Indonésie 2009

Odlet do exotické Indonésie už se blíží 🙂 Kupodivu mě vůbec nepřepadá cestovní horečka. S taťkou se mám sejít až na letišti, tak doufám, že to klapne. Je sice polovina října, ale už se tu čerti žení a z nebe padá sníh. Jaké štěstí, že letíme do teplíčka!

Na letišti jsem první a taťka doráží po chvilce s plnou krosnou. Povídá mi, že mu asi budu muset s něčím pomoct, že neprojde povolenou vahou. No proč asi? Protože si nabalil s sebou šest litrů piva 🙂 To mě teda hodně rozesmálo. Vzala jsem si do své krosny polovinu a jdeme na check-in. V pohodě procházíme kontrolami a vysedáváme u odletů. Aby byl taťka pořádný štramák, tak jsem mu vzala prímový klóbrc. No co myslíte? Nechal ho hned v tom prvním letadle! To nám to pěkně začíná 🙂

Letíme s Korean Airlines, vřele doporučuji, pěkné a prostorné letadlo s hromadou filmů a her. Přestup v Soulu byl v pravdě kulturní zážitek. Na letišti mají korejský kultrurní koutek, kde hraje národní živá hudba, jsou zde tradiční věci a občas se i dá něco jednoduchého ručně vyrobit. Takové příjemné zkrácení 6-ti hodinového čekání.

Na balijském letišti Denpasar (respektive v městečku Kuta) jsme dosedli něco lehce po půlnoci. Bylo mi jasné, že se tu na nás sesypou neotřelí taxikáři s přemrštěnou cenou. Věděla jsem, že cesta by měla stát do Kuty cca 40 Kč. Ejhle! Nasazená cena 15 dolarů byla pravdu nekřesťanská, omlouvá jen jen to, že jsou hinduisté 🙂 Při naší snaze smlouvat se nám jen vysmáli, kartel evidentně dorazil i do Indonésie. Po nějaké době smlouvání nám jeden taxikář slevil na celých 10 dolarů, za což ho všichni ostatní taxikáři probodli pohledem, že jim kazí kartelovou dohodu. Jdeme tedy kousek dál, kde jsme si stopli taxikáře na ulici. Jedeme ještě s jedním českým párem, který má na rozdíl od nás domluvené ubytování. Tak jsme se svezli společně a podělili o taxi. Taxikář bohužel vůbec nebyl schopen jejich hotel najít a tak jsme popojížděli asi půl hodiny sem a tam. Znudění raději vystupujem. Místní nás posílají od čerta k ďáblu a evidentně netuší, kde hotel je. Odpojujeme se a jdeme po své vlastní ose. Procházíme úzké klidné uličky se spoustou kil na zádech. Všude mají zatím plno a tak pokračujeme dál a dál. Už začínáme být uchození, na zádech 25 kg, vpředu batůžek 7 kg a za sebou 22h na cestách. Potkáváme poklidných uličkách jen občas opilé turisty. Najednou se před námi otevřel neuvěřitelný pohled na rej lidí, motorek, taxíků, mikrobusů, prodejců, opilých turistů, rozjařené mládeže a do toho všeho příšerně řvaly dvě diskotéky hned vedle sebe. Už jsou skoro 3 hodiny ráno a tohle bych tu opravdu nečekala. Vítejte v Indonésii!

Našli jsme nějaké ubytování a rozhodli jsme se z tohodle zmatku utéct hned ráno. Jedno pivo na dobrou noc a špunty do uší, zaručený lék na klidný spánek na téhle šílené avenue. Ráno po snídani (palačinky s čajem, žádná exotika) jdeme vyměnit peníze, abychom odjeli do poklidného vnitrozemí. Bohužel byla neděle a všechny banky měly zavřeno. Našli jsme směnárnu s poměrně dobrým kurzem. Podle instrukcí jsme si vzali pěkné, čisté dolarové bankovky, ale to jim nestačilo. Bankovky byly moc staré nebo měly špatnou edici. Jdeme do jiné směnárny, kde zas vymyslely jiné kouzlení. Po přepočítání směněných bankovek jsme měli na hromádce místo 990 000 rupií napočítali pouze 700 000. Když jsme se ptali, kde je zbytek, zamumlali něco o poplatku za směnu. Přitom jejich tabule u vchodu jasně říkala „bez poplatků“. Bez váhání bereme zpět dolarové bankovky a jdeme pryč. Mizerové, taková nehoráznost a troufalost! Jedni turisté nám poradili směnárnu, kde mají modré světlo pro ověření padělku a nedělají tím pádem problémy s edicemi. Konečně máme peníze a můžeme vyrazit na cestu za poznáním té pravé Indonésie. Na několikátý pokus jsme usmlouvali taxikáře na stejnou cenu, jako místní autobus. Poprvé jedu vlevo a ještě v takovém brutálním provozu. Na silnici se tu dějí neuvěřitelné věci, předjíždí se z obou stran, na motorce jede celá rodina a ještě pět slepic, všichni jedou jako blázni a pořád troubí. Ufff..po hodině nás vítá Ubud, městečko řemesel uprostřed džungle.

Ubytovali jsme se v jednom bungalovu, kousek od centra. Měli jsme dokonce i terásku s posezením a tak jsme se tam hned vyvalili a dali si pivečko s řízkem, který jsme měli ještě z domova. Všude kolem byly palmy a jiné stromy, které jsme ani neznali. Všude poletovaly motýli a byl tam božský klid. Na recepci nám nabídli, že nás provezou za pár šlupek po okolí. Zavezli nás do dílen kamenosochařů, dřevořezby a zlatníky, respektive stříbrníky 🙂 Ukázali nám, jak své šperky vyrábí a bylo to zajímavé. Z jejich sbírky jsme pak mamce koupili náušnice. Koukli jsme se i do té džungle, kde nám vysvětlili jaké stromy jsou na které ovoce či léčivé byliny, kávovník atd. Nakonec nám chtěli jejich ručně připravovanou kávu prodat za hrozný peníz. Prohlídku jsme ukončili tím, že nás zavezl na tradiční indonéský tanec Kechak. Všude už byla tma, jen uprostřed plál oheň. Kolem ohně se najednou shromáždilo asi tak šedesát polonahých mužů. Začali vydávat takové zvláštní zvuky, které se nedají popsat. Uprostřed kolem ohně tančily krásné Indonésanky a občas tam přiběhl nějaký maškara, který se ucházel o jejich přízeň. Pak následoval ještě ohňový tanec, kdy rozfajrovali kokosové slupky a jeden borec přes ně skákal a pak probíhal i uhlíkama. Moc pěkný zážitek musím uznat 🙂

Po skončení jsme se vydali na cestu zpět do bungalovu. Celou cestu škobrtáme po rozbitém chodníku a těšíme se na každé auto, které nám posvítí na cestu. Až po chvíli nám došlo, že tu snad i jsou pouliční lampy, ale proud nejde. Došli jsme až k opičímu pralesu, což nám napovědělo, že už jsme asi celkem daleko. Není divu, přejít bungalovy v totální tmě není vůbec těžké. Otáčíme to a jdeme zpět. Dostáváme se do povědomých míst a tak se v jedné restauraci ptáme, kde jsou naše bungalovy. Ukáží nám směr a řeknou, že je to asi sto metrů. Jdeme už asi 300 a pořád nic nevidíme. Vrátila jsem se do restaurace a udělala ze sebe totálního blbce, že jsme to nenašli. Pán bere lucernu a jde s námi těch sto metrů. Najednou se světlo odrazí na ceduli naší recepce, nevěříme svým očím. Sláva nazdar výletu, už jsme tady už jsme tu!

Tím ale historky s osvětlením nekončí. Hned druhý den následovala další epizoda. Lampy na ulici už svítily, ale v našem pokoji se svítilo pouze v koupelně. Jdeme si trošku postěžovat na recepci, aby nám světlo opravili. Správce šel s námi do pokoje. Vypínač, který byl hned u dveří přehlédl jak sněžné lány a vesele pokračoval k nočnímu stolku u postele. Na horním šuplíku stolku něco zmáčkl a ejhle, budiž světlo! Indonésan se jen usmál a pokrčil rameny. Velmi sofistikovaně maskovaný vypínač světla v nočním stolku a perfektně zavádějící stopa ve formě nefunkčního vypínače u dveří byla opravdu situace vyžadující pátrání detektiva 🙂

Půjčujeme si na 3 dny auto s tím, že to tu trošku objedeme po vlastní ose. Půjčené auto před našimi zraky složitě vytahují z garáže. Je celé totálně zaprášené, staré a těžko startuje. Moc důvěry v nás tahle Suzučka nevyvolala. Než jsme si vyměnili peníze na cestu, celou ji pěkně umyli, aby vypadala duvěryhodnějc. Nejlepší na tom všem ale bylo krásné požehnání na cestu, které nám dali za stěrač. Košíček s obětinou květů a rýže se na čelním skle krásně vyjímal 🙂 Začátky řízení byly krušné. Řadící páka vlevo, řízení na levé straně a navíc ta bláznivá místní doprava. Taťka je ale ostřílený řidič a zvládá vše s přehledem, jen pár motorek se nám samo téměř natlačilo pod kola..ale žádný člověk ani zvíře nepřišlo k úhoně.

Hned kousíček za Ubudem se nám otevřelý nádherné výhledy na terasová rýžová políčka. Byla to učiněná krása! Člověk prostě musí zastavit ať chce nebo ne. Jen co zastavíme, už se k nám žene pán, koukám, že má v kapse lístečky a okamžitě mi t došlo. Chce zaplatit parkovné. Hned se rozjíždíme a frčíme o 200m dál, kde zaparkujeme bez jakéhokoliv parkovného. Uděláme nějaké fotky, odmítneme pár prodejců laciných suvenýrů a pokračujeme do hor směr jezero Batur, které je na úpatí stejnojmenné sopky. Koupila jsem sice mapu, ale na Bali prostě nenajdete ukazatele ani názvy měst, takže stejně vlastně pořád nevíte, kde zrovna jste 🙂 Člověk se musí spolehnout na rady místních a že ty se velmi často totálně liší, rozcházejí a protiřečí si. Mapa je důležitá pro přibližnou orientaci, kdy místním balijcům u cesty řeknete jedno městečko a oni ukáží vpřed nebo vzad. Podle toho pak můžete určit přibližnou polohu mezi jednotlivými městečky a vesnicemi. Místní totiž velmi často znají pouze své bezprostřední okolí a vzdálenější města už neznají a pošlou vás kamkoliv, jen aby vám vyhověli a zdánlivě pomohli. Naštěstí tu zas tolik cest není a tak i zajížďka není žádná tragédie. Drandíme si to tedy po těch místních rozhrkaných cestách a najednou nás zastaví pán v unoformě. Hlavou mi problesklo, že nejsme připoutaní a jako bílí turisti se z toho nevykecáme. Pásy v autě totiž nefungovaly. Stahujeme okénko, chlapík se nás ptá, kam jedeme a když zjistil, že k jezeru Batur, tak nás skasíroval za vstup. Uff, to jsem si oddechla 🙂 Pohled dolů na jezero a sopku tyčící se nad ním byl nádherný. Strávili jsme tam celkem dlouhou dobu jen sezením a pozorováním obláčků pohupujících se nad kráterem sopky. Prodejci jsou tu tedy obzvláště neodbytní, což krásnou atmosféru celkem dost narušuje.

Náš další cíl byl největší balijský chránový komplex Besakih. Po cestě jsme se opět někde zatoulali, ale chrám jsme nakonec přecijen našli. Je pět odpoledne a za hodinu už zapadá slunce. U vchodu nás odchytli a vnutili nám průvodce. Smlouvala jsem, jak to šlo a podařilo se mi to stáhnout na polovičku. Drobný chlapík nám řekl něco k historii, komu jsou chrámy zasvěceny a tak jsme se i něco dozvěděli. Besakih je opravdu krásný komplex plný pagod a chrámů různých velikostí a významu. V největším chrámu jsme potkali kněze – brahmána. Tak jsme se společně s naším průvodcem pomodlili po hinduisticku 🙂 Nejdříve bereme čeervený okvětní lístek (symbol ohně a boha Brahmy), se sepnutými rukami se pomodlíme a lístky dáme za obě uši. Následuje další okvětní lístek jiné barvy (symbol vody a boha Višnu), sepnout ruce pomodlit a šup za uši. Nakonec bereme bílý, žlutý i červený okvětní lístek a následuje modlitba ke všem bohům dohromady a nastrkáme je pak za uši a zbytek dáme na hlavu. Pak přichází brahmán a pokropí nás „svěcenou voudou“. Bere rýži, namáčí ji a lepí nám ji na čelo a oba spánky. Nakonec nám ji strčí i do pusy, což tak nějak prostě člověk nemůže odmítnout a než se vzpamatuje, už chroupe tvrdá zrnka rýže. Aby té kdoví jaké vody nebylo málo, nalil nám ji ještě třikrát do dlaní a měli jsme ji vypít. Já ji rozhodně nepolykala a dalo mi celkem práci to nějak zamaskovat. To bych si pěkně zadělala na střevní potíže. Krásna idylka motlitby v poklidném chrámu při zapadajícím slunci na úpatí nejvyšší sopky Agung…byla zakončena prosbou o dotaci na chrám a příspěvek i samotnému brahmánovi.

Odjíždíme už za tmy směrem k pobřeží najít nějaké to ubytování.