nichž každé má jinou barvu, která se neustále mění. Při naší návštěvě bylo jedno světle modré, druhé tmavě modré a třetí černé. Pokud přicestujete za rok, budou barvy zase úplně jiné. Místní věří, že do každého z jezer odchází duše zemřelých, a to podle skutků, které vykonali za jejich života nebo dle věku, ve kterém zemřeli. Ve vesnici nás čekalo rozčarování z cen za ubytování a také z chování některých místních. Nejlevnější ubytování jsme sice našli, ale úroveň byla ještě horší než v Indii. Navíc jsme po nastěhování zjistili, že nefunguje světlo v koupelně a také neteče voda. Několikrát za večer jsme žádali nápravu, ale marně. Při poslední naší urgenci po nás majitelka chtěla zaplatit za pokoj předem. Samozřejmě nejsme pitomí a víme, že po zaplacení by se o nás více nestarali. Když jsme to odmítli s tím, že peníze uvidí, až všechno spraví, s nasraným výrazem nás z té díry, kterou nazývala hotel, vyhodila. Po přestěhování do poněkud dražšího a moc hezkého hotelu jsme šli shánět informace, jak se dostat ke Kelimutu. Protože cesta vedla 12km do kopce, tak nepřicházelo v úvahu, abychom šli pěšky. Hoteliér nám nabídl svezení za pouhých 180kč/osoba! Nabídku jsme odmítli s tím, že zkusíme najít levnější způsob dopravy. Arogance, s jakou k nám pak přistupoval, nám vzala dech. Po tomhle chování jsme se rozhodli, že zítra odsud odjedeme. Nebylo to první ani poslední místo, kde se z lidí z touhy po penězích stali magoři. Naštěstí jsme sehnali motorku a vydali se ve 4hod ráno po vlastní ose podívat na ten zázrak. Jezera byla opravdu moc úchvatná, i když já měl z těch zmetků pořád trochu pokaženou náladu. Na vyhlídce jsme potkali starší francouzský pár, který podnikl skoro stejnou cestu jako my před více jak 20 lety. Trochu jsme záviděli, protože tyto končiny ještě nebyly přeplněné turisty a chamtivými lidmi. Po krásně stráveném ránu kocháním se pohledem na jezera a okolí, jsme se sbalili a chytili první bus do Bajawy. Týpek v minibuse chtěl po nás víc peněz, ale já mu dal přesně s odůvodněním, že jsem viděl, kolik mu dávala ta indonéská paní. Čuměl na to jak puk 🙂

Bajawa je přerostlá vesnice, která se nachází v nadmořské výšce cca 1300 m n. m, takže je zde příjemné klima. První den jsme se jen tak poflakovali, odpočívali a zjišťovali informace, co zde můžeme podniknout. Druhý den si vzali motorku a jeli se podívat do tradičních vesnic. Když jsme se přiblížili k nejprofláklejší dědině Bena, tak jsme se hned otočili na podpatku, nebo lépe řečeno na pneumatice, a mašírovali jsme pryč. Místo bylo v obležení turistů a ještě k tomu se platil vstup jako do zoo. Nic pro nás. Navíc v okolí je rozeseto více takových vesnic, které nejsou zmíněny v turistických průvodcích, takže jsme si mohli prohlédnout skutečnou tradiční ves. Potom jsme se vykoupali v přírodních horkých pramenech, které neměly chybu. Do horké říčky cca 60 stupňů celsia se vlévala studená řeka a vytvořily se tak nádherné lázně uprostřed pralesa. Místní na nás trochu nevraživě pohlíželi a od zdejšího chlápka jsme se dozvěděli pomocí naší lámané indonéštiny, že sem chodí příliš mnoho turistů a to se jim nelíbí. Chápali jsme to. Poslední den jsme se pokusili o výstup na zdejší nejvyšší sopku Gunung Inerie. Vzdali jsme to cca 300m pod vrcholem, jelikož nejobtížnější část výstupu byla značně strmá a povrch byl pokryt sopečným popelem. Naše ochablá těla po několikaměsíčním flákání nám vypověděla službu. Slíbili jsme si, že před odjezdem na Nový Zéland, kde chceme často trekovat, zkusíme trochu potrénovat.

Následující den jsme nasedli do autobusu do přístavu Labunbajo, který slouží jako vstupní brána na ostrovy Komodo a Rinca a k mnoha potápěčským místům. Po celodenní jízdě, při které nám pouštěli děsně nahlas nevkusnou indonéskou muziku, nohy jsem měl na pytli s rýží a vedle sebe slepici, která mě každou chvíli klovala, nám 10 km před přístavem zablokovali silnici dva minibusy. Za chvíli jsme pochopili, že si indonéská taxikářská mafie vynucuje právo na svezení pasažérů. Museli jsme si přesednout do jejich vozů a nechat se od nich svézt do přístavu. Vařila se ve mě krev a měl jsem sto chutí jim dát přes držku. Baruška mě uklidnila a konečně jsme se ocitli na místě. Večer se na nás usmálo štěstí v podobě dvoudenního výletu lodí na ostrovy Komoda a Rinca spojeného se šnorchlováním a to za hodně výhodnou cenu. Potřebovali doplnit loď. Ráno jsme se nalodili a vypluli vstříc dvěma krásným dnům. První na programu byla návštěva varanů komodských na ostrově Rinca. Byl nám přidělen mladý trochu praštěný průvodce a vyrazili jsme po stopách draků. Zahlédli jsme pár hezkých exemplářů a dokonce jsme zastihli jednoho na obědě, kdy dojídal zbytky uloveného jelena. Posléze si přišel rafnout i mladý varánek.

Po výtečném obědě, který nám připravili lodní kuchaři, jsme dopluli na první šnorchlovací místo. Rázem jsme se ocitli v podmořském ráji plného barevných korálů, které připomínaly květinové zahrady, kolem nás se proháněly hejna barevných ryb a také několik olihní, které si nás zvědavě prohlížely, a při snaze se k nim přiblížit, nastartovaly svůj raketový pohon a zmizely v dáli. Byli jsme štěstím bez sebe, že konečně vidíme místa, která známe jen z televize. Hlavně Baruška o tom meldovala po celou dobu našich cest 🙂 Po noci strávené na střeše lodi kotvící v zálivu, jsme ráno navštívili ostrov Komodo, kde jsme zahlédli pouze jediného „draka“. Ležel v návštěvnickém centru očividně přežraný a byl to fakt kus. Jeden z největších kusů vůbec. S délkou přes 3 metry a váhou kolem 90kg vzbuzoval opravdu respekt. Barušku to moc nezajímalo, protože už se viděla, jak zase šnorchluje s rybičkami. Odpoledne nás kapitán za „drobný“ příplatek vyhodil mezi ostrovy s nadějí, že uvidíme manty obrovské. Po chvíli plavání na hladině trochu rozbouřeného moře se v hloubce 10ti metrů jedna menší manta objevila. Největší exempláře dosahují rozpětí křídel až 9m a váhy 1300kg, takže jsme usoudili, že tento 2metrový prcek bylo jenom mláďátko. I tak bylo úžasné pozorovat ladný pohyb, s jakým plachtil pod vodou. Odpolední šnorchlovačka taky byla fajn, jediné, co nám trochu kazilo dojem byly igelitové sáčky a všudypřítomné „minimedůzky“, které nás v jednom kuse štípaly. Nadšeni krásami zdejšího podmořského života jsme si další den zaplatili odvoz na známý ostrov Bidadari a zašnorchlovali ještě tam. S Baruškou jsme se shodli, že to bylo to nejlepší „potápění“, co jsme zažili. Pod vodou jsme viděli hodně zajímavých živočichů, jako jedovatého rejnoka modroskvrnného, kterého jsem trochu prošťuchoval, aby vylezl z úkrytu, obrovskou langustu, malého žraloka, želvu, a jednoho z nejjedovatějších mořských živočichů – odrance, rybu vypadající jako kámen, na níž šlápnete a máte to spočítané. Vůbec se nám z tohoto nádherného ráje nechtělo pryč. A také jsme ani nemohli. Po příjezdu zpět do přístavu jsme se dozvěděli, že všechny další spoje na ostrov Lombok jsou buď vyprodané anebo nejezdí. Důvod – konec Ramadánu. Ten prokletý svátek, před kterým jsme utekli z ostrova Pulau Weh, nás zase dohnal. Museli jsme zde nedobrovolně zůstat další dva dny. Při samotném přesunu z Floresu na Lombok jsme pak zjistili, že některé autobusy i trajekt jezdili. Místní nám jako obvykle z nějakých důvodů lhali a my blbci jim uvěřili. Asijská klasika.

Po 24 hod přejezdu mezi ostrovy a napříč celým ostrovem Sumbawa jsme vystoupili v Mataramu na Lomboku. Plánovaný 3denní trek na druhou nejvyšší sopku Indonésie Gunung Rinjani jsme zavrhli z několika důvodů. Za prvé jsme neměli moc času a za druhé horu vlastní mafie. Když se pokusíte jít sami bez průvodce, tak vám vyhrožují a jsou známy i případy přepadení a okradení. Za poslední – v turistické špičce je trek předražený a není moc šancí usmlouvat slušnou cenu. Co teď? Rozhodli jsme se pro další šnorchlovačku a vyrazili na nedaleké mini ostrůvky zvané Gili Islands. Jenže tamní turistická atmosféra a hlavně téměř nulový podmořský život se nám příliš nezamlouval a následující den jsme zas zmizeli. Dojeli jsme na Bali a jako alternativu k Rinjani jsme se rozhodli zdolat nejvyšší sopku Bali – Gunung Agung, 3140 m n.m. I tady už začíná vládnout mafie. Dotěrného průvodce jsme odmítli a pak se celou dobu strachovali o motorku, jestli náhodou mafiáni nepropíchnou kolo nebo cokoliv jiného. Historek na toto téma tady nekoluje zrovna málo. Naštěstí se nic nestalo. Samotný výstup na jednu z nejposvátnějších sopek v Indonésii byl pro nás dost vysilující, poslední metry jsme lezli vyloženě po čtyřech. Ale samozřejmě to stálo za to:) Lození po sopkách nás baví, takže jsme si vyhlídli další, poměrně populární Gunung Batur, fyzicky nenáročnou, za to s krásnými výhledy. Jenže poté, co jsme si přečetli pár článků od lidí, kteří chtěli jít na vlastní pěst a místní průvodci je ohrožovali mačetami, jsme to raději vzdali. Však si na Zélandu zatrekujeme do aleluja. Jeli jsme se tam podívat alespoň na motorce očíhnout situaci a po krátkém rozhovoru s turistickou (mafiánskou agenturou), která chtěla za hodinový výlet cca 700kč, nám bylo vše jasné. Po této vlastní zkušenosti s jejich arogancí a neochotou k jakémukoliv kompromisu se přikláníme k faktu, že příběhy o mafii jsou pravdivé.

Posledních pár dní jsme strávili v historickém městečku Ubud především prohlídkou všudypřítomných chrámů, přípravou na odjezd z Asie, nakupováním suvenýrů a rekapitulací, co „nám Asie dala a vzala“. Konkrétně v Indonésii se nám opravdu líbilo, a i přes některé nepříjemnosti, které se nám zde staly, bychom se sem ještě někdy chtěli vrátit.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .