0
0

22. a 23.12.2008

Den odjezdu. Z ruzyňského letiště odlétáme v 13.30 směr Istanbul, kde přistáváme kolem 18:00 místního času. Zde odjíždíme metrem na Yusufpasa, kde přesedáme na tramvaj a popojíždíme čtyři stanice na Sultanahmet. Zde se procházíme kolem Agya Sofia a Modré mešity a v jejich okolí. Dáváme si symbolicky jeden döner a pokračujeme v cestě k letišti. Záhy nás však zastaví drzý cukrář, poplácá Pavla po mazanci a tvrdí, že v panděru musí mít uložen alespoň milion. Bůhví proč pak skončíme v jeho podniku na setsakramentsky drahém dortíku a 2x gratis čaji. Pokračujeme tedy dál k tramvajové zastávce, cestu nám zkříží již jen prodavač s cetkami, Ivuška si nemůže pomoci a kupuje pár náušnic. Pak se již stejnou cestou vracíme na letiště a kolem půlnoci vzlétáme do oblak směr Jakarta.

V Jakartě přistáváme kolem 18:00 místního času. Naším hlavním úkolem je sehnat letenky do Yogyakarty. Jak ale seznáme s rozhovorů nejen personálu domácích leteckých splečností, ale i farangů, sehnat letenky kamkoliv na dnešní i další den je de facto nemožné. Nakonec se rozhodneme, že nebudeme dlít bůhví jak dlouho v Jakartě a bereme si oproti původnímu plánu let do Denpasaru na půlnoc téhož dne, přičemž jsou volná poslední dvě sedadla, jedno v ekonomické, druhé business třídě. Cena se tak vyšplhá na smutných 7.000 Kč netto. Mezi druhou a třetí hodinou ranní přistáváme v Denpasaru. Nejezdí již žádné MHD, musíme proto vzít taxi za 80.000 IDR, aby nás odvezl do Kuty do levného hotelu. Levný hotel je původně drahý jako prase (250.000 IDR), my to usmlouváme na 150.000, ale ani tehdy cena neodpovídá kvalitě. Jdeme ještě do krámku pro vodu a žvýkačky a pak na Kutě.

24.12.2009

Ráno nás probudí déšť. Balíme se a vydáváme se do ulic shánět autobus do Ubudu. Předtím se ještě stavíme na nasi/mi goreng, Ivuška se jde podívat po pouličním tržišti a Pavel rozmlouvá s žabičkou-servírkou, která mu vypráví, jak má problém se současným partnerem, že už má dva ex-boyfriendy a varuje Pavla, aby nejezdil na Irian Jaya (stejně pojede). Poté se poptáváme po spojích busem do Ubudu, až nám nakonec i v turistické kanceláři potvrdí, že je potřeba třikrát přestoupit na různých autobusových terminálech, což by zabralo tak den. Svolíme tedy ke stopnutí taxi, které nás za 150.000 IDR odváží asi hodinovou cestou do Ubudu. Zde si hned u brány do Opičího pralesa usmlouváme pokojík za 100.000 IDR, házíme věci na pokoj a jdeme se projít městečkem. Je to sice dost turistické, ale stále poměrně malebné. Po cestě se stavíme na obědě, ochutnáváme pivo Bintang – vcelku ujde. Pak pokračujeme dále, procházíme tržištěm, kupujeme nechtěně dvoje plkóty thajského střihu, ne však již nože, jež nám nabízí žena s asi tak 10kg štítnou žlázou. Doma se osprchujeme a vyrážíme na štědrovečerní večeři. Vybíráme obyčejné stravovací zařízení a dáváme si curry a rýži s trojí oblohou, k pití pivo. Ivuška se cítí unavená, tak se vracíme domů, ale nakonec si ještě skočíme na ovocnou šťávu do protilehlé kavárny, kterou provozuje rádoby-hippie, postarší Dán, ožralý jako Dán. Poté již jucháme spát.

