0
0

Nara je městečko ležící přibližně 40 kilometrů jižně od Kjóta. Nejpohodlněji se sem dostanete přímým vlakem z Kjóta, který trvá okolo jedné hodiny.

Pokud se rozhodnete nevystoupit přímo na vlakovém nádraží v centru města a popojedete ještě o dvě zastávky dál, dostanete se do předměstí Nary, kde se nachází perla japonského umění- chrámový komplex Horyuji. Jedná se o první místo v Japonsku, které bylo zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě toho že komplex chrámových budov je velmi starý a krásný, hlavním důvodem byla místní (údajně) nejstarší dřevěná stavba na světě, která má mimo jiné ve svém interiéru překrásné realistické reliéfy. Dnes byl horký letní den, a tak jsme se při každé příležitosti zkoušely schovat ve stínu. Kromě podloubí, které vymezovalo jednotlivé chrámové dvory, jsme uvítaly i klimatizovanou místnost s výstavou japonských pokladů.

Bylo poledne a náš vlak jel až za dvacet minut. Zašly jsme proto do místního obchodu a koupily „oblíbené“ zalévané nudle- nejlevnější možná varianta, jak zaplácnout žaludek. Vlak nás poté dovezl zase zpět do centra Nary, odkud jsme se vydaly pěšky k nejznámějším chrámům a kulturním zajímavostem města.

Do Nary jsme se těšily hlavně na jeleny, kteří tu údajně měli volně žít ve velkých stádech. Podle našeho průvodce jich ve městě má žít něco okolo jednoho tisíce! Na naší návštěvě jsme jelínky objevily opravdu brzy. Nejvtipnější byl hned první z nich, který pokorně vyčkával přímo před obchodem se speciálními sušenkami pro jelínky. Nejdřív jsme si dokonce myslely, že je to jen socha jelena. Až po několika minutách se pak ukázalo, že mrká očima a pak se dokonce i pohnul. V Naře se nachází ještě jedna unikátnost – největší socha Buddhy, ale na tu už jsme neměli sílu navštívit.

Po obhlídnutí kdejaké narské památky jsme se vypravily opět na cestu do Kjóta. Naším cílem ale nebylo centrum města, nýbrž červené brány Fushimi Inari nacházející se na jižní periférii města. Celý komplex začíná přímo u vlakové zastávky, kde stojí symbolická první brána, která vás navede směrem k červenému chrámu, a dále pak na začátek přibližně čtyřkilometrové cesty vedoucí skrz různě staré a velké, většinou dřevěné a vždy červeně natřené brány. Rychlou chůzí jsme celou trasu i s nejvyšším bodem, ze kterého se nám otevřel krásný výhled na město, prošly za dvě hodiny.

Bylo něco málo po šesté hodině, když jsme celé upocené konečně došly na nádraží. Dalším cílem byl levný obchod se vším možným zbožím, který nám poradil Kazu. Z nějakého, mně už neznámého důvodu jsme se rozhodly jít do obchodu z nádraží pěšky, což se po hodině a půl chůze ukázalo jako děsná blbost. Konečně jsme ale došly do obchodu, který v našich očích představoval jedno velké muzeum. Regály se zbožím zde byly neskutečně blízko u sebe a každý milimetr prostoru byl využit natolik, že jsem se v tom labyrintu věcí, barev a zvuků neustále ztrácela. Jedním slovem chaos!

Za další hodinu a půl, po ukojení nákupní vášně a úplně vyčerpané, jsme se konečně vydaly na cestu zpět. Na přechodu pro chodce jsme uviděly autobus, a bez většího rozmýšlení běžely na zastávku. Měly jsme štěstí, řidič jel směrem na hlavní nádraží. Protože v Japonsku slunce zapadá už velmi brzy odpoledne a po západu nastává téměř okamžitě tma, myslely jsme si, že už musí být alespoň jedenáct večer. Bylo ovšem jen něco málo po osmé, a tak jsme se rozhodly ještě se jít podívat po čtvrti Gejš, a tak trochu doufat, že třeba nějakou potkáme.

Procházely jsme se úzkými uličkami lemovanými dřevěnými malými domy, ve kterých se nacházely drahé restaurace. Jedna z místních specialit, kterou si můžete objednat za na naše poměry drahý peníz, je typicky kjótská hostina o několika chodech.

Po návštěvě tohoto distriktu jsme byly už tak strašně unavené, že jsme se rozhodly jet zpět ke Kazu a jít co nejdřív spát.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .