Indie - cesta na celý život 1998

I. Cesta do Frankfurtu, let s Air India, krátce o produkci Bollywoodu, noční přivítání v Delhi

Mohlo to být tak začátkem března, už přesně nevím, prostě to na mě padlo a já byl najednou rozhodnutý. Musím tam jet. Pár dní nato jsme s Vladem popíjeli čajíky v La Casa Blů a já mu povídám, že musím do Indie. „Ty vole, do Indie, jo!?… Hmmm… No já bych jel…“ A bylo. Nastaly měsíce zařizování. Není to až zas tak málo věcí, když se rozhodnete k takovéhle cestě a předtím jste byli jen na čundru v Brdech. Scházelo nám toho dost, co bylo potřeba dokoupit, potom oběhnout takové nutnosti jako letenka, pojištění, vízum, očkování, léky, dolary, sehnat užitečné informace… No ale nakonec přišlo 19. září a my se loučíme s kamarády před autobusem do Frankfurtu a pak už se jen na ně smějeme za sklem, autobus se rozjíždí a my se otáčíme za svítícím panoramatem Pražského hradu a uháníme dál nocí pryč, dál a dál od domova.

Na hranicích s Německem Vlad jako jediný z celého autobusu nemá podepsaný pas. Prosíme jeden autogram, mistře… a jede se dál. Do Frankfurtu jsme dorazili asi v 5:30 ráno před hlavní nádraží. Vevnitř se ptáme na informacích, jak se nejlépe dostaneme na letiště a ochotným úředníkem je nám doporučen vlak, který jezdí každých pár minut, jsou to asi čtyři zastávky. Jízdenky se kupují v automatu, takže potřebujeme rozměnit, ale okno směnárny je zavřené. V jednom obchodě nás při pokusu rozměnit prodavačka posílá do háje, tak si vedle kupujeme za marku (celých 18 Kč) jeden loupáček a vzápětí už se za rozdrobenou tvrdou měnu s loupáčkem v zubech vezeme na jedno z největších letišť v Evropě.

Frankfurtské letiště je opravdu takové městečko žijící vlastním životem, ale díky výbornému značení a organizaci bez problémů proplouváme halami a šťastně se dostáváme až k našemu terminálu, k naší milé malé zastaralé žluté přepážce s nápisem Air India. Máme ještě pěkných pár hodinek času, které trávíme kouřením, pojídáním svačiny z domova, potulováním se po halách letiště a chytáním slunce na jednom z přilehlých parkovišť. Konečně se u liduprázdné přepážky začínají řadit nějací Indové, po chvíli tam zasedne šikmooká úřednice a proces odbavování začíná. Dostali jsme letenky, batohy nám odeslali na pásech do pryč, lépe řečeno – doufáme, že do našeho letadla, a po malé prohlídce zdejší galerie s nicneříkajícím uměním nějakého avantgardně fotícího zřízence letiště se začínáme protlačovat skrz detektory do bezcelní zóny. Proplouváme mezi duty free shopy a klademe si otázku proč nás to zboží stejně i tady vyjde na daleko víc než doma. Konečně přicházíme do čekárny a za jejím sklem – Jumbo s okýnky malovanými jako okna chrámových paláců v mogulském stylu. Asi s dvouhodinovým zpožděním nastupujeme hadicí od vysavače na palubu, vítají nás letušky v červeném, zlatém, zeleném a já nevím jakém sárí, na čele s tečkou bindu, pilot má na hlavě turban… „Namasté!“ Uvelebujeme se v sedačkách a za chvíli už rolujeme na runway a pak… Sbohem Evropo!

Vedle mě sedí nějaký indický obchodní cestující, a pokud zrovna nebaští jeden z pokrmů, kterými nás během letu hojně vyživovali, pak spí a jeho pozadí protéká jako sulc pod opěrátkem až na mou část místa k sezení. Ale já mám přece Indy rád… Ta cesta je ubíjející, o tom není pochyb, ale starají se o nás jako o kojence. Součástí této péče je i nestravitelná kolekce filmů z produkce Bollywoodu. Bollywood je indická verze legendárních amerických filmových studií, která drží světové prvenství v chrlení největšího množství filmů ročně a zároveň je obří prádelnou špinavých peněz. Jejich filmy jsou buď kopií akčních nebo romantických dílek západu, nebo jsou banálním příběhem o zamilovaném mladém páru a nástrahách v cestě jejich lásky, to vše šperkováno písněmi a tancem. Kdo neviděl, neuvěří. Do téhle chvíle jsem si myslel, že i ten nejmizernější film jde dokoukat do konce. Třeba přes moc, ale když se zařeknete, jde to. Mýlil jsem se. Nejde… Představte si třeba muzikál Pomáda, ve kterém vystupuje indický džigolo v tílku, slunečních brýlích, na krku zlatý řetěz, svaly má jako Sylvester Stallone a s partou ostrých chlapců tam tančí proti skupině dívek oblečených jako panenka Bárbí s bindu na čele. Dělají na sebe tak neskutečné pohyby a grimasy, že místo toho, abyste se tomu alespoň povzneseně zasmáli, jen se strnulým výrazem ve tváři hledíte na ty výjevy na plátně a váš výraz připomíná pohled vojáka z Vietnamu, který právě prošel peklem džungle, ve kterém pohřbil všechny své kamarády… Na tohle, jak jsme později zjistili, se stojí v Indii fronty před vyprodanými kiny, kvůli tomu si odepřou ti chudí lidé svůj týdenní příděl rýže. Jestli je Hollywood továrnou na sny, pak Bollywood je sen sám o sobě. Nebo spíš noční můra…

Zcela otlačení, ublemcaní, rozplizlí, zatuchlí, opuchlí, jsme byli po více jak osmi hodinách letu vytrženi z odevzdané letargie hlasem pilota, který oznamoval blížící se přistání. Jak letadlo dosedalo, marně jsem pod námi hledal zářící velkoměsto druhé nejlidnatější země světa. Za orosenými okénky kromě pár lamp letiště a nějakého toho světýlka v dáli jenom černočerná tma. Obrazovka hlásí asi 1:30 hodin v noci a 35 stupňů celsia venku. Na letišti místo zřízenců stojí vojáci v uniformách. Je tu strašlivé vedro a vlhko. Špatná klimatizace, říkám si, venku bude líp. Odskočím si na toaletu, a když se přiblížím k umyvadlu, než stačím pustit vodu, čísi hnědá ruka to udělá za mě. Chci si nalít na ruce mýdlo, čísi hnědá ruka to udělá za mě. Umyji si tedy svoje bílé ruce a on zavře kohoutek. Pak mi je osuší ručníkem a tu svoji hnědou natáhne v gestu, které nedovoluje pochyb. Zamumlám něco jako „Sorry, I didn’t change money yet…“ „Promiňte, já jsem si ještě nevyměnil peníze…“ a on na to tichým hláskem: „That’s O. K.“ „To nic.“ Vypadnu ze dveří ven s pocitem, že jsem někoho zavraždil.

Dostáváme se na řadu k přepážce. Sedí za ní úřednice, která se tváří, jako by byla paní vesmíru. A dost možná, že je. S přísnou rozvážností a patřičnou pomalostí se neustále rozhlíží po hale a mezitím jen tak mimochodem koutkem oka nakukuje do našich pasů. „Váš účel pobytu v Indii?“ „Turista“, královno, pouhý ponížený turista. Dostáváme razítko a jdeme si najít batohy. Od bankovních přepážek už na nás mávají a pokřikují úředníci. U jedné z nich si měníme 100 dolarů za tučný paklík papírků s Gándhím. ( Od roku 1996 začali tisknout Gándhího na každou nově vydanou rupiovou bankovku. ) Potkáváme se tu s partou chlápků, co s námi přijeli až z Prahy. Na báglech mají cepíny a prý míří do Tibetu. Dostali se ven bez razítka, prostě prý někudy prošli. Ani se nedivím, celé to letiště se mi moc nepozdává, těch pár úředníků a vojáků jakoby tam bylo jenom tak mimochodem a mezi nimi se poflakují různé podivné existence a posedávají tu po zemi. Sedáme si v hale na sedátko ne nepodobné našim umělohmotným tramvajovým, balíme tabáček a uklidňujeme nikotinem své rozjitřené smysly. Jakási babka před námi zametá rýžovým koštětem podlahu, vojáci postávající opodál si nás měří svými uhrančivými pohledy a my zíráme na tu mramorovanou halu, která připomíná spíš mauzoleum než letiště, a radíme se, co dál. Před východem z haly by měl podle informací jezdit autobus až na Connaught Place, nebo si můžeme vzít rikšu či taxi, ale to se v noci dle Lonely Planetu nedoporučuje. Nebo můžeme prostě tak čtyři hoďky počkat tady v hale na svítání.

Netrpělivost zvítězila a my vycházíme ven. Ale copak tohle je východ z mezinárodního letiště? Vždyť jsme na nějakém staveništi, tady jsem málem šlápl na jakési postavy zahalené do hadrů spící na zemi mezi odpadky a co je, proboha, zase tohle? Řítí se k nám s křikem a máváním skupina černých tlam a opodál naši známí cestovatelé do Tibetu vedou rozepři s několika dalšíma. „Sto rupií do Nového Dillí!“ „No, sir, 200!“ Nějakým způsobem jsme se do toho přimísili a vzápětí za usmlouvanou stovku nasedáme do jednoho z aut. Taxík to rozhodně není, jako ostatně žádné z aut tady stojících. Jsou to černí taxikáři, takže honem bágly do kufru a už se vezeme na zadních sedačkách jejich klasického osobáku, který vypadá asi jako náš starý dobrý Spartak z padesátých let. Jmenuje se Ambasador a je to prakticky jediný druh auta, který na zdejších silnicích potkáte. Při pohledu na vnitřek se nemohu ubránit představě, že za bílého dne tu chovají drůbež.

Spolujezdec řidiče se na nás otáčí a má spoustu všetečných otázek, kterým ale bohužel jen stěží rozumíme vzhledem k jeho dokonale indickému akcentu. Ten chlápek se mi vůbec nelíbí. „Poprvé v Indii?“ „Nééé, podruhý“, lžeme mu a přitom valíme oči na tu tmu kolem, která má být hlavním městem země s miliardou obyvatel, na smečky toulavých psů povalujících se společně s krávami po silnici ve světle reflektorů našeho auta, lapeme po troše čerstvého vzduchu v té parní lázni a zadky máme stažené obavami, kam nás asi ten vrahoun veze… Z jeho úsměvu jsem si přečetl něco jako „To vám tak sežeru, vy sráči!“ Nicméně řekl: „Welcome to India!“ No a pak se rozehrálo divadýlko tak věrně popisované v každém knižním průvodci po Indii a označené velkým vykřičníkem.

I přes nesrozumitelnost jeho řečí jsme vyrozuměli, že si najednou vzpomněl, že Pahargandž, místo, kam bychom rádi dojeli, je zavřené kvůli hinduisticko muslimským nepokojům, takže nás zaveze jinam. Tihle taxikáři mají totiž dohodu s určitými hotely nebo kancelářemi, kam vás nehledě na vaše přání zavezou a zinkasují za vás od nich bakšiš. A notorická výmluva o hinduisticko muslimských nepokojích je ta naprosto nejznámější.

Naše argumenty, že jsme mluvili po telefonu na letišti s kámošema, co na nás na Pahargandži čekají a nic zavřeného tam není, nám nepomohly. „To mě máte za lháře?“ Zeptal se náš dobrodinec. Jak bychom mohli, ty hindo hnido! Nejradši bych ho na místě zardousil, ale nevěděl jsem, jestli to nechce udělat on s námi. Po hádkách a kroužení bůhvíkudy po Dillí jsme zastavili před Tourist Information Office a pokračovali v hraní divadla. Volám odtud do hotelů na Pahargandži a všude mají nějaký problém. Nejspíš to bude tím, že mi do sluchátka odpovídá pořád ten samý hlas, který patří chlápkovi sedícímu na druhém konci drátu asi metr ode mě tady za tím velkým zrcadlem na zdi. Je sice dobré, že si tohle všechno přečtete v průvodci, takže alespoň víte, na čem jste, ale stejně se vám to nevyhnutelně stane a vy na to můžete akorát tak zírat, říkat si: „Jojo, tohle je přesně to, co tam psali,“ ale to je taky asi tak všechno. Nezmůžete nic. Odcházíme tedy pryč od toho milého úředníka, co nám chce pomoct, a hledáme hotel tady poblíž. Náš průvodce je nám stále v patách. Prý mu nejde o peníze, jsme jeho přátelé, a jestli chceme, můžeme jít přespat zadarmo k jeho rodině. S díky odmítáme a po nějaké době nacházíme v těch temných pustých uličkách hotel za relativně nízkou, i když oproti předpokládané ceně asi trojnásobnou částku. Ovšem oproti první nabízené sumě v hotýlku nedaleko, kde za noc chtěli pouhých 200 dolarů, to byl uspokojující výsledek a my jsme po té nekonečné cestě už zase tolik sil neměli. Tápat tropickou nocí po temných ulicích neznámého orientálního města, kde mezi odpadky pospávají po zemi různé kašlající postavy zabalené do hadrů, pobíhají vychrtlí prašiví psi a každá ulice vypadá jako ta předtím… Ne, díky, na to teď opravdu nemáme. V pokoji jsme vytáhli spacáky, ve kterých ovšem nešlo kvůli vedru vůbec spát, tak jsme se rozvalili jenom tak, pustili jsme vrtuli na stropě a vytuhli.

II. Den ve velkoměstě, Paharganj a pár postřehů o Indii, malá chvála chaosu, o posvátných krávách a asketických psech, nečekaná volba – Kašmír

Je ráno. Probudil jsem se rachotem ulice. Vstal jsem, otevřel okno a vychutnával si ten pohled. První denní pohled na Indii. Pod okny našeho hotelu právě náklaďák odklízí asi třímetrovou pestrou haldu odpadků, na kterých se přiživuje kráva. O kus dál troubí klaxony aut a motorikšů, cinkají zvonky kol, slunce praží do ulic o sto šest a chodí tu lidé, ti krásní, zajímaví snědí lidé. Ten tam je špatný pocit z našich nočních kamarádů.

Ve dne vypadá Dillí docela jinak. Ne že by ta špína a bída byly menší, ale přeci jen svítí slunce, pokud mu to tedy příkrov smogu dovolí, to je fakt, ale ulice jsou plné lidí, pouliční krámky, které tu jejich majitelé otevírají tak kolem deváté, desáté dopoledne, jak se jim zrovna podaří se probudit, jsou všechny naplněny pestrobarevným zbožím všeho druhu, doprava čile kmitá, troubí se od rána do večera na každém kroku. To město prostě přetéká životem. Indická města nejsou živá sama o sobě jako třeba Praha, ve které můžete mít pocit, že si žije svým vlastním životem a lidé v ní jsou jen takové nastrčené kulisy, loutky. Když se Prahou procházím sám, obzvlášť třeba v zimě ve dvě ráno, cítím, jak domy i zákoutí promlouvají a vyprávějí svoje příběhy. V Indii je to naopak. Indické město žije díky lidem, to město jsou ti lidé a bez nich není nic, je mrtvé. Jsou výjimky, města s historií, třeba Varanásí, ale devadesát procent měst Indie je naprosto stejných. Domy jako krabice poskládané jeden na druhém, jak se zrovna zadařilo, často jen s dírami místo oken, ze střech jim všude možně trčí ocelové dráty, příprava na přístavbu dalšího patra až budou peníze, nebo jen šikovná výmluva pro úřady, neboť pokud není stavba dokončena, nemusí se platit daně, jedna taková krabice vedle druhé, ulice jedna jako druhá, jedno město jako druhé…

Je pravda, že si ve dne často ten pestrobarevný a smysly dráždící rej ulic a tržišť nemůžete zas tolik vychutnávat, protože jste všude jako bílá vrána. Vrhají se na vás neustále rikšové, kteří vás chtějí odvézt nejlépe až do horoucích pekel, což odtud není až zas tak daleko, sir, pouhých 30 rupií, obchodníci za vámi volají „Yes, sir!“ a zvou vás do svých krámků s cetkami, klenoty i drahými látkami, neboť ve vás tuší zisk, slibují vám speciální kvalitu za speciální cenu, všude ta samá písnička. Vrhají se na vás žebrající děti, matky s dětmi žijící na chodníku, stařenky seschlé, slabé a malinké, které nemají nic než to jedno zašlé sárí na sobě, vás neodbytně tahají za rukáv, malomocní lidé zabalení v hadrech, mladí i staří lidé, kteří jsou více či méně zmrzačení, k vám vztahují ruku pro almužnu… Není až tak neobvyklé potkat celkem mladého člověka bez nohou, jak se ve svých roztrhaných a špinavých hadrech sune za pomoci rukou po ulici nebo dokonce přes křižovatku mezi troubící dopravou, která ho zázračně objíždí. Jiný beznohý tu válí sudy v odpadcích a splašcích ulice s napřaženou rukou a sténá: „Alláh, Allááh!“ Ale na všechny tyhle lidi se přeci nemůžete rozzlobit za to, že ve vás vidí svou naději na přežití dalšího dne. Vždyť tou pro ně opravdu jste. Každé ráno vstávají tyhle hordy lidí, o nic horších než my, ale o sto procent chudších než my, zpod svých přikrývek z prachu ulic a vyrážejí bojovat svůj denní boj o holé přežití. A mají docela pravdu, když si myslí, že i ten zápaďácký dredař, co jde kolem, si oproti nim žije jako prase v žitě. Ikdyž tu někteří bílí třeba také žijí dost asketickým způsobem života, mají pořád zadní vrátka, mají svou ambasádu, mají možnost, jak z toho ven. Ale zdejší lidé mají jen svoji naprostou bídu otevřeně jim přiznávanou jejich vládou a jedinou jejich nadějí je to, že se poté, co zemřou v prachu ulice mezi odpadky a výkaly na tuberkulózu nebo tyfus, narodí v příštím životě alespoň jako motorikša.

Normální rikšové, ti šlapací, to je také kapitola sama pro sebe. Dillí je podle statistik po Mexico City druhé nejznečištěnější město světa. Den pobytu v Dillí se vyrovná nejméně dvaceti vykouřeným cigaretám, pro smog není zpravidla vidět modrou oblohu a slunce a to často ještě i několik hodin cesty za městem. Tropická vlhká vedra v kombinaci se smogem způsobují dokonalý efekt, při němž jste během chvíle pokryti povlakem smíchaným z potu, mastnoty a špíny a vysmrkáte-li se do kapesníku, nestačíte se divit, kde se ve vás ty saze berou. Mimochodem nevím, jak se s tímhle faktem poprali cestovatelé, kteří radikálně doporučují do Indie světlý oděv. Údajně je to kvůli moskytům, ale nepřišel jsem na to, co tím myslí, protože zdejším moskytům je upřímně jedno, jestli máte zrovna košili bílou nebo černou. Ostatně ani repelenty jim příliš nevadí, snad i proto, že v tom vedru z vás stejně každý repelent během chvíle steče. A tak vám nezbývá než tohle všechno hodit za hlavu a prostě se jen spoléhat na ochrannou ruku matky štěstěny, která od vás odvane všechny komáry s malárií nebo horečkou dengue. Ikdyž nutno dodat, že v Dillí díky zdejší ekologické situaci zas tolik moskytů nepotkáte. Co se však oblečení týče, osobně doporučuji: bílého pomálu. Pokud nechcete denně utrácet rupky za prádelnu, stane se pravděpodobně z vašeho bílého trička po půlhodinové procházce po Dillí batikovaný hadr na podlahu a při jiných příležitostech z toho nevyjdete o mnoho lépe.

Ale vraťme se k těm šlapacím rikšům. Prostě v takovém prostředí rikša funí do kopce se svým klientem na zadním sedátku a loká všechen ten hnus koncentrovaných průmyslových zplodin do svých plic, a zatímco si klient hoví a chrání si ústa i nos rouškou, ten chlapík šlape a snaží se nepolevit, potí se, aby nepřišel o svého zákazníka, protože konkurence je silná. Do toho všeho vydatně kouří bídýska, no a za pár let zemře nějakou nepěknou plicní chorobou v ulicích velkoměsta stejně ubohý, jako se narodil. Brahma s vámi, don Quijoti.

Nicméně takových věcí tady na vás neustále útočí ze všech stran mraky, takže zas tolik nejste schopni nějak na to reagovat, babrat se v tom, přemýšlet, jestli se máte smát nebo plakat, protože je to bez přestání tolik podnětů, že vás to nenechá na chvíli vydechnout. Tady musíte vypnout svého analyzátora, svého korektora nepatřičnosti a prostě se do toho ponořit. Tady totiž nic nevymyslíte, námi zažité předsudky mravní i estetické tu vezmou za své. V těch ulicích vedle sebe v harmonii žije krása s hnusem, veškeré na západě uměle vytvořené bariéry tu padají, všechno, co patří k životu, tu máte jako na talíři. Krámek se šperky, lesklými látkami z brokátu, úředníka v obleku s aktovkou, ale tenhle chlapík se klidně zastaví na křižovatce jednoho z okruhů Connaught Place a vymočí se v klidu před zraky všech kolemjdoucích na plesnivou zídku, která má být nespíš veřejným záchodkem a ty – s prominutím – chcanky tečou po chodníku až na silnici, on si zapne poklopec u svých nažehlených kalhot a kráčí dál s diplomatkou v ruce přes kravská lejna kolem krávy, která leží mezi dvěma proudy silnice, vedle spí někdo zamotaný v hadrech, ale to už úředník vstupuje do blyštivých skleněných dveří svého úřadu, před kterým se právě usadila na chodníku bosá žebračka s dítětem. Vedle se v úzké uličce zrovna kráva natěsnala mezi zeď domu a stojící auto, kterým kymácí na své cestě kupředu, kolem projíždí sikh na kole, na hlavě oranžový turban, mocný plnovous mu vlaje společně s dlouhým pláštěm, pod kterým mu vyčuhují kostkované trenýrky, u pasu se klinká šavle… Místní lidé tu mají na vaše nechápavé otázky nebo údiv takovou pěknou, jednoduchou odpověď: „This is India. In India everything is possible.“ „Tohle je Indie. V Indii je možné všechno.“ A mají recht!

Ale všechny tyhle poznatky na nás v tuhle chvíli teprve čekají. Bereme si nyní svoje věci a s radostí opouštíme tenhle hvězdičkový hotel a čtvrť, stejnou jako jakákoliv jiná až na to, že jsou v ní hotely dražší než jinde, a vydáváme se do ulic s cílem dostat se na kýžený Pahargandž, základnu všech cestovatelů na nízké noze. Během chvilky jsme chytili motorikšu a už se vezeme. Nádhera. Chlapík s urputným uhrančivým pohledem drží řidítka své oplechované trojkolky, na předním skle se mu pohupuje figurka Šivy a frčí to s námi jako vítr až nám lítá prach ulic do očí a skáčeme do stropu přes hrboly, kterými jsou zkrášleny všechny cesty v téhle zemi. A jsme na místě.

Pahargandž. Ale kde to přesně jsme, z jaké strany, která ulice je ta hlavní… Stojíme, rozhlížíme se, pátráme po záchytném bodu. Ale pokud jste kdekoliv v Indii za bělocha s báglem na zádech, neřku-li s knižním průvodcem v ruce a bezradným výrazem v očích, máte kolem sebe ihned snad desítky pomocníků, kteří vás chtějí odvléct tam, kde z toho budou mít profit. Do toho tu na nás dotírá nějaká žebračka s dítětem… To se prostě nedá. Během chvíle nás měli. Zakotvili jsme v hotelu Star View, na protějším konci Pahargandže směrem od nádraží. Ten tlusťoch, co nás dostal, se představil jako Bablů. Pořád se směje, vtipkuje a tváří se jako největší přítel. Říkáme si, že tu zůstaneme a kdyžtak se poohlédneme bez báglů po jiném ještě levnějším hotelu. Později jsme se dozvěděli, že ta jejich střešní restaurace není tak úplně v pořádku. To tu sice není žádná, ale v téhle prý pajcují olej na smažení motorovým, což nás naštěstí tady nepotkalo, ale při cestě z Kašmíru do Džammu jsem měl, mám pocit, tu čest… Nikomu bych to nepřál. Ale o tom později. Chvíli jsme si odpočali na pokoji a pak jsme si vyšli na terasu sledovat ruch ulice.

Úžasné, nepochopitelné, bizarní a přitom tak přirozené. Jak se v těch uzounkých uličkách prodírají mezi sebou rikšové, lidé, krávy, psi, i auto se sem vtěsná, i slon se vejde. Po ulicích směs výkalů zvířat, splašků z okolních restaurací, rudých skvrn plivanců náruživých žvýkačů betelu, slámy, slupek z banánů, pomerančů, mandarinek, buráků, papírů, igelitových pytlíků a celé další škály odpadu, která zdobí tradičně všechny cesty indických měst. Odpadní stružky podél cest, stejné jako ve středověké Evropě, kterými tečou všechny splašky a výkaly, jsou už ale nahrazovány ve větších městech kanalizací. Odpadky čas od času majitelé obchůdků smetou od svého krámku buď na hromádku vedle, která je později zase rozprášena, nebo to alespoň odmetou pryč, dál do ulice, pryč od svého. V Indii sice semotam uvidíte nějakého metaře, ale to je spíš před takovými místy, jako jsou úřady nebo pár těch lepších restaurací, hotelů či obchodů. Jinak tu odpadky průběžně vyhnívají podél cest a jsou nahrazovány stále novými a novými. Nikdy nekončící proces. Nenahraditelnými luxy ulic jsou posvátné krávy, kterým nedělá problém spolknout i takové věci jako jsou třeba noviny či igelitový pytlík. A co přehlédne bdělé oko krávy, to zbývá pro psy. To jsou totiž ti skuteční chudáci Indie. V Indii psi, až na výjimky, nikomu nepatří. Protože kdo by živil ještě psa, když stěží uživí sebe? Psi se po Indii potulují všude volně jako krávy, narozdíl od nich však nejsou posvátní, takže sečteme-li seznam jejich výsad, dojdeme k výsledku nula. Lidé jim zpravidla neubližují, ve městech jsou na tom však skutečně zle. Vychrtlí na kost, nezřídka mají prašivinu nebo nejrůznější boláky, zlámané nohy… Přesto nejsou agresivní. V noci se občas sdružují do smeček a pak může nějaké nebezpečí hrozit, ale za dne jsou spíš plaší, vylekaní a na druhou stranu laxní, částečně asi vysílením. Často se stočí do klubíčka na místě, kde na ně zákonitě někdo musí šlápnout nebo je přejet. Jednu výsadu však přeci jenom mají, ačkoliv nevím, jestli zrovna psům vyhovuje. Jsou svobodní.

V Indii je ostatně více domácích zvířat bez jakéhokoliv majitele. Občas to tak sice může jenom vypadat, protože si volně pobíhají po ulicích, přestože někomu patří, některá však skutečně nepatří nikomu. Těžko to leckdy poznat. Můžete potkat třeba osamocený párek mezků, vykračujících si po silnici, kam je kopyta nesou, nebo svobodně pobíhající prasátka či kozy… A samozřejmě krávy. Většinou nějakého majitele sice mají, často však jenom v tom ohledu, že od nich „čepuje“ mléko, protože to je cenná věc a dá se prodat. S jejich obživou si však neláme hlavu a nechává to na nich. Takže se zpravidla pohybují zcela volně, kudy chtějí. A čiší z nich naprostý mír a svatost. Hinduismus je uctívá a chrání a ony to dobře ví. Poklidně si to sunou přes silnici a všichni se jim ohleduplně vyhýbají. Jen když si usmyslí ochutnat třeba zeleninu ze stánku nějakého pěstitele nebo způsobí dopravní zácpu, občas dostanou kárný pohlavek za uši. Navíc zázračně už na dálku tahle zvířata reagují na určitý zvuk, který směrem k nim Indové vydávají. Když na ně člověk ze svého hrdla vyrazí něco jako „Uuuuh! Uuuh!“, kráva ví, že tam nemá co pohledávat a změní směr svojí cesty. Potkáváte tu krávy stoicky uvelebené na silnicích mezi hustou dopravou, která je míjí s udivující přesností doslova o centimetry, krávy stojící zvědavě před obchůdkem nebo restaurací a zírající hypnoticky nehnutě deset minut dovnitř, nebo třeba krávy kráčející po schodech. Jednou jsem dokonce šel ve Varanásí kolem luxusního zlatnictví, kde uvnitř, uprostřed místnosti před pultem, ležela na vytřené, mramorové podlaze kráva. Protože pro hinda bylo požehnáním, že ho navštívila a věřil, že mu přinese štěstí a hojnost, nechával ji tam sedět. V tomto případě byl však možná opak pravdou, neboť kdo by se hrnul do zlatnictví, kde sedí před pultem ohromná kráva, přežvykuje a vyměšuje? Ind byl tak v kleštích a nejspíš jednou půlkou hlavy děkoval bohům za požehnání a druhou, tou upocenější, prosil, aby už kráva vypadla. Krávy tu zkrátka potkáváte všude, i na těch nejneuvěřitelnějších místech a já je mám moc rád. Jsou chytré, milé a jsou to důstojní obyvatelé této země a nikdo se jim neplete do života.

Když jsme se kochali z balkónu vším tím pouličním představením a pokuřovali tabáček, všimli jsme si, jak se na nás zezdola kření Bablů a mává rukou, abychom šli k němu. Posadil nás do své motorikšy a že nás prý proveze. Řekli jsme mu, že potřebujeme na vlakové nádraží koupit si jízdenky do Amritsaru a on na to, že nás tam tedy zaveze. Po cestě se pořád smál, vyptával se na nejrůznější pitomosti, nabízel nám prostitutky a drogy a místo na nádraží nás dvakrát vyklopil před nějakou turistickou kanceláří s ujištěním, že to je to nejlepší místo pro nás, nepochybně proto, že byl připraven od nich za nás shrábnout bakšiš. Ve druhé takové kanceláři jsme vyměkli, protože jsme se už předtím dozvěděli, že v Amritsaru, Dharamsale a okolních končinách, kam jsme měli namířeno, ještě doznívá monzun, a koupili jsme si tedy místo toho na ráno lístky do Džajpuru. Potom jsme řekli Bablůovi, že chceme zpátky na Pahargandž a tam jsme se vmísili do davu dříve, než vůbec dostal šanci naznačit, že by třeba měl za povození dostat nějakou odměnu. Dobře mu tak. Pomalu se začínáme orientovat v orientu. Ve městech holt lidé za každé uprdnutí chtějí prachy, prachy, prachy… Ale s tím se nic nedá dělat, aby tady v tom přelidnění a bídě člověk přežil, musí se umět sakra ohánět, musí být hbitý jako kočka, mazaný jak opice a výřečný jako papoušek. Většině těchhle lidí, neříkám, že všem, ale opravdu většině, jde přitom skutečně jenom o to, aby celá jejich početná rodina měla večer alespoň kopeček rýže k snědku. Ikdyž to tak nemusí na první pohled vypadat, protože zdejší lidé se i přes svoji bídu neustále usmívají, vtipkují, zpívají si. V Indii se všude hodně zpívá…

Jak jsme se prodírali Pahargandžem, několikrát nám byly nabídnuty drogy a nezřídka se dokonce stane, že vám takový dealer ochotně daruje svoji v barvách vyvedenou vizitku i s faxovým číslem. Na to, že jsou tu drogy zákonem zakázané, tu s nimi obchod kvete velmi čile, zpravidla za uplaceného, tichého dozoru policie.

S jedním takovým dealerem, mohlo mu být tak sedmnáct a jmenoval se Hanrů, jsme se dali do řeči v jeho obchůdku v postranní uličce. A jak jsme se spolu bavili, dozvěděli jsme se, že je z Kašmíru, má tam hausbót a ceny, za které ho pronajímá, se nám celkem zamlouvaly. Akorát tu byl už ten náš lístek do Džajpuru… „To není problém, já vám ty peníze dostanu zpátky a zítra můžete odjet do Kašmíru.“ Po chvíli domluv jsme si nakonec plácli.

Večer jsme vedle našeho hotelu potkali jednoho Němce, jmenoval se Hermann, měl číro, dlouhou bradku, v uších mu visely klektáky a říkal, že se právě vrátil z Kašmíru, kde byl několik týdnů. Podle všeho je v Indii už jako doma. A jak jsme se tak bavili, zjistili jsme, že má známosti s chlápkama vevnitř v kanceláři a ti mají také hausbót v Kašmíru. Pověděli jsme jim o Hanrůovi. Prý ho znají a moc by mu nevěřili. Víceméně to byly asi jenom řeči na zničení konkurence, ale když nám majitel jejich hausbótu jménem Šejfi, ukazoval svoji fotku, kde stojí vedle Reinholda Messnera a hovoří cosi o K2, zapůsobilo to. Takže jsme vyměnili hausbót Hanrůa za hausbót Šejfiho a pak jsme si sedli na střechu hotelu a sledovali to představení pod námi ve světlech lamp. Za námi se klaněl nějaký muslim u zdi svou večerní modlitbu, vedle si na střeše baráku kdosi ustlal na dece k noclehu pod hvězdami a my jsme šli nakonec také na kutě. To, že pojedeme jinam, než jsme původně chtěli, se nám tu stalo potom ještě několikrát. V Indii se naučíte neplánovat, protože plánování tu prostě nefunguje. Naučíte se myslet jako místní lidé. Nanejvýš den dopředu. Věřte – o to víc si potom vychutnáváte přítomnost každé chvíle.

III. Cesta do Kašmíru, naši podaření přátelé z autobusu a o tom, jak to tu s cestováním chodí

Brzy ráno nás vzbudil Farúk, synovec Šejfiho. Jeli jsme do jejich bytu v muslimské čtvrti ve Starém Dillí. Tam jsme se potkali se Šejfim a Hermannem, posnídali jsme toasty se zdejším slaným máslem a vejci, chvíli poseděli a potom nás vzali k sobě do kanceláře. Jeden dva čaje a pak už se vezeme se Šejfim motorikšou na sever Dillí k našemu autobusu. Cestou jsme samozřejmě uvízli v tradiční zácpě, o jaké se našim motoristům ani nesní. Vozítka nejrůznější velikosti i podoby, od autobusů a náklaďáků až po nebohé cyklorikši nebo lidi táhnoucí vozík s nákladem, všechno se mačká mezi sebou. Jakmile někdo zahlédne nějakou tu skulinku, už se tam natlačí. Provoz v určeném počtu proudů se tu rozhodně nedodržuje, co také chtít v zemi, kde je dopravních značek rozhodně méně, než šafránu. Všechna vozidla neskutečně smrdí a bez přestání troubí ve smogovém oparu čtyřicetistupňového poledne Dillí. Nakonec jsme se ale k autobusu přeci jen dostali. Ještě chvíle čekání, potom se autobus vmanévroval za pokřikování a posunků kolemstojících do zácpy silnice a pomalu jsme se rozjeli. Pryč z Dillí, pryč, směr Kašmír.

Po cestě míjíme neutěšená místa. Smetiště s haldami odpadků, obklopená bažinami a mezi tím stojí chatrné přístřešky z klacků, slaměných rohoží, igelitů, hlíny a papírových krabic. Sem tam jsou vidět i cihlové domečky, kolem pobíhají umouněné nahaté děti. Ti lidé tu žijí doslova na smetišti v bažinách. Kdykoliv během cesty autobus zastaví, okamžitě jsou kolem oken prodavači kokosových jader, pražených buráků, jablek, banánů, limonády, čokolády a jiného občerstvení, dokonce obcházejí i uličkou v autobuse.

Jede s námi ještě několik bělochů. Před námi sedí vyhublý šlachovitý chlapík s hustými černými vlasy ve slunečních brýlích, nasává celou cestu tvrdý alkohol a sprostě si pro sebe nadává kdykoliv se na cestě něco zadrhne. Jinak člověk velmi skoupý na slovo. Někomu řekl, že je Ital, vojenské kontrole později odpověděl, že je z Francie… Mnoho různých zemí, mnoho různých jmen… Vedle sedí člověk, na kterého do smrti nezapomenu. Je také z Kašmíru, seznámili jsme se s ním už před odjezdem, zná se se Šejfim. Jeho angličtina je prachbídná, jeho výslovnost ještě horší, ale je to jeden z nejúžasnějších lidí, jaké jsem kdy potkal. Malá hubená šlachovitá postavička, bujná černá, trochu rozcuchaná kštice, věčný úsměv řady bíle svítících malých porcelánových zoubků a vějíř vrásek v koutcích jiskřících černých očí. Co jsme si s tím bodrým skřítkem po cestě užili legrace! Přitom, jak jsme se dozvěděli, nebyl zrovna v záviděníhodné situaci. Vyhodili ho nedávno z práce a šéf mu ztratil nějaký důležitý doklad, takže kvůli tomu musel do Dillí po úřadech. Šejfi mu prý dal pětset rupií se slovy: Teď pomůžu já tobě, jindy třeba zase ty mně. Nehledě na jeho situaci se ten chlapík pořád smál a bylo v něm něco naprosto nevinného a dětského. Byla z něj cítit naprostá otevřenost a upřímnost. On byl to, co byl, jak jednal, jak se choval, jak se smál, to byl celý on a nezbylo mu nic, co by skrýval. Byl to kromobyčejně srdečný, přímý a otevřený člověk. Dal nám svoji adresu a pozval nás k sobě domů, že zajdeme na ryby a uvaří nám kašmírské speciality, které barvitě líčil. Sroloval při tom vždycky jazyk mezi zuby a přivřel slastně oči na důkaz, jaká je to dobrota. Bohužel jsme se k němu nikdy kvůli bojům v jeho oblasti nedostali…

Ale i jiné postavy z autobusu byly zajímavé. Seznámili jsme se třeba s jistým obchodníkem z přímořského města Goa, klasickým Indem s knírkem, který do Kašmíru cestoval služebně a ode mě chtěl, abych mu ze svého tabáčku balil cigára, protože si je prý zapomněl před cestou koupit. Ale ikdyž měl během cesty několik příležitostí svou zapomnětlivost napravit, nikdy tak neučinil a využíval nenuceně mé pohostinnosti, což mi působilo při zdejším stavu silnic určité obtíže. Kdybych měl normální cigára, dobře, ale balit v ruce tabák, když při tom bez nadsázky skáčete ze své sedačky skoro až do stropu… Pár se mi jich podařilo, ale daleko více jsem jich přetrhl ve dví a pak jsem rezignoval. Byl to však skvělý chlapík a na oplátku mezi nás a našeho svatého mužíka rozdělil dvě asi třícentimetrové kuličky bhangu, na které byl patřičně pyšný, prý domácí výroba. Vždycky si zásobu bere s sebou na cesty, aby se necítil tolik unaveně, byl uvolněnější a cesta mu příjemně ubíhala. Má to začít účinkovat asi tak za hodinu. Během té hodiny se pak na nás stále otáčí, šibalsky pomrkává a ptá se: „Tak co, už něco cítíte?“ Už jsem si myslel, že mu budu muset lhát, ale najednou jsem se přistihl, jak poslouchám rozmluvu našich dvou indických přátel a ta jejich řeč mi přišla tak směšná, že jsem se začal kuckat smíchy a oni se mnou. Cesta ubíhala příjemně, po chvíli jsme se stavili u nějaké jídelny, kde všichni povečeřeli. Náš obchodní cestující se tam motal s červenýma očičkama mezi stoly, my jsme si koupili limonádu, posadili se ven k umělohmotnému stolečku vedle sedícího vojáka se samopalem na klíně, cucali brčkem bublinky a sledovali lidi kolem a palmy a hvězdy tropické noci.

Když jsme se zase rozjeli, po chvíli začal řidičův kumpán přepočítávat lidi a zjistil, že jsme tam uprostřed té noci někoho nechali. Smůla. Bylo mu to souzeno. V téhle zemi si při cestování musíte svůj autobus pečlivě hlídat, protože zastávky jsou zcela závislé na tom, jestli má zrovna řidič hlad nebo žízeň nebo musí bůhvíco. On je tu absolutistickým pánem a váš hlad a vykonání vaší potřeby je tu závislé na jeho rozmaru. Když tedy zastaví, jde se najíst a vy můžete této příležitosti využít ke všemu, co v autobuse nemůžete. Ale jak je řidič hotov, což je většinou dost brzy, zatroubí a neotálí, rozjede se, chvíli jede krokem, aby dal přeci jen šanci opozdilcům naskočit, ale rozhodně už odmítá zastavit, leda na hlasitý protest rodiny, která třeba postrádá dědečka. Než se stačíte zorientovat, už se zase jede plnou rychlostí. Nanejvýš se občas některý z řidičových kumpánů, kterých je plná přední kabina, obtěžuje skouknout, jestli někdo nechybí. Ale to spíš jen aby nevyšel ze cviku, protože fakt, že byl někdo zapomenut v té pustině, kde známkou osídlení jsou široko daleko jen tři špinavé stánky, rozhodně není dostačujícím argumentem pro změnu směru jízdy. Autobusy vám tu poskytují tu ohromnou výhodu, že nemusíte putovat stovky kilometrů pěšky, tak se holt musíte snažit. Na zastávkách se často jen přibrzďuje, a jakmile všichni, kdo to stihli, vyskočí a naskočí, průvodčí u dveří, prodávající lístky, zabouchne tu plechárnu, zahvízdá na píšťalku, když jí nemá, tak zuřivě mlátí rukou vystrčenou z okýnka do boku autobusu a volá „Čalo Čaló!“ „Jedem! Odjezd!“

Cesta ubíhala, lidé pospávali, všelijak vytrčovali nohy nad sebe a kolem sebe, na opěrátka druhých, prostě si dopřávali co nejpohodlnějších pozic a s úsvitem jsme se pomalu dostávali do oblasti Džammu. Krajina se začínala vlnit a placka ganžsko yamunské nížiny se postupně měnila v nádhernou kopcovitou krajinu. Porosty horských borovic s dlouhým a jemným jehličím vlajícím ve větru, lesíky s anglickými zelenými trávníčky, horskými potoky a říčkami, valouny velké několik metrů povalující se po okolních svazích a podél cest a hrozící kdykoliv svým zřícením. A všude kolem toho – lidé, lidé, lidé. Terasy políček ve svazích, pasačky koz a ovcí v barevných sárí posedávající po skalách a kopcích, ženy sbírající roští, žnoucí trávu, nosičky nádob s vodou, které při chůzi nádherně kroutí boky, aby tak ulevily svým bosým nohám nesoucím těžký náklad. Vesničky podél cesty a krámky se zbožím všeho druhu, občas nějaký chrám zasvěcený jednomu z těch tři sta třiceti tisíců božstev, které hinduismus uctívá. Podél klikatících se cest posedávají na patnících tlupy všudypřítomných makaků, opičího národa, který s těmito lidmi sdílí jejich chudou, ale nádhernou zemi, kterou všichni ti lidé tolik milují a jsou na ni hrdí. Pokaždé, když jsme vyjeli z údolí klikatící se cestou až na vrcholek kopců, byl to strhující pohled. Rozměry a vzdálenosti, se kterými se setkáváte v téhle zemi, se nikde u nás prostě nedají zažít. A pokaždé jsem si myslel, že to bylo poslední údolí. Ale za ním se nám otevřelo další a autobus opět sjížděl serpentinami dolů, aby pak mohl vzápětí znovu vyšplhat nahoru a pak znovu a znovu… Pod námi jsme sledovali nekonečné fronty stojících náklaďáků Tata, oblíbené to indické značky, čekajících na ten kýžený okamžik, až projdou kontrolou, která je v téhle oblasti kvůli konfliktům s Pákistánem důkladná. I nás po cestě asi pětkrát kontrolovali a po cizincích chtěli, aby neustále vyplňovali nějaké formuláře, které stejně už nikdy nikdo neuvidí. Ale bezpečnosti a úřednímu šimlovi, který vesele řehtá i tady, bylo učiněno zadost. Tihle závozníci tu však musí čekat snad i týdny, než je propustí dál, někteří mají za sebou cestu až z jihu své země, takže jsou na cestě i několik měsíců, než splní svou misi. Vidíte je pospávat na dekách ve stínu pod svými vozy nebo v kabině s hlavami položenými na volantech, jak trpělivě čekají. Je to jen jedna ze dvou cest spojujících Kašmír s ostatní Indií a ještě ne celoročně přístupná, takže nemají na výběr. Ovšem jejich auta, to je skutečná pastva pro oči. Mají je vyzdobena různými nápisy jako „Keep Distance“, „Horn Please“, „Udržujte odstup“, „Trubte prosím“ (Je tu pravidlem, že když je chcete předjet, zatroubíte a oni se uhnou ke straně). Blyští se barevnými pozlátky, jsou ověšena vlaječkami, na kabině mají některá nakresleny šivovy nebo buddhovy oči, jsou pokreslena podobami oblíbených božstev, jejichž obrázek nebo figurku ověnčenou květinami musí mít ostatně každý řidič také v kabině u volantu nebo na předním skle, aby ho ochraňovala při cestě. Podél cest tu můžete najít nejrůznější cedule nabádající vtipnými hláškami k ochraně krajiny a k opatrné jízdě. Když vidíte místní horské silnice, dojde vám proč. Pády aut do hlubokých údolí tu nejsou sice zas až tak časté, ale stávají se. My jsme se s žádným během naší cesty naštěstí nesetkali.

A ještě jednou zajímavostí se tento úsek cesty vyznačuje. Silnice je tu ještě několikrát horší než jinde v rovinách Indie, kde už i tak povyskočíte občas ze své sedačky do vzduchu. Všude na horských cestách je to běžná záležitost. Tady, v úseku Džammu – Kašmír, jsme skákali do vzduchu jak nadmuté kozy několikrát do minuty, přičemž párkrát se naše hlavy téměř dotkly střechy. Vlad si při jednom takovém hupu udělal bouli o větrák u stropu. A při každém takovém skoku jsem také stále více litoval, že jsem si doma nechal chrániče na kolena ze svých dětských let. Hodily by se i později, protože pokud jezdíte obyčejnými autobusy, ty mají dřevěné lavice. Sice s polstrováním, ale zezadu je naopak dřevo, okované železnými lištami. A mezera pro nohy není zas až tak velká, abyste při každé z těch nerovností cesty nezakusili svými nebohými koleny něco té nemilosrdné tvrdosti kombinace materiálů dřevo-železo. A k zážitkům s hrboly mám ještě jednu vzpomínku: Spím na zadní lavici, když mne ze snu probudí jakési leknutí. Uvědomím si hlučný zvuk motoru a vzpomenu si, že jedu autobusem. Rozhlédnu se kolem a k mému překvapení levituji dobrého půl metru ve vzduchu. Podívám se přes břicho k nohám a v té samé výšce se mé oči střetnou s Vladovými. Také levituje a dívá se na mě. V jeho očích je tichý údiv, mísený s lehkou ukřivděností. Chystám se tomu zasmát, ale místo toho dostanu strašlivou herdu do zad, až mi zuby cvaknou o sebe. Místo smíchu ze mě vyjde beknutí, jako když zmáčknete plyšového méďu. Sbíráme se a propukáme v hysterický smích, ke kterému se přidá i pár Indů, kteří vesele poskakují na sedadlech před námi jak čerti na pérku. Inu, milé děti, je to ukrutná legrace, nechat se umučit v indickém autobuse…

Zhruba po osmi hodinách skákání přes kopce jsme se dostali k horskému tunelu, asi 2,5 kilometru dlouhému, který je vytesán do skály a je dělícím bodem Džammu-Kašmír. Zároveň je to také díky výfukovým plynům neustále projíždějících aut dokonalá plynová komora, ale to naštěstí po chvilce dojde i jinak zcela laxním a odevzdaným Indům a přeci jen se vzepřou svému osudu a zavřou okénka (naštěstí všechna u našeho autobusu měla skla), takže ve zdraví po chvíli vjíždíme do světla na konci tunelu. A to přirovnání není jen tak náhodné. Před námi se totiž rozprostře krajina jako z pohádky.

IV. Kašmír – okupovaná Rajská zahrada a její děti, Abdulova dobrodružství, o obratnosti zdejších obchodníků, na muslimské svatbě

Kašmír. Když jsme se ptali zdejších lidí, co to znamená Kašmír, odpověděli nám: „Ráj na zemi. Nebeská zahrada.“ Nevím, jak popsat pocity, které jsem zažíval při pohledu z okna jedoucího autobusu, ale tahle pojmenování je docela vystihují. O Kašmíru se říká, že jeho krajina vypadá, jako by tam bylo věčné jaro. To je naprosto přesně řečeno. Rozlehlá údolí obdělávaných polí a luk, lesíky a hájky listnatých stromů, mezi nimi vesničky, dřevěné chatrče, před nimiž vyrábějí řemeslníci svá dílka, vyřezávají ze dřeva, pletou proutěné košíky, rohože z trav, ženy třídí obilí, vaří oběd…Vzduch je svěží, nebe modré, mraky bílé, tráva zelená, ale ta modř není naše modř, ta bílá není naše bílá, ta zelená není naše zelená… Všechny barvy jsou tu nějak sytější, svěžejší, všechny barvy v Kašmíru mají úplně jiný odstín, než jsem doposud viděl. V té krajině je taková zvláštní lehkost, čerstvost, opravdu všechny pocity, co mívá člověk, když jde za slunečného dne jarní krajinou. Představoval jsem si, jak se asi cítí ti lidé, kteří tu s námi jedou, dívají se z okének na to všechno kolem a vědí, že se vracejí domů… Jako náš bodrý přítel s vráskami od smíchu kolem očí. Lidé tady mají nádherný domov. A oni vědí, jaké bohatství mají, a milují svůj domov. A jako rána pěstí do obličeje je v téhle krásné zemi přítomnost vojáků, přesunujících se s kolonami těžkých obrněných vozů, stojících tu všude podél cest za pytli s pískem u kulometů, před kterými si hrají malé děti… Válce nejde porozumět. Jako nejde porozumět lidské existenci ve všehomíru, nejde porozumět existenci násilí v ráji na zemi. Zůstávají jenom slzy v očích nad tím, že by mohl být ráj na zemi, stačilo by tak málo a mohl by…

Naše cesta je po třiceti hodinách u konce. Jsme v nadmořské výšce 1768 metrů a vítá nás Šrínagar. Je to velkoměsto stejné jako tucty dalších v téhle zemi, ale jednu zvláštnost přeci jenom má. Je to jezero Dal, rozprostírající se na jeho samotném okraji, místo, kam máme namířeno. Do autobusu nastoupil snědý, mladý kluk a ukazuje nám ceduli, na které jsou napsána naše jména. Rychle přesedáme do auta, ještě se k nám po chvíli dohadování nacpe jeden Kašmířan, který si také veze svého hosta, našeho násosku z autobusu. Jim pro změnu na otázku: „Where are you from?“ „Odkud jste?“ odpovídá: „New York, New Yórk!“ a směje se cynickým ožraleckým smíchem za svými černými lenonkami. Když se dozvídá, že jeho hostitel má rád Boba Marleyho, s nadšením říká: „To je paráda, já se taky narodil na Jamajce,“ a zpívá si jednu z Marleyho hitovek. Později jsme ještě měli to štěstí potkat se s ním ve Varanásí a nakonec jsme se dozvěděli, že je to junkie, náruživý heroinista, nejspíš ve skutečnosti Ind a ještě k tomu teplejšího ražení. Tenhle model mi, přiznám se, k němu seděl nejvíc. Ale byl to fakt drsný chlapík… Kluk v autě se nám představil jako Yunis, syn Šejfiho. Asi po půlhodině jízdy kolem rozlehlých polí se šafránem, lemovaných po pravé straně masívem hor, jsme dorazili k jezeru Dal. Nasedli jsme na loďku a po chvilce se ocitli na hausbótu Lalarukh. Prý to jméno znamená něco jako drahokam, vzácný kámen. Pěkné jméno. Během projížděk po jezeře jsme měli možnost shlédnout různá, někdy docela roztodivná pojmenování hausbótů. Pyšní se jmény jako Plato, Aristoteles, můžete tu najít ale i třeba Michaela Jacksona, stojí tu romantická Nebeská zahrada, Měsíční záře i přísná Matka parlamentu. Nápaditost zdejších lidí nezná hranic.

Náš hausbót měl, tak jako většina hausbótů na jezeře, vyřezávanou verandu, stěny pokoje i strop, uvnitř byl vybaven starožitným nábytkem, koberci, sedačkou s křesly, dokonce měl oddělenou koupelnu s vanou, sprchou, umyvadlem, normálním splachovacím záchodem a někdy ráno i s teplou vodou! Dostali jsme teplou večeři a třicetigramovou hroudu hašiše jako pozornost, pak jsme si sedli na terasu a debatovali s Yunisem. Ptal se nás: „Co to znamená, když slyším Čechy často říkat něco jako… Aprtůlek?“ A podle náznaků, při kterých kopal do nohy stolečku, jsem pochopil, že si to poangličtil na cosi jako „Upper to leg“. Když jsem anagram po malém záseku rozluštil, řekl jsem: „Do prdele!“ Bylo to ono. No vida, co je nejpoužívanější české slovo… Po chvíli nám popřál dobrou noc a zmizel a my jsme šli za chvíli také spát.

Během pobytu na jezeře Dal jsme navštívili pobřežní mogulské zahrady ze 13. století, několikrát jsme prošli město, ale k větším procházkám nás Šrínagar nezlákal. Jednoho dne jsme si vyšli na kopec, který se tyčí nad jezerem a z jeho vrcholku, kde stojí hinduistický chrám, jsme se mohli pokochat nádherným pohledem na celé jezero s městem mizejícím v dáli mlžného oparu, který je tu neustále přítomný. Hausbóty srovnané na jezeře jeden vedle druhého vypadaly z té výšky jako dřevěné krabičky. Jsou tu vlastně už hodně dlouho, od dob anglické kolonizace, ikdyž už předtím byl Kašmír rekreačním místem mogulů. Rozmachu tu hausbóty dosáhly bezesporu v šedesátých letech, kdy sem začaly proudit ze Západu hordy hippies za vůní hašiše a orientu. Ale stupňující se napětí mezi Indií a Pákistánem tenhle příliv dost pozastavilo.

Nad městem také můžete vidět tyčit se na kopci velký hrad, ale jeho návštěva je nemožná, protože slouží jako základna pro armádu.

Nahoře v chrámu nám mnich, který se o něj stará, dal jakýsi pokrm, abychom jej snědli na počest Šivy, kterému byl chrámeček zasvěcen. Říká se tomu prasád a je to jídlo, které bylo obětované bohu a ten jej za to požehnal. Zpravidla jej nechají u sošky božstva přes noc a potom jej takto posvěcené snědí. Ale při pohledu na tu kašičku jsem se nemohl ubránit představě, že už to přede mnou někdo několikrát předžvýkal a tak jsem pouze předstíral, jak si pochutnávám a venku jsem to otřel o zábradlí u schodů. Snad mě za to Šiva nepopraví. Navíc mě už cestou k vrcholku chytaly pravidelné křeče do břicha, jaké jsem ještě nezažil. Pokaždé to začínalo tupou bolestí, která nenápadně, ale jistě sílila, až se bolest dostala do bodu, kdy jsem myslel, že mi prasknou střeva. A přesně v tom okamžiku docela zmizela, aby tento mučivý proces po chvíli začal nanovo. Naštěstí po několika hodinách bolest ustala úplně. Snad to byl jen pán větrů, který mne takto zkoušel.

Pobyt v Kašmíru byl příjemnou a jemnou aklimatizací na tuhle šokující a nepochopitelnou zemi. Škoda jen, že v Kašmíru je tolik vojska. Není snadné někam se vypravit. Pokud chcete na trek do hor, musíte zaplatit tučnou částku průvodcům. Ale na jezeře jsme se nenudili. Podnikli jsme na loďce hodně plaveb po okolí. Častým průvodcem nám byl Abdul, chlapík, který se staral o náš hausbót, vařil nám a byl nám k dispozici. Jejich péče byla tak svědomitá, až nám to někdy bylo na obtíž. Ale Abdul byl čtverák k pohledání. Ten chlápek byl tak trochu pošuk. Pokud si nezpíval, nevtipkoval, nebo nevykřikoval v nejrůznějších obměnách intonací slovo „Gora“, což znamená „běloch“, buď poslouchal svůj chrčící tranzistorák nebo nás obšťastňoval hodinami vyprávění o svých neuvěřitelných milostných lapáliích s jakousi Švédkou, při kterých jsme spolehlivě vytuhávali na pohovce zmoženi hašišem a jeho vleklým způsobem vyprávění s dramatickými pauzami. Takže zatímco on se bil do prsou, vzlykal, zatínal pěstičky, my jsme na něj hleděli zbytkem prostoru mezi očními víčky s přátelsky zúčastněným úsměvem zatnutým ve tváři a snili si mezitím svůj sen o této zemi, těchto lidech, o tom, že tato země je jen pro tyto lidi a není boha, tedy kromě Alláha, který by tu byl vítaným hostem. Sem se cizinec nikdy nemůže začlenit, nikdy úplně nepronikne mezi ně, zůstane navždycky vetřelcem. Kašmír a Alláh jsou tu jen pro ně, tuhle věc jsem pochopil. Ale pokud si to celé uvědomíte, je to svým způsobem hezké, jsou tu jedna velká rodina, držící pohromadě tak, aby ani skulinkou nevešel do srdce jejich světa někdo cizí. Nikdy vám to nedají otevřeně najevo, ale cítíte to z nich bez jakýchkoliv pochyb. Když jsme vždycky večer vysedávali za tmy na střeše hausbótu a poslouchali zpěvné hlasy muezínů, vyvolávající Alláha ze všech koutů jezera, neustále na mě doléhaly pocity nějakého skrytého tajemství, pohádkového pokladu, který tu někde čeká na objevení, a přitom jsem věděl, že zůstane jen u toho pocitu, pocitu nikdy nenaplněné touhy, nikdy neodhaleného tajemství. A to je nádhera. Cítil jsem se, jako bych byl vydán do čarovné moci těchto lidí, ikdyž ranní slunce vždycky rozptýlilo tyhle pocity do modři dne. Ale za tím vším to tam stále visí. Do dneška jsem se toho pocitu nedokázal úplně zbavit. Možná mě očarovali svým silným hašišem, který se tu všude kouří, možná svými ženami, jejichž krásu tu často zahalují před zraky vetřelců. Vlastně nevím, co mě k tomu pocitu vede, ale tohle je zkrátka pro mě Kašmír.

Jednou nás zavezl Abdul do částí jezera, kde běžně cizince rádi nevidí, do vesnice, jejíž baráčky jsou rozestaveny po ostrůvkách jezera. Ale my jsme směřovali ještě dál za vesnici, k opuštěnému domu, kde bydlel jeho přítel s rodinou. Tedy on, ještě jeden muž a pak spousta žen a mladých dívek a dítek. Ty holky byly učiněné čertice. Zpočátku jen nedůvěřivě koukaly, usmívaly se, ale po chvíli už na nás dělaly opičky, škaredily se jak kočka Šklíba a nejvíc je přitahoval náš batoh. Už předtím nás Abdul varoval, ať ho nepouštíme z ruky. Jak ho uviděly, vrhaly po nás pohledy největších svůdkyň a výmluvnými gesty ukazovaly, abychom se podvolili jejich kouzlu a vydali jim všechno, co máme, do jejich spárů. Tůdle, vy čarodějky. A ten chlapík, za kterým Abdul přijel, byl také čaroděj. Ale opravdický. Usedli jsme na podlahu v domě, který mimochodem neměl ani skla v oknech, byl nám nabídnut výtečný zelený kašmírský čaj a muž začal. Vzal velkou dřevěnou truhlu, což byl také jediný kus nábytku v místnosti, nepočítáme-li poličku, polštářky na zemi, starou televizi a tkalcovský stav, otevřel ji a vytáhl z ní jakousi starou knihu, bílý list papíru, pero a kalamář. Pak začal s výtvorem kouzla, které, jak jsme se později dozvěděli, mělo sloužit Abdulovi ke šťastnému shledání s jeho švédskou snoubenkou. Z knihy popsané pravděpodobně perskými znaky a plné tabulek a nákresů pro věštění z rukou a bůhvíčeho ještě muž pečlivě opisoval na papír to, co bylo třeba, uváženě namáčel pero do kalamáře, potom napsané kouzlo obstřihl nůžkami, složil, zabalil ještě do jednoho papíru, omotal to celé nití a dal Abdulovi. Hotovo. Poděkovali jsme za čaj, pleskli nenechavé holky přes ruce, když se nám snažily vloupat do batohu, prošli jsme zanedbaným dvorkem kolem políček, na kterých se ti lidé lopotí od rána do soumraku, nasedli jsme do loďky a vydali se na zpáteční cestu. Z nebe se strhla průtrž mračen, bouře duněla a blesky šlehaly všude po okolních kopcích. Abdul s Vladem pádlovali jako o život a já se vezl. Cestou jsme potkávali jiné loďky pádlující rychle do skrýše, lidé měli na hlavách místo klobouků posazeny velké listy lotosů a obloha rudě zářila jak peklo. Nádhera. Po cestě jsme se před deštěm schovali v domě jednoho Abdulova přítele s hitlerovským knírkem pod nosem, který se živě zajímal o politickou situaci v Čechách a o náš názor na světovou ekonomiku… Když jsme dorazili na hausbót a bouře ustala, mohli jsme si vychutnat pohled na štíty vzdálených hor, které se za tu chvíli pokryly novým příkrovem sněhu. A Abdul, ten si sejmul z ramene pravé ruky svůj amulet a přišil na něj pečlivě své nové, právě obdržené kouzlo.

Dny pohody ubíhaly a naše další úmysly začínaly být zaječí. Chtěli jsme tu akorát ještě zůstat na svatbu, na kterou nás pozval místní majitel manufaktury na koberce. Mimochodem, ty koberce jsou úžasné. Když nám je předváděl, zavedl nás do místnosti, která byla kolem dokola obložena desítkami, snad stovkami rolí těchto skvostů, a zatímco jsme popíjeli čajík a pokuřovali, ukazoval nám svůj sortiment a celé to doprovázel odborným výkladem o rozdělení koberců podle materiálu, hustoty vláken na palec, stáří… Všechno je ruční práce a některé se vyrábějí ve dvou lidech i čtrnáct let! Rozbaloval obratným pohybem ve vzduchu jednu roli za druhou a pleskal s nimi před nás na zem. Koberce měnily svoji barvu podle toho, ze které světové strany se na ně díváte, no nádhera. A samozřejmě nás nutil ke koupi. Jako ostatně všichni obchodníci tady. Jezero Dal, to je totiž především jedna velká rodina propojená dohromady tichou dohodou o tom, že každý host, kterého si sem přivezou, musí projít procedurou představování všem obchodníkům, kteří tu na jezeře žijí, obchodníkům s koberci, látkami, šálami, kožešinami, šperky, starožitnostmi, svetry, vše zaručeně první jakost – jak jinak, že ano, jinou by vám v Indii nikdo ani nenabídl. Ikdyž co se látek, šálů a koberců týče, je to skutečně doména Kašmíru a celý svět mi dá jistě za pravdu. Ostatní zboží, jako například šperky, je ovšem často dováženo odjinud, většinou z Rádžastánu, kde je nejlevnější a tady jej, vydávajíce za místní práci, prodávají za někdy neústupně nehorázné ceny. Ale pokud takového obchodníka chcete odmítnout, není to zrovna snadná věc. Mnozí prostě ignorují vaše odmítnutí a se slovy: „Podívání je zadarmo,“ si před vámi, ikdyž si jich nevšímáte, rozprostřou své obchodnické plátno a na něj začnou vykládat svoji výbavičku a ptát se vás kolik za který kousek dáte. Chcete je odbít, takže vyslovíte nehorázně nízkou částku, ale oni to neberou ani zdaleka jako náznak toho, aby zmizli, ale naopak nabydou přesvědčení, že se vám tenhle kousek, na který jste odpověděli, zalíbil a začnou vám ho ihned nabízet v kombinaci s dalšími předměty za své „rozumné ceny“. Teprve, když mu po sté vmetete do tváře, že nechcete koupit nic, ani za jednu rupii, jeho mozek docvakne a často s rozmrzelým výrazem vyklidí bitevní pole. Nezapomene se ovšem zeptat na jiný termín, kdy by mohl znovu přijít zkusit štěstí. Nikde jinde na našich cestách jsem nepotkal vytrvalejší a vychytralejší obchodníky. Kašmířané jsou v tomto oboru skutečnými mistry. Věřím, že většinou svou přesvědčivostí docílí svého a prodají. A to zdaleka nejsou ochotni jít s cenou tak dolů jako Indové. Inu, kdo umí, umí. Vždyť koneckonců, tady jsou zimy krušné a během nich to tu víceméně zeje prázdnotou a jejich početné rodiny musí celou zimu jíst… Mají se proč ohánět. Tohle pochopení ovšem nic nemění na tom, že vás jejich ustavičné nabízení po čase dokonale otráví, až začnete mumlat: „Aprtůlek!“ Od jedněch jsme si nakonec koupili prsten a náramek a pak jsme se dozvěděli, že nás s cenou pěkně natáhli. Protože jsme se cítili podvedeni, když za námi přišli znovu zkoušet štěstí, ukradli jsme jim za to nějaké prsteny z hromádky, kterou před námi rozprostřeli. Přiznávám, bylo to celé trošku nedůstojné.

Mezi zdejšími obchodníky jsou ale i velmi svérázné a pozoruhodné osoby. Nemohu nevzpomenout obchodníka s koženým zbožím. Chlapík tak přes padesátku, prošedivělý, s beranicí na hlavě. To, co nám předváděl, to bylo srdceryvné vyznání lásky k práci a k obchodování, to byl prostě koncert, čistá instrumentalita. Čišelo z něj, že na obchodování ho baví nejvíce právě obchod sám. Rozprostřel před námi své kousky a představení začalo. Nasazoval si nejrůznější kožené rukavice ze své výbavy, zatínal v nich pěsti a s drsňáckým výrazem ve tváři hodnotil: „Velmi jemná a velmi pevná kůže. Dokonalá kvalita,“ a na důkaz svých slov tleskal s těmi rukavicemi o sebe, až to pleskalo po celém jezeru Dal, bral do rukou kabáty jeden za druhým, vychvaloval jemnost jejich vydělané kůže, mlátil do nich vší silou na důkaz nezničitelnosti své práce, ryčel při tom jako raněné zvíře, máchal kolem sebe těmi svými tlapami, živě gestikuloval, vzápětí nás přesvědčoval tichým hlasem s vážným výrazem ve tváři a se vztyčeným prstem o serióznosti svých výrobků, aby záhy opět upadl do extáze práskaje se vší vervou do materiálu své obživy. No nekupte to! Nakonec se nás ještě zeptal, jestli nemáme cigaretu, a když jsme mu ji dali, vyndal z kapsy šátek, rozbalil ho a v něm měl nasypaný tabák. Vzal naši cigaretu, vysypal ji do kapesníku, smísil se vším ostatním tabákem, z toho si znovu napěchoval do papírku a slastně si zapálil. To je teda věc! Každou cigaretu, kterou mu kdo dá, vysype do té své hromádky a smísí, takže každá cigareta, kterou si pak z téhle hromádky ubalí a vykouří, obsahuje tabák od všech lidí, kteří mu kdy dali cigaretu. Na smrtelné posteli pak vezme svůj šátek, ubalí si tu svou poslední a než vypustí duši, vychutná si cigárko, ze kterého bude kouřit všechny lidi, se kterými během těch dlouhých let svého života obchodoval. Tomu tedy říkám kultura kouření!

Kromě těchto specializovaných obchodníků se po jezeře pohybují ještě prodavači se „smíšeným zbožím“. Ve své napěchované loďce mají snad úplně všechno – sladkosti, toaletní potřeby, cigarety, alkohol, kinofilmy, pohledy… A pokud něco nemají, jsou to schopni sehnat do druhého dne. Sedíte si na střeše hausbótu, pokuřujete a dole se jeden takový odpichuje pádlem a volá tu svoji písničku, kterou tu slyšíte od rána do večera: „Čókolééét, sígarééét, whiskýýýý!“ Tihle chlapíci ani často nikde nebydlí, ve své šikaře, ja