25.12.2009

Ráno kolem půl deváté nám mladý lokaj připravuje snídani (banánový toust a misku ovoce), hned poté vyrážíme na výpravu do Opičího pralesa. Název dělá čest realitě. Již u brány se prohání spousta makaků, a tak je to po celé cestě pralesem. Kromě opic, jež jsou zde hlavní atrakcí, se zde nachází různé chrámy a svatostánky, komplex je velmi dobře obhospodařovaný a má jistě své kouzlo. Po nějakých dvou hodinách z pralesa vycházíme a pokračujeme klidnou zástavbou mezi rýžovými poli dále na jih. Po cestě poobědváme v pěkné zahradní restauraci a pokračujeme dále v cestě, nakonec se jinou cestou vracíme do Opičího pralesa a skrze něj do našeho pokoje, kde si rychle převlékáme svršky a vyrážíme na další výlet, tentokrát po západní straně Ubudu, skrze rýžová pole až k místní říčce (jméno teď nevím), a odtamtud přes most do kopců, z obou stran nás obkličují palmové háje, panorama je to tedy zajisté velmi působivé. Bohužel se začínají rychle shlukovat mračna, a tak na varování dědy, co běží se dvěma snopy vysoké trávy a křičí „bahalabalhababa“ se vracíme zpátky, déšť nás zastihne v poslední chvíli, kdy vlézáme do jedné hospůdky. Dáváme čaj a kávu, a za již jasnějšího nebe vracíme se zpět k domovu, kdy již se stmívá. Před hospodou se ještě zakecáme s taxikářem a domlouváme si s ním výlet na příští a eventuálně popříští den, nakonec sleví z asi 1400 na 450. Po cestě nakupujeme ještě banány a rambutan, Ivuška se zdrží opět u tržiště, Pavel pokračuje k hotelu. Tam se již za tmy sejdeme, Pavel si dává šlofíka, Ivuška upravuje pár fotek k plánované průběžné prezentaci na FB, poté odcházíme na večeři. Po hodokvasu jdeme ještě do dražší místní hospody na kávu a čaj, to jen kvůli free WIFI spotu. Zkoušíme odeslat z notebooku fotky, připojení je však hrozně pomalé, takže nakonec posíláme jen mail a jdeme domů spát.

26.12.2009

Dnešní ráno nás opět vítá déšť. Po ovocné snídani se vydáváme k Opičímu pralesu, kde máme mít v devět hodin sraz s Madem, šoférem, u nějž jsme si předchozího dne objednávali výlet. Nestačíme ani dojít k opolesu a už pár metrů od našeho ubytování na nás ze svého vozu troubí. V tu chvíli zjišťujeme, že už dva dny žijeme v poněkud jiném, o hodinu delším, časoprostoru – není devět, jak jsme dosud předpokládali, nýbrž deset. Po přeřízení mobilů se vydáváme shlédnout dva chrámy – Goa Gajah a Gunung Kawi. Jedná se o komplexy obklopené palmami, posvátnými stromy a skálami, do nichž jsou vytesány podobizny bohů nebo oltáře. Pokračujeme dále na sever, přičemž u silnice potkáváme dlouhý průvod domorodců, nesoucích na hlavách květiny a rýžové dobroty. Made tvrdí, že se jedná o místní pohřeb. Neváháme proto, drze se přidáváme a s Balijci scházíme do lesa, kde chvíli sedíme a pozorujeme cvrkot. Z naší letargie nás vytrhnou až ošklivé pohledy vousatých mužů držících nablýskané mačety (zřejmě sloužících k zneškodnění zahraničních turistů). Raději se tedy vzdalujeme a necháváme si dál vozit zadnice v klimatizované tojotě. Další zastávkou je agrocentrum, kde roste snad vše od ananasu (indonésky mimochodem nanas) přes kakaovník nebo skořici až po badyán, pepř a další koření. Když zjistíme, že tu také chovají cibetky a praží kávu, zajásáme – touto kombinací totiž vzniká slavné Lawak coffee – jednoduše nakrmíte cibetku kávovými zrnky a jejich exkrementy s vysokým podílem neztrávené kávy následně pražíte. Samozřejmě neváháme a tento skvost za 3 USD ochutnáváme (Pavlík neváhá a zcela zdarma ochutnává i skvost ve formě výkalu samotného). Od cibetčích hovínek mizíme dál na sever, tentokrát už konečně k sopce Batur a přilehlému jezeru. Pohledem na velikána se kocháme z terasy restaurace, kde je nejen báječný výhled, ale i občerstvení formou bufetu – čili sněz co chceš, v jakémkoliv množství (= přežer se jak dobytek). Po několika talířích, na které naházíme opravdu všechno, co bylo alespoň trochu k snědku nás však nemile překvapí účet, který činí neuvěřitelných 300.000 IDR. Ponaučení do příště tedy zní: neplať za svého průvodce, ať je jakkoliv hodný, nota bene, pokud by to tam dostal i bez nás zdarma. Cestou zpátky do Ubudu ještě stíháme několik fotek svatebního průvodu, pár minut na to ale začíná poměrně vydatný déšť, který s malými přestávkami trvá až do rána.

27.12.2009

Ráno v šest nás probudí makak, který nám na střechu hází rambutan, co si natrhal. Postupně se k němu přidají další čtyři opice a přelézají mezi nás na balkón, kde rozhrabávají odpadky, pijí z pet lahví zbytky vody a dvě z nich se začínají milovat. Poté se odhlašujeme, platíme hotel, snídáme, shledáváme se s Madem a jedeme na jih na taneční vystoupení tradičních balijských tanců. Představení je zajímavé, plné příšerek a různých charakterů, tanec je doprovázen javánským orchestrem zvaným gamelan. Po vystoupení se dohodneme, aby nás Madi rovnou hodil do Candidasy. Po cestě nás náš šofér přesvědčuje, abychom si koupili ne-li nějaké umělecké plátno, pak alespoň stříbro. Jasně mu oznamujeme, že žádné stříbro ani hnusné plátno, i kdyby bylo Turínské, nechceme. Madi to zjevně nepochopil a zavezl nás do obchodu se stříbrem, za což zaplatil svým případným dýškem, které na něj čekalo (i když asi spíš nečekalo). Po proběhnutí obchodu se již přímo vydáváme do Candidasy , kde nám Madi pomáhá nalézt Ari Homestay, ubytování, které vlastní postarší Australan Garry a jeho indonéská žena Tyo. Garry je veliký bonviván, co neustále chlemtá Bintang a glosuje, nutno však říci, že bodře a nevtíravě, hulí jak fabrika a cpe se tuky. Pavlovi se zalíbí i tím, že má mnohé výrazové prostředky Anthonyho Hopkinse. Po ubytování se vydáváme na žrádlo do zapadlého muslimského warungu, na který zapomněl čas, dáváme si polévku a sataj s rýží, k pití kolu, celek vyjde na rozumných 25 tis. IDR. Po obědě se procházíme po pobřeží, Ivuška kupuje brýle, pak jdeme na kávu, kde asi hodinu hovoříme s místním Gustim, který již deset let pracuje ve Švédsku, vcelku chytrý a sečtělý chlapec s dredy, doporučuje nám ostrovy Gili kvůli množství laciného fetu. Pak se vydáváme na pokoj, kde však vytuhneme až do večeře. Ta se opět koná ve velmi prostém warungu, čemuž odpovídá i cena. Večer jdeme ještě na jedno (díky happy hours), na internet a pak do hajan.

28.12.

Plán na dnešní den je vcelku jednoduchý – zapůjčit si motocykl a jím se dopravit k největšímu balijskému chrámovému komplexu Besakih. Po snídani vyrážíme do ulic, půjčujeme si motorku za příjemných 50.000 IDR a střemhlav novým zraněním se vydáváme na cestu. Ta je opravdu krásná – míjíme čajové plantáže a rozsáhlé palmové háje. Neuběhla ovšem ani půlhodinka a z motorky opravdu slétáváme, přičemž dle Pavla za to mohu já, Iveta, neb se na vozidle hýbu (jak jsem si to jen mohla dovolit). Po ošetření Pavlova rozbitého mohutného údu (kolene) jedeme asi dvě hodiny třicítkou, občas padesátkou, až k samotnému Besakih. Nejdřív nás zkásnou o vstupné, jenž činí 22.000 IDR, poté, o pár set metru výš, zjišťujeme, že dle pravidel komplexu je třeba mít s sebou ještě průvodce, samozřejmě placeného. Dáváme za něj 50 tisíc rupek, později zjišťujeme, že by stačilo klidně deset (ale původně chtěli 20 USD). Na motorce vyjedeme ještě asi kilometr do kopce a už stojíme před branami. Přesně v tu chvíli začne slejvák, který jsme tu zatím nezažili. V Besakih jsou připraveni i na to – všechny návštěvníky během pár vteřin obklopí ženštiny pokřikující do davu „Umbrella for rent!“. Také jeden berem, protože liják nepřestává, naopak sílí. Komplex tedy proběhneme jen velmi rychle a logicky tak z toho máme velký prd. Necelou hodinku pak strávíme ukrytí pod střechou stánku, kde si dáváme kávu. Teprve poté vyrážíme zabaleni do pláštěnek zpátky do Candidasy. Tentokrát zvolíme delší, leč pro motojezdce pohodlnější cestu. Ta nás v jednu chvíli zavede i na dálnici, kde ovšem špatně odbočíme. Žabičky na druhém konci silnice nás přesvědčují, že pokračovat dál a celé to znovu objíždět je holý nesmysl. Po chvilce váhání tedy otáčíme vůz a asi dvěstě metrů si to frčíme po dálnici v protisměru. Jak Indonésané rádi říkají – No problem! Po návratu domů provádíme nutnou očistu a též zjišťujeme, že ačkoliv se to nezdálo, sluníčko toho dopoledne velmi pražilo a kůži na našich krásných tělech pěkně osmahlo. Jako kompenzaci za půl propršeného dne si zvolíme rybí večeři v restauraci, kde jsme předchozího dne využili happy beer hours (ani tentokrát nevynecháváme). Jako doprovod shlédneme též další balijské tance, tentokrát v podání tří holčiček. A vlastně už jsme docela unavení, takže hurá do pelechu.

29.12.2009

Ráno (sbaleni již z předchozího dne) snídáme, loučíme se s Garrym, Tyo a Allanem (další Australan-penzista) a jdeme na bemo do Padanbai, které vzápětí stopujeme. V padangabai nás pacholek chce nátáhnout, nakonec se mu to podaří z 16.000 na 23.000. Hned na to se ubytujeme v Garrym doporučeném hostelu Marco Inn za 95.000 se snídaní a odcházíme do Blue Lagoon, pěkné zátoce s bílým pískem a palmami necelý kilometr na východ. Zde trávíme většinu dne, přičemž hlavně šnorchlujeme s vypůjčeným vybavením, za které nakonec nezaplatíme (to kvůli tomu, že mi zdejší spratek navrhnul mizerný kurz USD/IDR). Po návratu do pokoje zjišťujeme, že jsme již zcela prosti rupií, a záhy i skutečnost, že zde nemají bankomaty pro Visu, vyměňujeme proto 170 USD ve směnárně a kupujeme u cestovky v našem hotelu cestu na Gili za 125.000 IDR. Večer jíme u milé žabičky poblíž laguny, a samotný večer pak naplňujeme shlédnutím filmu Million Dollar Baby, tuze to smutného příběhu. Po filmu jen zavíráme notebook a spíme.

30.12.2009

Ráno kvapně snídáme v našem hotýlku, poté se přemisťujeme s dalšími farangy do přístavu, kde čekáme asi 30 minut na loď, po nalodění ještě další hodinu, než vyplujeme. Cesta mořem je chvílemi náročná, dost se to kýve a nedělá to lačným žaludkům dobře, takže si kupujeme v podpalubí instantní polívčičku, což záhy napodobují ostatní bledé tváře. Někdy před třetí přistáváme v Lembaru, odkud pokračujeme minibusy do Mataramu, hlavního města ostrova Lombok. Zde chvíli zevlujeme, vybíráme z bankomatu (na Gili nic takového není) a pokračujeme do přístavu Bangsal. Cesta vede pralesem a okraje vozovky a svodidla jsou doslova obsypána opicemi. Po vylodění se nás ujme mladý hejsek, který srší ostrovtipem a od Pavla vydyndá dvoueuro (protože Pavel je debil), prý že si z toho nechá udělat náušnici. Překonáváme asi 20min. cestu po moři a vyloďujeme se na ostrůvku Gili Meno, prý nejhezčím a turisty nejméně infikovaným ostrovem. Ubytováváme se, načež nám pan domácí vysvětluje, že ta ohromná aparatura před dveřmi našeho bungalowu poslouží večer veselce, jež se odehrává na našem dvoře, a jedním dechem nás pozve na večeři. Toho dne se sešlo spousta svatebčanů, takže se mezi ně infiltrujeme, přežíráme se různých curry a dortíků, fotíme se nevěstou a ženichem. Nakonec si kupujeme v sámošce pivo, ale jsme tak plní curry, že ho nakonec ani nedopijeme, a za doprovodu lombockého metalu jdeme spát.

31.12.2009

Ráno snídáme bábovku ze včerejší kalby, půjčujeme si od pana vedoucího šnorchlovací nádobíčku a vyrážíme napříč ostrovem do jeho severozápadního cípu šmírovat život pod mořem. Vybíráme si jako útočiště nesmírně poetickou kavárničku Diana View, a tady střídavě křižujeme moře a popíjíme ovocné džusy, obědváme sasacké speciality, hrajeme scrabble a celkem slušně se na slunci připalujeme. Co se týče moře, je kupodivu hned z břehu plné korálů nejrůznějších tvarů, velikostí i barev, a cca 50 od břehu již jsou k vidění stovky korálových ryb, vidíme i asi metrovou mořskou jehlu, obrovské mořské ježky atd. Ivuška si poté všimne i žraločí ploutve (ve stejném místě na hladině Pavel vidí odpadek), nicméně přesto raději odplouváme z oněch zlověstných končin. Večer pak jdeme do jedné místní pobřežní restaurace, kde si zakupujeme kupón na švédské stoly (docela pálka), a začínáme popíjet. Kolem se shromažďují další cizinci, ovšem i Indonésané, a postupným cucáním Bintangu a později i koktejlů se přibližujeme k přelomu roku. Samotný silvestr je zvláštní, křepčí hlavně místní, z nichž jeden s chemlonem na hlavě neustále nabízí Ivetě tuze tvrdý sex, a nijak mu nevadí, že Pavel stojí vedle Ivety. Vyslouží si označení „bannana head“ a tak tak unikne fyzické inzultaci. Místo bouchnutí šampáňa tu místní detonují domácky vyrobené rachejtle, hystericky u toho ječí a tančí. Křepčení navíc začalo ve 23:52, takže my si připíjíme až o 8 minut později než ostatní. Jsme ale celkem unavení, takže jdeme brzy na to do hajan.

1.1.2010

Ráno vstáváme již někdy po deváté a posnídáni se pešmo (tentokrát jinou cestou) přesouváme k našemu včerejšímu tábořišti Diana View Po cestě se stavujeme ještě na internetu, odkud za námi po našem odchodu vybíhá paní domácí, a to hned nadvakrát, jelikož jsme tam jednou nechali flashku, a také sluneční brýle. Na pláži tentokrát trávíme celý den až do setmění, zase šnorchlujeme a plaveme, zase hrajeme scrabble, zase pijeme ovocné džusy a ochutnáváme sasacké speciality, a za tmy se necháváme drožkou (skutečnou drožkou taženou koníkem, motorové vozdilo není na ostrově vyjma člunů ani jedno) dopravit do našeho hotýlku, kde jdeme znaveni rovníkovým žárem spát.

2.1.2010

Časně ráno snídáme a vyrážíme do provizorního přístavu, odkud nás loďka veze na pevninu Lomboku. Zde nějaký čas čekáme na minibus do Mataramu, kde rovněž čekáme, načež nás jiný minibus vezme na jiné místo v Mataramu, kde rovněž čekáme (ale naštěstí i obědváme), a poté jen sami dva vyrážíme na asi dvouhodinovou cestu do Tetebatu. Po cestě málem přejedeme více téměř dvoumetrového varana, avšak tento šťastlivec si nakonec našel svou cestu k dalšímu bytí mezi koly našeho vozu. Po vylodění se v resortu Pondok Tetebatu se po usmlouvání pokoje se snídaní na 80.000 IDR vydáváme na vycházku po okolí. Vzhledem k faktu, že jsme v kraji prý jediní turisté, není překvapivé, že nás naprosto každý včetně stařešiny zdraví, takže jsme po pár desítkách minut cel uhelouovaní. Během cesty nás vede fenka, která se kolem nás začala motat již u bungalovů, a vede nás po celou dobu tam i zpět. Na cestě zpátky se zastavujeme v roztomilé útulné krčmě o čtyřech stolcích jménem Bale-Bale, kde večeříme kuřecí curry (velmi chutné), rozmlouváme s majitelem a jeho kumpánem, a domlouváme si na odpoledne následujícího dne kulinářský kurz na pokrm, jež právě trávíme. Po cestě do Pondoku nás zastavuje jeden místní, že naše Fenečka (jak jí říkáme nyní, později se dozvídáme, že se jmenuje Beli, což je zde, v kraji, kde psi jména nemají, novum) zakousla osm kachen. Pavel coby ďáblův advokát vše vyvrací a tak s čistým svědomím právníků odcházíme domů. Tam si ještě domlouváme s místním poskokem Sanem výlet na další den, poté sledujeme na pokoji film Výměna, stylově v režii Clinta Eastwooda.

3.10.2010

Zhruba v půl deváté ráno po snídaní vyrážíme s naším průvodcem, který se nám v krátkém čase stane i věrným přítelem, a i společně s Beli na fantastický, asi 3,5 hodinový výlet rýžovými poli do národního parku Gunung Rinjani, kde scházíme k vodopádu, v jehož plamenech se koupe místní omladina, pak najatou motorkou sjíždíme zpátky do hotelu. Po obědě, jež nám uklohní San, se vydáváme na pokoj, a poté do Bale-Bale, kde se učíme kuchtit ono výtečné curry, jež zaplnilo naše břicha předchozího večera. Pavel svým svižným strouháním kokosu uvede místní v dojem, že je kuchařem z povolání. Po konzumaci krmě jsme požádáni, abychom přísedící čtyři pubescenty procvičili v angličtině, a tak také asi půl hodiny konáme. Pavel je během výuky Ivuškou zjebán, že používá příliš složité mluvy, což je ovšem pravda, ale jinak se ti chlapci novým Pavlem Mužíkem nestanou. Poté odcházíme, a večer u našeho bungalovu trestáme společně se Sanem dvě lahve místního rýžového vína a oříšků, které náš průvodce za rozumný peníz obstaral. Pak následují kutě, přerušované strašlivým řevem tisících hlasů žabích a gekoních.

4.1.2010

I na tento den máme společný program se Sanem – na motorkách prozkoumat zdejší kraj. Na dvou strojích (na jednou Ivuška a San, na druhém já sám) se vydáváme nejdříve na neodlehlé tržiště, kde kupujeme některé ingredience do curry, které se ovšem nekazí (svícový oříšek a bílý pepř). Poté popojíždíme dál do kovářské dílny, kde za mrzkou rupii stařičký kovář s poskoky rodí nože, motyky, výfuky a cokoliv si vzpomenete, samozřejmě tradičním způsobem. Následuje návštěva řezbářské dílny, kde dávají život nejen dřevěněným soškách nejrůznějších tvarů a motivů, ale i pletou košíčky a další předměty z bambusových vláken. Zde nás majitel zasvěcuje do výroby bambusový prstenů a tomuto umění nás i učí, zde si Ivuška vede o poznání vede lépe než Pavel, jemuž se podařilo uplést pouze kočičí knírek. Poté jedeme do jiné vesnice podívat se, kterak se ručně tkají sarongy, ke smůle producentů si žádný nekupujeme. Následuje obídek (nasi campur) v laciném, avšak zručném warungu, poté zastávka na internet, následovaná návštěvou v dílně , kde vyrábějí kabelky z měděných drátků (píčovina, že), a nakonec se za mírného soumraku vracíme domů. Zde však naše spolupráce s milým Sanem nekončí, následuje totiž kulinářský workshop, kde se učíme pokrmům urap-urap a chap chay, oboje posléze požíváme na terase. Záhy nám San ještě přiváží každému po jednom chlazeném pivu, následuje balení, drbání Beli a poté sopor.

5.1.2010

Rozhodně se nedá tvrdit, že by tento den přinesl neobvyklých zážitků. Ráno snídáme, loučíme se se Sanem i s celým Tetebatu a taxikář nás odváží do Mataranu, kde dále přestupujeme na minibus, jenž nás veze do Lembaru. Tam nastupujeme na loď do Padangbai, odkud pokračujeme dále minibusem do Ubudu. Celé to logicky zabere celý den. Po cestě na Bali leje jako z konve. Příjezdem do Ubudu se ubytováváme ve velice příjemném homestayi, jdeme do warungu na večeři a poté řešíme v jedné cestovce, jak se dostat na výlet k jezeru Bratan a dále do Loviny na následující den. Jelikož je výlet drahý, nakonec si sjednáváme lepší cenu s taxikářem, který chytá lelky před naším obydlím, a poté jdeme spát.

6.1.2010

Ráno při snídani se nám po dvoře prohánějí tři kuřátka, jedno zelené, druhé růžové, a třetí fialové. Před vchodem nás již čeká náš portýr, který nás odváží nejprve k jezeru Bratan, v jehož hladinách dlí malebný hinduistický chrám, obklopený pěkně udržovaným parkem. Ještě před chrámovým komplexem se necháváme (samozřejmě za drobný úplatek fotit při pózování s obřím leguánem a posléze i kaloněm. Ivuška si během návštěvy na toaletě udělá na hlavě bouli, ale je statečná a moc to neřeší. Dáváme s šoférem kávu a pokračujeme k vodopádu Gitgit, který je cestě k Lovině. Během jízdy se však rozprší, a tak nakonec vodní dílo míjíme bez plánované zastávky. Někdy po poledni dorážíme do Loviny, kde se ubytujeme v doporučeném homestayi Mega Ayu za 50.000. Jdeme na oběd, poté na internet, projít se po pláži, kde Ivuška kupuje plkóty a já, za posměchu místních, macatý durian. Jdeme na pokoj, kde Pavel smrdutého ježka požívá. Mezitím se rozprší, a tak na pokoji zůstáváme. Večer jdeme pojísti do hospody, která se chlubí laciným alkoholem, a dáváme zde pivo a dva koktejly. Jelikož však přicházíme už pozdě, naše laciné lití ukončí zavíračka, a tak jdeme ještě na jedno do sousedního rockového klubu, kde jakási kapela hraje západní rockové vykopávky, jsme již však poněkud znaveni, a tak utíkáme raději spát.

7.1.2010

Ráno v 9:00 nás vyzvedává kapitán člunu, se který máme z předchozího dne dohodnutý odvoz do plodných vod nedaleko lovinské pláže. Zde asi hodinu dvě šnorchlujeme a biskvity krmíme rybky, je to báječný zážitek, v cuku letu je člověk obsypán stovkami nebojácných ryb, které mu doslova zobou z ruky. Během potápění spatříme i dvě opravdu velké ryby, celkově je to i díky nádherným korálům super dopoledne. Po oné hodině a něco však začíná foukat silný vítr, jež probudí vlnobití a záhy začne pršet, takže se musíme vrátit. Déšť postupně nabývá na intenzitě a takto lije až do večera, což má následek nejen zatopení Loviny, ale i fakt, že jdeme místo venkovních aktivit na masáž a Ivuška posléze ke kadeřníkovi. Poté se vracíme na pokoj, kde se balíme a v šest večer vyrážíme busem směr Probolingo na Jávě, čímž se i definitivě loučíme s Bali. Autobus je sice luxusně pohodlný, ale pouští tu na plné koule klimatizaci, což dělá z cesty mírné martyrium. Během jízdy si pouštíme debilní kriminálku Podnájemník a usínáme, ale někdy v 2:00 nás již probudí v Probolingu, kde nás jeep odveze kousek do jedné cestovky, kde si s dalšími lidmi zařizujeme cestu do Cemero Lawang u přírodního divu Bromo, a vydáváme se na cestu. Po příjezdu někdy kolem 3:30 se nejdřív vydáváme ubytovat v hotelu Indah do tzv. economy class, což je však díra se dvěma špinavými pelechy o velikosti 50×150 cm, navíc to tam páchne chcankama. Měkneme a bereme o třídu lepší pokoj, ovšem za 300.000, ale vzhledem k tomu, že dnešní zbytek noci máme zadarmo, tak to tak nebolí. Hned na to usínáme zachumláni do peřin, jelikož jsme v nadmořské výšce nad 2.000 m.

8.1.2010

Jelikož hýkavý zpěv hotelového personálu by probudil i mrtvého, moc si oproti původnímu plánu nepřispíme a už kolem desáté se procházíme vesnicí a snažíme se najít bankomat. Ten se nachází těsně za branami vchodu do národního parku Bromo Tenggar Semeru, a tak je i naší záminkou, proč neplatit vstupné. Plíživě se tedy vydáváme asi na 4km dlouhou cestu k samotnému kráteru Bromo. Máme celkem štěstí – míjíme houf turistů, kteří jsou na cestě zpět, takže na samotném vrcholu se následně ocitáme sami. Necelou hodinku se pak kocháme, dýcháme síru a od vyšinutého horského prodavače kvůli dobré fotce kupujeme usušenou kytici, kterou chvíli nato házíme do dýmajícího nitra Broma (nikoliv pro výsměch podivínovi, ale kvůli údajné tradici). Na cestě zpátky nás chytne mírný horský deštík, který se po čtvrt hodince klasicky změní v pořádný liják. Do hotelu se tedy vracíme na kost p(r)omočení a mně se tak před Pavlem konečně podaří obhájit nezbytnou přítomnost fénu v batohu každého nezávislého cestovatele, neboť s ním po zbytek dne sušíme naši jedinou, do hor se hodící obuv. Večer pak, řádně zachumláni do peřin, sledujeme ještě stupidnější film než předchozí noci a natěšeni na další den blaženě usínáme.

9.1.2010

Ráno vstáváme ve 3:30, jelikož o 15 minut později již musíme odjet smluveným jeepem na horu, odkud je obvykle krásný pohled na komplex vulkánů kolem Broma. Přijíždíme na místo krátce před pátou, křivolaká horská silnička se jen hemží potkávacími světly desítek dalších jeepů. Nahoře na vyhlídce jsou asi tři stovky lidí a podobný počet obchodníků. Všichni netrpělivě čekáme, až se roztrhá hustá mlha, která nás obklopuje, přičemž poslední kapku naděje ztrácíme asi o necelou hodinku později. Ony tři stovky zklamaných ksichtů se proto obracejí a nasedají zpátky do jeepů. Dole u Broma čekáme, zdali se počasí nevylepší, abychom ještě eventuálně vyjeli nahoru, ale ani to se nakonec nestane, přesto se nám daří pořídit několik slušných snímků z kopečku nad naším hotelem. Poté dáváme pozdní snídani, a začíná dvanáctihodinová, tělo pitvořící cesta do Yogyakarty minibusem, v němž jedou ještě mimo dvou teplých Nizozemců Švýcar Martin a finský pár Ben a Marie, s nimiž pak trávíme čas následujících dní v Yogyakartě. Po příjezdu do města si všichni až na dva homosexuly bereme ubytování v losmanu Nuri a jdeme hned spát.

10.1.2010

Ráno vstáváme, snídáme a procházíme se po bulváru Malioboru, v 10:30 odjíždíme busem na prohlídku hinduistického komplexu Prambanan. Vstupné činní ukrutných 100.000 IDR na osobu, depositář je při srovnání se stupami v thajské Ayutthaye spíše nevýrazný.

Následující stránky deníku chybí. Přední světoví mužíkologové se shodují, že slavný cestovatel i s družkou byli v té době uneseni mimozemskou civilizací, novější výzkumy však částečně zmapovaly příhody zbylých dní:

Po návratu z Prambananu trávili oba cestovatelé čas se svými třemi novými přáteli z Broma; Finy Benjaminem a Marií a Švýcarem Martinem. Dalšího dne navštívili Borobudur a zbytek dne se courali po Yogyakartě. Dalšího dne se opět pohybovali po nákupech po Yohyakartě a večer odjeli nočním vlakem do Jakarty; dle záznamech v Indonéském historickém žurnálu oba během ceny nachladli kvůli silné klimatizaci. Ráno se potulovali po Yohyakartě a večer odletěli do Evropy. Zde se jejich cestovatelská stopa na mnoho měsíců ztrácí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .