Dlouhá cesta jako přímka mě vede napříč rezervací Navahů, uvnitř jejíhož území leží rezervace indiánů kmene Hopi. Rozsáhlost polopouštního prostoru narušují jen skalní monolity a stolové hory. Nebýt cedule vedle cesty „Vítejte na území rezervace Hopiů“, ani bych si nevšimla, že vstupuji na půdu tohoto legendami opředeného kmene. Centrum hopijské rezervace – Hopiland – se však nachází na vrcholcích tří stolových hor, zvaných mesy, kam byl přístup v minulosti velice obtížný. Toto místo splňovalo především obrannou funkci před okolními indiánskými kmeny, zejména Navahy, a později před Španěly a Angličany, kteří přicházeli do oblasti Four Corners od roku 1540. Druhým důvodem, stejně existenčním, byla a je voda. V polopouštní krajině celoročně člověk zápasí o přežití. Krátké období dešťů během letního monzunu naprosto nestačí, a tak skalní pukliny a vlastní rezervoáry ve skalním podloží umožnily lidem přežití v těchto oblastech během celého roku.
Rezervace nepatří mezi nejrozsáhlejší. Hopiové žijí ve dvanácti vesnicích, jež jsou rozmístěny ve čtyřech oblastech: První mesa, Druhá mesa, Třetí mesa a Moencopi. V současnosti se počet členů tohoto kmene odhaduje okolo sedmi tisíc, ale ne všichni žijí trvale v rezervaci.
Návštěva Hopiů byla pro mne mnohem víc než jen turistickou atrakcí. Bylo to vyvrcholení semestrálního studia na Yavapai College v Prescottu se zaměřením na umění a historii původních Američanů. Naše učitelka Lou Vina Maho nám nabídla prožít několik dní ve svém rodném domě. Taková příležitost je zcela výjimečná. Samozřejmě jsme museli slíbit, že budeme respektovat pravidla, jež se týkají každého, kdo nepatří do kmene.
Svět spirituality
Postupně se blížím k úpatí stolových hor. Upřeně se dívám na vrchol a snažím se rozpoznat domy. V dálce se rýsují jen stožáry elektrického vedení, jež mě upozorňují, že někde na vrcholu je skutečně život. Cesta se začíná klikatit a serpentinami se dostávám nahoru. Architektura je velice jednoduchá: domy jsou stavěny ze stejného materiálu, z něhož je stolová hora. Mají rovné střechy, lícují s linií stolové hory a terasovitě jsou včleněny do plošiny. Až zde se odkrývá tajemství, proč z dálky domy úplně zanikají a čas jako by se tu zastavil. Procházím se vesnicemi a kontrasty, jež vnímám, ve mně vyvolávají zmatek. Počáteční vnitřní boj odložit fotoaparát a nefotit se rozplynul a plně jsem se oddala vnímání atmosféry kolem sebe. Na jedné straně mě upoutávají nádherné, precizně vyrobené umělecké předměty a hned vedle toho rozpadávající se domy. Místo betonové cesty je na vrcholu plošiny jílovitý udupaný podklad, který se po dešti změní v mazlavou hmotu.
Z pohledu západního, materiálně zaměřeného světa mám pocit velké chudoby, jež je v kontrastu s pohledem na lidi, kteří působí spokojeně. Jejich životní rytmus je postaven na zcela odlišné hodnotové hierarchii. Skupinka studentů, v níž se pohybuji, nabízí finanční podporu na opravu rozpadajících se domů. Dostáváme však nečekanou odpověď ve formě úsměvu a jednoduchého vysvětlení: „Ne, děkujeme. Jsou to vaše oči, jež se dívají na naše domy. Pro nás je obsah důležitější než obal.“ Až po chvíli jsem pochopila váhu jejich historicko-kulturní identity a důležitost spirituality v jejich životě. Je to bezpochyby nejdůležitější a nejzajímavější část jejich života. Je to cosi, o čem se nemluví, co se nikomu nevnucuje. Je to velká víra v člověka a krédem je sám život. Posvátným místem Hopiů je kiva. V našem chápání je to chrám, který slouží ke společným modlitbám a rituálům. Je vybudován pod zemí a jen žebřík vás upozorní na vstup do podzemní místnosti. Vejde se do ní až sto lidí a přístup mají jen příslušníci kmene Hopiů.
Starší pán, jehož vrásky prozrazují už bohatou životní zkušenost, dodává: „Víte, v minulosti do kivy měli přístup jen muži, i když příslušnost ke klanu se dědí po matce. Dnes je to všechno jinak. V kivě se scházíme všichni – děti, starci, muži i ženy – a nejen k modlitbám. Snažíme se tu dojít k porozumění, sdílení a podpoře. Nedávno jsme debatovali o novém závlahovém systému. Poslední roky jsou nesmírně horké a suché a staré závlahové systémy už nestačí.“ V rezervaci žije hodně vzdělaných lidí, kteří často pracují mimo ni, ale po práci nebo na víkend přicházejí domů. Hlavou mi běží poslední rozhovory, z nichž se mi skládají priority. Jazyk, vzdělání, tradice…
Potřeba jednoty
Stojíme na okraji mesy a při pohledu dolů mě upoutaly dvě rozsáhlejší a nově postavené budovy. Žluté školní autobusy zaparkované před jednou z nich napovídají, že se jedná o školu.
Lou Vina odpovídá na mé všetečné otázky: „Rezervace Hopiů se pomalu rozrůstá i pod stolovými horami. Tady nahoře už není místo na větší budovy a právě školství se stává pro mladé lidi prioritou.
Snažíme se připravovat podobné programy, jaké jsou v amerických školách, aby přechod na univerzitu byl pro naše studenty jednodušší. Naše školy jsou bilingvní.
Americká vláda nabízí indiánským studentům plná stipendia, je to věc motivace a víry, že se potom vrátí zpět do rezervace. Víš, tyto světy se nedají úplně izolovat, žijeme přece uprostřed Spojených států.“ Ptám se na vlastní jazyk Hopiů, o jehož zachování se představitelé kmene snaží. „Chápeme, že angličtina je jazyk země, uprostřed níž je naše rezervace, ale nemůžeme zapomenout náš vlastní jazyk.
Když nebudeš používat jazyk matky a přestaneš vnímat tradice klanu, vlastně tak kmen opustíš.“ Lou Vina se ponořila do svých myšlenek a nastalo ticho. Po chvilce mi to nedá a znovu se ptám: „Myslíš, že v budoucnosti budou mít indiáni svého zástupce ve Washingtonu?“ Upřeně se na mě zadívá a dodá: „Asi bychom si měli otázku položit jinak: jsme schopni mít jednoho společného zástupce za všechny indiánské kmeny? Všechno to souvisí s historií. Když jsme tenhle kontinent postupně osidlovali, jednotlivé kmeny žily často izolovaně, měly vlastní jazyk a častokrát vzájemně bojovaly.
Všechno se změnilo příchodem kolonizátorů, to nás indiány určitým způsobem sjednotilo.
Po dekolonizaci nastal jakoby zpětný proces.
Žijeme v rezervacích, máme vlastní vlády a každý kmen se snaží vyrovnat se s vlivem Západu, jak umí a jak je schopný. Někdy je skutečně nesmírně těžké uchovat si vlastní identitu.“ Takže, pokud tomu správně rozumím, je tu určitá cesta, jež by mohla mít řešení v budoucnosti. „Ano, pokud by se nám podařilo se sjednotit a mít vlastního zástupce ve Washingtonu, některé věci by se možná řešily pružněji,“ vysvětluje Lou Vina a zve nás k návštěvě poslední oblasti stolových vrchů: První mesy.
Tato stolová hora byla osídlena jednou z nejstarších komunit Walpi (900 n. l.), až později přibyly vesnice Sichomovi a Tewa (1680).
Dupněte si na Stvořitele
Naše vyprávění se znovu dostává k tradicím, jež tvoří až sedmdesát procent života Hopiů. Patří k nim hudba, tance a množství ceremonií a rituálů, jež začínají zimním a končí letním slunovratem.
Na termíny rituálů neexistuje předem stanovený kalendář, určují se podle postavení Slunce.
Stejně tak porozumět rituálům není jednoduché. Na první pohled je to exotika, ale když chcete porozumět podstatě, je potřeba poznat i sociální pozadí. Pohyb byl pro primitivní kmeny v minulosti způsobem komunikace. To, co na první pohled pro bělochy působilo jako tanec, byl ve skutečnosti příběh z jejich života a způsob komunikace se Stvořitelem. Zdejší lidé se domnívají, že Stvořitel žije v zemi a dupotem na sipapu, tedy malou okrouhlou jamku v zemi, se dá s ním komunikovat.
Jedním z nejstarších rituálů Hopiů je „hadí tanec“. Příprava trvá několik týdnů, kdy „čarodějníci-lékaři“ sbírají v okolí hady, zpravidla chřestýše. Ceremonie začíná tancem dvanácti kněží, kteří čtyřikrát oběhnou prostor v blízkosti kivy a vždy na západní straně významně dupnou na malou jamku v zemi – posvátnou sipapu, jíž „duch země“ naslouchá hlasu lidu. Rituál graduje, když hlavní čarodějník-lékař vynáší z kivy hady a vkládá je do úst ostatním tanečníkům, přičemž jim klade ruce na ramena na znamení ochrany. Po čase společně odbíhají a hady pouštějí na určeném místě na svobodu. Tehdy přicházejí ženy, jež na toto místo sypou mletou kukuřici.
Ceremonie hadího tance je vlastně jen reprízou staré pověsti o vzniku „hadích lidí“, která v dnešním světě vyznívá příliš fantasticky.
Pověst vypráví o otci rodu, který se vybral hledat vodu pro svůj lid. Po dlouhém beznadějném putování se odebral do hlubin Země, kde potkal hady a ti ho odvedli do svého domova a postarali se mu o živobytí.
Tato země hadů otci připadala jako nejkrásnější a nejšťastnější místo na zemi s nadbytkem vody. Hadi si otce natolik oblíbili, že se rozhodli oženit ho s hadí ženou, a tak se i stalo. Zanedlouho se jim narodilo dítě, avšak otec zůstal ohromen, že jeho dítě nemá podobu člověka, ale hada.
Se strachem utekl z hadího království, až přišel na místo, kde předtím žil jeho rod, ale tam už nikoho nenašel. Sucho zničilo všechno živé… Jeho hadí žena však přišla za ním a společně založili rod, jehož dnešní potomkové jsou právě Hopiové – indiáni z rodu hadů.
Problémy trvají
Hopiové jsou úžasně zruční a mají cit pro tvar a barvu. Jejich šperky a keramika patří k nejvyhledávanějším na světě.
Pracují s přírodními materiály a barvami, které získávají z nerostů, hlíny i kovu (tyrkys, smaragd, odstíny červené…). Jedním ze základních geometrických tvarů je kruhová spirála, na níž vysvětlují princip času.
Na druhé straně jsou témata, o nichž se mluví méně nahlas, například problémy s alkoholem a drogami. Děvčata se často vdávají velice mladá, už v patnácti letech, a zůstávají v domě rodičů. Problém vzniká, když je v rodině více děvčat a rodiny jsou tak velmi početné.
Někdy dochází k incestům a promiskuitě. Syn vždy odchází do domu nevěsty. Tato pravidla vycházejí ze systému klanu, v němž se příslušnost dědí po matce.
V současnosti existuje zhruba třicet klanů, jež mají přírodní základ bezprostředně důležitý pro život (voda, sníh, kukuřice, orel, had…).
Rodinný oběd
Lou Vina nás zve na oběd do svého rodičovského domu, který je situován na vrcholu Druhé mesy. Ona sama se svou rodinou bydlí z důvodů prostorových omezení v rozsáhlejším domě pod stolovými horami. Vítají nás s úsměvem a sedáme si ke stolu v malém kamenném pokoji. Lou Vina nám přináší na stůl tradiční polévku. „Ochutnejte kukuřično-masovou polévku s plackami,“ sedá si k nám a dodává: „Kukuřice je jeden z našich symbolů, tvoří základ jídelníčku a zároveň se listy používají na pletení košíků a koberců. Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe, všude ji najdete v různých tvarech a barvách. Podívejte se na tento obraz, maloval ho můj dědeček. Zobrazuje náš život během čtyř ročních období a kukuřičné klasy je oddělují od sebe.“ Dojídám polévku a oči mi bloudí po obrazech, soškách, košíkách. Vracím se ke kalendáři, k roztancovaným postavičkám, jež jsou na něm vyobrazeny. Jsou to pověstné kačínové, „kachinas“, o nichž nám Lou Vina mnohokrát vyprávěla. Kačínové nejsou bohové v našem smyslu slova, jsou to reprezentanti převtělení v lidské podobě, kteří zprostředkovávají spiritualitu všemu živému, k Zemi a ke stvořitelské Maasawom – Matce zemi. Kačínové podle legend žili v minulosti spolu s Hopii, ale ti je nerespektovali, a tak kačínové odešli. Hopiové se proto oblékají do jejich masek a pomocí tanců a rituálů se snaží opětovně kontaktovat Stvořitele. Jde o bytosti z jiného světa, jež přicházejí žít s lidmi po vymezený čas – mezi lednem a červencem. Během obřadů vykonávaných o tomto čase si Hopiové nasazují fantastické masky (tváře ptáků, zvířat, příšer nebo i lidí), které představují zmíněné boží bytosti. Spiritualitu „kačín“ reprezentují tance končící v červenci tancem návratu.
Tehdy se božstva vracejí do svých podzemních sídel v horách nedaleko San Francisco Peaks.
Dobré signály
Děkujeme za oběd a pomalu se vracíme zpět k autům. Vesnice je poloprázdná. Přes den tu zůstávají jen starší obyvatelé a matky s malými dětmi nebo umělci ve svých dílnách. Dospělí často cestují za prací do měst nebo obdělávají okolní políčka, kde je stále hodně práce.
Klesající nezaměstnanost je jeden z dobrých signálů, že život v rezervacích prochází renesancí (nezaměstnanost v roce 1990 byla 17,8 %, v roce 2000 už jen 11 % a v roce 2007 rovných 10 %). Více než polovina Hopiů (54 %) pracuje v soukromém sektoru a zbytek ve školství, zdravotnictví a ve vládě.
Modlitba za všechny lidi
Historická zkušenost dává Hopiům vědomí, že mají dohlížet na něco, co jiní tam venku nerozeznávají. Zachránit tento svět, v němž žijeme. Unikátnost jejich víry spočívá v tom, že se nemodlí jen za sebe, ale za všechny lidi na Zemi. Jejich mýty tak zajímají stále více lidí ze Západu. Důvod je zřejmý: všechna jejich proroctví se zatím splnila. Možná tato slova znějí příliš pateticky a nadneseně.
Realita všedních dní však říká, že Hopiové jsou nesmírně mírumilovní lidé, respektující zákonitosti přírody a vnitřní hierarchii rodiny.
Ještě poslední pohled ze stolové hory, kde se v dálce dominantně tyčí jedna z posvátných navažských hor – San Francisco Peaks. Opouštíme Hopiland, silnice číslo 264 nás přivádí do navažského městečka Tuba City, kde přejíždíme na silnici 160 a už jsme v rezervaci Navahů.
Prastaré OLD ORAIBI
Na vrcholku Třetí mesy leží nejstarší trvale obydlená osada v USA: Old Oraibi. Je osídlena od r. 1050 a dnes zde sídlí Hopijská kmenová rada. Roku 1936 totiž vláda USA umožnila indiánským rezervacím mít vlastní správu. Sami Hopiové ale často radu nerespektují. V některých vesnicích mají kikmongwi – vesničtí vůdci – větší autoritu než zástupci rady.
„MÍRUMILOVNÍ LIDÉ“ Hopi (Hoe-pee znamená v překladu „Mírumilovní lidé“) přišli na území Arizony z oblasti dnešní Kalifornie a jižní Nevady dříve než Navahové, přibližně před dvěma tisíci let. Podle jejich předků mělo toto dlouhé putování ten nejvyšší význam – šlo o nalezení duchovního centra, tzv. „tuuwanasavi“.
HOPIJSKÉ KULTURNÍ CENTRUM
Na vrcholu Druhé mesy sídlí Hopijské kulturní centrum a je to asi nejnavštěvovanější místo. Získáte zde všechny potřebné materiály a nablízku je i motel a několik obchůdků s uměleckými předměty. Ačkoli je přístup do rezervací volný, Hopiové si velice hlídají vlastní kulturu a ukážou vám jen to, co sami uznají za vhodné. Zpravidla zaplatíte poplatek a průvodce vás provede rezervací. Vlastní rituály jsou ale zcela nepřístupné pro veřejnost. Pro Hopie to není hra, ale způsob komunikace se Stvořitelem. Stejně tak platí přísný zákaz požívat alkoholické nápoje, přinést zbraň nebo fotografovat. Při návštěvě ceremonií se vyžaduje vhodné oblečení (dlouhé kalhoty a neodhalená ramena) a sledování s plným respektem.
KDO JE HOPI?
Na otázku, kdo je členem kmene Hopiů, je odpověď jednoznačná: příslušnost ke klanu se dědí po matce. U jiných kmenů to častokrát bývá pokrevní příslušnost. Například kmen Navahů požaduje z jedné čtvrtiny příbuzenskou účast, u některých kmenů stačí mít jen indiánské prarodiče. Matka tráví s dítětem nejvíce času. Až po dvaceti dnech od narození přichází náčelník klanu a dá dítěti jméno.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.