Indonésie 2008 - deník Patmatů

Čtvrtek 28.2.2008

Je 20.00 a my vyrážíme z Budějovic, směr Vídeň, letiště Schwechat, abysme zde strávili na delší dobu poslední noc v Evropě, a ráno nabrali kurz Dubai.

Pátek -Sobota 29.2

Noc proběhla v klidu, jen sedačky docela tlačily. Letadlo startuje přesně v 9.15, a přes mé obavy letět s čínskou leteckou společností, se letadlo krásně vzneslo a jen na vyjímečně malé turbulence se blíží k prvnímu mezipřistání v Dubaji. Pohled z okýnka klesajícího letadla na večerní Emiráty je zajímavý, vypadá to na poušť, poušť a poušť, ale blížící se letiště prozrazuje

pěkně osvětlená, několika proudová a poloprázdná dálnice.

Pátek-Sobota 1.3

Jsem tak zmatená z těch posunu času, že netuším kolik je vlastně přesně hodin. V Dubaji byl večer, teď jsme v Tai-pei a je odpoledne, jsme docela unavení, a tak si říkáme, ať už jsme zase v letadle, že se snad trochu prospíme. To si přeji ale jen do chvíle než uvidím čím že to poletíme do Denpasaru. Nikdy jsem neviděla větší letadlo, nechápu, jak se něco tak obřího muže vznést.

Sobota 1.3

· 13.15 balijského času přistáváme po úmorném téměř 20ti hodinovém letu v Denpasaru. V příletové hale je děsný chaos. Svoje bágly máme v rukách sotva pár vteřin a už nám je tahají z rukou místní smoldové, jak je Jirka kdysi nazval a už jim to zůstalo. Nejhorší je, že si to s těmi našemi batohy valí někam, aniž by věděli kam. Až po tom když jim Jirka vysvětluje, že jsme větší skupina a na zbytek ještě čekáme, nechají si batohy vzít z rukou. Ještě v příletové hale vyměňujeme z bankomatu peníze, – nedá víc než 1.500 000 rupií, a pak konečně ven na vzduch, do prádelny. Šok z vedra není tak hrozný jak jsem čekala, i když Jirka mi po návratu domu řekl, že jsem vypadala, že to nemůžu rozdýchat, a chvilku i pochyboval, jestli to všechno zvládnu. Mezi námi, jak jsme se snažili co nejrychleji dostat z letiště, a já cupitala tak krok a půl za Jirkou, zapochybovala jsem o sobě taky. Fakt je, že jsem se těžko snažila vyrovnat s následky klimatizace a tlaku v letadle, a z toho neustálého pokřikování „taxi, halo taxi“. „Uspěšně“ jsme se všem taxikářům vyhnuli, nasedli do bema, a s jedním přestupem zaplatili úplně stejné peníze (40.000rp) za odvoz do Sanuru jako kdybychom jeli nabízeným taxi v pohodlí a bez přestupu. Poprvé na vlastní kůži pociťuji tropický déšť, který nás ve vteřině zmáčí na kost. Během chvilky se ulice mění na potoky; aspoň že už sedíme v bemu v částečném suchu, částečném proto, že mi z okýnka prší přímo na záda. V Sanuru se necháme vysadit u rodinného penzionu Coco home stay. Jirka usmlouvá cenu za dvě noci na 110 000rp, z požadovaných 150 000rp, máme k tomu i snídani. Dáváme sušit promočené věci a jdeme se podívat na podvečerní Sanur. Ve 22.00 totálně vyřízený a šťastný (teda já jo) z toho že jsme dobře doletěli, uléháme a usínáme tak tvrdým spánkem, že se probouzíme druhý den ve 12.30 místního času.

Dnes jsme utratili :

· 2x voda 6000rp

· Pivo 16 000rp

· Sušené plody 17 000rp

Bemo 40 000rp

Neděle 2.3 Sanur

12.45 Děti majitelky penzionu se ptají, jestli už konečně budeme chtít snídani. Kývu ano a po chvilce dostáváme banány, ananas, meloun, opečený toast, marmeládu a čaj. Takovou bohatou snídani jsme nečekali, nacpeme se a plánujeme co dál. Do chrámu Tanah Lot je to na odpoledne daleko, tak dnešní odpoledne trávíme procházkou městem, prohlídkou krámečků lemujících místní pláž, ochutnám poprvé polévku BAKSO, Jirka ji vychvaloval. Celkem dobrá, až na ty divný knedlíčky. Obdivujeme krásu rýžových políček. Když vidím, kolik sazeniček je v jednom políčku a kolik zrníček rýže roste na jedné sazeničce, a dochází mi kolik dřiny tomu musí člověk věnovat – zasadit, přesadit, vytrhat, vymlátit a nevím co ještě, říkám si, že už nebudu doma nadávat jak je ta rýže drahá.

Chceme si koupit jeden menší batoh, a tak se zastavujeme u stánků na pláži, a po několika marných pokusech objevujeme jeden jediný stánek a batohy. Cena 150 000rp nám připadá neskutečně vysoká, Jirka to nakonec usmlouvá na 65 000rp, myslíme si, že ta cena odpovídá, ale prodavačka si myslí něco jiného, ale prodala, tak co. Ještě si pořizujeme sarongy, a krásnými sanurskými zahradami, v některých pěstují nádherné bonsaje, se vracíme zpět.

Dnes jsme utratili : 3x voda 9 000rp

2x bakso 1 0000rp

2x káva 8 000rp

Batoh 65 000rp

2x sarong 40 000rp

2x večeře- nudle 20 000rp

Pondělí 3.3 Sanur – Jáva

8.00 dnes to máme bez snídaně, né že bych na ní neměla chuť, ale pocit hladu se nějak nedostavil. Takže zabalit, zaplatit ubytování a jedeme do UBUNGU, na terminal ze kterého pojedeme na jávu. Stopneme si zelené bemo,cenu jak jinak usmlouváme aspoň o pět tisíc rupek, ale i tak se nám to zdá drahé. No co, už sedíme, a doufáme, že nás řidič doveze do Ubungu. Cestou míjíme neuvěřitelný dopravní chaos, směs motorek, aut, bemos. Jak jinak, všichni troubí, a ikdyž se zdá, že v té dopravě není žádný řád a pravidla, všichni jedou tak aby svou jízdu ukočírovali. Cestou se těším pohledy do neuvěřitelně nádherně zelených a pestrobarevných zahrad, plných palem, bonsají, různých kvetoucích keřů a květin. Po asi 30min se dostáváme na terminál v Ubungu. Ještě ani nastačíme vystoupit z bema a už se o nás rvou náhončí zdejších autobusů. Po chvíli dohadování si reservujeme dvě „luxusní“místa v „aircondišn“ autobus na Jávu. Luxusní proto, že máme sice dost místa na nohy, což byl Jirkův požadavek, ale já asi pojedu celou cestu ležmo, protože moje sedadlo nejde zaseknout na sezení. Po pár marných pokusech, to vzdávám a pojedu v pololeže. Autobus je už plný, klimatizace fouká na plno ( ještě, že jsme si vyndali z báglů mikiny), můžeme vyrazit. Přesně 10.54 vyrážíme z terminálu. Řidič trochu bojuje se zpátečkou, ale po chvíli ji přemůže, tak teď už snad jedeeeem.Prší.

13.50 – přijíždíme do přístavu k trajektu. Z Denpasaru jsme ujeli cca 120km, dokonce jsme si i trošku chrupli. Autobus vjíždí na trajekt a z neustálého pokřikování „maeruk, maeruk“ tak jsem jim to rozuměla, vystupujeme z autobusu, a vylézáme na nejvyšší místo na trajektu. Pomalu se blížíme k javánským břehům. V dálce ční vrcholek nějaké sopky, a náhorní plošina KAWAH INJEN( což nám dojde až při zpáteční cestě;kolik jsme si mohli ušetřit času, trápení a kilometrů). Je zataženo, snad nebude pršet. Trajekt je v dost hrozném stavu, rezavějící plechy a děravá dřevěná podlaha mě docela děsí. Ať už jsme na druhé straně. Prší, jak jinak. Vypadá to na propršenou dovolenou.

JÁVA – moc jsem se sem těšila. Autobus nás vyhodil ve městě SITUBONDO,řidič nám tvrdí, že toto místo, plné řidičů vozíků a naháněčů je terminál. Už v autobusu se někteří domácí rozčilují, a my teď už víme proč, terminál je asi o 300m dál. To by ani tak nevadilo, jenže tam nastupujeme do malého ekonomi busu za 12 000rp, a ten nás vyhodí v městečku KAPURAN, kam jsme vůbec nechtěli. Rozhlížíme se, to není moc dobrý nápad, protože smoldové se hned seběhnou a každý jede zrovna tam kam chceme my. Nabízí nám odvoz do SEMPOLU do hotelu ARABIKA (1.060n/m). Všechny odmítáme, což dnes vidíme jako dost zásadní problém. Bez mapy jsme bezradný. Stoupáme po silnici do kopce směr SUKOSARI. Budíme docela pozornost a stále odmítáme dotěrné řidiče. U jednoho domečku u silnice peče nějaká rodinka voňavé placičky. Nabídku ochutnat neodmítneme, moc dobré. Plní nám lahev (doufejme) pitnou vodou. Dáváme jim aspoň hrst bonbonů. Dál nás doprovází dav dětí. Bágly nás už tíží a navíc se začíná stmívat. Ke všemu nám zastavuje černý džíp, v něm dva hlápci, který se mi vůbec nelíbí, nám nabízí odvoz do hotelu Arabika za 250 000rp. Samozřejmě odmítáme, raději si stopujeme náklaďák, řidič nás vezme do SUKOSARI . Naloží nás k řidiči i batohama, sedíme jak sardinky, a pak zjišťujeme, že za námi sedí ještě pět smoldů, nechápeme, jak se tam mohli vejít, a oni se na nás žulí, a vůbec jim to nevadí. Cestou nás míjí černý džíp, náhoda? Ani náhodou. Řidič nám říká, že v Sukosari není žádné ubytování, ale ať jdeme na policejní stanici, že tam nás bez problémů nechají přespat. No co, přespat pod policejním dohledem, to je záruka klidného spánku, ne? OMYL!!!!! Policajt, který měl zrovna službu nás přivítal skvěle. Samá srandička, hahahihihi, ukázal nám, kde nás uloží, kam si můžeme dojít na večeři. Odložíme si tedy batohy a chceme se vydat na jídlo, a v tom u stanice zastavuje ten černý džíp. Vystoupí z něj chlap jak hora a o něčem se baví s poldou, a pak nám znovu nabízí odvoz za 250 000rp, my znovu odmítáme, tak odjíždí. Doufám, že ho už nikdy, ale opravdu nikdy neuvidíme. Ale asi byla chyba je odmítnout. Jdeme se najíst, a už se těšíme, jak se vyspíme. Vracíme se na pol stanici ale „náš“ polda tu není. Jsou tu nějaký tři jiný policajti a snad vůbec nechápou, co tam děláme. Jirka se jim to snaží vysvětlit, naštěstí se objevuje „náš“ polda. Situace vysvětlena, a my jsme najednou přátelsky přivítáni. Ale proč je ten „náš“ policajt takovej nějakej nervozní? Jsme pozváni do vstupní místnosti asi na pokec. Jirka si může sednout ke komandantovi na pěknou koženou sedačku, kdežto mě usadí na plastovou židli, a to mi ani ruku nepodali. Komandant nemůže z Jirky spustit oči a jeho jakoby náhodné dotyky a poplácávání a pohlazení po noze ve mně vyvolává divné pocity, že je něco v nepořádku. A když vidím, jak ho pohladí po lokti je mi na zvracení, což ještě umocní Jirkovo „on je teplej“Začíná se mě zmocňovat panika. Vstávám ze židle a chci jít ven na vzduch, říkám Jirkovi „pojď ven“. Jsme úplně hotový, ani nevím, jak jsme se dostali ven? Já v hysterii říkám, že tam zpátky nejdu, že je mi z nich zle a nejraději bych je někam nakopala. /Nemám nic proti homosexuálům, pokud mi nesahají na přítele/ Domlouváme se, že musíme nějak zmizet, ale jak, když nejedou žádné auta.

Ale máme štěstí, podaří se nám stopnout dodávku a posádka je dokonce ochotna dovézt nás do hotelu Arabika. Prý je to 40km, ale vezmou nás tam. Letíme tedy pro batohy, a teď přichází scéna jak z akčního filmu – bez přípravy vlítneme na policejní stanici, vezmeme batohy (ještě že jsme je nevybalili) a letíme ven k autu, Jirka na udivené policajty jen křikne, že máme odvoz do hotelu Arabika. Policajti nechápou, asi tady takovou akci ještě neměli. Škoda že sem nemohu napsat slova který jsem jim v duchu dala.

Takže skáčeme na korbu té dodávky, oddechujeme si. Ale jen na chvilku. Auto kousek za městem odbočí do prava, někam do lesa do tmy. Hledám baterku a Jirka mi říká „vem si slzák, měj ho připravený,“ krve by se ve mně nedořezali, vůbec jsem si nedokázala představit, jak ho použiju. Jsem hrozně vyděšená a myslím, že Jirka také. Myslím, že jsem byla strachy bez sebe, protože hlava byla úplně prázdná, a připadalo mi, že se na celou tuhle situaci jen dívám, neumím to pořádně popsat, a také vím, že jsem se uklidňovala, že to určitě dobře dopadne. Myslím, že nás má štěstíčko rádo, protože po několika minutách, jsme vjeli do nějaké osady, a když jsem viděla ženy a děti tak jsem se začala uklidňovat. Řidič zastavil u nějakého domku a říká, ať jdeme dovnitř, že se musí domluvit cenu, za kterou nás odvezou do hotelu Arabika. Jirka cenu domluví, mě je to jedno, dala bych jim všechny prachy co jsme měli, hlavně ať jsme odsud pryč. Konečně jedeme, cesta je šílená, samá díra, na korbě máme co dělat abychom udrželi batohy, ale konečně vidíme světla hotelu Arabika. Konečně!!! Ještě v noci si stačíme domluvit zítřejší odvoz na KAWAH IJEN, ukecat recepčního na zaplacení hotelu v dolarech, dát si s ním jedno cigáro a přestat ho podezřívat že je homosexuál. Má totiž ženu a dítě. Ale stejně si na pokoji šoupneme před dveře židli. Ať už je ráno.

Dnes jsme utratili :

· Bus ze Situbonda 12 000rp

· Večeře+voda+cigarety 21 000rp

· Odvoz do hotelu Arabika 150 000rp

· Hotel+ výstup na Kawah Injen 30 USD

· 2xcola, 2xvoda, sušenky 37 000rp

· Bakšiš 16 000rp

· Bus z Arabiky do Wonosari 20 000rp

· Bus z Wonosari do Situbonda 12 000rp

· Bus z Situbonda do Probolinga 24 000rp

· Večeře (nudle,rýže) 21 000rp

· 1xvoda, cigarety, tofu 9 000rp

Úterý 4.3 JÁVA –

KAWAH IJEN

Budíme se o hodinu dřív, jelikož máme na hodinkách balijský čas, tady je o hodinu méně. Mám tedy dost času na zápisky. Po snídani vyrážíme na domluvených motorkách k náhorní plošině KAWAH IJEN. Cestu lemují nekonečné kávové plantáže, políčka se zelím se střídají s nově obdělávanými políčky. Jirkův zážitek z motojízdy je nezávidění hodný, řidič ho vůbec nešetřil, já zezadu viděla, jak se tam klepe a sotva se drží. Naštěstí jsme dorazili v pořádku. Zapisujeme se do návštěvnické knihy a můžeme vyrazit na sopku.

Cesta, která začíná mírným stoupáním, se po chvilce mění na stoupání snad stoprocentní. Celou cestu míjíme bambusové koše naložené většinou dvěma většíma kusy a několika menšími kusy síry. Pokoušíme se jeden takový koš zvednout, ale marně. Později se dozvídáme, že jeden takový náklad váží + – 70 kg. Zdá se neuvěřitelné, že indonésan, který je tak minimálně o hlavu menší než průměrný evropan zvládne ráno vyjít sopku, slézt do jejího nitra, tam naložit síru, vylézt z nitra sopky nahoru neuvěřitelně šíleným terénem cca 4-5km, někteří v žabkách někteří naboso v gumovkách, a to i dvakrát denně. To všechno za pár rupií. Asi právem byla tato řehole zařazena mezi nejtěžší práce světa. Mám divný pocit, dívat se na ty sedřené chudáky. Prošli jsme celou trasu jen na lehko, v pohodlných botách, a když jsme sestupovali do nitra sopky, chtěla jsem to v jedné chvíli vzdát. Cesta dolů připomínala peklo. Síla sirného pachu byla silná, štípala do očí, do nosu, do pusy a krku. Nemohli jsme se pořádně nadechnout, myslela jsem, že mne ten štiplavý pach spálí zevnitř. Jeden nosič nám poradil, ať si dáme přes pusu namočený šátek, to trochu ten pach zmírnilo. Ale zážitek je to nepopsatelný. Výhled na jezero plné kyseliny sírové, na v kamení vyšlapanou cestičku od nosičů, na dva dělníky, kteří se až dole starají o lámání síry je fascinující. Dolů nám to docela šlo, jen jsme nemohli pochopit, jak nás mohl předběhnout nosič Tau, který se vracel pro náklad a s ním nás nejen došel, ale dokonce předběhl. Dohonili jsme ho až u vážnice, kde mu náklad zvážili – 66kg síry.

Trošku se bojíme, aby naši motorkáři byli na svém místě, protože z původních 3hod se nám výstup protáhl na hodin pět. Uklidňuje nás fakt, že ještě nedostali zaplaceno a také, že čekání na cokoli a kohokoli je indonéský sport. Čekají. Pravda jsou trochu otrávený. Ale aspoň měli dost času nasekat si trávu, kterou můj řidič přiváže k motorce, pak tam naloží mě /mě nepřivazuje / a sebe a cestou hodí trávu do svého příbytku. Pak chvátá, asi abysme dohonili druhou motorku s Jirkou, a já musím potvrdit Jirkova slova, o strašném řidič, protože spojka mu nic neříká, lepím se mu neustále na záda. Ale dojeli jsme šťastně a teď jdeme na autobus, který nás vezme do Situbonda když to všechno klapne tak až do Probolinga. S menšími problémy a 11/2 hod zpožděním sedíme konečně v autobuse do Probolinga. Je 22.00 a do Probolinga to máme ještě 25km. Snad najdeme ještě nějaké ubytování. Jirka mi ukazuje na gpsce Žaby – Probolingo 11.313,3km. Pěkné číslo. Přijíždíme do Probolinga, je něco kolem 22.30hod, a my jsme téměř hned objevili hotel, hned vedle terminálu. Jak jinak – muslimský. Oba pokoje co nám dají na výběr stojí za ho….Uprostřed čtyř neuvěřitelně špinavých stěn stojí na bíle vykachličkované podlaze dvě podezřele celkem čisté postele. Koupelna je v tom samém špinavém stylu. Naštěstí je v nádrži dost vody, tak můžu aspoň spláchnout početnou mravenčí kolonii v koupelně. Postel si postříkám repelentem, roztáhnu spacák, hlavně nespat hlavou u zdi, jak lehnu spím. Výstup na sopku se projevil, v noci mě budí děsné vedro, těším se na ranní sprchu, teda sprchu, spíš polévání se krabičkou od mýdla. Ráno se probouzím, jasně že čučím do té zahumusené zdi.

Dnes jsme utratili:

· Hotel v Probolingu 50 000rp

Středa 5.3

8.30 Budíme se zpocení, a ani muslimská sprcha nás moc neosvěžila. Sbalíme věci a jdeme na terminál na bus směr Bromo.

10.00 odjíždíme do oblasti Broma. Řidič nás vysadí ve vesnici CEMORO LAWANG , a požaduje po nás 50.000rp, což nám připadá ve srovnání s ostatními cenami za bema dost drahé. Jirka s ním chvilku smlouvá, jeho tvrzení že jedeme expresem nás rozesměje. Nakonec platíme 40.000rp. Pak nám to vrtá v hlavě, asi ta jeho cena nakonec nebyla přehnaná. Ale copak tady víte kdo vás kdy chce natáhnout.

Bemosák nás vyhazuje u hotelu CAFE LAVA, jistě jsou se zdejším personálem domluveni na provizi, většina turistů, zdá se tady zůstává. My si to ale míříme k bývalému kempu, kde byl před lety Jirka s Vodňákem a nocovali tady. Jenže na kempu je vidět velký zub času. Stříšky jsou rozebrané a hrozba deště velká. Jdeme se podívat na kalderu. To co vidím mi bere slova . Je to nádherný pohled na dno vybuchlé sopky, kterému se říká LAUT PASIR – písečné moře. Pohled na kouřící sopku Bromo, na sopku Batok, která připomíná obrácený šálek a z dálky nás láká na ní vylézt, a v dálce vybuchující sopku Semeru/vybuchuje po 20-30min/ je dech beroucí, je to nádhera, to se musí vidět. Už se těším na zítřejší výstup na Bromo.

Jirka ještě marně hledá chýši tengerů, kde před těmi několika roky s Vodňákem prý dávali vynikající koňský guláš. Jenže tengery na koních zřejmě vytěsnili hlučnější a rychlejší motorky a džípy. No jo, civilizaci se neubránili.

Chuť si spravujeme na hlavní silnici v hnědém domečku u paní, která vaří fantastickou rýži/nasi goreng/ a nudle/mie goreng/ . Zatím nejchutnější jídlo v indonésii jaké jsme jedli (do konce pobytu jsme na ni vzpomínali), enak , enak. Počasí nám moc nepřeje, takže vzdáváme spaní venku, a ubytujeme se v hotelu CEMARA INDAH. Bereme ekonomi pokoj, není nic moc, záchod i sprcha je společná na chodbě, ale pořád lepší než u muslimů dole v Probolingu. Usínáme už kolem 18.00,je docela chladno. Spíme do 6.30hod , síla.

Dnes jsme utratili :

· Snídaně 8 000rp

· Cigarety, voda12 000rp

· Večeře 13 000rp

· Voda, susu 4 000rp

Čtvrtek 6.3 BROMO

6.30 probouzíme se. Protože až k nám do pokoje proniká vůně míchaných vajíček, dáváme si snídani v hotelu. Ovšem porce co nám naservírují na talířky by nám doma sotva podráždila žaludek, nevím, jestli to dělá zdejší klima, nasytilo nás to dost. Po snídani vyrážíme na Bromo. Je teprve 7.30, neuvěřitelné jak tady ubíhá čas pomalu. Na Bromo jsme se vydali podél bílého plotu, kde jsme narazili na skupinku tengerů prodávajících vodu, kávu a všelico jiného. S babičkou a jejím vnoučkem se vyfotíme. Na Bromo vyšlapeme ani ne za hodinu, aby ne, jsou tady schody až na vrcholek. Nahoře je kouřmo, zase ten štiplavý smrad síry, ovšem v mnohem slabší koncentraci než jsme zažili na Kawah Ijen. Pohled do nitra kouřící sopky je ohromující a budí ve mně respekt. Jirkovo nápad obejít sopku dokola se mi zamlouvá jen do chvíle, než dojdeme na konec zábradlí. Naštěstí začíná pršet a protože to pěkně klouže, raději se vracíme zpět, pěkně za ohrádku. Jdeme se podívat na druhou stranu, tam je cestička lepší, širší, tak lezeme co nejvýš to jde. Třeba se nám podaří uvidět sopku Semeru, jejíž výbuch jsme viděli ráno z hotelové vyhlídky. Jenže padá mlha a není vidět nic. I tak tady strávíme 2hodiny. Dolů sestupujeme za deště a než dojdeme do hotelu, jsme úplně promočený. Převlečeme se, sbalíme věci a jdeme se najíst do hnědého domečku na vynikající nasi goreng. Paní nezklamala, jídlo je opět vynikající. Zdržujeme se déle než bysme chtěli, přidáváme si čaj a užíváme si siestičky. Rozhodneme se že pujdeme přespat na vyhlídku Penanjakan a zítra sejdeme na druhou stranu do vesničky Tosari. Začíná pršet.

14.30 přestává pršet a tak se zvedáme k odchodu. Jdeme opět cestou jako ráno na Bromo. Trošku bloudíme a tenger na koni nás posílá na jinou cestu, než jsme se vydali. Moc mu nevěříme, ale dobře že jsme ho poslechli. Vydáváme se tedy přímo pod gunung Penanjakan, přímo pod ním začíná stezka, která jak bohužel pozdě zjistíme, vede už od hotelu Cemara Indah. No, zkrátili bychom si to hodně, jít od hotelu, ale zase by to nebylo tak dramatický. Jsme tedy na bodu nula. Stoupáme do kopce kolem nádherných políček, pnoucích se do kopců, osázených zelím, brambory a cibulí. Vzhledem k tomu, že k večeři bude česká mája se zbytkem českého chleba/ ten toho vydržel/, zastavujeme se u posledního políčka, vytrhneme si jednu cibuli, Je to sprosté, ale chtěli jsme ho zaplatit, ale nikdo tu nebyl. Cesta silně stoupá, a ty téměř 20ti kilové batohy těžknou. Naštěstí je cesta kus asfaltová, někde je místy zasypaná sesutou zemí a někde i popadanými stromy. Asi po půli cesty začínají schody a ty nás dovedou až na vyhlídku se dvěma betonovými přístřešky. Tak tady budeme dnes nocovat. Betonová lavice není širší než 50cm, nějak to zvládneme. Uvaříme si čaj, načneme májku – sssstt zasyčí po otevření – snad bude o.k. Mažeme si jí na drobky co se staly z chleba. Docela si pochutnáváme. Ale jen pár hodin, chleba se nám pomstil. Bolebřich nás neminul.

Dnes jsme utratili :

· Hotel Cemara Indah 50 000rp

· Snídaně 29 000rp

· Oběd 19 000rp

· 2x voda,2x čaj 10 000rp

· Bemo 40 000rp

Pátek 7.3 Vyhlídka Penanjakan – Bromo

4.40 budíme se dříve než nařízený budík. Teda spíš nás budí zima,ale ani nám tohle časné vstávání nevadí, ležení to bylo opravdu spartánské. Rychle vaříme čaj, připravujeme foťáky a kameru,ať nepropásneme ten očekávaný východ slunce. Bohužel je ale stále zataženo, a my vidíme jen oranžově rudou záři rozmazanou mraky. Žádné pěkné snímky neuděláme. Tak se pomalu balíme a chystáme se na odchod. Jakmile nás zahlédnou dvě domorodé babči, jdou k nám a zírají nám jen z pár centimetrů pod ruce co děláme. Jasně, že se chtějí vyfotit a dostat za to odměnu. Říkáme jedné z nich, že ji natočíme při nějaké práci, ale ona stoupla jako modelka a zubí se na Jirku. Dáváme jí 1000rp,je to mála a ona na nás pokřikuje ten tausedn, ten tausend. Dáme jí ještě 3000rp, a raději mizíme, aby nepřišla ještě ta druhá. Funíme do kopce, cesta vůbec neutíká a navíc se začíná zatahovat. Věříme, že se to na vrcholu roztrhá. Na vrchu je nějaká svatyně, tak si chvilku odpočineme a počkáme na lepší počasí. Stále ještě toužíme vyfotit Semeru. Na nás svítí sluníčko, dole v údolí Broma je stále mlha. Nemůžeme tady sedět do nekonečna a tak i když neradi to vzdáváme a odcházíme. Třeba bude ještě cestou nějaká příležitost Semeru si vyfotit. Nevyfotíme a navíc se špatně rozhodneme jít do Tosari. Na rozcestí Tosari x Bromo nás skupinka místních mladíků varuje, že dneska nic nejezdí, protože je Njepi /je to hindu svátek/ ale my se stejně vydáváme do Tosari. Byla to chyba, takže se teď vracíme asi po 1,5km zpět.

Takže zpět k Bromu. Začíná pršet a cesta dolů se mění na potoky a utrhaná kusy země nevěstí nic dobrého.

Strašně mě bolí kyčle a lýtka. Jít z kopce je horší než šlapat do kopce. Kdepak jsme nechali fyzičku? Závěrečné metry se táhnou nevěřitelně pomalu, bolí mě každý krok a na nohách cítím každý sval. Chodidla mě pálí, jak mám promočené boty a ty se dřou se o promočené ponožky.

Úleva!!!! Konečně si sundaváme pláštěnky. Namířili jsme si to rovnou k naší oblíbené paní v hnědém domečku. Paní už se na nás usmívá a jde chystat nasi a mie goreng, které jsou opět vynikající. Rychle se převlékáme, ještě si rychle odskočit na záchod. Docela mě překvapuje, že vzadu za maličkou kuchyní je funkční záchod, ale hlavně, že je čisťounký. Tak to tady vidím poprvé, a jsem z toho tak překvapená, že si to musím zapsat.

V 15.30 nasedáme na bemo, jak později zjistíme, čeká jen na nás. Odjíždíme tedy z oblasti Broma. Trochu je mi to líto, ale třeba někdy….. Cesta docela utíká. Jedeme pěknou krajinou, snad každý volný kousek půdy je obděláván, políčka jsou všude plné zelí a cibule. Mezi tím rostou banánovníky a palmy, a sem tam prosvítají žluté přístřešky, úkryt rolníků před sluncem nebo deštěm. V našem případě by to bylo před deštěm, protože už zase prší.

Asi v 17.00 přijíždíme do Probolinga. Jsem tak unavená, že je mi jedno i to že se ubytujeme v tom „našem ekl pokojíčku“. Ale povídavý smolda v bemu/ celou cestu si chtěl povídat/ nenechal nás ani nadechnout a staví bemo u hotelu Bromo View. No tak tenhle luxus je i na mne trochu moc. Ale moje srdíčko i všechny ostatní údy, které jsou schopni vnímat, plesají, protože tady zůstáváme. A celý člověk plesá ještě víc, když vidí normální sprchu a záchod po evropsku, a ke všemu je všechno ČISTÉ.

Dnes jsme utratili :

· Snídaně paštika z domova

· Bakšiš 3 000rp

· Bemo Bromo- Probolingo 40 000rp

· Oběd 17 000rp

· Internet 3hod 11 000rp

· Hotel, džus,pivo, snídaně 148 000rp

Sobota 8.3

6.00 zase se budíme tak brzo, není škoda vylézt z tak čisté postýlky? Jdeme se nasnídat. Je vidět, že jsme v lepším hotelu. Jenže teplé nudle, rýži, plátky masa a fazole je pro naše žaludky trochu nezvyk. Začneme tedy melounem, a pak už se můžeme pustit i do těch dobrot, zaplatíme hotel a jdeme na terminál, na autobus do Banjuwangi. Zrovna když přicházíme k terminálu, vjíždí sem několik autobusů, necháme se ukecat a nastoupíme do jednoho, který má na okně napsáno JEMBER – BANNJUWANGI , i řidič nás ujišťuje, že jede do Banjuwang. Máme pocit, že tady vám nakecají cokoli, jen když dostanou zaplaceno. A taky, že jo. Chtěli jsme jet do Banjuwangi po pobřeží, takhle jedeme do vnitrozemí ake všemu jen do Jemberu a tam nás řidič vyhazuje, že si musíme přestoupit. To nás pěkně nas…… A ke všemu PRŠÍ. V Jemberu si na terminálu si dáváme u stánku raději hned čaj a roty /sladké rohlíčky/ abychom unikli všem těm zvědavým smoldům. Dnes už mi to jejich „halo mistr“/ /takhle to volají i na mě, a to jsem rodu ženského/, leze na nervy. Najednou se u nás objevuje naháněč do busu do Banjuwangi. Neuvěřitelné, jak se to dozvěděl.

Necháme se tedy nalákat. Autobus už je z poloviny zaplněn, hlavně běláskama. Z Jemberu do Banjuwangi je to podle gpsky 104 km. Po asi půl hodině se autobus začíná plnit. Přibývá lidí i zavazadel. Trochu se obávám, že v kanistru jednoho cestujícího je benzín. Jestli jo, tak to by ten smolda co u něj stojí, asi neměl kouřit. Najednou vlítne autobus do nějaké díry, kanistr lítá ze strany na stranu. Škoda, že nevypadl. Jak přibývá lidí, houstne vzduch. Mám pocit, že se to přenáší na řidiče, protože co předvádí s autobusem, nemá obdoby. Řítí se šílenou rychlostí vesnice nevesnice, louže nelouže, lidi nelidi. V tom někdo vykřikne, že chce vystoupit a já skoro ječím, že jsme nabourali. Už ať jsme tam, mám fakt dost. A také mám dost těch takzvaných zpěváků; nastoupí, zazpívají dvě tři písničky a pak vybírají prachy. Během jízdy z Jemberu do Banjuwangi se jich vystřídalo šest. To se ten autobus docela prodraží. Ale někteří hrají docela pěkně.

V Banjuwangi nás vyhazují na nějaké ulici. Stojíme ještě na schůdkách a už nám cpou do rukou moto helmy. Naše batohy mizí v cizích rukách. Ty lidi udělají pro pár rupií cokoli, teda pokud nás zrovna nenatáhnou, jako jeden bemosák v Probolingu. Za cestu do města si naúčtoval 10.000rp a za úplně stejnou cestu si řekl 4.000rp.

Jdeme hledat turistické centrum. Má být někde u stadionu. V průvodci jsme se dočetli, že Banjuwangi je pěkné, ale opomíjené město. Je pravda, že hlavní třída je pěkná, všude zeleň, palmy, upravené trávníky. Jen bacha na díry v chodnících. Líbí se nám tady, a hlavně – neprší.

Hledáme ulici Jalan Diponegoro, kde má být pošta a turistická kancelář. Sranda je, že když se zeptáme místních kde to je, tak každý z těch třech co zastavíme, nám ukazuje úplně jinam. Musíme se smát. Dáme se směrem, co ukazuje ten nejstarší z nich. Je to prý daleko, několik kilometrů. Pro někoho kilometry, pro nás metry. Cestou objevujeme bankomat, tak měníme peníze, tenhle nám dá 2.500 000rp. Nakonec najdeme i tu turistickou kancelář. Dokonce i bez větších problémů najdeme i ubytování. Zatím nejlevnější ubytování co jsme měli. Jen 40.000rp a docela čisté. Jdeme se někam najíst, až teď nám dochází, že jsme vlastně nic nejedli, krom toho čaje a roti v Jemberu. Také zjišťuji, že mě bolí žaludek z hladu a ne z něčeho špatně snědeného. Na večerním trhu kupujeme trs banánů, máme na ně velkou chuť. Paní nám nabízí takový už žluto hnědý trs, ale my nechceme žádné přezrálé banány, chceme ten pěkný neflekatý ještě trochu nazelenalý trs. Chvilku nás ještě přemlouvá, ale pak nám dá ten, co chceme. Měli jsme ji poslechnout. Nedali se jíst, byli děsně trpké, měli by se nechat dozrát. Tak pro příště, hezčí neznamená vždycky lepší.

Je 23.00, jdeme volat Chemikovi na event. Spojení je hodně špatné, takže ani nevíme, co jsme to tam vlastně odvysílali.

Dnes jsme utratili :

· Bus do Jemberu 40.000rp

· 2xčaj, 2 banány 6.000rp

· 2x roty,voda 7.000rp

· Bus Jember-Banjuwangi 40.000rp

· Pražené fazole 1.000rp

· Voda, cola 8.000rp

· Bakšiš zpěvákům 4.000rp

· Para ořechy, limetky 4.000rp

· Večeře 16.000rp

· Banány/celý trs/ 5.000rp

· Hotel Baru i se snídaní 40.000rp