0
0

Druhý den nám budík zazvonil až v 6:45. V rychlosti jsme se zabalily, zabouchly dveře od domu a pokračovaly směrem na nádraží, kde nám už za chvíli odjížděl první ze čtyř vlaků, kterými jsme se postupně dostaly až do Nakatsugawy. Zde jsme v běhu naskočily na místní autobus jedoucí do Magome, horské tradiční japonské vesničky. Bylo přesně 12:30. Slunce žhnulo a my konečně dojely do našeho cíle. Dnes jsme měly na programu se zničit. Náš průvodce nám doporučil 7 km dlouhou túru mezi místními tradičními vesničkami Magome a Tsumago, kterou jsme se rozhodly absolvovat i my. S tím rozdílem oproti všem okolním turistům, že jsme si na zádech nesly veškeré své věci, co jsme si s sebou přivezly do Japonska.

Vyrazily jsme z Magome od informačního centra, kde jsme dostaly hned několik poměrně nepodrobných mapiček celé cesty. S těžkými batohy jsme se trmácely několik prvních kilometrů do kopce, a poté zase z kopce, až jsme došly k čajovému domu, kde nás pohostinný Japonec zval k ochutnávce místního čaje a dobrot. Nedalo se odolat. V jeho knize hostů jsme pak zjistily, že tudy před několika dny prošel i nějaký Čech. Společně jsme zazpívaly také českou hymnu, která v místním prostředí zněla opravdu nacionálně a brala za srdíčko. Pak jsme už opět musely vyrazit na cestu, před sebou jsme měly ještě notný kus cesty.

Do Tsumaga jsme dorazily po pár hodinách. Přivítaly nás krásné domečky z tmavého dřeva a téměř liduprázdné ulice. Měly jsme dobrý čas, a tak jsme se rozhodly naši cestu prodloužit ještě o pár kilometrů do městečka Nagiso, odkud nám jel v podvečer vlak. Procházely jsme krajinou, která nám po každé zátočině ukazovala stále nové a nové výhledy do okolního kopcovitého kraje. Cestou jsme prošly i skrz několik menších osad a zastavily se u krásných pravidelně střižených zahrad místních domečků. Do Nagisa jsme přišly právě v čas, abychom si mohly ještě nakoupit zalévací nudle – naše budoucí téměř každodenní strava.

Pak už nám jel vlak. S jedním přestupem jsme se za dvě hodinky dostaly do Kjóta, kde jsme poprvé potkaly dva Čechy. Jaká náhoda! Po krátkém klábosení jsme se ještě stále neunavení rozhodly cestu k novému couchsurferovi absolvovat pěšky. S batohem na zádech nám to trvalo něco málo přes půl hodinu. Problém nastal, až ve chvíli, kdy jsme se ve městě trochu ztratily. Naštěstí nám pomohli ochotní Japonci, kteří zavolali Kazu. Nejdřív jsme jim ovšem zkusily ukázat jeho adresu.

To ale vůbec netušili, kde by to mohlo být. A když se nakonec ukázalo, že stojíme ve stejné ulici, tři domy od našeho nového couchsurfera, připadalo mi místní značení opravdu zmatené. Kazu měl opravdu malinký byt- ještě menší než náš první hostitel v Tokiu. Nám to ale nevadilo, daleko horší bylo strašné vedro a dusno, které panovalo v jeho celém mini-bytečku, při kterém se nedalo ani pořádně spát. Jak tohle přežijeme tři noci? Těžko říct!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .