0
0

Po těžším životním období, ovlivněném nuceným usazením se, zase zvedám kotvy. Už to připravování cesty a plánování mě zbavilo tiku v oku, který jsem si stihla za ten půlrok „normálního života“ s „normálním“ člověkem, vypěstovat.

Po dlouhém přemýšlení jsem vybrala Ibizu. Chtěla jsem něco, kam nejezdí každý, co mi trošku zavání exotikou a přitom budu pořád blízko a hlavně co zní zábavně:-)

Seděla jsem na internetu a hledala nejlevnější varianty. Plán zněl jasně- najít levné letenky a pak se uvidí. Načetla jsem spoustu rad a materiálů a tak jsem doufala, že to musí stačit:-) Předem jsem tedy ještě zabookovala půjčení auta na letišti ( přestože jsem měla o embossovanosti své kreditky dost pochybnosti), ale s heslem -ono to nějak dopadne, jsem zabalila kufr na kolečkách, nejlepší kamarádku a HURÁÁÁ.

Letěly jsme 26.4. (přečetla jsem si, že je to nejlepší období,aby člověk našel práci) so Barcelony, kde jsme strávily noc a k ránu přesedly na letadlo na IBIZU. Na letišti na I. Jsem našla “ naší“ půjčovnu aut, kde nevzali mojí kartu….Měli jsme v plánu první dny spát v autě a objíždět ostrov s životopisy a až podle toho kde nás přijmou si budeme hledat bydlení. Takže auto na letišti mi bez embossované karty nepůjčili, ale poradili nám, že pokud se ubytujeme v hotelu, tak se v půjčovně prokážeme, kde máme ubytko a s půjčením auta za hotovost pak není prolém. Po probdělé noci v Barceloně a po prvím plánovém karambolu v úplně cizí zemi nás trošku sebrala panika. Na infu jsme si ale našly co nejlevější hotel (moc jich v tu dobu ještě otevřených nebylo) a vyšly na slunce vzít si taxi. Z letiště do hlavníhoměsta to je cca 20 minut, ubytovaly jsme se a domluvily si půjčení auta na druhý den ráno. Hotel byl přímo u moře,ale venku foukalo a bylo docela chladno. Strašně náspřekvapilo,jak strašně je to tam stejné jako u nás. Od začátku si tam člověk příjde jako doma i když si myslím,že je to taky individuální. Protože jestli na světě existují zvláštní a kouzelná místa, tak Ibiza mezi ně určitě patří. Má dvě tváře, jedna je ta zdrogovaná, turisti, párty a techno a druhá nabízí pozitivní energii, dobrou náladu a splněná přání – pro ty, kdo na něco podobného věří 🙂

Takže druhý den jsme si bez problémů půjčily auto – Fiat Panda za asi 300 eur na 5 dní + vratná záloha asi 500 eur. Byly jsme na to dvě, takže to docela šlo a za tu dobu už jsme CHTĚLY mít job:-) A vyrazily jsme! Silnice jsou perfektní, všechno značené a ostrov je malý, takže se malou mapkou nedá ztratit. Od jihu na sever se dá projet za 40 miut. Stavěly jsme u každého hotelu a rozdávaly životopisy. Hned první problém byl, že neumíme španělsky, nějak jsme si myslely, že NJ a AJ v turistické oblasti musí stačit, pak také vyžadovali španělské telefoní číslo a dále NIE – což je něco jako pracovní povolení. Ale nikdo se s náma nepáral a nic nám nevysvětloval, na všecko jsme si musely hezky přijít samy. Tak to bylo rozčarování z prvního dne. Běžely jsme si koupit španělskou SIM kartu a jely se podívat na nějaku pláž, přece jen jsme si říkaly, že když nenajde žádnou práci tak si to alespoň užijeme:-)

Druhou noc jsme spaly na pláži, nakoupily jsme si v Lidlu farnkfurtské párky za 39 centů, toustový chleba a vodu v barelu a užívaly si západ slunce u azurového moře. Koupali jsme se na záchodě u benzínky -nebyly tam sprchy, tak byla sranda vycházet z wc s ručníkovým turbanem na hlavě – po mytí hlavy v umyvadle:-)

Další dny jsme stále objížděly ostrov a stále marně hledaly práci. Myslím, že po 7 dnech – kdy jsme vrátily auto a ubytovaly se v levném hostelu , jsme to chtěly vzdát. Byly jsme krásně opálený, ostrov procestovanej a co dál? Jedno dopoledne jsme se opalovaly na pláži a přisednul si k nám španělský mladík, zval nás večer si někam sednout. Tak jsme vyrazily – samozejmě jsmese hned ptaly na práci a ejhle, jeho známý měl známého, co měl zámého a hups začaly jsme pracovat v baru na playa den Bossa přímo na pláži a dokonce spolu. O tom se nám ani nesnilo. Práce byla od 9ti večer do 5 do rána, takže volné dny, na pláže, výlety a zábavu 🙂 Občas jsme vyrazily i do těch známých klubů, protože vstupné bylo pro lidi co na I. pracujou zadarmo. Pro pracovní povolení jsme musely na policii vhlavním městě, lidi tam stojí fronty, někteří tam i přespávájí, jen aby se na ně dostala řada. Když se dotanete dovnitř tak vyřízení trvá cca 14 dní. My jsme měly štěstí, policisti byli mladí muži a my dvě blondýny, vzali nás okamžitě a bez čekání 🙂

Ale jinak to se španělama v práci není vůbec snadný. Chovali se povýšeně a arogantně, my jsme tam ale naštěstí byly spolu a tak to všecko šlo tak nějak líp překonat.

Původně jsme tam chtěly pracovat 3 měsíce. První měsíc jsme stále bydlely v tom levném hostelu,ale od června už měl pan majitel plno a tak jsme sháněli byt. Nakonec se podařilo, bylo to zase přes známé, známých- to je prostě ta nejlepší cesta jak všechno zvládnout, udělat si brzy známé a přátele, nejen, že pomůžou, ale taky je větší legrace:-) Bydlely jsme v bytě v historickém centru města Ibiza se dvěma klukama. Nájem ušel, ale bylo to celkem daleko do práce, takže jsme si na zbytek pobytu pronajaly skútr- čož byl ten nejvíc nejlepší nápad. Být mobilní je skvělé. Jak z práce do práce, tak po ostrově, skútr vůbec nežere benzín a mohly jsme tak být každý den na jiné pláži atd..

Nakonec jsme zůstaly půl roku, a nikdy na něj nezapomenu. Tolik zážitků a nových přátel.Taky nejde opomenout ten nezanedbatelný výdělěk:-) a nikdy jsem neviděla tolik nádherných lidí 🙂 spousta jich je z Brazílie, ale myslím, že jsem potkala lidi z celého světa, od Japonska po Rusko a od Urugvaje po Kanadu…:-) A Španělština vůbec není těžká,po pár měsících najednou zjitsíte, že rozumíte a mluvíte:-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .