0
0

Pandžáb pravděpodobně ze všech indických států nejvíc utrpěl v době dělení Britské Indie a Amritsar je toho důkazem. Ve vzdálenosti pouhých 26 km od nynější pákistánsko-indické hranice absorboval tisíce hindských a sikhských obyvatel, kteří museli utéct z pákistánské části Pandžábu. Stejně tak Lahaur poskytl útočiště muslimům z indické části…

Vstupujeme do Pandžábu, takže začínají sikhské turbany. Než se dostaneme ven z indické hraniční zóny, musíme projít přes 4 kontroly kde si nás zapisují. Většina vojáků je v turbanech a vtipkují s námi otázkami typu „Vy ještě nemáte děti? Doufáme že příště už nám je ukážete“. Už od Číny totiž každému tvrdíme že jsme manželé, protože v těchhle zemích se těžko vysvětluje jak by svobodní lidé mohli takhle spolu cestovat. I když tady v Indii to už snad bude lepší.

Z indického přechodu je to asi 3 km do městečka Attari, které překonáváme na cyklorikše (bicykl, který má vzadu dvě kola a na nich sedačku, vlastně takový malý tříkolový kočár). Vůbec nechápu jak je možné, že na pákistánské straně hranice po nich není ani stopy. Jízda je to ale skvělá. Je docela romantické vjíždět do Indie právě na cyklorikše.

Z Attari odjíždíme autobusem – o dost zachovalejším než jsou v Pákistánu. Je to jeden z vozů téměř monopolního indického výrobce Tata, stavěný s maximální využitelností, protože má v jedné řadě 5 sedaček (2+3). Jaká úleva vidět tady zase ženy bez závojů přes hlavu. Většina mužů chodí v košili a kalhotech, i když šalwar kamiz je občas taky ještě vidět. Táňa už ho poslední dva dny v Pákistánu nenosila, protože ji to lezlo na nervy a nedala se přesvědčit že ji sluší).

Během jízdy dává průvodčí v autobuse pískáním na píšťalku znamení k zastavení a rozjezdu – docela dobrý vynález, protože píšťalka je v tom řevu a chaosu víc slyšet než jen obyčejné bouchání na autobus, které slouží jako znamení třeba v Pákistánu.

První co nás praštilo do očí i když jsme to čekali je počet krav volně se procházejících po silnici nebo se povalujících na polích (i silnicích). Pro hinduisty (náboženství, které v Indii převažuje) je kráva posvátná a tak nejen že nejí hovězí, ale dávají jim i přednost na ulicích. Podle historek které jsem slyšel to může skončit třeba i dopravním kolapsem v případě že se nenajde nikdo kdo by se odvážil vyrušit krávu ze svého „rozjímání“ uprostřed silnice. V každém případě hovězí v Indii asi neochutnám.

Amritsar

Po hodině přijíždíme do Amritsaru. Je vedro a vlhko. Amritsar a vesnice cestou od hranic je, podobně jako pákistánská města, taky plný odpadků, ale bordel se mi zdá o trochu menší. I silnice mi připadají kvalitnější a auta míň otřískaná (asi jsou šťastná, že nemusí sloužit v muslimském Pákistánu).

Ubytování je hračka – vyskakujeme z autobusu jakmile míjíme námi vybraný hotýlek. Je příjemný, dokonce máme pokoj s manželskou postelí! Moc neztrácíme čas a hned jdeme do města, protože jsme strašně zvědaví.

Amritsar založil roku 1577 Ram Das, čtvrtý sikhský guru a dalo mu jméno svaté jezírko jimž je dnes obklopen sikhský Zlatý chrám (Amritsar znamená Nektarové jezírko).

Pandžáb pravděpodobně ze všech indických států nejvíc utrpěl v době dělení Britské Indie a Amritsar je toho důkazem. Ve vzdálenosti pouhých 26 km od nynější pákistánsko-indické hranice absorboval tisíce hindských a sikhských obyvatel, kteří museli utéct z pákistánské části Pandžábu. Stejně tak Lahaur poskytl útočiště muslimům z indické části.

V roce 1984 byl Amritsar svědkem dalšího krveprolití. Sikhští extrémisté obsadili Zlatý chrám a byli vypuzeni teprve indickou armádou, což se samozřejmě neobešlo bez bojů. Během nich byl Zlatý chrám vážně poškozen a indický Pandžáb byl až do začátku 90. let uzavřen pro cizince. Teď se zdá, že situace je lepší a i my si tady můžeme užívat.

Proplétáme se uličkami Starého města a směřujeme ke Zlatému chrámu. Staré město amritsarské se nedá srovnávat se Starým městem lahaurským. Je daleko čistší a lidi mi připadají pohodovější. Snad všechny ženy mají v levé nosní dírce zapíchnutý knoflíček a vdané ženy i nalepenou tečku na čele.

Připadá nám, že v Amritsaru je dráž než v Pákistánu. V jídle, dopravě i ubytování. V příštích týdnech uvidíme jestli to bude platit i pro celou Indii.

Zlatý chrám a jezírko Amritsar jsou ze všech stran obestavěny dalšími budovami příslušícími k chrámovému komplexu. Vzniká tak velké nádvoří s jezírkem a chrámem uprostřed. Před vstupem do komplexu je třeba zout boty a pokrýt si hlavu.

K chrámovým budovám patří i velká kuchyně, kde se denně připraví 30 000 jídel pro kolemjdoucí. Najíst se může přijít každý. Je to zdarma, ale malý příspěvek na chod komplexu je dobré dát když už kvůli ničemu jinému tak jen ze slušnosti k lidem, kteří zdarma nabízí občerstvení. I tak tuhle zkušenost ale vynecháme, protože jídlo je určeno především pro chudé, což mi v porovnání s většinou místních rozhodně nejsme a snědli bychom tak jídlo pro 2 chudé lidi aniž máme skutečnou potřebu.

Chrám je zvenku celý zlatý (prý pokrytý 100 kg zlata), uvnitř mramorový. Přes jezírko k němu vede most. Z chrámu se nepřetržitě ozývá čtení ze sikhských svatých knih (přenášené ven amplióny) doprovázené hraním na bubny a strunové nástroje. Hned po vstupu dovnitř člověka pohltí atmosféra. Čtení duchovních provázené hudbou mi připadá jako ten nejlepší doprovod s prohlídce téhle nádherné stavby: krásné vnitřní zdobení, vůně vonných tyčinek a spousta zpívajících nebo modlících se sikhů v turbanech.

Procházíme se po rozpáleném mramorovém obložení tvořícím čtvercové nádvoří v jehož středu je jezírko s chrámem. Proti nám se pomalu pohybuje velká skupina sikhů roztažená přes celou šířku nádvoří nabírající vodu z jezírka a postupně polévající mramorové nádvoří. Vše je udržováno ve skvělé čistotě a před vstupem na nádvoří (tam kde se zouvají boty) každý musí bos projít mělkým očišťovacím bazénkem. Bílá barva mramorového obložení se skvěle doplňuje se zlatou barvou chrámu.

Ve Starém městě si na ulici kupujeme jarní závitky a bramborové placky (chutnají skvěle) a dáváme si šťávu vylisovanou z ananasu. Ty máme poprvé, protože v Pákistánu vůbec nebyly.

Do hotelu se dostáváme až za tmy. Když jsme na pokoji přichází nám jeden zaměstnanec vyměnit prádlo. Vyklubává se z něj celkem zajímavý kluk. Jmenuje se Parwan, je mu 19 a podle toho co říká to nebude zrovna typický Ind. Jeho matka byla křesťanka, otec muslim. Pochází z Kašmíru, ale jeho rodiče se před léty rozvedli a žil pak sám s matkou v Amritsaru. Ta mu však na začátku roku zemřela, takže je teď sám. Svého otce nemá rád, protože je jen na prachy a ani nepřišel své bývalé ženě na pohřeb. Parwan nemá za potřebí se za mamonem moc honit, protože žije z úroků – jeho matka mu zanechala 3 milióny rupií.Studuje historii, angličtinu, sanskrt, pandžábštinu a hindštinu, ale taky se učí masáže. Jeho matka byla známá masérka a chtěla aby byl po ní. On sám ještě neví, jestli se bude živit masážemi nebo historií. Od té doby co mu matka zemřela nevěří v boha. Asi to opravdu nemá lehké, a to i přes hmotné zabezpečení. V tomhle městě kde se podle něj většina žene jen za penězi a chodí do hinduistických nebo sikhských chrámů bude asi hodně sám. Proto se často baví s cizinci a má už pěknou sbírku adres. S těmi se kterými si nejlíp rozumí si dá vlastnoručně vyrobenou zmrzlinu, jako důkaz přátelství. I my patříme mezi ty šťastné, tak máme možnost ochutnat jeho vanilkovo-banánový zázrak. Je fakt skvělá! Taky nám nabídl, že nám vypere zadarmo prádlo a pokud budeme chtít tak i udělá masáž. Musí hodně trénovat, protože v lednu se bude účastnit soutěže jejíž hlavní cena jsou víza do Itálie, Francie nebo Thajska. Je jedině rád, že bude moct trénovat i na nás.

Den 42, středa 30. 9.

Snídaně je skvělá – na ulici si dáváme smažené baklažány. Dnešek by pro nás měl být „zahradový“, protože se chceme podívat do několika zahrad roztroušených v centru. První z nich je Gole Bagh. Je trochu zanedbaná, ale docela pěkná. Prochází se v ní krávy (jako všude) a povalují flákači (jako všude). Je strašné vedro a vlhko, hned dopoledne jsem do sebe nalil 2 litry vody, což je jinak množství které mi stačí na celý den.

Naproti zahradě je vchod do hinduistického chrámu zasvěceného Lakšmí a Šivovi. Vchod je hlídán vojáky, protože chrámy tady v Indii byly často počátkem všelijakých problémů – lidi se srotili, naštvali a problém byl tady.

Před chrámem necháváme boty a vstupujeme na mramorové nádvoří. Nad námi vlají zlaté a stříbrné fáborky – chrám mi tak přijde docela veselý. Hinduismus jako jedno náboženství vlastně neexistuje a v Indii ten pojem vůbec neznají. Místo toho vedle sebe žijí desítky náboženství, která jsou všechna založena na svatých knihách, tzv. védách. Pro zjednodušení jsme si my ze západní civilizace vymysleli pojem hinduismus.

Hinduismus (říkejme jim tak) má 330 miliónů bohů, což je nepředstavitelně složitý systém a člověk který tady celý život nežije jej nemá šanci celý obsáhnout. Na tohle obrovské množství bohů a bůžků se můžeme zjednodušeně dívat jako na různé vlastnosti jednoho všeobjímajícího boha, který má 3 hlavní fyzické představitele: Brahmu (Stvořitele), Višnu (Udržovatele) a Šivu (Ničitele). Základem náboženství založených na védách je cyklus reinkarnací (znovuzrození) doprovázený karmou jako jakousi „knihou“ dobrých a špatných skutků. Cílem každého jedince je z tohoto cyklu znovuzrození (kdy jedno duchovní bytí – duše – žije po sobě více fyzických životů jako člověk, zvíře nebo třeba květina) se osvobodit a dosáhnout mokši – věčného spasení duše. Karma, která střídá dobré a špatné skutky duše, určuje v co se duše v novém životě převtělí. Zjednodušeně řečeno špatné skutky znamenají nižší reinkarnaci (třeba pes) a vzdálení se od mokši. Dobré skutky duši k mokše naopak přibližují. Hinduismus vyznává asi 80% indické populace.

Chrám stojí uprostřed jezírka stejně jako sikhský Zlatý chrám. Přichází se k němu po mostíku. Na jehož začátku je zvonek na který při vstupu každý zazvoní. Chrám je nádherně barevně zdobený, uvnitř s výklenky pro sošky bohů jimž je chrám zasvěcen. Po darování malého příspěvku dostáváme cukrové bonbóny.

Na druhé straně jezírka, za zdí, je další chrám zasvěcený Šivovi. Právě probíhá desetidenní svátek Dussehra. Řadí se mezi nejoblíbenější festivaly a oslavuje Durgovo (symbol dobra) vítězství nad zlým buvolím démonem Mahišasurou. Lidé v chrámu tancují a oslavují za zvuku bubnů. Děti mají stříbrné oděvy a vysoké kuželovité stříbrné čepice. Když procházíme kolem oltáře dostáváme na čelo oranžovou tečku, symbol toho, že jsme navštívili chrám.

Starým městem jdeme (no, spíš bloudíme) ke Zlatému chrámu. Bloudíme tak dlouho, až jsme zase u něj. V prvním patře jeho vstupní brány je Ústřední sikhské muzeum. Skoro všechny exponáty jsou kresby guruů (učitelů) nebo významných událostí ze sikhské historie. Malíři (obrazy jsou většinou z 2. poloviny 20. století) si moc nebrali servítky a na jejich obrazech je naturalisticky zobrazeno hodně násilných činů – od uvaření nebo rozřezání učňů za přítomnosti guruů až po výjevy ze slavných sikhských bitev, v nichž se to jen hemží useknutými údy a hlavami. Sikhismus byl založen v 15. století guru Nanakem, se záměrem spojit to nejlepší z hinduismu a islámu. Za ta staletí se sikhové postupně vypracovali až na nejprestižnější místa indické společnosti, čímž si zajistili mnohonásobně větší vliv než by odpovídalo jejich počtu. Na indické poměry jich je totiž jen skromných 19 miliónů.

V muzeu je chronologicky zachycena historie sikhů, včetně takových událostí jako masakr 2000 lidí v dnešní zahradě Jallianwala Bagh britskými vojáky v roce 1919, nebo útok indické armády na extrémisty zabarikádované v Zlatém chrámu v roce 1984. Tento útok pak přímo vedl k zavraždění tehdejší indické premiérky Indíry Gándhiové jejími sikhskými tělesnými strážci (vida až na jaké pozice se sikhové dostali). K této události tady nejsou jen kresby, ale i fotografie některých zabitých sikhů.

Kousek od Zlatého chrámu je zahrada Jallianwala Bagh, ve které se roku 1919 odehrál masakr zvěčněný i na obrazech v muzeu. Zahrada je teď příjemně upravená. Na levé straně stále stojí původní studna, do které tehdy v panice naskákalo mnoho lidí ve snaze zachránit si život před kulkami britských vojáků. Po masakru z ní bylo vytaženo 120 mrtvých těl. Na druhé straně zahrady zase stojí kus původní zdi s viditelnými stopami po kulkách. Mezi studnou a zdí byl vztyčen hliněný památník.

Toto místo je sikhy chápáno jako jeden ze symbolů jejich utrpení. Rozhodně to nebyly a nejsou žádní svatouškové (v jejich znaku mají hlavní místo dva zkřížené meče). Vojenský podtext (ve snaze zastavit pronásledování sikhů) tomuto náboženství dodal už v 16. století guru Gobind Singh. Od té doby většina sikhů nosí příjmení Singh znamenající Lev. Nezanedbatelnou část důstojníků indické armády dnes tvoří právě sikhové.

Je odpoledne a já dopíjím další, už třetí litr vody. Vedro a vlhko dosahuje vrcholu. Ještě dobře, že jsme si právě dneska udělali procházku po zahradách. Už jen pohled na zelenou barvu stromů ochladí.

Poslední dnešní zahrada není daleko od našeho hotýlku. Jmenuje se Ram Bagh a je už v nové čtvrti (i když jsem vůbec nepoznal rozdíl od čtvrti staré). V téhle zahradě teď chátrá několik bývalých koloniálních důstojnických klubů. Míříme k jednomu z nich, když tu nás zastavuje skupinka mladých Indu a ptá se jestli se nechceme podívat na jejich party. Přijímáme – jsme zvědaví jak bude vypadat.

Party je čistě náhodou v klubu kam jsme šli. Menší podlouhlá zatemněná místnůstka je plná mladičkých Indů a Indek trsajících na evropské disko (z minulého léta). Indky mají džíny a trika bez rukávů, někteří Indové jsou sikhové s turbany, ale jinak v džínách a košili. Už tak bylo vedro, ale při tancování v té nevětrané místnosti jsme se promočili opravdu dokonale. Svou bilanci vypité jsem proto ještě večer zakončil čtvrtým litrem.

Parwan se zase večer objevuje u nás v pokoji s další (zase moc dobrou) zmrzlinou. Táňa si pak od něj nechá dělat masáž, prý dokonalou.

Den 43, čtvrtek 1. 10.

Autobus do Dharamsaly sice odjíždí až před dvanáctou, ale už v půl jedenácté se necháváme odvážet na nádraží, protože jeden nikdy neví co jsou v téhle zemi správné a špatné informace. Do půl jsme čekali na Parwana, který slíbil, že se přijde rozloučit, ale nakonec se neobjevil. Řidič rikši co nás odvezl na nádraží se pokusil naúčtovat nám dvojnásobnou cenu, ale měl smůlu.

Na nádraží obědváme a pak nám někdo ukazuje který autobus jede do Dharamsaly. Hned do něj nastupujeme, batohy dáváme na střech a čekáme. Vtom se objevuje Parwan. Do hotelu přišel pozdě, tak se hned rozběhl na nádraží. Přišel se rozloučit a přinesl dárky. Táně náramek a náhrdelník, mě jeden ze svých talismanů. Asi byl hodně rád že jsme si s ním povídali.

Autobus se po chvíli začíná rozjíždět k výjezdu z nádraží. Přesně v asijském stylu, kdy ještě poloprázdný autobus už odjíždí, ale hledá přitom lidi na zbylá místa. Vtom jsme si vzpomněl, že naše batohy jsou sice na střeše, ale nejsou přivázané aby jsme je během cesty neztratili.. Říkám to průvodčímu, který bleskově odpovídá že to není potřeba. „Ale je!“ já na to. Nakonec ho přesvědčuju že si batohy radši vezmeme dolů, protože stejně nemá na přivázání žádný lano.

Za neustálého popojíždění lezu teda po zadním žebříku na střechu autobusu, kde jsou v ohrádce naše batohy. Sundávám je dolů, přičemž bus se stále blíží k výjezdové bráně z nádraží.Za chvíli už máme batohy v bezpečí a za chvíli už opravdu odjíždíme.

Průvodčí zase používá pro domlouvání s řidičem píšťalku a jakmile někdo přistoupí hned k němu nakluše a „vnutí“ mu lístky.

Okolí silnice je příjemné, skoro jako u nás doma, jen krav je tu víc. Na polovině cesty zastavujeme v městečku Pathankot. Je to vlastně už taková menší vojenská základna. Jsme totiž jen pár kilometrů od Pákistánu a jen kousek od sporného Kašmíru. Dokonce i na nástupiště se jde skrz dřevěný rám, který upozorňuje na kovové předměty (třeba bomby). Na zdi jsou zase vylepeny fotky nejznámějších bomb používaných sikhskými extrémisty. Fotky nejhledanějších z nich jsou hned vedle. Doufám že zrovna náš autobus nevyletí do povětří…

Jak se blížíme k horám začíná se krajina zvedat a vlnit. Pozvolné kopečky jsou ale pořád zalesněné a vidíme tady vedle sebe palmy i jehličnaté stromy. Za chvíli už jedeme serpentinami nad kroutící se říčkou.

Blíží se soumrak a mi míjíme čím dál víc vesnic, kde na poli stojí dvě obrovské figuríny a kolem nich křepčí lidi. V jedné vesničce už je dav na ulici tak hustý, že zastavil provoz. Dneškem vrcholí jeden z četných festivalů. Tenhle shodou okolností patří mezi festivaly celoindické a na některých místech trvá i víc než 10 dní. Každoročně se takhle oslavuje vítězství Durgy (symbol dobra) nad zlým bůvolím démonem Mahišasurou (jako v Amritsaru). Festival vrcholí zapálením velkých slaměných figurín – symbolů dobra a zla. My teď právě stojíme v zácpě lidí a aut a pozorujeme jak jsou figuríny zapalovány a za všeobecného jásotu všech hoří.

Asi půl hodinu po „dokonání“ se konečně hýbeme z místa. Zdrželi jsme se ale tak, že už je tma a do Dharamsaly přijedeme až v osm večer. Z toho mám opravdu radost, protože musíme nejenom najít ubytování, ale předtím se ještě dostat do Horní Dharamsaly o 10 km výš v horách. Tam je totiž soustředěn veškerý tibetský a buddhistický život, což je ten hlavní důvod proč jsme sem přijeli.

Dharamsala a okolí

Spousta místních lidí jsou Tibeťani, většinou emigranti, kteří utekli z Číny. Svým vzhledem (šikmé oči) jsou snadno rozeznatelní od Indů. Tibetské ženy nosí sukně a přes ně pruhované tkané zástěry. Muži nosí všechno od oblečení podobného šalvaru kamízu až po triko a džíny…

Nakonec usedáme co cenově jakžtakž přijatelné rikši a během 20 minut ostrými zatáčkami vystupujeme v Horní Dharamsale, která se ve skutečnosti jmenuje McLeod Ganj.

Všechno se tady zdá být hrozně malinké, ale je tady neuvěřitelné množství bělochů. Nikdo z nich nevypadá normálně. Normou jsou vyholené nebo naopak dlouhé vlasy, vytahaná trička, volné kalhoty a látkové přehozy ležérně nošené přes rameno. Většina z těchto lidí je tady kvůli jediné věci – buddhismu. Tady je totiž hlavní buddhistické centrum v Indii, tady totiž sídlí Dalajláma a celá tibetská exilová vláda.

Všechno se zdá být hrozně malinké… a tajemné. Jsme na kopci, ale dole nevidíme žádná světla. Vše je v mlze. Symbolické.

Štěstí na ubytování máme hned v prvním hotelu, kde dostáváme dvoják s výhledem na údolí, teď ale jen mlhu.

Den 44, pátek 2. 10.

Ráno. Náš hotýlek je přímo na jedné z hlavních uliček. Sedíme v jídelně a z úrovně 1. patra se díváme na čorten s modlitebními mlýnky, který je naproti přes uličku. Je to skvělý pohled, protože můžeme vidět staré babičky a dědečky buddhisty jak se modlí. Čorten na který se díváme má tvar obdélníkového dvorku obestavěného zdmi s modlitebními mlýnky kolem všech čtyřech stran. Delší strany jsou podél dvou rovnoběžných uliček, kratší strany tvoří jakési průchody jimiž se dá dostat z jedné uličky do druhé. To ale samozřejmě není jejich účel. Hlavní je aby modlící se mohli obejít celý čorten kolem dokola (zásadně ve směru hodinových ručiček) a zatočit všemi mlýnky. Proč točí mlýnky? Protože jejich roztočením se odříká modlitba která je na nich napsaná. Je to vlastně jakési efektivní modlení. Pokud by ale stačilo jen točit mlýnky bylo by modlení moc jednoduché. Proto aby modlitby „odříkané“ mlýnky měli stejnou účinnost jako modlitby opravdu vyřčené je potřeba je poprvé mnohokrát (asi 180×) za sebou odříkat. Proto můžu klidně točit mlýnkem, který tak za mě modlitbu odříká, ale nikdy to nebude tak účinné jako když jimi točí opravdový buddhista, který už před tím modlitbu sám odříkal.

Modlitební mlýnky ale nejsou jedinou fikanou pomůckou. Další jsou modlitební vlajky. Když si takové vlaječky (jsou na nich napsané modlitby) buddhista pověsí nad dům, bude jeho modlení ještě účinnější. Modlitba za něj totiž bude odříkávána větrem při každém jeho poryvu.

Takže teď sedíme v jídelně, koukáme na vrtící se mlýnky a snídáme tibetský chleba s tibetským sýrem a rajčetem a k tomu máme zázvorový čaj.

Důvod proč jsme do McLeod Ganje přijeli je jasný: buddhismus. Doufali jsme, že se trefíme do jedné z veřejných audiencí Jeho Svátosti Dalajlámy, ale poslední proběhla před pár dny 28. 9. z čehož vyplývá, že delší dobu zase žádná nebude. Škoda. I tak je tady naštěstí co vidět a vstřebávat. Vždyť jsme v oblasti které se říká Malý Tibet.

McLoed Ganj je dost turistické místo a je to poznat na každém kroku: plno obchodů se suvenýry, restaurace vařící evropská jídla a dokonce i dvě „kina“ promítající euro-americké filmy. Naštěstí se tady dá trávit čas i návštěvou buddhistických přednášek, kurzů, meditací či dokonce učením se tibetštiny. Snad v každém hotelu nebo restauraci visí plakáty oznamující ten kurz či onu meditaci. Jak tak vidím, dá se tady smysluplně strávit několik týdnů či měsíců.

I okolí je krásné. Jsme v horách ve výšce asi 1800 metrů a kolem nás jsou zelené lesy. Člověk tady tak najde „potravu“ nejen pro mozek, ale i pro oči a romantickou duši. Máme tady strávit dva dny, ale už teď tuším, že to asi bude víc.

Spousta místních lidí jsou Tibeťani, většinou emigranti, kteří utekli z Číny. Svým vzhledem (šikmé oči) jsou snadno rozeznatelní od Indů. Tibetské ženy nosí sukně a přes ně pruhované tkané zástěry. Muži nosí všechno od oblečení podobného šalvaru kamízu až po triko a džíny. Přestože je všude plno lidí ulice působí klidně. Žádné vnucování se jako v Pákistánu. Prostě klid.

Je poledne a jdeme kolem jednoho z „kin“. Právě mají začít promítat film „Větrný kůň“ pojednávající o současném Tibetu. Bez váhání vstupujeme. „Kino“ vlastně není kino (proto ty uvozovky), ale malá zadní místnost v jedné hospodě, kde je televize a video. Z něj se bude pouštět onen film.

Název filmu „Větrný kůň“ fakt dobře vystihuje jeho příběh. Odehrává se v roce 1997 a pojednává o mladé jeptišce a její rodině během dnů následujících po jejím zatčení kvůli protestu za svobodný Tibet. Větrný kůň je obdoba modlitebních vlaječek: Tibeťané do vzduchu vyhazují papírky popsané modlitbami. Ty jsou v letu odříkávány větrem a tím přenášeny do nebe. Dnes už nejsou v Tibetu k vidění. Zmizely stejně jako stovky buddhistických klášterů.

Film byl skvělý. Daleko lepší než „Kundun“ nebo „7 let v Tibetu“, která tady taky promítají. Celý byl natočený v tibetštině a promítaný s anglickými titulky, takže působil opravdu autenticky.

Všechno kolem na nás strašně působí. Na ulici se běžně procházejí buddhističtí mniši oděni do svých červenooranžových sutan, řada nápisů a vývěsních štítů je v tibetštině a pár set metrů odsud teď sedí Dalajláma a přemítá nad tím jaká čeká Tibet budoucnost.

Jdeme se projít dolů z McLeod Ganje k Dharamsale. Nejdřív odbočujeme směrem k Dalajlámově rezidenci. Věci musíme nechat mimo areál a procházíme železným detekčním futrem jako v některých hlídaných budovách. Dostáváme se na malé, plochými kameny vydlážděné náměstíčko, zastíněné vzrostlými stromy. Na jedné straně (směrem na jih s výhledem na údolí) je Dalajlámova rezidence. Obehnaná zdí a hlídaná vojáky je pro obyčejného smrtelníka těžko dostupná. Kvůli Dalajlámově zaneprázdnění je třeba sjednat případnou soukromou audienci několik měsíců dopředu, nebo se zúčastnit jedné z občasných audiencí veřejných. I takhle je to ale zážitek. Co teprve uvnitř…

Na druhé straně náměstíčka stojí Dalajlámův chrám. Vstup je tam jen s nějakými kartičkami které nemáme, takže zatím smůla.

Pokračujeme dolů z kopce směrem k Dharamsale. Okolí je příjemné – zelené, vzduch čistý, teplota tak na košili, to tam je vlhko a vedro indických planin.

Zastavujeme se v Gangčen Kyšong kde je kromě Tibetské knihovny a několika tibetských škol i sídlo Tibetské exilové vlády. Všechno je ale bohužel zavřené, protože dnes je jeden z celoindických svátků – výročí Gándhiho narození. Jen tak se brouzdáme kolem tohohle neobvyklého místa.

Zpět v McLeod Ganji v mrňavých pidiuličkách nahlížíme do bezpočtu krámků. Radši ale rychle pryč, protože ty krásné věci příliš svádí k nakupování. A my nemáme ani peníze ani místo v batozích. No, možná si přeci jen něco malinkýho koupíme. Je z čeho vybírat. Od tradičního oblečení přes náboženské předměty (sošky Buddhy, modlitební misky, vlajky, mlýnky, svaté texty), tibetskou hudbu až po propagační trička či batikované textilie s náměty Buddhy i hinduistických bohů. Táňa je úplně u vytržení.

Večer si snad poprvé za celou cestu dáváme dvě večeře, protože tibetská kuchyně je prostě skvělá. Nejdřív máme čou čou (nudle se zeleninou, v další restauraci pak já neodolávám thankhotu, zeleninové polévce s velkými těstovinami. Tady se nám moc líbí.

Den 45, sobota 3. 10.

Snídaně v našem hotýlku se nám nějak zalíbily. Nejspíš proto, že z „našeho“ místa vidíme přímo na čorten s modlitebními mlýnky a je zajímavé pozorovat lidi co s nimi chodí točit.

Dnes se chceme trochu projít po okolí kolem McLeod Ganje. Cestička, kterou teď jdeme vede nahoru nad McLeod Ganj. Do hor se dá jít až k sněžné čáře, což se nám ale nechce. Stačí nám jen pár kilometrů. Okolní lesy jsou jehličnaté a úplně neuvěřitelně v nich cvrkají cvrčci. Po stromech se prohání opičky a dělají nám tak celkem příjemnou společnost. Cestička vede do kopce do vesničky Dharamkot, odkud je docela pěkný výhled na údolí a domečky přilepené na svahu mezi stromy. Taky tady jsou dvě meditační centra, což zase zaujalo Táňu.

Z Dharankotu scházíme dolů a u vesničky Bhagsu s námi zase laškují opičky. Teď jich je ale víc a předvádí se ve šplhání na strom a padání z větví.

Na oběd už jsme v McLeodu, ve stejné restauraci jako včera večer. Jmenuje se Gakyi a mají tady kromě jiného i pár tibetských jídel (i když je těžké rozlišit které je tibetské a které čínské). Tentokrát si dávám pařené momo s polívkou. Momo jsou tady překládány do angličtiny jako plněné knedlíky, ale ve skutečnosti jsou to taštičky (plněné zeleninou). Podobné jsme jedli v Číně, takže teď třeba nevím, jestli je to čínský nebo tibetský výmysl.

Na plakátech jsme tady viděli inzerovat Internet, tak to jdeme prozkoumat. Jsme teprve v půlce cesty a najednou začíná průtrž mračen. Jsme právě u jednoho krámku se suvenýry, tak se schováváme. Majitel je z Kašmíru a plně využívá čas, který mu dal déšť, aby nám něco prodal. Věci má pěkné, ale kdo to má tahat a kdo by to zaplatil?

Průtrž trvá skoro hodinu. Mezitím se ulice mění ve stroužku, pak ve strouhu a nakonec v řeku hnědé kalné vody. Občas taky na střechu zaburácejí kroupy. Prý jde o poslední fázi monzunů, jejichž období právě skončilo.

Cestou na Internet si dáváme skvělé kakaové dorty. Internet tady sice je, ale drahý. Jde totiž o vytáčené spojení do Dillí, takže se platí za meziměstský hovor. Uvidíme, možná toho využijeme.

Poslední dnešní procházka vede kolem Dalajlámova chrámu a vůbec celého jeho sídla. Jelikož budeme obcházet svatý chrám, měli bychom podle buddhistické tradice jít ve směru hodinových ručiček (to stejné platí i o modlitebních mlýncích). Cestička se nejdřív noří do lesíka, aby se po chvíli zase vynořila a byl ní pěkný výhled do údolí. Kolem ní jsou položené kameny s vytesanými a různobarevně napsanými buddhistickými modlitbami. Působí svěže a jsou opravdu hodně barevné.

Na stezce nejsme sami, ostatně projít se je zdravé, a pokud se tady při tom ještě můžou modlit, tím líp. Mniši, jichž je na stezce většina, jsou skvělí – usmívají se a přitom si mnou svoji malu (řetízek s korálky, obdoba křesťanského růžence).

Večeře, večeře, večeře. Zase jsme v naší oblíbené vegetariánské restauraci. Táňu při jídle zaujal jeden plakátek s nabídkou meditace Sataranj – chce se tam jít zítra podívat.

Večeře je opět skvělá, asi proto, že je zase tibetská. Dnes mám piše v sladkokyselé omáčce – velké nafouknuté smažené trojúhelníky z kukuřičného těsta.

Jelikož ráno nebyla teplá voda, zkouším to teď. Zase bez úspěchu. Nezbývá nic jiného, než se stát otužilým.

Den 46, neděle 4. 10.

Den začínáme (mimo pravidelné snídaně s výhledem na čorten) procházkou za McLeod Ganj ke kostelu sv. Jana v divočině. Tak se opravdu jmenuje! Pochází z doby britské vlády nad Indií. Kostel je sice zanedbaná, ale roztomilá připomínka vzdálené Evropy. Je opravdu v divočině – uprostřed lesíka kousek od silnice McLeod Ganj – Dharamsala. Chvilku v něm sedíme a přemítáme o vzdáleném domovu.

Počasí je tady nevypočitatelné. Ráno je většinou hezky, pak ale začínají z okolních hor doslova sestupovat mraky a končí to průtrží mračen. Tak je tomu i teď. Naštěstí se právě díváme po nějakých dárcích, takže jsme schovaní. Deštník, jako nezbytný doplněk, nosíme neustále sebou.

Vybrat z místní nabídky všelijakých věcí je dost těžké. Dřevoryty, kamenné a kovové sošky, kamenoryty, batikované nástěnné textilie, bižuterie, hudba. Kupujeme si modlitební vlaječky a ještě nějaké drobnosti. Škoda že to není naše poslední zastávka, protože třeba jen knih co je tady zajímavých, jak v angličtině, tak v hindštině a tibetštině.

Pořád leje, ale máme to jen pár korků do hotýlku. Jelikož teď nemůžeme ven, píšu deník a pak si dáváme oběd. Jídelna v hotýlku je skoro plná – hodně lidí se sem schovalo před deštěm. Mezi nimi i několik usměvavých mnichů.

Jako včera i dnes přichází po průtrži mračen krásné počasí. Mraky se roztrhaly, úplně vypršely a teď už zase pálí sluníčko. Jdeme se podívat dolů pod McLeod Ganj do kláštera Dip Ce-Čok Ling. Na cestě potkáváme dalšího Čecha. Měsíc byl v Ladakhu a teď nějakou dobu pobude v Dharamsale, kde chce navštěvovat kursy tibetštiny. Jdeme spolu ke klášteru. Vlastně se spíš kloužeme, protože kamenné schody dolů ke klášteru jsou ještě mokré a kluzké.

Buddhistické kláštery jsou otevřeny pro každého, některé dokonce nabízejí ubytování. Je obdivuhodné, jakou mají mnoši trělivost s návštěvníky a že jim nevadí, že jim tam pořád někdo leze. Klášter, kde jsme, je celkem malý, ale jeho gompa (modlitební síň) je zevnitř i z venku pěkně vyzdobená. Jak hinduistické tak buddhistické svatostánky jsou často pestrobarevně pomalované. Na této gompě je zvenku namalováno několik obrazů s námětem Buddhy. Uvnitř je docela jednoduše zařízená: lavice pro mnichy, dva velké bubny, na poličce podél celé stěny misky s obětovanou vodou. Na pravé straně je ve vitríně velký pozlacený Buddha, před ním dál v místnosti vysoký stolec na sezení a obraz Dalajlámy. Vše je laděné do žlutočervena, včetně stovek Buddhů namalovaných na stěnách.

Nad gompou je terasa, podél níž jsou rozmístěny místnosti pro mnichy. Před některými z nich visí čerstvě vyprané prádlo. Před gompou je i nástěnka s novinovými výstřižky. Čteme v nich, že tady v Dharamsale byli před dvěma týdny chyceni dva Tibeťani, kteří pracovali jako vyzvědači pro Čínu. Dali prý dohromady podrobné informace o Dalajlámově pohybu a pracovním programu, do Číny už je však poslat nestačili.

U vchodu do gompy je na zdi nakresleno kolo bytí, které v článku Mandala, zveřejněném v časopise Mana v létě 1995, krásně popsal Vlastimil Marek:

„Kolo bytí zobrazující cyklus životů a smrtí, tedy jakási mandala, je návodem, meditačním polem i ideálem pro milióny buddhistů na celém světě. Je svíráno v zubech a drápech Máry, boha smrti a chtivosti, ale zároveň vtělením bodhisattvy Avalokitéšvary, symbolizujícího lásku a soucit. (Mimochodem, buddhismus a zvláště ten tibetský, nikdy neodsuzuje tzv. „špatné” vlastnosti člověka, právě naopak. Nejde mu o potlačení, ale transformaci „zlých” sil využitím jejich energií – proto může jeden bůh symbolizovat smrt i lásku.)

Vnější kruh zobrazuje 12 příčin, pro které je člověk vázán ke koloběhu samsáry: nevědomost, chybné myšlení, závislost na vnějších formách (jméno a tvar), závislost na pětismyslovém vnímání, snažení se, ulpívání, početí a zrození a umírání. Hlavní pole kruhu je rozděleno na 6 částí – v horním sektoru je svět bohů (Buddhů), a proti směru hodinových ručiček pak svět hladových duchů a svět titánů. Každý tvor může postupovat výše či klesat níže, záleží jen na něm. V každém světě je zobrazen Buddha, symbol naděje a směru duchovního usilování. Uprostřed kola jsou namalovány symboly tří největších překážek lidského osvícení – zášti (vepř), nenávisti (had) a chtivosti (kohout).“

V Dharamsale není ale všechno jen pěkné a příjemné. Jelikož se tady pohybují tisíce turistů stáhli se sem snad všichni tělesně zdeformovaní žebráci z celého okolí. Na každých pár metrech sedí muž nebo žena a natahují bezprsté ruce nebo pahýly nohou. Určitě se jim tady dobře vydělává.

Dáváme si čaj a pak míříme za McLeod Ganj do kláštera Nyngmapa na meditaci.

Meditací jsem zažil už řadu, ale díky své malé schopnosti se soustředit jsem se zatím nikdy nedostal do stavu, kdy bych opravdu meditoval. Dnes se to ale změnilo. Atmosféra pravé gompy a přítomnost živého Mistra udělala svoje. Nejobtížnější při meditaci je přestat myslet, přestat navazovat jednu myšlenku na druhou, prostě se vyčistit a jen se nezúčastněně sledovat. Tohle se nikdy před tím nepovedlo. Až teď a tady.

Myšlenky jen tak pluli kolem mě ale já jsem se jimi vůbec nezabýval. Žádné asociace, žádné rozvíjení logických pochodů. Prostě jen pozorování kolem ubíhajících myšlenek. Skvělé, osvěžující. Když jsem pak nad tím přemýšlel, začal jsem si připadat jako neustále analyzující mašina, tok jejíž myšlenek se nikdy nezastaví a vždycky je nějakým směrem usměrňován. No teda fuj, Dejve!

Meditace trvala asi hodinu a půl, přičemž jsem byl jakoby mimo, trochu se „nadnášel“ a díval se na svoje tělo z nadhledu. Zvláštní. Jsme zvědav jak úspěšné budou moje budoucí meditace.

Z kláštera se vracíme už ztemnělou a tichou krajinou. Po skvělé meditaci si dáváme i skvělou večeři – tingmo („zmuchlané“ knedlíky) se zeleninovou polívkou a jako zákusek campu – ječnou kaši, původní to stravu tibetských mnichů. Tahle byla ale nějak moc dobrá – s cukrem, takže trochu pochybuju, že tibetští mniši ji jedli v takovéhle podobě.

Den 47, pondělí 5. 10.

Začíná náš poslední den v tomhle duchovním ráji. Po snídaní se v autobuse-kostitřase vydáváme po klikaté silnici dolů do Dharamsaly, kde přesedáme na další bus. Míříme do Institutu Norbulinka.

Ve vesničce Sidhpur byl v japonské zahradě vybudován institut pro vyučování a zachování tradičního tibetského umění: malování modlitebních kamenů, dřevořezby a vyšívání. Cestička k institutu ani není označená, takže trochu bloudíme. Možná je ale tahle „anonymita“ tak trochu dobrá, protože je alespoň příliš neotravují náhodní pobudové.

Zahrada, v níž je institut zbudován, stojí za to: potůčky, mostíky, křoviny, květiny všech barev, malé vodopády, modlitební kameny. V tomto prostředí se učí tvořit mladí Tibeťané. Kromě toho institut vydává i různé pravidelné publikace, ve kterých přibližuje světu tibetskou kulturu.

V jedné z nich jsem si přečetl dva rozhovory o budoucnosti tibetštiny. Vyplynula z nich jedna zásadní věc: vzhledem k tomu, že Čína se snaží zvrátit demografickou situaci v Tibetu pomocí přesídlování Číňanů do Tibetu, se hlavním jazykem v celém Tibetu začíná stávat čínština. Lidé se raději učí čínsky, než aby hlouběji studovali svůj rodný jazyk, protože jedině se znalostí čínštiny mají šanci na dobré zaměstnání (v komunistické Číně je to zatím téměř synonymem pro službu ve státní správě). Tibetština se už přestala vyučovat na vyšších stupních škol a ve vyučování v ostatním se přechází na výuku v čínštině.

Tibetština je celkem složitý jazyk, hlavně kvůli různým stylům používaným pro různé situace. Starší generace ji ještě ovládá, ale na novější generaci je už vidět a slyšet vliv čínštiny. Do jazyka pronikají čínská slova a spojení, z čínštiny se stává běžný komunikační prostředek nahrazující tibetštinu. Takže budoucnost?… nic růžového.

Bohužel je dnes pondělí a místa, kde žáci trénují a předvádí svoje umění, jsou zavřená. Škoda, chtěli jsme je vidět při práci. Jdeme se alespoň podívat do místní gompy, ve které je umístěn obrovský pozlacená buddha. I tady jsme k prohlídce vítáni.

Za institutem je ženský klášter Dolmaling, který působí jako obyčejný shluk obytných domků. U kláštera si dáváme oběd. Jsme v typické tibetské jídelně: vaří Tibeťanky, které umí jen tibetsky. Májí ale menu v angličtině a navíc nám může krapet překládat jeden spolustolovník. Dávám si zeleninové kothey, což jsou zeleninou plněné a smažené taštičky. Skvělé. Tibetská kuchyně mi zatím moc chutná a tam dole mi bude určitě chybět. Do jídelny se právě přichází najíst i jeptišky. Je zvláštní vidět je pít coca-colu a hned mi na mysl přijde jedna z reklam Benettonu, kde se líbá mnich s jeptiškou.

I při placení potřebujeme pomoc, protože tibetské číslice jsou jiné než ty naše. Je to docela sranda, i když si nedokážu představit, jak by to dopadlo, kdybychom se neměli koho zeptat.

Busem se vracíme do Dharamsaly a McLeod Ganje. Cestou vidíme, jak se nad McLeodem z hor stahují mraky. Schováváme se do našeho hotýlku a dáváme si oběd. Máme čas až do pěti odpoledne, protože bus do Manali nám jede až ve třičtvrtě na šest.

Do pěti píšu deník, pak se zvedáme, dáváme sbohem naší jídelně se skvělým výhledem na čorten a jdeme na nádraží.

Někdy nic není jak má být a dnešek je toho důkazem. Ten samý člověk, co mi před několika dny říkal, že bus do Manali jede ve třičtvrtě na šest, mi teď tvrdí, že bus už odjel, a to sice v pět. Nejradši bych střílel. Tady aby kompetentního člověka opravdu pohledal. Už opravdu nevím, jak takovým situacím předvádět, když na opakovaný dotaz dostávám pevnou odpověď, která se ale v rozhodujícím okamžiku ukazuje být stejně platná jako kamna na poušti. Snad jedině cestovat bez závislosti na Indech, což ale samozřejmě nejde. Naštěstí (prý) jede ještě jeden bus a sice ze zdola z Dharamsaly v půl deváté večer.

Takže znovu musíme jet dolů. Tentokrát je to ale zážitek na celý život. Bus MHD kterým se chystáme do Dharamsaly je dnes z McLeodu už poslední a proto při jeho příjezdu začíná neuvěřitelná vřava. Z lidí se najednou stávají primitivní zvířata. Z busu ještě nestačil vystoupit ani jeden z těch, kteří přijeli z Dharamsaly a ta místní zvířata se už začala drát dovnitř, aby si zabrala místa k sezení!!! Dost blbý ale je, že v téhle zemi se v takové situaci i z člověk-cestovatele stane zvíře. To je totiž jediný způsob jak se někam dostat, nebo něčeho dosáhnout. Je to blbý, ale je to tak. Možná právě tenhle fakt přispívá k tomu, že jsou lidi v Indii tak bezohlední, a to jak k přírodě, tak jeden k druhému. Musí prostě víc bojovat (každý den!) o holé přežití. Kde a kdy to ale začalo?

Z MHD autobusu jsme doslova vypadli. Čekáme v čekárně dharamsalského autobusového nádraží. Zase tady není nikdo, kdo by nám alespoň řekl, odkud náš autobus pojede.

Jelikož už je večer a dokonce i tma, dávám si zeleninový hamburger a pozorujeme lidi kolem. Je tady sice taky bordel jako v Pákistánu, ale trochu menší. Indie (nebo spíš to málo co jsem z ní dosud viděl) na mě vůbec působí čistěji a McLeod zvlášť. V něm jsou dokonce rozmístěny odpadkové koše s nápisem „Use me“ (Použij mě). Jsou tady prý zaměstnáni i tzv. „zelení“ pracovníci, obdoba našich popelářů.

Autobus do Manali opravdu přijíždí. To co následuje je však další jízda hrůzy. Jsme totiž v horách, čehož si řidiči v autobuse vždycky zapomenou všimnout a jedou pak jako po rovince. No jo, jenže v silnici jsou díry a nějaký chytrák tu silnici zapomněl narovnat, takže i prudké zatáčky.

Na druhou stranu je pravda, že kdyby nejel tak rychle, cesta by trvala daleko delší dobu. „Utrpení“ je sice větší, ale čas zase kratší. Poprvé za celou dobu je mi z jízdy špatně. Navíc zase nemám pořádné místo na kolena, takže suším jako sardinka. Co taky můžeme chtít za levnější autobus?

I na dopravě je ale vidět, že Indie je dražší než Pákistán, což mě příjemně překvapilo. Žil jsem totiž v domnění, že Indie je levnější. Zase se ale potvrdilo, že čím chudší země tím levnější. A Pákistán chudší je, připadá mi jako taková otřískanější Indie, prostě její chudý příbuzný. Nevím, jestli příliš negeneralizuju, ale zdá se mi, že islám dělá svoje. Uvidím v dalších zemích.

INDIE – Manali

Autobus stoupá stále výš. Na protější stěně je několik úzkých, ale vysokých vodopádů. Stromy na těch strmých skalách snad někdy drží jen silou vůle, jinak si to nedovedu představit. Jak stoupáme výš, objevují se listnaté stromy, už ale bez listů. I tady mají podzim. A opravdový, protože v noci bývá skutečně chladno…

Den 48, úterý 6. 10.

Ještě nikdy jsem v pět ráno nelezl na střechu autobusu a nelovil odtamtud svůj batoh. Jsme rádi, že máme cestu za sebou, ale na druhou stranu je docela necivilizovaná hodina a i zima. Nějaký maník nám nabízí hotel za přijatelnou cenu i s odvozem, tak s ním jedeme.

Místo vypadá ve tmě obstojně, ale musím s ním trochu smlouvat, protože chce účtovat i za část dnešní noci (i když už je půl šestý). Nakonec dospáváme zadarmo.

Probouzíme se až v jedenáct. Teď teprve vidíme do jaké díry nás to strčili. Koupelna je tak špinavá, že se do ní štítím i jen podívat. Následuje další smlouvání a výměna pokoje. Nový pokoj přijímáme jen pod tou podmínkou, že nám umyjí koupelnu a vymění prostěradlo s povlečením. To první zvládli jakž takž, to druhý opravdu jen vyměnili! Dostali jsme polštáře ze sousedního pokoje, samozřejmě, že stejně špinavé. No co, budeme tady jen 2 dny a ty se vyspíme ve spacácích. Stěhovat už se nám nechce. Vytažení spacáku bylo tak k něčemu dobré, protože jsem našel kámen pro štěstí od Martina, který jsem „ztratil“ ve vlaku do Almaty. Jak je vidět, tak jsme ho ve skutečnosti jsem ho omylem zabalil do spacáku.

Tahle příhoda s výměnou pokojů mi připomněla jak je to v Indii se službama. Zatím mi připadá, že Indie je docela velkohubá země, kde jsou všichni mistři ve vychvalování všech možných i nemožných předností svých služeb a přitom skutečná úroveň je žalostná. Jedním z příkladů byl i pokus Táni zatelefonovat domů z Dharamsaly. V Indii (i v Pákistánu) je skoro na každém rohu kancelář s označením PCO (Public Call Office), ze které se dá telefonovat. Některé, stejně jako ta Tánina, se chlubí sloganem „Fully Computerized“. V praxi tohle prohlášení znamená, že k telefonu je připojeno počítadlo impulsů. Tánin pokus skončil žalostně. Vůbec nebyla spojená, ale zaplatit za čas musela.

Dalším příkladem můžou být časté výpadky vody, případně elektřiny. Nikdo se tím ovšem nezabývá, protože cizinec má přeci dost peněz, tak proč mu nějak kompenzovat nedodané služby, že?

Kolem poledne konečně odcházíme do města. Jsme někde na samotě nad Manali, asi 2 km od centra. Snad to nějak přežijeme. Poučení pro příště? Radši dospat na ulici (jako jsem to dělal na Blízkém východě) a ráno jít do vybraného hotýlku. Pokud možno nenechat nikoho, natož nějakého Inda, do výběru zasahovat.

Okolí je krásné. Jsme v zeleném údolí, nad kterým se do výše tyčí kopce pokryté jehličnatými lesy. Cesta do města je příjemná, i když trochu dlouhá. Dýchá se skvěle a vůně je úplně jako u nás v lese.

Procházíme se po Manali a ve vegetariánské restauraci Mahadev si dáváme skvělý oběd. Poprvé zkoušíme thálí, což je takové jejich míchané jídlo, původně z jihu Indie. Člověk dostane několik čapaty, dal, polévku, rýži, omáčku a jogurt nebo sladkost (já jsem dostal sladkou kuličku jamun). Thálí se liší stát od státu, Indie je přeci jen velká na to, aby něco takového jako jídlo bylo univerzální. Jeho výhoda je, že je hned hotové (všechny součásti, kromě čapaty, které se peče až těsně po objednání), protože vše mají připravené ve velkém, a že je levné. Moc jsme si pochutnali.

Manali samo o sobě je docela příjemné městečko, kde každý druhý dům je hotel. Je totiž hodně oblíbené mezi Indy jako prázdninové nebo líbánkové místo. I teď je tady hodně indických i zahraničních turistů. Důsledkem je, že mnohé restaurace nabízejí kromě indické i kontinentální (evropskou), čínksou, thajskou, italskou a dokonce i izraelskou kuchyni. Izraelců je v Indii vůbec jako much, protože Indie a Izrael se údajně milujou. Izraelští turistu jsou všude, většinou dost hluční. Na některých krámech jsou vývěsky v hebrejštině a jeden obchůdek dokonce nabízí čerstvý humus. Taky jsme zahlídli německou pekárnu a v ní bílý chleba, croissanty a koláče. Fakt si tady turisty hýčkají.

Jelikož jsme pořád ještě na severu Indie, žije tu nezanedbatelná tibetská komunita. Na jižním konci Manali je tibetský trh (kde jeden muž na ulici dokonce odlévá kovové figurky hinduistických bohů) a taky klášter Gadhan Čekčokling s nádherně malovaným vnitřkem gompy.

Navečer si kupujeme lístek na autobus do Dillí. Pojedeme ve čtvrtek po obědě. Budeme si na nádraží moct nechat batohy a toulat se tak i poslední den po městě.

Přímo v Manali je několik lesoparků. Oni jim říkají džungle, ale nejde o nic jiného něž o (trochu) udržovaný jehličnatý les, do kterého se platí vstupné. Procházka je to ale příjemná, dokonce potkáváme 3 Čechy, kteří se doma sbalili a jen tak vypravili na 2 měsíce do Indie. V Manali jsou prý už pátý den. Podle vlastních slov si vždycky vyberou nějaký kopec a šplhají tak dlouho, až už nemůžou. Pak se vrátí dolů a mají konec dne.

Jinak se ale cestování na subkontinentu brát nedá, protože člověk by se musel zbláznit. Místní národy nejen že jsou trochu jiné co se týká ohleduplnosti, tolerance a udržování čistoty, ale vůbec neznají slovo efektivnost. Jen bezohledný úprk za vlastním cílem a běda těm, co stojí v cestě. Výsledkem je doslova mraveniště, kde není pohyb vůbec koordinován a síly jsou tříštěny v případě Indie na téměř miliardu kousků.

Večer přecházíme přes řeku Beas do starého Manali. Vesnička je to roztomilá, dřevěná stavení úplně připomínají chaloupky v Krkonoších. Vesnickou náladu dokreslují lidé stoupající ke svým chaloupkám s obrovskými kopci slámy na zádech.

Den nekončí nejlíp, protože ze starého Manali se vracíme do hotýlku, abychom zjistili, že široko daleko není žádné místo ke bychom si mohli koupit něco k jídlu. Musíme 2 km do Manali. Tam si dávám Šimla mirča, což je vegetariánsky plněná paprika (asi ze Šimly). Moc dobrá. Tady vůbec víc jím vegetariánsky. Nejen proto, že je to levnější. Stačí k tomu i jen letmý pohled na místa, kde se prodává maso a z člověka je hned přesvědčený vegetarián. Hygienické podmínky jsou fakt strašné. Žádné lednice, maximálně tak plácačky na mouchy, které v případě dobrého zásahu přidávají k masu každým švihnutím novou několiakgramovou hodnotu.

Po jídle, když se vracíme do hotelu, začíná pršet, takže přicházíme mokří. Den opravdu neskončil nejlíp.

Rohtangský průsmyk

Den 49, středa 7. 10.

Zase jednou se z nás stávají turisté, kteří se nechají vozit. V 10 dopoledne totiž odjíždíme na celodenní výlet autobusem k průsmyku Rohtang (3978 m nad mořem) vzdáleném 51 km. Individuální doprava by byla neúnosně drahá (nehledě ne můj odpor k taxikářům), tak je turistický autobus jediná možnost.

S ještě jednou dvojicí z Holandska jsme v buse jediní cizinci. Ostatní jsou Indové toužící po zimě a sněhu, které mají nahoře být.

Ještě v Manali přejíždíme přes kamenitou říčku Beas a pomalu začínáme stoupat. Nejprve podél říčky, pak už po nepravidelně se kroutících serpentinách. Vše kolem je zelené. Nádhera. V první vesničce zastavujeme a hodně lidí si v krámku u cesty kupuje kožichy a gumáky. Těžko říct proč zrovna tady, asi neodolatelně výhodné ceny.

Autobus stoupá stále výš. Na protější stěně je několik úzkých, ale vysokých vodopádů. Stromy na těch strmých skalách snad někdy drží jen silou vůle, jinak si to nedovedu představit. Jak stoupáme výš, objevují se listnaté stromy, už ale bez listů. I tady mají podzim. A opravdový, protože v noci bývá skutečně chladno.

Na 27. kilometru od Manali stavíme u vodopádu Rahla. Tady říčka Beas padá z výšky 50 metrů do údolí, kterým pak teče do Manali a dál. Je to oblíbené piknikové místo a všechny turistické busy (náš je jen jeden z mnoha) na tomto místě staví. Přímo pod vodopádem jsou stánky s pitím, samosamy a smaženým chlebem. Kupuju si vodu a jako obvykle ji přelívám do svojí termosky. Prázdnou láhev chci vyhodit do koše, ale když se tak rozhlížím kolem, radši se ji zbavím až v Manali. Koše tady sice (kupodivu) jsou, v podstatě ale na nic, protože ty prasata (opravdu už je nemůžu nazvat jinak) je vysypávají přímo vedle vodopádů. To snad není možný!

Silnice se vine nahoru v pořád ostřejších zatáčkách. Občas míjíme nějaký dřevěný domek s břidlicovou střechou. Téměř všechny domy mají střechu s břidlice otesané do obdélníkových bloků.

Jak se dostáváme výš a výš, postupně mizí stromy a na jejich místo nastupují kleč. Za chvíli už ani ta není. Jsme právě 35 km od Manali, v místě zvaném Marrhi, kde už roste jen tráva. Je tady vybudována malá vesnička s restaurací a jídelen, evidentně kvůli těmhle výletům k průsmyku. Je v ní i malý buddhistický chrám obklopený modlitebními vlaječkami.

Z opuštěného místa, pár minut od Marrhi, kde naštěstí nikdo není, protože všichni jsou líní poodejít od svých aut/busů, je skvělý výhled do údolí, kterým jsme přijeli.Silnice se klikatí a leskne ve slunci přímo pod námi. Bohužel tu už přede mnou určitě někdo byl a musel to být Ind. Všude kolem se totiž povalují obaly od čipsů, čokolád a vody.

O 11 km dál projíždíme kolem ledovce Rani, ale budeme zastavovat až na zpáteční cestě. Silnice už je občas porušená a všude jsou jenom kameny. Blížíme se do výšky 4 km.

Po čtyřech hodinách jízdy, více než 2 km výškovém rozdílu a 51 km od Manali jsme konečně v průsmyku Rohtang. Průsmyk slouží běžné dopravě, např. pro cestu do Ladkhu a Zanskaru, nesevernějších indických států. V téhle roční době se do nich ale už nedá dostat, protože vzdálenejší (a vyšší) průsmyky už jsou zaváté sněhem.

Je tady kosa, my jsme na to ale připraveni a vytahujeme naše svetry. Teď teprve mi dochází, že to nakupování kožichů a gumáků bylo ve skutečnosti jen jejich půjčování. Pro Indy, zvyklé na vedro a vlhko, je tady třeskutá zima. Ani to jim však nebrání v cestě za jejich cílem: vidět pravý sníh! Většina z nich sem přijela jen kvůli tomu.

Sedím dole pod kopcem, na němž je vidět trochu sněhu, a čekám na Táňu, která se tam nahoru taky vypravila. Vrací se s tím, že Indové jsou ze sněhu úplně nadšení a tlačí se všichni na malinkém plácečku jenom proto, aby byli na sněhu.

Vracíme se zpět k autobusu. Táňa neodolává a musím ji vyfotit na jaku! Už jsme je viděli včera v Manali – hrozně roztomilé, i když trochu velké zvířátko s dlouhými rohy a dlouhou srstí.

Panorama viditelné na opačné straně průsmyku než jsme přijeli je úchvatné. To už jsou ale pouze zasněžené skály – Himaláje.

Cesta dolů po serpentinách zpět do Manali trvá o dost kratší dobu. Zastávka u ledovce Rani všem umožňuje ještě naposled si sáhnout na led, který dosahuje až k silnici. Okolí silnice je teď trochu smutnější než cesta nahoru, především protože je šero. V šest večer jsme zpět v Manali.

Byl to skvělý výlet, trochu studený, ale krásný. Den zakončujeme večeří v naší vegetariánské restauraci.

Manali

Den 50, čtvrtek 8. 10.

V půl třetí odpoledne nastoupíme do autobusu, který nás za 16 hodin doveze do Dillí. Pojedeme přes noc, takže se dneska nebudeme nijak namáhat. Za půl hodiny jsme i s batohem dole a chceme si je na pár hodin uschovat na autobusovém nádraží. Člověk, který nám předevčírem tvrdil, že je to možné, se k tomu najednou nemá. Na nádraží, pár metrů od jeho kanceláře je nápis „Úschovna“. Podle něj ale nefunguje. Zkoušíme se tam zeptat a ejhle – funguje. Někdy je opravdu těžké najít kompetentního člověka. Z našich zkušeností mi připadá lepší VŮBEC nespoléhat na Indy a řídit se jen zaručenými informacemi. Tohle je totiž země tlučhubů, kde každý všechno ví a všechno zná. Ve skutečnosti se ale většina z nich jen vytahuje, protože na nic jiného nemá. Možná trošku příliš zobecňuju, ale myslím, že nejsem příliš daleko od pravdy.

Po druhé hodině zase nakládám naše batohy na střechu a v půl třetí vyrážíme. Dobře, že teď jedeme za dne, protože o údolí Kullu se říká, že je nádherné (cestou do sem jsme přes něj jeli v noci). Projíždíme vesničkama s domky s břidlicovou střechou podél řeky Beas. Ta se dolů žene přes stále větší kameny.

Po několika hodinách se údolí zužuje a řeka vytváří úzký kaňon. Vedou přes ni provazové žebříky a dole u břehu jsou malé písečné duny. Hory jsou porostlé bujnou vegetací a je tady dokonce takové klima, že není žádnou vzácností palma jen tak se držící na skále nad říčkou.

Jízda je celkem pohodová, i když mám zase málo místa na nohy. Naštěstí je na co se dívat, takže až do setmění se nenudíme. Autobus sebou sice háže, ale postupně, jak sjíždíme z hor, se i silnice „uklidňuje“.

Po půlnoci přijíždíme do hlavního města Pandžábu Chandigarhu. Má v podstatě totožnou historii jako Islamabád. Taky bylo založeno na zelené louce, před pouhými několika desítkami let. Tehdy byl hlavním městem Pandžábu Amritsar, který se ale po rozdělení ocitl příliš blízko dodnes horké hranice s Pákistánem. Bylo tedy rozhodnuto o stavbě zcela nového města, jež by bylo pečlivě naplánováno a „schováno“ v relativním bezpečí.

Za tmy toho moc nevidíme, ale rozeznáváme široké (a dlouhatánské) bulváry rozdělující město na sektory. Lemují je stromy a palmy. Nádraží je ale stejně zašpiněné a smradlavé jako v každém druhém indickém městě.

INDIE – Dillí

Jezdit v Dillí autobusy je sice neuvěřitelně levná záležitost (zvlášť v porovnání s rikšami), ale ne úplně jednoduchá. K tomu, aby se člověk úspěšně svezl autobusem z místa A na místo B tak, aby B bylo místo, které potřebuje a ne nějaké jiné, vzdálené 10 km, je třeba překonat několik menších překážek…

Den 51, pátek 9. 10.

Je ráno a my se blížíme po celkem dobré čtyřproudé silnice k centru Dillí. Už je světlo, ale připadá mi jako bychom pluli v mléce. Není to ale mléko, nýbrž hustý smog. Dillí má druhé nejznečištěnější ovzduší na světě (po Ciudad de México) a jeden den pobytu v něm prý vydá za 20 vykouřených cigaret (40, pokud by člověk byl přímo v dopravě – jako třeba rikšisti). Hustota smogu je neuvěřitelná. Slunce už je několik stupňů nad obzorem, ale teprve teď se vynořuje zpoza… zpoza čeho? Mezi námi a sluncem nejsou žádné mraky, jen miliardy částic smogu. Slunce je rudé, jakoby bylo zpocené námahou z překonávání toho smogu a prodírání se ven.

Zástupy aut, autobusů a hlavně skútrů (vespy) jsou neuvěřitelné. Kolem silnice se válí hory odpadků a teče smrdutá stoka. To je naše přivítání do hlavního města Indie, Dillí.

Na autobusovém nádraží jsme hned obklopeni maníky – rikšisty. Každý z nich nás chce urvat pro sebe a nasadit nám při naší první cestě v Dillí pořádně mastnou sazbu. Tůdle. Žádná mastná sazba nebude! Nechceme ani rikšu ani taxi.. S jejich záměrem to ale ani nehne. Ani „ne“ vyslovené v hindštině pro ně není signálem pro konec otravování. Teď už pomůže jen jedno: ignorace. Ignorace všech otázek, ignorace jejich přítomnosti. Pokud taxikáře v Praze nemám rád, tak tady je přehlížím – jsou pro mě úplně průhlední.

Nasedáme na autobus MHD, který jede do čtvrti Pahargandž. Tam si najdeme ubytování.

Ta část Dillí kterou jedeme k Pahargandži je dost ošuntělá. Domy jsou špinavé, všude samé vývěsní štíty se jmény firem. Estetika žádná.Dillí je ale na první pohled o dost čistší než Lahaur, co do velikosti pouze poloviční město. Taky semafory jsou víc respektovány a řidiči (relativně) míň troubí.

Jakmile vysedáme, hned jsou u nás lidi s vizitkama hotelů. Podobně jako řikšisti, kteří zastavují a otravují, vidíce v nás snadnou kořist. I oni jsou dost neodbytní. Je to známka jediného: nabídka bydlení je ve

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .