0
0

Pico de Teide najdete na sopečném ostrově Tenerife, který je součástí souostroví Kanárské ostrovy. Dosahuje do výšky 3717m a přestože nejbližším kontinentem je Afrika, je paradoxně díky administrativní příslušnosti vlastně nejvyšším vrcholem Španělska.

U venkovního stolku bufetu u křižovatky El Portillo de la Villa se sedělo dobře. Užíval jsem si stínu a lehce pofukujícího větru. Blížila se ale čtvrtá hodina a kávy v hrnku už také mnoho nezbývalo. Zaplatili jsme a vydali jsme se k vypůjčenému autu, abychom ujeli ještě těch zbývajících sedm kilometrů a třista výškových metrů k východišti naší túry. Ještě před hodinou jsme byli dole u Atlantiku skoro v nulové nadmořské výšce. Obloha byla zatažená a oceán neklidný. Nekonečnými serpentinami jsme vystoupali na hřebenovou silnici vedoucí po Cumbre Dorsal k centrálnímu kráteru. Ve výšce asi 1600m jsme se ocitli nad mraky a neutěšenou sopečnou krajinu na chvíli vystřídaly lesy chundelatých borovic.

Teď jsme ale překonali okraj kaldery a silnice se kroutila mezi rozervanými lávovými poli střídanými pláněmi sopečného popela, kde jen tu a tam bylo možno uvidět stopy vegetace, teď na podzim už zcela suché.

Zaparkovali jsme na urovnaném plácku vedle silnice v místě, kde odbočuje prašná cesta na Montana Blanca. Teď odpoledne už tu bylo místo, ráno by to bylo o dost horší. Do batohu zásoby vody, na nohy pohory a pak už jen po svých, pořád nahoru a nahoru. Cíl, vrchol Pico de Teide, odtud nebyl vidět. Ne, nebudeme dnes stoupat celých 1400m až na vrchol. Dnes chceme dojít jen na chatu Refugio Altavista asi 500m pod vrcholem. Minuli jsme závoru, zabraňující vjezdu aut a béžová cesta nás vedla po mírných pemzových svazích vytrvale vzhůru. Keříky, kterým se zde podařilo uchytit, měly barvu o něco tmavší, než půda, ze které vyrůstaly. V jednom místě se sklon svahu zvýšil a cesta se zvlnila do několika serpentin, míjejících kulaté balvany tmavé lávy, známé jako Huevos del Teide, Teidská vejce. To už jsme pomalu přicházeli k úpatí mnohem příkřejšího svahu. Vozová cesta uhnula k jihu k plochému vrcholku Montana Blanca a my jsme se zastavili ke krátkému odpočinku.

Slunce stále ještě hřálo a nás čekala nejnamáhavější část výstupu. Pěšina prudce soupala cik cak sutí podél neprůchodné řeky ztuhlé lávy, která vystupovala několik metrů nad okolní terén. Často jsme se zastavovali, abychom nabrali dech, a to nám dávalo příležitost pozorovat scenerii, která se před námi otevírala.

Zatímco se vzdálená hradba Riscos de la Fortaleza na severu pomalu skrývala za lávovými valy, za Montana Blanca stále více vystupovaly hřebeny jižního okraje centrální kaldery. Na východě, za observatoří na Monatana del Cabezón, pak hřeben Cumbre Dorsal mizel v mracích, halících pobřeží celého ostrova.

Na pár desítek metrů se sklon svahu zmírnil. Prošli jsme svažitou plošinou porostlou keři a pak už jsme zahájili závěrečný, opět prudší výstup k Refugiu Altavista. Slunce na druhé straně hory se blížilo k horizontu a kráter pod námi nabýval na plastičnosti. Trojúhelníkový stín hory spěchal plání k východu, spolkl observatoře a na několik okamžiků promítl vrchol vulkánu na pozadí rudě zbarvených mraků.

Potom už přišlo namodralé světlo soumraku a ochlazení. A právě v tu chvíli se před námi objevila turistická chata, do poslední chvíle skrytá za hranou srázu. Vešli jsme dovnitř. Už vstupní hala s krbem a lavicemi působila příjemně a stejně tak i jídelna s několka stoly a plynovým vařičem. Správce nás ujistil, že se pro nás místo najde a nabídl nám horký čaj. S díky jsme přijali.

Spánek na palandě pod tmavomodře povlečenou dekou byl neklidný. Připisoval jsem to věčnému převalování ostatních dvanácti nocležníků a také nadmořské výšce – už při výstupu se mi točila hlava a dechu se nedostávalo víc než obvykle. Přestože jsme předchozí den podnikli krátký aklimatizační výlet po kráteru, zřejmě to nestačilo.

V pět ráno ještě byla tma. Sbalili jsme batohy a oblékli jsme se v hale a vyšli ven do studeného vzduchu. Teploměr v chatě ukazoval 12, tady muselo být jen něco málo nad nulou. Vítr byl jen velice mírný. Naše štěstí – před dvěma dny tady byla stokilometrová vichřice. Vysoko nad hlavou zářil přes cáry řasovitých mraků měsíc dva dny po úplňku a nebe bylo posypané souhvězdími, oproti těm od nás nějak jinak umístěnými. Mraky obklopující ostrov na východě žlutě podsvěcovala světla Santa Cruz. Baterku jsem schoval do batohu. Pěšina byla v měsíčním světle zcela jasně patrná a elektrické světlo spíš oslňovalo než aby pomohlo.

Opět jsme stoupali lávovou sutí, střecha chaty pod námi splynula se stíny a před námi se pomalu objevoval Pan de Azúcar, světlý kužel vrcholku Teide. To už jsme narazili na upravenou cestu, vedoucí víceméně po vrstevnici od horní stanice lanovky na vyhlídkovou plošinu s výhledem na sever.

Stanice lanovky byla zavřená a mrtvá. Místy byly cítit sirné výpary. Několik desítek od ní začínal upravený chodník na vrchol. Cedule hlásala, že z důvodu ochrany přírody je přístup nahoru je na povolení. Překročili jsme prkno položené napříč v místě, kde bude přes den stát strážce a zakousli jsme se do posledního stoupání. No ne! Ony jsou tu schody! Nohy, ztrápené předchozím výstupem, na prvním schodu ostře zaprotestovaly – a potom si zvykly. Nic jiného jim nezbývalo. Hlava, natěšená na východ slunce na nejvyšší hoře Španělska a naklepnutá nadmořskou výškou jejich signály odmítla přijmout. Výstup na vrchol už byl jen maličkost proti tomu, co jsme už měli za sebou.

V sedm jsme stanuli nahoře. Kráter o průměru několika desítek metrů, lemovaný nerovným okrajem. Tu a tam vyvěrá pára a vítr roznáší do okolí intenzivní sirný zápach. Postavil jsem stativ do nejvyššího bodu hory, navlékl na sebe všechno, co jsem měl s sebou a zaujal jsem vyčkávací polohu ve spacáku, čelem k východu, zády opřený o balvan.

Okraj mraků na východě už se zdá být trochu světlejší. Přibývá světla a s ním houstnou i řasy na obloze. Hluboko dole, tam, kde se mraky u pobřeží roztrhly, je vidět světla měst. Jsou tak neskutečně hluboko! Tenký proužek oblohy červená a barva se pomalu přelévá na horní vrstvu mraků. Světlo sílí a nabírá barvu ohně, tmavě červený už je jen slabý proužek na okraji.

Každou chvíli už musí první paprsek překonat hradbu mraků. Ale ještě chvíli to trvá. Barevná záře se od východu rozlévá celou oblohou, horní vrstva mraků doutná. Teď. Konečně se objevil okraj zářícího kotouče, první paprsek doletěl až na vrcholek hory. Za ním další a další začínají pozlacovat okraj kráteru. Vrstva mraků obklopující ostrov najednou získává na plastičnosti, ozářené vrcholky oblačných vln a zastíněná údolí mezi nimi připomínají hladinu oceánu ukrývající se pod nimi. Samotná kaldera o jeden a půl kilometru níže se stále topí ve tmě. Světlo stéká po svazích hory a náhle se na západě objevuje její mohutný stín, ještě vyšší než je sama hora. Horečně vyměňuji fotoaparát na stativu a ve spěchu zapomínám přetočit film v dvouoké zrcadlovce. Co fotit dřív? Východní část oblohy je v tu chvíli přeměněna v kotel zářícího zlata. Představení vrcholí – a láme se k závěru v okamžiku, kdy slunce vystoupí dost vysoko na to, aby se jeho záře rozptýlila v horní vrstvě mraků.

Najednou je to zase jen obyčejné ráno v horách. Ráno chladné, větrné, na nehostinném místě páchnoucím peklem… to by ale podle všeho mělo být hluboko pod námi, ne? Žaludek se hlásí o své a tak nahoře ještě snídáme a pak se vydáváme na zpáteční cestu.

U závory již stojí strážce národního parku a okolo stanice se potulují zimomřivě se tetelící pasažéři z první lanovky. Letní šatečky s ramínky, na nohou vietnamky.

Chvíli rozmýšlíme, kudy dolů: chlapácká cesta přes sousední vrchol Pico Viejo a pak nejistý stop napříč kalderou nebo potupně dolů lanovkou s tou korpulentní dámou? Volíme třetí variantu, která není moc zajímavá, ale dovolí mi zachovat si tvář: zpátky stejnou cestou jako jsme přišli nahoru. Zastavili jsme se ještě na chvíli na Refugio Altavista, abychom tam zanechali zbylou balenou vodu pro příští návštěvníky a pak už jsme sestoupili dolů. Slunce stálo vysoko a pálilo a cestou jsme potkávali turisty supící vzhůru. Auto na nás čekalo v pořádku, znova jsme projeli lávovými poli, kde jsou balvany s výčnělky z obsidiánu, minuli jsme observatoř a ještě jednou jsme se ohlédli. Teide se vypínala k nebi a její pata se koupala v mracích. A pak už tu byly borové lesy a jak jsme klesali k východu, přibývalo v nich eukalyptů a pak jsme vjeli do města – ale to už je jiná pohádka.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .